ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2623.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2623/2023-354
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: J. V. , zastoupený Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o určení výše restitučního nároku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 207/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2023, č. j. 54 Co 58,106/2023-308, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 19. května 2023, č. j. 54 Co 58,106/2023-314, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2023, č. j. 54 Co 58,106/2023-308, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 19. května 2023, č. j. 54 Co 58,106/2023-314, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2023, č. j. 54 Co 58,106/2023-308, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 19. 5. 2023, č. j. 54 Co 58,106/2023-314, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 11. 2022, č. j. 4 C 207/2020-253, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 13. 3. 2023, č. j. 4 C 207/2020-290, změnil tak, že určil, že žalobce má z rozhodnutí Okresního úřadu Hradec Králové ze dne 6. 5. 2002, č. j. RP1 11964/2761/R-1512/343/Ja, ke dni vyhlášení tohoto rozsudku nevypořádaný restituční nárok ve výši 3 046 941 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
2. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že pozemek PK XY v k. ú. XY, jenž byl od roku 1940 využíván pro účely vojenského letiště (podle rozkazu župního velitelství XVII ve Vídni byla parcela zabrána a propachtována vojenské správě německé pro účely Říše), byl a je k letišti připlocen, zčásti zatravněn a zčásti pokryt vzrostlými stromy, byl podle „Regulačního plánu Hradce Králové profesora Bodyho“ z roku 1942 určen k zastavění dopravní infrastrukturou a stavbami souvisejícími s letištěm, přičemž přešel na stát na základě vyvlastňovacího rozhodnutí ze dne 28. 9. 1957, zn. Výst/26-5999/1957, za účelem obrany státu z důvodu rozšíření letiště, jež zde po přechodu na stát bylo též realizováno – pozemek byl částečně zastavěn (příjezdovými cestami, parkovištěm apod.). Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že ve smyslu §28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen – „zákon o půdě“), se náhrada za předmětný odňatý a nevydaný pozemek poskytuje v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, s tím, že dotčený pozemek je namístě ocenit dle §14 odst. 1 vyhl. č. 182/1988 Sb. jako pozemek stavební. Se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem věci pak soudy nižších stupňů při ocenění nevydaného pozemku v souladu se znaleckými závěry neaplikovaly ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. srážky za stavební nesrostlost pozemku s městem Hradec Králové a za negativní účinky okolí. Odvolací soud poté na rozdíl od soudu prvního stupně (i závěrů znaleckého posudku ze dne 23. 5. 2022, č. N34470/22, vypracovaného znaleckým ústavem Equita Consulting s. r. o.) neaplikoval ani srážky pro nemožnost napojení na veřejný vodovod a veřejnou kanalizaci, dovozuje, že uvedené skutečnosti nepředstavovaly znevýhodnění pozemku. Dospěl tak k závěru, že dosud nevypořádaný restituční nárok žalobce představuje částku 3 046 941 Kč.
3. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. napadla dovoláním žalovaná. Předestřela otázku, zda při ocenění restitučního nároku ve smyslu zákona o půdě je třeba všechny pozemky tvořící součást oploceného areálu letiště ocenit jako pozemky určené pro stavbu dle §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byly určeny k zastavění podle územně plánovací dokumentace a zda byly fakticky zastavěny. Měla za to, že odvolací soud tuto otázky vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, a ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019. Kladla dále otázku, zda v situaci, kdy předmětný pozemek v okamžiku přechodu na stát již byl užíván jako součást oploceného areálu letiště, je v projednávané věci dána působnost zákona o půdě. Měla za to, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1007/21, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3925/2020, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009. Položila též otázku, zda při ocenění předmětného pozemku měly být uplatněny srážky zohledňující jeho nesrostlost s městem Hradec Králové, negativní účinky okolí, jakož i nemožnost napojení na veřejný vodovod a veřejnou kanalizaci ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Mínila, že uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena. Odvolacímu soudu dále vytýkala, že nepřezkoumatelné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nahradil vlastními úvahami. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, publikovaný pod č. 14/2001 v časopise Soudní judikatura, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 201/2010, či ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 366/2009, a další. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
5. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pro posouzení, zda se na nemovitý majetek vymezený v ustanovení §1 odst. 1 zákona o půdě vztahuje působnost tohoto zákona, je zásadně určující, zda tento majetek měl k rozhodnému datu, tj. ke dni 24. 6. 1991 (den účinnosti zákona) charakter zemědělského majetku, tj. byl-li součástí zemědělského půdního fondu, či patřil-li k původní zemědělské usedlosti, či sloužil-li k zemědělské výrobě. Pro posouzení, zda pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu, mohl být rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování), odporující případně (kupř. v důsledku pochybení správních orgánů) jeho evidenčnímu stavu. Takto vymezenou působnost zákona o půdě pak rozšiřuje pro účely restitučních procesů pravidlo obsažené v jeho ustanovení §30 na majetek, který nespadá do definice uvedené v ustanovení §1 odst. 1; postačuje, že v době přechodu na stát byl dotčený majetek používán k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství. Za zemědělské obhospodařování lze přitom považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (resp. udržení) do kategorie zemědělských pozemků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2108/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, ústavní stížnost proti němuž odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I.ÚS 242/17, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, ústavní stížnost proti němuž odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 841/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný pod č. 24/2000 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2016). Zákon o půdě se tudíž kupř. vztahuje i na pozemky vedené v pozemkové knize jako parifikát role, jež byly v době jejich odnětí původním vlastníkům užívány k jiným než zemědělským účelům, byly však nadále uchovávány ve stavu, jenž nikterak nevylučoval jejich opětovné užití k zemědělskému obhospodařování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 388/2019).
7. Odvolací soud se tedy nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže vycházeje ze zjištění, že předmětný pozemek byl v době vyvlastnění evidován v evidenci nemovitostí v druhu role, zčásti byl pokryt vzrostlými stromy a zčásti představoval zatravněnou plochu (byl tedy udržován ve stavu umožňujícím jeho opětovné využití k zemědělskému obhospodařování), dovodil, že se na něj vzdor jeho začlenění do oploceného areálu letiště vztahuje působnost zákona o půdě. Totožně otázku působnosti zákona o půdě na posuzovaný případ ostatně vyřešil již i pozemkový úřad (viz pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu Hradec Králové ze dne 6. 5. 2002, č. j. RP1 11964/2761/R-1512/343/Ja, jímž bylo stanoveno, že žalobce není – pro zastavěnost – vlastníkem předmětného pozemku). Prostřednictvím otázky působnosti zákona o půdě na posuzovaný případ tudíž na přípustnost dovolání zjevně usuzovat nelze.
8. Při řešení otázky výše restitučního nároku, respektive ocenění odňatých a nevydaných pozemků, se Nejvyšší soud dlouhodobě kloní k názoru, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, či ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020). Dovolací soud současně ve své judikaturní praxi aproboval i flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést. Na stavební charakter původních pozemků v době jejich odnětí lze tedy usuzovat na základě různorodých kritérií (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. 28 Cdo 2505/2021, či ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022, jakož i judikaturu v něm citovanou, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 280/23, jímž byla ústavní stížnost vůči němu odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost). Účel výstavby je přitom zachován i tehdy, byl-li pozemek vyvlastněný pro rozšíření letiště využit jinak než ke stavbě budov (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1500/2008 , ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2952/08 ).
9. Odvolací soud se tudíž citované judikatuře nikterak nezpronevěřil, ocenil-li předmětný odňatý pozemek jako pozemek určený pro stavbu ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1998 Sb., vyšel-li ze zjištění, že byl vyvlastněn (dle individuálních skutkových závěrů odvolacího soudu, jež dovolacímu přezkumu nepodléhají) za účelem obrany státu z důvodu rozšíření letiště, jež bylo v dané lokalitě plánováno (byť toliko dle „Regulačního plánu města Hradec Králové profesora Bodyho“ z roku 1942) a jež zde bylo též stavebně realizováno (vybudování příjezdových cest, parkoviště apod.); pozemek pak tvoří součást vybudovaného oploceného areálu letiště. Na přípustnost dovolání tedy nelze usuzovat ani z otázky zpochybňující ocenění dotčeného pozemku jako stavebního.
10. Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., je však Nejvyšší soud shledal přípustným (podle §237 o. s. ř.) pro řešení otázky aplikace srážek ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. při oceňování nevydaného pozemku, jež byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od konstantní judikatorní praxe dovolacího soudu (jak bude uvedeno níže).
11. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích důvodů vymezených dovoláním žalované.
12. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
13. Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Vytýká-li přitom dovolatelka, že odvolací soud procesně korektním způsobem nezohlednil nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, dlužno uvést, že rozsudek soudu prvního stupně vytýkanou vadou zjevně netrpí. Z jeho odůvodnění jsou totiž seznatelné důvody, pro které rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Z okolnosti, že dovolatelka byla s to argumentačně brojit proti závěrům soudu prvního stupně a že odvolací soud byl schopen projednat odvolání, pak plyne, že poukazovaný nedostatek nemohl být závažnějším způsobem ani na újmu uplatnění jejích práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
14. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
15. Podle §16 odst. 1 zákona o půdě za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle §28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§14 odst. 8). Náhradu poskytne pozemkový úřad do tří let po převzetí písemné výzvy a) oprávněné osobě nebo jejímu dědici, nebo b) osobě, na kterou se vztahuje lhůta pro převod jiného pozemku podle §13 odst. 6 tohoto zákona; výzva této osoby musí být doručena pozemkovému úřadu nejpozději do 6 měsíců od uplynutí lhůty pro převod pozemku, jinak právo na peněžitou náhradu zanikne.
16. Podle §28a zákona o půdě pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.
17. Výše restitučního nároku (náhrady) dle zákona o půdě (ať již přichází do úvahy náhrada finanční dle §16 odst. 1 zákona o půdě či náhrada pozemková dle §11a zákona o půdě) se tedy odvozuje od ceny odňatých pozemků, již je nutno – s ohledem na ustanovení §28a zákona o půdě – určit v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3386/17). Aplikaci srážek z ceny stavebních pozemků dle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. pak implikují individuální skutkové závěry (přijaté zejména na základě znaleckého dokazování) o takovém charakteru a stavu odňatých pozemků, jež právními předpisy předvídanou cenovou redukci umožňují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1790/2021). I když jednotlivé faktory vážící se ke kvalitativním deficitům oceňovaných pozemků, jež redukci jejich ceny umožňují, promítají se do řízení na základě znaleckého dokazování jako skutková zjištění, nelze přehlédnout, že tvoří právně kvalifikační základ pro výchozí stanovení ceny ve smyslu ustanovení §28a zákona o půdě, za jejíhož užití určuje se pak i výše finanční kompenzace ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě či hodnota, na jejíž vykrytí jsou převáděny náhradní zemědělské pozemky dle §11a zákona o půdě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018, a ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, ústavní stížnost směřující proti němuž byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3459/19). Dokazováním zjištěný charakter a stav odňatých pozemků odůvodňující dle právních předpisů korekci ceny (dle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.) pak nemůže být bez dalšího upozaděn úvahou soudu, jež by aplikaci právním předpisem stanovených cenových srážek apriori vylučovala (viz již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021).
18. Od výše citované judikatury neodchylují se tedy s ohledem na výsledky dokazování závěry soudů nižšího stupně, opírající se o znalecké ocenění odňatého pozemku, dle nichž není namístě aplikovat cenové srážky dle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. pro nesrostlost pozemku s městem Hradec Králové či negativní účinky okolí. V uvedeném rozsahu tudíž otázky dovolatelky přípustnost dovolání nezakládají.
19. Opomenul-li však odvolací soud skutková zjištění (plynoucí ze znaleckého posudku ze dne 23. 5. 2022, č. N34470/22, vypracovaného znaleckým ústavem Equita Consulting s. r. o.), dle nichž charakter a stav odňatého pozemku PK XY v k. ú. XY k okamžiku přechodu na stát odůvodňoval aplikaci cenových srážek ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (pro nemožnost napojení pozemku na veřejný vodovod ve výši 5 % a pro nemožnost napojení pozemku na veřejnou kanalizaci ve výši 7 %), a k cenové redukci v rozporu se zjištěným skutkovým stavem ji implikujícím nepřikročil, odchylují se jeho konkluze od právní úpravy (§16 odst. 1 a §28a zákona o půdě, §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., včetně Přílohy č. 7) i výše citované judikatury.
20. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání opodstatněným, dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jímž byla určena výše dosud neuspokojeného restitučního nároku, bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř.).
21. Jelikož negativní dopady napadeného rozhodnutí do poměrů dovolatelky byly odstraněny tím, že je dovolací soud bez zbytečného odkladu zrušil, stal se návrh na odklad vykonatelnosti vydaného rozhodnutí bezpředmětným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, publikovaný pod č. 29/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
22. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
23. V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
24. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 10. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu