ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2096.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2096/2023-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) T. C. , narozeného XY, bytem XY, b) G. K. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Uruguayská 416/11, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, identifikační číslo osoby: 00020478, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 74 C 52/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2023, č. j. 58 Co 56/2023-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2022, č. j. 74 C 52/2022-49, uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců částku 25.899,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25.899,- Kč od 24. 4. 2021 do zaplacení (výroky I. a III.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali na žalované zaplacení částky 510.871,- Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 536.770,- Kč od 18. 2. 2021 do 23. 4. 2021 a úroku z prodlení z částky 510.871,- Kč od 24. 4. 2021 do zaplacení, a to každému z žalobců (výroky II. a IV.), a rozhodl o povinnosti žalované nahradit každému z žalobců k rukám jejich zástupkyně náklady řízení ve výši 15.455,20 Kč (výroky V. a VI.).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců proti výrokům II., IV., V. a VI. i žalované proti výrokům I., III., V. a VI. rozsudkem ze dne 16. 3. 2023, č. j. 58 Co 56/2023-78, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a IV. potvrdil a ve výrocích V. a VI. změnil tak, že výše nákladů řízení ve vztahu ke každému z žalobců činí 14.729,20 Kč; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V. a VI. potvrdil (výrok I.). Dále žalované uložil povinnost nahradit každému z žalobců k rukám jejich zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 6.364,60 Kč (výroky II. a III.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že každý z žalobců se domáhá po žalované zaplacení částky 536.770,- Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nepřiměřenou délkou řízení ve věci jejich restitučního nároku na vydání pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jehož součástí je stavba č. p. XY (objekt k bydlení), o němž rozhodl Státní pozemkový úřad – Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu (dále též „pozemkový úřad“) rozhodnutím ze dne 12. 8. 2020, č. j. PÚ 4392/92/15. Žalobci uplatnili dne 27. 10. 1992 u pozemkového úřadu v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), nárok na vydání řady nemovitých věcí v katastrálním území XY, přičemž pozemkový úřad pak o uplatněném restitučním nároku rozhodoval dle ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě postupně v letech 1995 až 2020. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 85/2021 žalobci požadovali po žalované náhradu nemajetkové újmy, jež jim měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým správním (restitučním) řízením zahájeným stejnou výzvou žalobců ze dne 27. 10. 1992, jehož konec ale žalobci odvozovali od rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu ze dne 12. 8. 2020, č. j. PÚ 4392/92/14. Soudy nižších instancí dovodily, že správní řízení zahájené výzvou žalobců ze dne 27. 10. 1992 tvoří jeden celek, byť v jeho průběhu byla vydávána rozhodnutí vztahující se vždy k určité konkrétní nemovitosti. Shledaly, že ve vztahu ke každému takovému jednotlivému rozhodnutí se nejedná o samostatné řízení, jež by se pojilo s individuálním odškodněním nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „OdpŠk“). Uzavřely proto, že žalobnímu žádání je namístě vyhovět toliko v rozsahu, v němž žalobci usilují o náhradu nemajetkové újmy nad rámec částky, kterou na základě obdobných skutkových tvrzení obdrželi v pravomocně skončeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 85/2021, nebyla-li v označeném řízení přiznána náhrada přiměřená.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podali žalobci dovolání, jež považují za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, popřípadě otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Mají za to, že správní řízení, v němž je rozhodováno o restitučních nárocích týkajících se více nemovitých věcí, nelze považovat za jedno řízení. Domnívají se, že každé rozhodnutí pozemkového úřadu o konkrétní nemovitosti představuje rozhodnutí, které zakládá nárok na náhradu škody způsobené porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době. Vyjádřili přesvědčení, že o totožnou věc se nejedná v případě nároku na náhradu škody týkající se různých správních rozhodnutí ohledně rozličných nemovitostí. Na projednávanou věc proto podle názoru žalobců nelze vztáhnout konkluze vyslovené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1172/2021, a ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1762/2021, jež odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014 (označená usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz ), v němž byl řešen nárok na náhradu škody odvozovaný ze shodných skutkových tvrzení, což v přítomné věci neplatí. Za nezpochybnitelné pokládají to, že rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitostí v restituční věci je rozhodnutím o občanských právech a závazcích dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb. (dále „Úmluva“). Zdůraznili, že pokud rozhodnutí splňuje atributy článku 6 odst. 1 Úmluvy a jeho vydání trvalo nepřiměřeně dlouho, vzniká nárok na náhradu škody dle článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a to z každého jednotlivého rozhodnutí vydaného v restitučním řízení. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se k dovolání žalobců vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání není přípustné, neboť žalobci nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
K otázce vymezení počátku a konce posuzovaného řízení z hlediska jeho jednoty
9. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pro účely posouzení přiměřenosti doby řízení je především nutno ohraničit jeho trvání, tedy určit jeho počátek a konec. Okamžik, kdy došlo k zahájení řízení, je zpravidla stanoven přímo zákonem. Konečným okamžikem řízení je pak okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno (srovnej zejména část III. odůvodnění Stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též „Stanovisko).
10. Posuzované restituční řízení bylo zahájeno výzvou k vydání nemovitostí v katastrálním území XY dne 27. 10. 1992, tedy ještě za účinnosti zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), podle něhož se v řízení postupovalo až do jeho úplného skončení vypořádáním restitučního nároku žalobců v plném rozsahu (viz §179 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu); speciální úprava o zahájení restitučního řízení byla vložena do ustanovení §9 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, až s účinností od 1. 7. 1993 (zákonem č. 183/1993 Sb.). V souladu s ustanovením §18 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. tak bylo řízení zahájeno dnem, kdy podání účastníka řízení došlo správnímu orgánu příslušnému ve věci rozhodnout; tím byl pozemkový úřad.
11. Odvolací soud se tudíž výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, jestliže správní řízení zahájené výzvou žalobců ze dne 27. 10. 1992 evidovanou Státním pozemkovým úřadem – Krajským pozemkovým úřadem pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu pod sp. zn. PÚ 4392/92 považoval za jedno řízení, nikoli za několik řízení vedených souběžně. Skutečnost, že žalobci žádali zmíněnou výzvou o vydání vícero nemovitostí, není v tomto případě právně významná. Vydáním rozhodnutí o některé z požadovaných nemovitých věcí se pouze zúžil dosud nevypořádaný restituční nárok. Pokud pozemkový úřad volil při postupném uspokojování restitučního nároku žalobců vrácením odňatých pozemků cestu vydání vícero rozhodnutí, činil tak toliko z důvodu procesní vhodnosti odvíjející se od potřeby prověřit, zda naturální restituci toho kterého pozemku nebrání nějaká zákonná překážka. Žalobci vymezili předmět řízení na jeho počátku uplatněním nároku na vydání majetku v písemné výzvě (§9 odst. 1, věta první, zákona o půdě). Žádné další řízení před pozemkovým úřadem, jehož předmět by byl totožný s řízením zahájeným písemnou výzvou (uplatněním restitučního nároku) ze dne 27. 10. 1992, žalobci neiniciovali. Nemohlo se tudíž správní řízení zahájené v jeden konkrétní okamžik rozčlenit na více samostatných řízení diferencovaných podle jednotlivého nárokovaného pozemku, jemuž poté odpovídalo konkrétní rozhodnutí pozemkovému úřadu, které by bylo datem svého vydání (či datem nabytí právní moci) posuzováno samostatně jako okamžik, kdy řízení o restitučním nároku skončilo. Z hlediska posouzení délky řízení bylo koncem předmětného správního řízení den, kdy došlo k vypořádání celého restitučního nároku, neboť až do tohoto okamžiku byli žalobci udržováni v nejistotě, jak bude o jejich uplatněném restitučním nároku (výzvě k vydání více pozemků) v plném rozsahu rozhodnuto. Vždy je totiž nutno mít na zřeteli, že má být odškodněna nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Pro stanovení počátku a konce řízení je tudíž významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013 ). Relevantním okamžikem určujícím konec řízení je tedy den, jímž byla tato nejistota odstraněna (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3634/2020).
12. Jinými slovy řečeno, pro účely přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení se na správní řízení zahájené před pozemkovým úřadem výzvou žalobců ze dne 27. 10. 1992 nahlíží jako na jediné řízení od okamžiku podání uvedené výzvy až do okamžiku vypořádání celého uplatněného restitučního nároku, byť o některých ve výzvě vymezených nemovitostech rozhodl správní orgán již v průběhu tohoto řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1172/2021, bod 19. odůvodnění) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1762/2021). Zvláštní povaha restitučního řízení (o vydání odňatého majetku), jež je typově považováno za složité i odbornou literaturou [viz např. KMEC, Jiří. Kapitola XVI (Právo na spravedlivý proces (čl. 6 EÚLP)). In: KMEC, Jiří, KOSAŘ, David, KRATOCHVÍL, Jan, BOBEK, Michal. Evropská úmluva o lidských právech . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 704–705: je třeba brát zřetel na nejasnosti, které provázely uplatňování restitučních nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno ], tak podstatným způsobem určuje i způsob, jakým je posuzován jeho počátek a konec pro případné zhodnocení jeho nepřiměřené délky.
13. Na výše uvedeném ničeho nemění, že restituční řízení vedená na základě zákona o půdě spadají do věcné působnosti článku 6 odst. 1 Úmluvy (srovnej např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 4. 2006, č. 12605/02, ve věci Patta proti České republice , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3193/2020). Právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, mají účastníci správních řízení, na něž dopadá článek 6 Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda. Správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i případné navazující soudní řízení, představuje z ústavněprávního hlediska řízení jediné (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, jenž je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, uveřejněný pod číslem 45/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud tudíž nepochybil, dospěl-li ve shodě s právě připomenutou judikaturou k závěru, že u posuzovaného správního řízení coby jednoho celku je třeba zkoumat přiměřenost jeho délky ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy.
K otázce totožnosti věci při uplatňování více nároků na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení
14. Otázku totožnosti předmětu řízení při rozhodování o nárocích, jimiž se žalobce jako poškozený domáhá náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, Nejvyšší soud řešil v usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1908/2014, se závěrem, že v případě, kdy žalobce opětovně uplatňuje nárok na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, překážka věci rozsouzené je dána pouze tehdy, nárokuje-li žalobce náhradu újmy jen za období, které již bylo předmětem posuzování v předcházejícím řízení. Pouze v takovém případě by předmět řízení byl vymezen zcela shodně. Pokud však řízení nadále pokračuje a žalobce nově uplatní nárok i za toto další období, nejde o shodné vymezení předmětu řízení. V usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, uveřejněném pod číslem 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle kterého domáhá-li se žalobce v pozdějším řízení náhrady újmy na základě totožných skutkových tvrzení jako v řízení již dříve zahájeném a dosud pravomocně neskončeném, ovšem požaduje vyšší náhradu než v řízení prvním, pak je dána překážka řízení (věci zahájené) pouze co do části, v níž se žalobní žádání překrývá s žádáním v řízení prvním. Naopak nic nebrání tomu, aby o zbývající části – žádání „navíc“ – soud meritorně rozhodl, a buď případně žalobci náhradu přiznal, dospěje-li ke zjevně výjimečnému závěru, že přiznání náhrady požadované v prvním řízení nebylo jen se zřetelem k projevu dispozitivní zásady přiměřeným, anebo aby rozhodl o takovém žádání zamítavě, byla-li náhrada přiznaná při rozhodování o dřívějším návrhu ve smyslu přiměřenosti vypořádána nebo byl-li nárok shledán zcela nedůvodným. Uvedené ostatně musí platit i pro případ, že takový, oproti původně uplatněnému, zvýšený nárok uplatní samostatnou žalobou po skončení řízení o původním nároku.
15. V projednávané věci žalobci svůj nárok odvozují od restitučního řízení, jehož nepřiměřená délka byla základem i pro jejich obdobný nárok vznesený žalobou, kterou Obvodní soud pro Prahu 1 projednal pod sp. zn. 63 C 85/2021. Nyní každý z žalobců žádá zaplacení dalších 536.770,- Kč s příslušenstvím, tedy svůj původní žalobní požadavek žalobci navýšili. V rozsahu onoho navýšení pak nemohla být zachována totožnost věci dříve pravomocně skončené a věci nyní posuzované, byť skutkové okolnosti byly jinak shodné (rozlišovacím kritériem přitom nebylo částečné uspokojení restitučního nároku vydáním jiného pozemku na základě jiného rozhodnutí pozemkového úřadu). Z hlediska prodloužení nepřiměřené délky řízení přitom nelze přehlédnout, že rozhodnutí pozemkového úřadu č. j. PÚ 4392/92/14 a č. j. PÚ 4392/92/15 byla vydána ve stejný den, a sice 12. 8. 2020). Nemohla se tak oproti přiznanému zadostiučinění z řízení předešlého časově prodloužit nejistota žalobců o době úplného uspokojení restitučního nároku, jež by měla svůj odraz v požadavku na přiznání zvýšené náhrady nemajetkové újmy. Soudy v přítomné právní věci ostatně již pravomocně přiznané zadostiučinění navýšily se zřetelem na odlišné hodnocení kritérií obsažených v ustanovení §31a odst. 3 OdpŠK, respektive v části IV. odůvodnění Stanoviska. Lze se proto ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že požadavek žalobců v rozsahu částky 25.899,- Kč pro každého z nich nebyl předmětem předchozího řízení. Tato konkluze se přitom nijak nepříčí závěrům obsaženým v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1172/2021, a ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1762/2021, potažmo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, jež představuje pro obě výše zmíněná usnesení Nejvyššího soudu argumentační předlohu. Žádné z těchto rozhodnutí přitom neposuzovalo skutkové okolnosti, jež by byly s projednávanou věcí nesouměřitelné. I v usneseních ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1172/2021, a ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1762/2021, byl posuzován opětovný nárok restituenta na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřeně dlouhým restitučním řízením před pozemkovým úřadem, jehož konec byl odvozován od jiného rozhodnutí pozemkového úřadu, než v kompenzačním řízení předešlém. Závěr o jiném předmětu řízení (v rozsahu navýšení opětovně nárokovaného zadostiučinění) pak odpovídá skutkovým poměrům i v přítomné právní věci. Případný odklon od dříve judikatorně ustavených tezí tudíž neshledává dovolací soud odůvodnitelným.
16. Jelikož dovolání žalobců není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy náklady žalované představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu