ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2130.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2130/2023-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: SUOPELOS s. r. o., IČO 27845541, se sídlem v Moravské Ostravě, Tyršova 885/24, zastoupen Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti žalovanému: J. S., nar. XY, bytem XY, zastoupen Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem v Praze 4, Türkova 2319/5, o zaplacení 146 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 9 C 45/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2023, č. j. 22 Co 237/2022-209, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2023, č. j. 22 Co 237/2022-209, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 5. 2022, č. j. 9 C 45/2020-181, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 146 300 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda (sama o sobě) okolnost, že na základě usnesení o příklepu soudního exekutora Mgr. Martina Horáka ze dne 16. 6. 2019, č. j. 173 EX 507/18-38, nabyl spoluvlastnické podíly o velikosti ideálních 5/6 na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY a o velikosti ideální 1/3 na objektu č. e. XY, jímž je zastavěn pozemek parc. č. XY (vše v k. ú. XY), jej opravňuje – vzdor dohodě dosavadních spoluvlastníků o tom, že uvedené nemovitosti bude v celém rozsahu užívat bezúplatně žalovaný (spoluvlastník ideální 1/6 pozemků a objektu) – domáhat se po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětných nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu. Měl za to, že tato otázka v judikatuře dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Poukazoval přitom i na judikaturu, dle níž spoluvlastník užívající společnou věc nad rámec spoluvlastnického podílu je zásadně povinen vydat bezdůvodné obohacení, jež mu tím vzniklo (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, publikovaný pod č. 17/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, a ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, publikovaný pod č. 27/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, a ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017). Vytýkal též nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
3. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu spočívá podstata (podílového) spoluvlastnictví v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (srovnej ustanovení §1122 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019). Právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle velikosti podílu. Jinak řečeno, to, že spoluvlastník je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat celou věc, ještě neznamená, že ji může bez dalšího užívat nad rámec podílu na úkor ostatních spoluvlastníků. Brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, anebo neumožňují-li fakticky existující poměry některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, lze usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení. Posouzení, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad tento rámec, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud musí brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela, musí se zabývat i kvalitou užívané části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, a ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016). Majetkový prospěch dosažený tímto užíváním považuje judikatura tradičně za obohacení získané bez právního důvodu. Lze tedy uzavřít, že užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§2991 o. z.; srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 503/2011, cit. výše, na nějž odkazuje i dovolatel, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS – st. 48/18, publikované pod č. 48/2018 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu; judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je pak uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení §2991 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017).
5. Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Neprokáže-li, že je oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, publikovaný pod č. 25/2022 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, a další rozhodnutí v něm citovaná).
6. Dohoda podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je bezformálním právním úkonem a nemusí být písemná ani tehdy, týká-li se nemovité věci (pojem „hospodaření se společnou věcí“ zahrnuje i užívání společné věci jejími spoluvlastníky, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98 uveřejněný pod č. 31/2000 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek). Může být tedy uzavřena i ústně nebo konkludentně. Podíloví spoluvlastníci ji mohou uzavřít na dobu určitou nebo neurčitou, přičemž jsou svými smluvními projevy vázáni, nedojde-li ke změně poměrů nebo není-li dohoda nahrazena novou dohodou. Podstatnou změnou poměrů je přitom existence takových objektivních a subjektivních okolností, u nichž by bylo možno důvodně předpokládat, že při jejich existenci by došlo k jiné dohodě spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007). Za stavu, kdy původní dohoda o užívání společné věci nebyla změněna dohodou novou ani nahrazena rozhodnutím většiny spoluvlastníků počítanou podle velikosti jejich podílů, je právní nástupce původního spoluvlastníka povinen stávající dohodu o užívání společné věci respektovat. Změna v osobě jednoho ze spoluvlastníků totiž sama o sobě bez dalšího není podstatnou změnou poměrů, která by měla vliv na vázanost smluvních projevů spoluvlastníků o užívání společné věci (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008, a ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4201/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3300/2018, a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5247/2016).
7. Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že nabytí ideálních 5/6 předmětných pozemků a ideální 1/3 stavby dovolatelem v dražbě konané v průběhu exekučního řízení v situaci, kdy vydražení spoluvlastnického podílu nepůsobí „ex lege“ zánik dohody spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí (viz §336l odst. 5 o. s. ř.), samo o sobě (bez uzavření nové dohody o hospodaření se společnými nemovitými věcmi či vydání nového rozhodnutí většiny spoluvlastníků) nepředstavuje takovou podstatnou změnu poměrů, jež by měla vliv na vázanost smluvních projevů spoluvlastníků o užívání společné věci (viz dohoda původních spoluvlastníků ze dne 23. 3. 2007 ve znění dodatku ze dne 17. 3. 2017 – s níž vyjadřuje souhlas i aktuální vlastník ideální 1/2 objektu – opravňující žalovaného menšinového spoluvlastníka užívat po dobu dalších 10-ti let společné nemovitosti bezúplatně v celém rozsahu – nad rámec spoluvlastnického podílu), nikterak se tím od konstantní judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Ustálené judikatuře pak konvenuje i závěr odvolacího soudu, dle něhož existence smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu vylučuje vznik nárokovaného bezdůvodného obohacení.
8. Vytýká-li dovolatel vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, dlužno uvést, že ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).; prostřednictvím vytýkaných vad řízení tedy na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ostatně nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatele, což ostatně vyplývá mimo jiné ze skutečnosti, že na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byl schopen zformulovat dovolací důvody.
9. Podané dovolání tedy – se zřetelem k výše vyřčenému – předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nenaplňuje.
10. Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku, není v uvedeném rozsahu dovolání přípustné (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
11. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy žalovanému žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 8. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu