ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2269.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2269/2023-392
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce V. B. , zastoupeného JUDr. Karlem Maláskou, LL.M., advokátem se sídlem v Tišnově, nám. Komenského 124, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o určení výše náhrady za nevydané pozemky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 60/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2023, č. j. 16 Co 425/2022-348, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 16.165,60 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Karla Malásky, LL.M., advokáta se sídlem v Tišnově, nám. Komenského 124, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 17 C 60/2021-281, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. 2. 2023, č. j. 17 C 60/2021-336, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, č. j. 16 Co 59/2023-371, určil, že výše restitučního nároku žalobce za pozemky nevydané žalobci rozhodnutím Pozemkového úřadu Brno ze dne 21. 12. 2005, č. j. 389/92/2-RPN+RN, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2019, č. j. 55 C 61/2006-737, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2020, č. j. 18 Co 165/2019-806, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2020, č. j. 18 Co 165/2019-811, určeného podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., činí 1.186.500,- Kč (výrok I.). Dále zamítl žalobu na určení, že výše restitučního nároku žalobce za pozemky nevydané žalobci rozhodnutím Pozemkového úřadu Brno ze dne 21. 12. 2005, č. j. 389/92/2-RPN+RN, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2019, č. j. 55 C 61/2006-737, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2020, č. j. 18 Co 165/2019-806, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2020, č. j. 18 Co 165/2019-811, určeného podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., činí 16.053.400,- Kč (výrok II.). Zamítl rovněž žalobu v části, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované bezúplatně převést žalobci náhradní pozemky za nevydané pozemky v hodnotě 16.053.400,- Kč nebo poskytnout žalobci finanční náhradu ve výši 16.053.400,- Kč (výrok III.). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Žalobci i žalované uložil povinnost nahradit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 3 náklady řízení, a to každému ve výši 10.403,50 Kč (výroky V. a VI.).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výroku I. rozsudkem ze dne 31. 1. 2023, č. j. 16 Co 425/2022-348, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 9.264,40 Kč (výrok II.).
3. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování, aproboval závěry soudu prvního stupně. Oba soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce jakožto osoba oprávněná ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), se domáhal náhrady za pozemky odňaté vyvlastňovacím výměrem Městského národního výboru Brno ze dne 26. 5. 1954, č. j. 286/1952-H-198-27/6-1953, a ze dne 21. 3. 1955, č. j. 1480/1954/232 (dále též „předmětné pozemky“) pro potřeby vojenské správy, o jejichž nevydání žalobci bylo dle ustanovení §9 odst. 4 a 6 zákona o půdě rozhodnuto pozemkovým úřadem a následně soudem. Mezi účastníky řízení byla sporná hodnota restitučního nároku. Soudy nižších instancí shledaly, že nevydané pozemky je třeba ocenit jako stavební, jelikož tyto pozemky byly vyvlastněny za účelem výstavby kasáren, což dokládají též konkluze znaleckého posudku č. 11567-392-2021 zpracovaného Ing. Zdeňkem Tomíčkem a – dle názoru odvolacího soudu – i jím vyhotoveného dodatku označeného znaleckého posudku ze dne 4. 10. 2022. Uzavřely proto, že restituční nárok žalobce činí 1.186.500,- Kč.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že nebyly splněny podmínky pro výjimečné upuštění od výslechu znalce při provádění důkazu znaleckým posudkem či jeho dodatkem. Nesouhlasí též s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních, neboť je přesvědčena, že nebyl prokázán jejich stavební charakter v době přechodu na stát. Domnívá se, že Ing. Zdeněk Tomíček se v dodatku ke znaleckému posudku jednoznačně nevypořádal s otázkou, v jakém rozsahu byly předmětné pozemky určeny k zastavění a v jaké míře byly dané pozemky dotčeny stavebními pracemi v době jejich vyvlastnění. Závěry odvolacího soudu vztahující se k charakteru předmětných pozemků pokládá za zjevně nepřiměřené. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil nesouhlasně a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání není přípustné, neboť žalovanou nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
9. K otázce výše restitučního nároku oprávněné osoby, respektive ocenění jí nevydaných pozemků, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020 – uvedená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
10. Dovolací soud ve své judikatorní praxi rovněž aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, a dále judikaturu v nich uváděnou), v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést.
11. Závěr o stavebním charakteru odňatých a nevydaných pozemků učinily soudy nižších stupňů na základě konkrétních skutkových zjištění (jejichž zpochybněním nemůže být založena přípustnost podaného dovolání; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dle nichž tyto pozemky byly odňaty za účelem výstavby kasáren v dané lokalitě, jež byla též realizována, přičemž stavební práce v dotčené oblasti započaly již před vyvlastněním předmětných pozemků. Dovolací soud přitom nezjistil žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy odvolacího soudu. Hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle; odvolací soud skutková zjištění dostatečným způsobem odůvodnil.
12. Odvolacím soudem přijaté závěry o stavební povaze předmětných pozemků nejsou v rozporu s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1613/2021, jež je vystavěno na týchž konkluzích (že na stavební charakter nevydaných pozemků v době jejich odnětí lze usuzovat na základě různých, tam příkladmo vypočtených kritérií) a konkrétní závěry činí pak na základě individuálních skutkových zjištění konkrétní věci. Otázka, která z takových kritérií byla v jedinečných poměrech projednávané věci naplněna, popřípadě v jaké míře, přitom představuje otázku svou povahou skutkovou, jejíž přezkum podle novely občanského soudního řádu účinné od 1. 1. 2013 dovolacímu soudu nepřísluší (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.).
13. Prostřednictvím námitky, že soud neprovedl výslech znalce Ing. Zdeňka Tomíčka ani a zástupce znaleckého ústavu STATIKUM, s. r. o., coby zpracovatele znaleckého posudku předloženého žalobcem, pak dovolatelka upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno z jiného důvodu přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. V této souvislosti sluší se připomenout, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad ustanovení §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011). Na rozhodnutí nalézacích soudů přitom zůstává, které důkazy provedou a které nikoliv, přičemž nejsou povinny provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž jsou oprávněny (a povinny) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (srovnej §127 věty poslední o. s. ř.).
14. Se shora uvedenými závěry je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zcela konformní. Odvolacímu soudu nevyvstaly pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, včetně jeho dodatku, vypracovaného znalcem Ing. Zdeňkem Tomíčkem (respektive znaleckého posudku zpracovaného společností STATIKUM, s. r. o.), který byl jako důkaz v řízení proveden, pročež nebylo nezbytné požádat znalce o ústní vysvětlení přijatých závěrů. Jeví se vhodným podotknout, že otázka, zda za daných konkrétních okolností měly odňaté pozemky stavební charakter, má právní povahu. Výslech znalce by byl přitom namístě tam, kde by spornou (bez dalšího) byla pouze odborná otázka, nikoli právní posouzení (k tomu srovnej přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 32., podle kterého je-li pro řádné ocenění věci či práva nezbytné vyřešit nějakou právní otázku, měl by tak učinit soud, a nikoliv soudní znalec; zmíněný nález je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ); taková situace však nenastala. Závěr, že v době odnětí předmětných pozemků existoval záměr je zastavět, jenž je podstatný pro určení jejich charakteru a k jehož realizaci v určité podobě došlo, totiž nemohou zpochybnit námitky žalované, že ve znaleckém posudku a jeho dodatku nebyly s určitostí zodpovězeny otázky míry zastavění předmětných pozemků v době jejich odnětí a rozsahu plánovaného zastavění jednotlivých pozemků.
15. V projednávané věci se tak s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), která platí i pro odvolací řízení (§211 o. s. ř.), neuplatní konkluze uvedené v dovolatelkou citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014. Byť to odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku explicitně neuvádí, vzhledem ke stavu dokazování v projednávané věci byly splněny předpoklady pro výjimečné upuštění od výslechu znalce (k tomu srovnej opětovně §127 odst. 1 větu poslední o. s. ř.).
16. Výtkou, že v posuzované kauze některé z odňatých pozemků netvořily vlastní areál kasáren zastavěný budovami, pak žalovaná napadá toliko podpůrnou úvahu odvolacího soudu, přičemž i její případná nesprávnost nemůže ovlivnit zbytek rozhodnutí, jelikož v přítomném sporu je podstatné, že účel vyvlastnění předmětných pozemků spočíval ve výstavbě kasáren, bez ohledu na to, zda všechny odňaté pozemky byly následně v celé jejich výměře fakticky zastavěny a zda jsou v současnosti oploceny. Samotná okolnost, zda se předmětné pozemky v období po jejich odnětí staly součástí funkčního celku či nikoli, není v poměrech projednávané věci určující pro posouzení charakteru těchto pozemků. Ostatně obecně lze také podotknout, že v průběhu času může docházet ke změnám (nejen) v rozsahu plánované výstavby, pročež následná faktická výstavba nemusí plně odpovídat původním záměrům. Podle závěrů Nejvyššího soudu je přitom dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). Dovolací argumentace žalované o tom, že některé z odňatých pozemků k vlastnímu areálu kasáren nepřináležely, však potenciál přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci - v porovnání se závěrem o účelovém určení k odňatých pozemků k výstavbě kasáren - evidentně nemá.
17. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobci tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 16.165,60 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 13.060,- Kč (tarifní hodnota předmětu řízení v částce 1.186.500,- Kč) – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.805,60 Kč.
19. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobce, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu