ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2795.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2795/2023-784
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. S. , a b) T. S. , obou zastoupených JUDr. Veronikou Mazalovou, advokátkou se sídlem v Poličce, Družstevní 490, proti žalovaným 1) V. M. , a 2) M. M. G. , zastoupeným Mgr. et Mgr. Šárkou Klodnerovou, advokátkou se sídlem ve Svitavách, T. G. Masaryka 64/12, o zaplacení částky 288 000 Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu na zaplacení 1 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 134/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. 10. 2022, č. j. 22 Co 98/2022-748, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 23. 9. 2021, č. j. 4 C 134/2007-715, potvrzen v odvoláním napadených výrocích II. a III., jimiž byl zamítnut vzájemný návrh žalovaných na zaplacení částky 990 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodnuto o nákladech řízení vzniklých státu (výrok I.). Ve výroku pod bodem IV., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých účastníkům řízení, odvolací soud označený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v daném rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). [O nákladech řízení u soudu prvního stupně pak znovu rozhodl Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 27. 1. 2023, č. j. 4 C 134/2007-758.]
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní – později zastoupeni ustanovenou zástupkyní z řad advokátů – dovolání, jehož přípustnost podle §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) spatřují v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Jako dovolací důvod ohlašují, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), napadajíce odvolacím soudem aprobovaný závěr o kvalifikaci jejich držby nemovitých věcí jako neoprávněné (namítajíce přitom, že postupem soudu byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání a tím i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); současně soudům vytýkají, že žalobci uplatněnou námitku promlčení (jde-li o právo na náhradu nákladů vynaložených na nemovitosti žalobců) neposoudil jako výkon práva, jenž odporuje dobrým mravům, totiž „zda na tento případ nepřiléhá dosavadní argumentace Nejvyššího soudu, zda nešlo o výjimečný případ, kdy žalovaní marné uplynutí promlčecí doby nezavinili, a za takové situace je pro ně tvrzený zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jimi uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnili.“ Krom toho dovolatelé kritizují i závěr odvolacího soudu o kompenzaci jim vzniklých nutných nákladů na opravu domu (poškozené střechy v částce 50 000 Kč). Navrhují zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů.
3. V souladu s bodem 7., čl. II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – uplatní se v dovolacím řízení zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (v textu jen „o. s. ř.“).
4. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
5. K vymezení přípustnosti dovolání srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
6. V usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citovaném), stejně jako v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, nebo v usnesení ze dne 25. 8. 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že „dovolací námitka, že vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak , není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Spatřuje-li snad dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.“
7. K zákonnému požadavku uvést, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.), způsobu jeho naplnění a jeho vazbě k ochraně základních práv a svobod, dále srovnej i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).
8. Příslušná pasáž dovolání (že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“) tudíž ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání.
9. Při benevolentnějším přístupu k dovolání žalovaných co do jeho náležitostí, posuzovaného potud i z obsahového hlediska, lze snad z dovolání dovodit, že jeho přípustnost je dovolateli spatřována i v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jíž dle mínění dovolatelů nevzal v úvahu) při použití korektivu dobrých mravů ve vztahu k dlužníkem (žalobci) uplatněné námitce promlčení (jde-li o vzájemným návrhem žalovaných uplatňované právo na náhradu na věc vynaložených nákladů, jež zde bylo posuzováno podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“). K této argumentaci – v rámci zkoumání přípustnosti dovolání prizmatem kritérií uvedených v §237 o. s. ř. – lze uvést následující.
10. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).
11. Není korektní tvrzení žalovaných, že se soudy nižších stupňů nezabývaly tím, zda žalobci uplatněná námitka promlčení (ve vztahu k právu uplatňovanému žalovanými vzájemným návrhem) v kolizi s dobrými mravy je či není (k tomu srov. i body 14. a 34. odůvodnění napadeného rozsudku). Uzavírají-li soudy shodně, že marné uplynutí promlčecí doby zavinili svou liknavostí právě jen žalovaní (kteří své nároky včas neuplatnili, ačkoliv se nepovažovali za vlastníky nemovitostí, do nichž dle svých tvrzení investovali), a kdy nebylo prokázáno, že by k uplynutí promlčecí doby snad přispěli i žalobci, pak – v konfrontaci s citovanou judikaturou – obstojí i závěr, že žalobci v řízení vznesenou námitku promlčení (coby legální prostředek, jímž sledovali obranu svých práv, nikoliv snad poškození či znevýhodnění žalovaných) nelze považovat za případ zneužití práva na úkor žalovaných, které by bylo lze kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
12. Kritizují-li pak dovolatelé i závěr odvolacího soudu o oprávněnosti své držby „movitých“ věcí (viz čl. III., odst. 1 dovolání, maje zde – patrně – na mysli nemovitosti, jež byly předmětem účastníky dne 24. 11. 1997 uzavřené kupní smlouvy, posouzené jako neplatné), potažmo zpochybňují-li i závěr o tom, kdy získali vědomost, že se nestali vlastníky těchto věcí, činí tak s použitím argumentace, která se se zjištěným skutkovým stavem věci očividně rozchází (uzavírá-li odvolací soud, že rozhodné skutkové okolnosti, z nichž bylo lze dovodit neplatnost smlouvy, byly i žalovaným coby kupujícím od počátku dobře známy a jejich znalost žalovaní demonstrovali i dopisem z 5. 11. 1998 adresovaným žalobcům, jakož i svým postojem v později iniciovaných řízeních). To samé platí i pro dovolateli vznášenou námitku, že „argumentace absolutní neplatností kupní smlouvy se objevuje až posléze po mnoho let trvajícím sporu“ (jestliže – dle zjištění obou soudů – přicházejí s touto argumentací právě žalovaní již krátce po uzavření kupní smlouvy a s jejím použitím později iniciují soudní řízení o určení vlastnického práva, později i o vrácení kupní ceny oproti vyklizení nemovitostí, v nichž konzistentně tvrdí a dokládají okolnosti o neplatnosti jimi uzavřené kupní smlouvy).
13. K námitkám opírajícím se o naposled uvedenou argumentaci nelze než uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu znovu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.).
14. Zjevně skutkovou povahu má pak i námitka dovolatelů vztahující se k závěru odvolacího soudu o kompenzaci jim vzniklých nutných nákladů na opravu domu – poškození střechy v částce 50 000 Kč (viz bod 26. odůvodnění napadeného rozsudku, v němž odvolací soud zpřístupnil i své hodnotící závěry, jimiž aproboval soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění, opřená o hodnocení tam uvedených důkazů, včetně důkazů o provedené platbě ze strany třetí osoby a jejím účelu). Se zřetelem na provedené důkazy, v důvodech rozhodnutí reprodukované, nejde o závěr nikterak excesívní.
15. Ve světle výše uvedeného nelze mít za opodstatněnou (či zakládající přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.) ani námitku dovolatelů, že „postupem soudu byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků a tím i právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Lze připomenout, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Jinými slovy vyjádřeno, za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, cit. výše, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010); o takový případ v nyní posuzované věci nejde. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces lze pak odkázat i na recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18), jíž byl překonán Ústavním soudem původně prezentovaný názor (viz nález ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a může založit přípustnost dovolání.
16. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání přípustné není, jelikož dovoláním vymezenou právní otázku, na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, aniž by byly dány důvody k jinému posouzení této v rozhodování dovolacího soudu již vyřešené otázky (a není tak naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.).
17. Proto Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (srov. §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů tohoto řízení nemají, zatímco žalobcům, k náhradě zásadně oprávněným, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 10. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu