ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2088.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2088/2023-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě , identifikační číslo osoby 449 41 439, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupená Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za poštou 416/2, za účasti: Vojenské lesy a statky ČR, s.p. , identifikační číslo osoby 000 00 205, se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 1621/5, zastoupený JUDr. Miroslavem Tichým, advokátem se sídlem v Praze 10, Říčanská 1984/5, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 11/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2023, č. j. 1 Co 3/2023-265, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit Vojenským lesům a statkům ČR, s.p., na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Tichého, advokáta se sídlem v Praze 10, Říčanská 1984/5.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen jako „odvolací soud“), výrokem I., byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2022, č. j. 23 C 11/2016-208 [jímž byla zamítnuta žaloba, jíž žalobkyně požadovala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. SP 21157/2014-571102, č. j. SPU 608667/2015/Pš, tak, že jí budou vydány ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně konkretizované pozemky, a jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení]; dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Meritorní rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na aprobaci soudem prvního stupně učiněných závěrů, že žalobkyně jednak není oprávněnou osobou [ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů], nebyla-li ani po část rozhodného období [§1 a §2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.] vlastníkem nárokovaných nemovitostí, jestliže se v poválečném období nedomohla obnovení svého vlastnického práva, které pozbyla již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945), a dále pak že nebylo prokázáno ani naplnění podmínky dle §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (v situaci, kdy má být povinnou osobou subjekt dle §4 písm. d/ zákona č. 428/2012 Sb.), tedy že nárokované pozemky funkčně souvisely nebo souvisejí s nemovitou věcí, kterou žalobkyně vlastní, nebo která se jí vydává podle zákona č. 428/2012 Sb.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně (dále také jen „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. Za nesprávný dovolatelka označuje oběma soudy přijatý závěr, že není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., namítajíc, že k obnovení jejího vlastnického práva k nárokovaným nemovitostem došlo ex lege již podle dekretu č. 5/1945 Sb. (tj. aniž by musela podat žalobu podle zákona č. 128/1946 Sb., dovozujíc, že výsledkem řízení podle posledně uvedeného zákona by bylo jen deklaratorní rozhodnutí o jejím – již obnoveném – vlastnickém právu). Za zásadní v daném směru považuje i aktivní snahu představeného své předchůdkyně (velmistr S.) o obnovení vlastnického práva, zahrnující i korespondenci s příslušnými institucemi. K tomu je přesvědčena, že nemovitosti jí nebyly konfiskovány ani podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Tedy dovozuje, že si vlastnictví nemovitostí podržela až do rozhodného období (§1 zákona č. 428/2012 Sb.), do nějž následně situuje i jí způsobenou majetkovou křivdu. Odvolacímu soudu vytýká, že se dopustil formalistického výkladu zákona č. 428/2012 Sb., v čemž spatřuje i porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod.
4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
6. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. Při zkoumání přípustnosti dovolání nemohl dovolací soud odhlédnout od toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu – jak výše rekapitulováno – stojí na více, z hlediska úspěšnosti žaloby na sobě nezávislých důvodech. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li [popř. není-li dovoláním (kvalifikovaně) napaden] rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, či ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2706/2018).
10. Jestliže tedy podaným dovoláním nebyl napaden ten závěr odvolacího soudu, že v řízení nebyla prokázána funkční souvislost vydávaných (nárokovaných) pozemků ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (v situaci, kdy povinnou osobou k vydání pozemků má být státní podnik dle §4 písm. d/ zákona č. 428/2012 Sb.), jenž sám o sobě vede k zamítnutí žaloby, nemůže být dovolání v dané věci přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. ani pro řešení otázky, zda žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb.
11. Nad rámec uvedeného sluší se dodat, že přípustnost dovolání nemohla by ovšem založit ani ta dovolací argumentace, jíž se dovolatelka snaží zpochybnit soudy současně přijatý závěr, že není oprávněnou osobou (§3 zákona č. 428/2012 Sb.). S uvedenou argumentací se Nejvyšší soud opakovaně vypořádal již v řadě svých předchozích rozhodnutí, vydaných ve skutkově a právně podobných žalobkyní iniciovaných řízeních (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2486/2021; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2439/2021; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1897/2021; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3289/2021; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2842/2021; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2387/2021; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 358/2021; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3826/2020; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1814/2020; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1042/2022; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1828/2022; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2040/2022; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2935/2022), jimiž – s odkazem na další v důvodech citovanou judikaturu dovolacího soudu i Ústavního soudu – aproboval soudy přijatý závěr, že žalobkyni nesvědčilo vlastnické právo k jí nárokovaným nemovitostem ani po část rozhodného období [od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 a §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], pozbyla-li vlastnictví k nim již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945) a v poválečném období nebylo její vlastnické právo obnoveno. Z poválečných restitučních předpisů totiž vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege , nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb. (k obnovení vlastnického práva proto nepostačovaly žádosti velmistra žalobkyně).
12. Nejvyšším soudem přijaté závěry ohledně statusu žalobkyně (že není oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., pozbyla-li majetek před 25. únorem 1948, resp. neuplatnila-li v poválečném období restituční nároky podle tehdejších předpisů, reglementovaný judikaturou citovanou ve shora odkazovaných rozhodnutích dovolacího soudu), obstály i v ústavněprávním přezkumu (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18; usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19; usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. I. ÚS 2447/19; usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 200/20; usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3077/19; usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 833/20; usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. I. ÚS 990/21; usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 2631/20; usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1718/21; usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2924/21; usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 350/22; usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. II. ÚS 130/22; usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 2759/22; usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 2988/22; usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 1202/23, či aktuálně i nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 3447/21). I proto Nejvyšší soud – za nezměněných poměrů – neshledává ani důvody k přehodnocení své dosavadní judikatury (jíž konvenuje i právní posouzení věci odvolacím soudem), k čemuž neskýtá prostor ani nyní dovolatelkou uplatňovaná argumentace (včetně té, jež – navzdory aprobaci přijatých i Ústavním soudem – nadále označuje výklad podaný obecnými soudy za formalistický a porušující její právo na spravedlivý proces, když ani princip ex favore restitutionis nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi – v daném případě co do zákonodárcem vymezeného rozhodného období).
13. Přestože žalobkyně v dovolání uvádí, že je podává „vůči všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu (tedy včetně té části výroku I., jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen i ve výroku o nákladech řízení, a výroku II. o nákladech odvolacího řízení), ve vztahu k těmto částem výroku již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje (ačkoliv rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů uplatněných v dovolání; srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.), nehledě na to, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. Z výše uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání, jež proto Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 větu první o. s. ř.) – odmítl (srov. §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco k účelně vynaloženým nákladům Vojenských lesů a statků ČR, s.p. v dovolacím řízení (jejichž přiznání odůvodňují specifické poměry projednávané věci, jež tkví v poměrně komplikovaných skutkových okolnostech věci a od nich se odvíjejícího právního posouzení věci, jež vyžadovalo sofistikovanou skutkovou i právní argumentaci opřenou o znalost historických souvislostí, stejně jako o schopnost přiléhavého výběru a uplatnění judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, pro něž neshledává dovolací soud prostor pro striktní uplatnění konkluzí rozhodovací praxe Ústavního soudu vyjádřené například v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 123/12, v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1727/14, nebo v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07) představuje odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5., §9 odst. 4 písm. d/, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 4 advokátní tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč.
16. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 8. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu