ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.269.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 269/2023-831
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. J. , zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ohradské nám. 1621/5, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČO 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o 337.997 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 386/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2022, č. j. 15 Co 236/2022-792, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2022, č. j. 15 Co 236/2022-792, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 4 C 386/2016-754, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 4. 2022, č. j. 4 C 386/2016-760, uložil žalovanému zaplatit žalobci 177.096 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do požadavku na zaplacení 160.901 Kč se specifikovaným příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky III.–V.). Žalobce se vůči žalovanému domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve shora nadepsané výši, neboť mělo hlavní město užívat pozemky parc. č. XY, č. XY a č. XY v k. ú. XY, obec XY, v jeho vlastnictví. Na řečených pozemcích je totiž umístěno vodohospodářské dílo (XY), přičemž pozemek parc. č. XY je také silničním pomocným pozemkem komunikace zařazené do kategorie místní komunikace III. třídy, oboje ve vlastnictví žalovaného. Soud prvého stupně posoudil nároky vznesené žalobou zčásti jako nároky z bezdůvodného obohacení dle §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a zčásti pak s odkazem na úpravu provedenou zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále též jen „vodní zákon“), a jeho doplnění čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva. Náhradu za bezdůvodné obohacení přiznal žalobci pouze za pozemek parc. č. XY a polovinu pozemku parc. č. XY nepokrytou vodní nádrží, a to ve výši 120 Kč/m2/rok, za období 1. 1. 2014 – 30. 9. 2016, celkem ve výši 177.096 Kč. U pozemku parc. č. XY a poloviny pozemku parc. č. XY (pokrytých vodní nádrží) poukázal na právní úpravu §59a vodního zákona a zákona č. 303/2013 Sb. se závěrem, že je žalované město neužívá bez právního důvodu, ale na základě zákonem zřízeného věcného břemene, za něž vlastníku náleží jednorázová náhrada. Žalobě proto vyhověl jen částečně.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2022, č. j. 15 Co 236/2022-792, k odvolání žalobce i žalovaného rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku I. změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, ve výroku II. jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech účastníků řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) i o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.). Odvolací soud zopakoval důkazy podstatnými listinami, z nichž došel ke zjištění, že se na všech předmětných pozemcích nachází vodní dílo, resp. jeho součást. Poukázal na pochybení soudu prvního stupně, domníval-li se, že speciální právní úpravě vodního zákona podléhá pouze ta část pozemků, která je pod vodní hladinou. Zdůraznil, že vodním dílem nelze rozumět pouze vodou zalitý pozemek; aby vodní dílo mohlo plnit svůj účel, jsou jeho součástí zejména hráze, které je ohraničují a umožňují naplnění retenční role nádrže. V tomto směru odkázal na znalecký posudek Vodní díla – TBD, a.s., v němž jsou součásti předmětného vodního díla definovány. K odvolání žalobce, konkrétně k jeho tvrzení, že retenční nádrž XY je vodním dílem, jež je však součástí dopravní stavby, přičemž by právní posouzení mělo být dle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 13/1997 Sb.“), uvedl, že vodní dílo je součástí pozemní komunikace jen v případě, slouží-li výlučně k odvádění povrchových vod z této komunikace. V dané kauze se ovšem prokázalo, že zmíněné vodní dílo plní především úlohy typické pro vodní díla ve smyslu vodního zákona, tedy úlohu retenční, ekologickou, rybochovnou a krajinotvornou. Dále vyzdvihl, že žalované město užívá zmíněné pozemky podle §59a vodního zákona na základě zákonem zřízeného věcného břemene, za které by žalobci měla náležet jednorázová náhrada. Nevyužil-li však žalobce možnosti změnit žalobu tak, aby namísto náhrady za bezdůvodné obohacení požadoval určení jednorázové náhrady podle §59a vodního zákona, musela být žaloba zamítnuta.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze v celém jeho rozsahu podal žalobce dovolání, v němž dovolacímu soudu předně předkládá dosud neřešenou otázku hmotného práva, zda se vodní nádrž budovaná výhradně z důvodu výstavby pozemní komunikace má ve svém právním režimu řídit zákonem č. 13/1997 Sb. či vodním zákonem. Namítá, že předmětné vodní dílo bylo vybudováno výhradně z důvodu potřeby odvádění povrchových vod z pozemní komunikace, přičemž bylo rovněž podmínkou k výstavbě silničního okruhu. Právní posouzení odvolacího soudu vnímá jako přepjatý formalismus a zdůrazňuje potřebu zkoumat účel dané vodní nádrže a zohlednit specialitu zákona o pozemních komunikacích.
4. Dále žalobce klade otázku, jak je možné, že skutkově stále stejná situace předmětných pozemků a vodní nádrže podléhala při dvojím soudním rozhodování (v tomto směru odkazuje na mezi účastníky již proběhlý spor vedený u dovolacího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 1063/2020, který se krom dalších týkal i předmětných pozemků za období předcházející roku 2014) jiné právní úpravě, když předchozí rozhodnutí soudu v dané věci bylo učiněno při platnosti a účinnosti stejného ustanovení zákona, které popisuje, že se vztahuje na situace, jež předchází jeho účinnosti. V dané otázce měl odvolací soud (jakož i soud prvého stupně) rozhodnout v rozporu s ústavně garantovaným principem předvídatelnosti a judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s rozhodnutími sp. zn. I. ÚS 1663/16, sp. zn. I. ÚS 682/15 a sp. zn. II. ÚS 115/08. Dodává, že zjišťování toho, zda podmínky stanovené hmotněprávními skutkovými podstatami nastaly, je nutné vztáhnout k době vyhlášení rozsudku, jak vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2439/16.
5. Dovolatel též zdůrazňuje, že uvedený závěr odvolacího soudu se příčí provedeným důkazům, a to minimálně stran posouzení pozemku parc. č. XY, jakož i právu žalobce na spravedlivý proces, neboť odvolací soud nezměnil právní kvalifikaci nároku (za jednorázovou náhradu dle vodního zákona), ačkoliv žalobní požadavek zcela zjevně vycházel z dostatečných (úplných a relevantních) skutkových tvrzení, a tedy soudu nic nebránilo, aby rozhodl podle prokázaného skutkového stavu ve prospěch žalobce. Konečně rovněž rozporuje nesprávné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
6. Z naznačených důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil nebo případně zrušil.
7. K dovolání se vyjádřilo žalované město, jež navrhlo jeho odmítnutí pro nepřípustnost, popřípadě vyslovilo, že by mělo být jako nedůvodné zamítnuto.
8. Na zmíněné vyjádření replikou reagoval žalobce, jenž zopakoval argumentaci obsaženou v dovolání, a to zejména stran účelu vybudování předmětné vodní nádrže.
9. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“.
10. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
11. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. První z dovolatelem předložených otázek, jež se týká právního režimu vodní nádrže, která měla být dle tvrzení žalobce vybudovaná výhradně z důvodu výstavby pozemní komunikace, nemůže založit přípustnost dovolání, jelikož se opírá o skutkový stav odlišný od toho, na němž vystavěl své právní posouzení odvolací soud. Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat skutkové závěry soudů nižších instancí, a proto ani nemůže být přípustnost dovolání založena otázkou, jež se opírá o skutkové premisy, které neodpovídají odvolacím soudem zjištěnému skutkovému stavu (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a ustálený judikatorní závěr, dle něhož uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při kvalifikaci řešeného případu odvolací soud, vyslovený namátkou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., a dále též například v usneseních zdejšího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3577/2020, či ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1871/2022).
13. V předmětné při odvolací soud došel k závěru, že retenční nádrž XY nelze považovat za součást silničního obchvatu, jelikož (jak bylo v řízení prokázáno) neslouží výlučně k odvádění povrchových vod ze zmíněné pozemní komunikace, nýbrž plní rovněž (a především) úlohy typické pro vodní díla ve smyslu vodního zákona – úlohu retenční, ekologickou, rybochovnou a krajinotvornou (viz bod 15 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího). Argumentace žalobce, kterou založil na předpokladu, že vodní nádrž byla vybudovaná výhradně z důvodu výstavby pozemní komunikace, tak nemůže v tomto případě obstát.
14. Ani další dovolatelem nastolená otázka potom přípustnost dovolání nezakládá. Namítá-li totiž žalobce, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 2439/16, v němž je stanoveno, že pro rozhodnutí soudu je rozhodující právní stav v době vyhlášení rozsudku, lze podotknout, že soudy v této kauze i předešlém sporu týchž účastníků v souladu s §154 odst. 1 o. s. ř. posuzovaly ke dni vyhlášení svých rozhodnutí, zda je na straně žalovaného dán závazek k poskytnutí určitého peněžitého plnění žalobci. Vyšetření existence takové obligace předpokládalo zjišťování, zda v minulosti nastaly okolnosti podmiňující její vznik; tím však nebylo nikterak porušeno pravidlo, dle něhož soud zkoumá existenci předmětného procesního nároku ke dni vyhlášení svého rozhodnutí. I když soudy svá rozhodnutí vyhlásily v obou případech až po 1. 1. 2014 mohly přípustně dospět k odlišným závěrům mimo jiné proto, že v jednom případě byla existence závazku vyvozována z okolností nastalých do 31. 12. 2013 a ve druhém z faktů, jež se odehrály po 1. 1. 2014.
15. Rovněž výtku dovolatele, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ústavně garantovaným principem předvídatelnosti, považuje dovolací soud za lichou. Dle rozhodovací praxe Ústavního soudu (k tomu kupříkladu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 682/15, bod 20, jenž ve svém dovolání uvádí rovněž žalobce) soud poruší princip předvídatelného rozhodování a zasáhne do práva účastníků řízení na spravedlivý proces, jestliže v jejich věci, která se po skutkové i právní stránce ve svých podstatných rysech shoduje s jinou věcí, ve které již učinil pro ně příznivé rozhodnutí, rozhodne v jejich neprospěch, aniž by změnu svého postoje přesvědčivým způsobem odůvodnil. Odvolací soud ovšem postupoval zcela v souladu s citovanou judikaturou, když dříve rozhodnutou kauzu (u zdejšího soudu vedenou pod sp. zn. 28 Cdo 1063/2020) zohlednil, náležitě se s ní vypořádal a přesvědčivě ve svém rozhodnutí odůvodnil, proč v nyní projednávané věci, jež se s dřívější kauzou shoduje po skutkové, avšak nikoliv po právní stránce (v daném řízení se uplatní právní úprava vodního zákona, jež nabyla účinnosti 1. 1. 2014, což přesně odpovídá počátku žalovaného období), dochází k jinému závěru.
16. K tvrzení dovolatele stran evidentního rozporu závěru odvolacího soudu s provedenými důkazy se potom sluší dodat, že podle účinné procesní úpravy přísluší dovolacímu soudu zabývat se výhradně otázkami právními (§241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv skutkovými (srovnej za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3404/2020, či ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3465/2019; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10), jež nemohou založit přípustnost dovolání. Rovněž je vyloučeno, aby přípustnost dovolání vyplynula z polemiky se skutkovými závěry nalézacích soudů. Dovoláním nelze úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro úvahy, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
17. Dovolání je nicméně přípustné pro otázku vázanosti soudu právní kvalifikací předestřenou procesními stranami, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
18. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi uvádí, že soud v civilním řízení není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je oprávněn, respektive povinen, provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže přitom zjištěný skutkový stav umožňuje přiznat žalobci plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce tohoto plnění dožadoval z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4102/2017, a ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1914/2019).
19. V usnesení ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1057/2020, dále Nejvyšší soud konstatoval, že jak nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku žalobce bez právního důvodu dle §2991 o. z., tak požadavek na vyplacení jednorázové náhrady za omezení vlastnického práva ve smyslu §59a vodního zákona se mohou opírat o rámcově shodný skutkový děj spočívající v umístění vodního díla na pozemku ve vlastnictví žalobce. Byť citovaná ustanovení akcentují odlišné aspekty rozhodného děje, budou se jimi předpokládané nároky zpravidla odvíjet od totožné „životní události“ (srovnej mimo jiné nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, body 29–30, a ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22, body 29–31). Bude-li v žalobě vylíčen rozhodný skutkový děj tak, že v sobě bude zahrnovat nejen tvrzení o protiprávním užití žalobcova pozemku vlastníkem vodního díla (které obecně vystihuje skutkové předpoklady aplikace institutu bezdůvodného obohacení), ale též tvrzení, že se na pozemku žalobce nachází vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 (což odpovídá hypotéze normy zakládající nárok na kompenzaci podle §59a vodního zákona), bude možné odlišnosti mezi zmíněnými požadavky vnímat jako rozdíly převážně v rovině právní kvalifikace, jež náleží soudu, jak bylo nastíněno shora.
20. Promítnuto do souvislostí projednávané věci lze akcentovat, že žalobce předestřel tvrzení, dle něhož se na jeho pozemcích nachází vodní dílo (retenční nádrž), které bylo podle zjištění obvodního soudu (bod 21 odůvodnění prvoinstančního rozsudku) vybudováno v polovině 80. let 20. století. Za daných okolností tedy není – alespoň bez dalšího zdůvodnění – zřejmé, jaká další, dosud neuvedená, skutková tvrzení by měl žalobce předestřít v rámci změny žaloby, k níž měl podle názoru odvolacího soudu přikročit (bod 22 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku), aby mu bylo možno přičítat uplatnění nároku podle §59a vodního zákona. Pakliže by snad byl kladen důraz na rozdíl mezi periodicitou vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení a domnělou jednorázovostí náhrady ve smyslu vodního zákona, bylo by nutno jednak podotknout, že bezdůvodné obohacení je vždy požadováno zpětně, v podobě částky stanovené za již uzavřené období (srovnej opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1057/2020), a jednak poukázat na skutečnost, že Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22, jednorázový charakter náhrady podle §59a vodního zákona relativizoval.
21. Právní názor odvolacího soudu, dle něhož žalobce nevyužil možnosti změnit žalobu tak, aby namísto náhrady za užívání pozemku z titulu bezdůvodného obohacení za období od 1. 1. 2014 do 30. 9. 2016 požadoval jednorázovou kompenzaci podle §59a vodního zákona, nelze ve světle výše podaného výkladu shledat správným. Jelikož bylo dovolání podáno důvodně ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku meritorním i závislých výrocích nákladových a věc v odpovídajícím rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
22. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
23. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 9. 2023
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu