ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2413.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2413/2023-416
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. P. , zastoupené Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem v Domažlicích, Paroubkova 228, b) nezletilého AAAAA (pseudonym), zastoupeného opatrovníkem Mgr. Martinem Rezkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo osoby: 00025429, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o zaplacení částky 228.000,- Kč a částky 72.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 175/2018, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2021, č. j. 16 Co 288/2021-261, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2021, č. j. 16 Co 288/2021-261, se v části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. dubna 2021, č. j. 10 C 175/2018-207, v zamítavém věcném výroku II., a dále ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně II. a o nákladech odvolacího řízení III. ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou a o nákladech řízení státu IV. ve vztahu mezi Českou republikou a žalobcem b) ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2021, č. j. 10 C 175/2018-207, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně a) domáhala na žalované zaplacení částky 72.000,- Kč (výrok I.), dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce b) domáhal na žalované zaplacení částky 228.000, - Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení, tak že jsou žalobci povinni zaplatit žalované na náhradě těchto nákladů částku 600,- Kč (výrok III.).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců (žalovaná podala odvolání pouze proti nákladovému výroku III.) rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 16 Co 288/2021-261, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.) a o nákladech řízení státu v řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).
3. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně a) se domáhá zaplacení částky 72.000,- Kč a žalobce b) zaplacení částky 228.000,- Kč z titulu nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Hodoníně a orgánů sociálně-právní ochrany dětí v Tachově a Hodoníně v řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 16 C 316/2011. Žalobkyně a), jakožto matka nezletilého žalobce b), v uvedeném řízení podala návrh na určení otcovství k žalobci b) a jako domnělého otce označila R. Š. V řízení před Okresním soudem v Hodoníně navrhla žalobkyně a) provedení znaleckého posudku z oboru genetiky pro určení otcovství. Soud přítomné účastníky řízení poučil, že v řízení nebyl prokázán v rozhodném období pro početí dítěte pohlavní styk žalobkyně a) a domnělého otce a není tak důvod k provedení navrhovaného znaleckého posudku. Opatrovník na to reagoval tím, že vzal návrh zpět, neboť neměl k dispozici dostatečné skutkové podklady k prokázání tvrzení o pohlavních stycích žalobkyně a) a označeného otce; řízení bylo zastaveno usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 6. 2013, č. j. 16 C 316/2011-27, které nabylo právní moci dne 19. 7. 2012. Až po úmrtí R. Š. bylo jeho otcovství určeno k návrhu matky rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 18. 5. 2016, č. j. 13 Nc 1512/2015-105. Žalobci v závislosti na vylíčených skutečnostech tvrdí, že jim měla být způsobena škoda v podobě ušlého výživného, které by bylo vyplaceno žalobci b) za období od 8. 5. 2009 do 31. 1. 2014 při částce 4.000,- Kč měsíčně a žalobkyni a) za období od 8. 5. 2009 do 8. 5. 2011 na příspěvku neprovdané matce ve výši 72.000,- Kč, a to při částce 3.000,- Kč měsíčně. Odpovědnostní titul uplatněný žalobci měl spočívat jednak ve vydání nezákonného rozhodnutí (usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 6. 2013, č. j. 16 C 316/2011-27, o zastavení řízení o určení otcovství) a dále v nesprávném úředním postupu soudu v řízení o určení otcovství, který neprovedl řádné dokazování. V průběhu řízení před soudem prvního stupně opatrovník žalobce b) navrhl změnu žaloby (ve smyslu jejího rozšíření) o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, jenž spatřoval i v tom, že orgán sociálně právní ochrany dětí vzal návrh (na základě poučení, jež se mu dostalo u Okresního soudu v Hodoníně) zpět. Změna žaloby nebyla usnesením soudu prvního stupně vyhlášeným do protokolu při jednání dne 13. 4. 2021 připuštěna.
4. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně i přijaté právní posouzení věci. Ztotožnil se tudíž se základními důvody pro zamítnutí žaloby u obou žalovaných, a sice že ve věci není dán odpovědnostní titul spočívající ve vydání nezákonného rozhodnutí, neboť takto označené usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 6. 2013, č. j. 16 C 316/2011-27, o zastavení řízení o určení otcovství nebylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno a ani změněno [viz §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále ,,OdpŠk.“)]. Neshledal pak naplněny ani podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem, jenž měl spočívat v tom, že nebylo provedeno správně a dostatečně dokazování v posuzovaném řízení o určení otcovství. V případě žalobkyně a) se pak navíc ztotožnil se soudem prvního stupně v konkluzi, že došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, neboť bylo v moci žalobkyně a), aby sama zahájila řízení o určení otcovství a toto řízení jako žalující účastník řízení ovládala.
II.
Dovolání a vyjádření k dovolání
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce b) (dále také ,,dovolatel“) dovolání. Uvedl, že při jednání před soudem prvního stupně dne 13. 4. 2021 jeho opatrovník sdělil, že se domáhá odškodnění za nesprávný úředního postup ve vztahu k činnosti orgánů sociálně právní ochrany dítěte, Městského úřadu Hodonín, resp. Městského úřadu Tachov v tom směru, že tento orgán na jednání konaném dne 5. 6. 2012 před Okresním soudem v Hodoníně vzal zpět žalobu na určení otcovství. Soud prvního stupně toto tvrzení opatrovníka žalobce b) posoudil jako návrh na rozšíření žaloby a usnesením vyhlášeným při jednání dne 13. 4. 2021 tento návrh zamítl. Důvodem byla skutečnost, že se jednalo o nové tvrzení, které nebylo součástí doposud uvedených žalobních tvrzení, a zejména toto tvrzení nebylo uplatněno v předběžném uplatnění nároku tak, jak je zástupce žalobců podal dne 2. 4. 2017 u žalované. Dle soudu první stupně tak nebyly splněny podmínky §15 odst. 2 dále OdpŠk., a soud prvního stupně proto rozšíření žaloby v tomto směru nepřipustil. Kritika tohoto procesního rozhodnutí byla součástí odvolací argumentace žalobců. Odvolací soud však dle žalobce b) přezkum popsaného postupu soudu prvního stupně nechal zcela bez povšimnutí. Tuto skutečnost tak žalobce b) označuje jako dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a v režimu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) coby důvod přípustnosti dovolání spočívající v odklonu odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu konkrétně představované usnesením ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 4717/2018 (toto usnesení je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http:// www.nsoud.cz ). Dovolatel tak vznáší k přezkumu otázku procesního práva, za jakých okolností je odvolací soud povinen přezkoumat návrh na změnu žaloby, který nebyl soudem prvního stupně připuštěn dle ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř.
6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobce b) je přípustné pro řešení otázky procesního práva, zda odvolací soud k řádně uplatněnému odvolacímu důvodu vymezenému v ustanovení §205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je či není povinen přezkoumat správnost postupu soudu prvního stupně, který za řízení před ním probíhajícím nepřipustí ve smyslu ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř. změnu žaloby (ve smyslu jejího rozšíření o další skutečnost, v níž účastník řízení spatřuje odpovědnostní titul nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci) týkající se nesprávného právního posouzení otázky přezkumu odvolacího důvodu dle §205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. V rozsahu této otázky je dovolání žalobce b) ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV.
Důvodnost dovolání
10. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustné, i opodstatněné.
11. Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
12. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
13. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Podle §95 odst. 1 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo.
15. Podle 95 odst. 2 o. s. ř. soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.
16. Změnou návrhu se rozumí změna spočívající v tom, že žalobce: a) na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu (jde o tzv. rozšíření návrhu), b) na základě stejného skutkového základu požaduje jiné plnění, např. místo uložení povinnosti k nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení peněžité částky, c) na základě stejného skutkového stavu požaduje místo splnění povinnosti vydání určujícího výroku, nebo naopak, tj. mění žalobu o plnění na určovací žalobu, nebo naopak, d) požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti, e) na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění, popřípadě navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, a naopak (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 171/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1798/2014). Od změny žaloby je třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z hlediska hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 688/99, publikované v časopise Soudní judikatura, č. sešitu 7/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3162/2011).
17. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2016, sp. zn. Pl. ÚS - st. 43/16, byl vyjádřen a odůvodněn závěr, že odvolací soud není vázán usnesením o nepřipuštění žaloby a je oprávněn takové rozhodnutí v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé v plném rozsahu přezkoumat. Podle uvedeného stanoviska je rozhodování soudů podle §95 o. s. ř. (o tom, zda připustí změnu žaloby či nikoliv) obecně způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce, a proto odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé není vázán usnesením soudu prvního stupně podle ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř. (byť formálně nezrušeným) a je oprávněn, resp. v případě uplatnění relevantní námitky dle §205 odst. 2 písm. c), g) o. s. ř. povinen, rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat. Účastník řízení má ostatně možnost postupovat v intencích ustanovení §95 o. s. ř. i v odvolacím řízení, neboť systém neúplné apelace brání pouze tomu, aby mohl být v odvolacím řízení uplatněn nový nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve uplatněným nárokem. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2502/2000) změnit žalobu může žalobce za podmínek uvedených v ustanovení §95 o. s. ř. také za odvolacího řízení (srovnej §211 o. s. ř.), ledaže by změnou žaloby uplatňoval nový nárok, tj. nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve (původně) uplatněným nárokem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 753/97, uveřejněný pod č. 56 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Výše uvedenému názoru odpovídá i skutečnost, že proti samotnému usnesení podle ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř. není přípustné odvolání [§202 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Jak vyplývá z uvedeného stanoviska, námitku proti usnesení ve smyslu §95 odst. 2 o. s. ř. lze včlenit do odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, jakožto odvolací důvod dle §205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
18. Označené plenární stanovisko Ústavního soudu promítl do vlastní rozhodovací praxe Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 4717/2018, s jehož závěry dovolatel dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu poměřuje, a dále také např. v rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016.
19. V projednávané věci žalobce b) v podaném odvolání ze dne 7. 7. 2021 (viz č. l. 232 spisu) rovněž argumentoval naplněním odvolacího důvodu dle ustanovení §205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. K tomu uvedl, že na jediném jednání u soudu prvního stupně o uplatněném nároku na náhradu škody se pokusil rozšířit žalobu i proti České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí. Skutkově pak tuto změnu žaloby doplnil tvrzením, že odpovědnostní titul nesprávného úředního postupu státu spatřuje i v tom, že orgán sociálně - právní ochrany dětí (OSPOD v Tachově, potažmo OSPOD v Hodoníně) vzal při jednání v řízení o určení otcovství návrh na zahájení řízení zpět, ač byly splněny předpoklady pro pokračování v řízení. Soud prvního stupně změnu žaloby nepřipustil, ač dle mínění dovolatele nebyl opačný postup v rozporu s principem hospodárnosti řízení a ani překročením limitů vyplývajících ze zásady koncentrace řízení. Odvolací soud však na kritiku procesního rozhodnutí soudu prvního stupně vtělenou do odvolacího důvodu dle ustanovení §205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nijak nereagoval. Tím se odchýlil od závěrů rozhodovací praxe Nevyššího soudu, potažmo i Ústavního soudu, při posouzení otázky přezkumu procesního rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby v případě, je-li takové rozhodnutí podrobeno odvolací kritice uplatněním řádného důvodu odvolání. Zároveň lze dovolateli přisvědčit, že je dán dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) při aplikaci ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř. [s přihlédnutím k ustanovení §205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] odvolacím soudem.
20. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak, než rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku I. [ve vztahu k žalobci b)] a ve výrocích o nákladech řízení II. až IV. týkajících se žalobce b) zrušit a v tomto rozsahu věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2, věta první, o. s. ř.).
21. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 9. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu