ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2951.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2951/2023-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: O. S. , zastoupena Mgr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem v Mělníku, Kpt. Jaroše 317/24, proti žalované: Alliance Healthcare s. r. o., IČO 14707420, se sídlem v Praze 10, Podle Trati 624/7, zastoupena JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, o zaplacení 208 917 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 415/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2023, č. j. 58 Co 39/2023-125, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované k rukám JUDr. Jiřího Jaroše, Ph.D., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 11 422 Kč.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2023, č. j. 58 Co 39/2023-125, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 9. 2022, č. j. 21 C 415/2021-95, potvrdil ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 208 917 Kč s příslušenstvím, a změnil jej ve výroku II. o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Kladla otázku počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého exekučním vymožením plnění na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, jenž neodpovídal skutečným hmotněprávním poměrům. Mínila, že v takovémto případě promlčecí lhůta běží až od právní moci usnesení o zastavení exekuce. Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod poř. č. 15, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1353/2007, a ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 121/2007. Předestřela dále otázku, zda na vznik bezdůvodného obohacení mohla mít vliv okolnost, že byl exekuován již promlčený dluh. Tázala se též, zda předpokladem splatnosti ručitelského závazku ve smyslu §306 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), je vědomost věřitele o úpadku dlužníka. Měla za to, že uvedené otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešeny. Vznášela rovněž otázku, zda odepření právní ochrany dle §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. z.“), může být odůvodněno toliko nesplněním notifikační povinnosti ve smyslu §477 odst. 4 obch. zák. Vytýkala přitom, že soudy nižších stupňů nezjišťovaly vědomost žalované o tom, že na hlavního dlužníka (obchodní společnost Lékárna u sv. Mikuláše s. r. o.) byl prohlášen konkurz, a neprovedly za účelem ověření poctivosti jednání dovolatelky důkaz jejím účastnickým výslechem a svědeckým výsledem J. S. Jejich postup měla za odporující nálezům Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, publikovaný pod č. 38/2017 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, publikovaný pod č. 120/2006 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu.
3. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu byl formulován a odůvodněn závěr, podle kterého jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 496/2011, a ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3660/2017); uvedená judikatura přijatá v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, je použitelná i v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2819/2021). Tyto judikatorní konkluze se ovšem zjevně nemohou prosadit tehdy, nezáviselo-li bezdůvodné obohacení na zrušení pravomocného soudního rozhodnutí (spočívalo-li kupř. v opětovném exekučním vymožení dluhu dříve již na základě pravomocného soudního rozhodnutí dobrovolně splněného). V takovém případě, neodpovídalo-li vymožené plnění skutečným hmotněprávním poměrům, vzniklo bezdůvodné obohacení již okamžikem přijetí takového plnění, a to bez ohledu na to, zda popřípadě kdy byla exekuce zastavena. Ochuzený se přitom mohl domáhat vydání bezdůvodného obohacení ihned poté, co bylo plnění vymoženo; to, že v té době exekuce ještě nebyla zastavena, mu v tom nikterak nebránilo. Z hlediska počátku běhu promlčecí doby (lhůty) k uplatnění nároku na vydání takovéhoto bezdůvodného obohacení je tudíž významným okamžik vymožení plnění (nekorespondujícího skutečným hmotněprávním poměrům) a vědomosti ochuzeného o něm, a nikoliv skutečnost, kdy byla exekuce zastavena rozhodnutím soudu nebo kdy usnesení o zastavení exekuce nabylo právní moci. Smysl a účel zastavení exekuce spočívá totiž v ukončení provádění exekuce dříve, než vymáhaná povinnost bude nuceně vymožena, a z jiných důvodů než proto, že by splnění vymáhané povinnosti bylo dosaženo úkony učiněnými při provedení exekuce. Usnesení soudu o zastavení exekuce má tedy význam jen pro samotné exekuční řízení a pro jeho průběh, a na jeho základě (samo o sobě) nemůže nastat bezdůvodné obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2424/2011, publikovaný pod č. 28/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6. V projednávané věci dovolatelka uplatnila u soudu dne 17. 12. 2021 nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 208 917 Kč s příslušenstvím, jež mělo odpovídat sumě, kterou v exekuci vedené vůči ní na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti vyhotoveného JUDr. Lenkou Lojdovou ze dne 2. 3. 2007, sp. zn. NZ 21/2007, formou jednotlivých srážek ze mzdy za dobu od 12. 12. 2011 do 5. 2. 2016 vymohla žalovaná v rozporu se skutečnými hmotněprávními poměry (již před vyhotovením notářského zápisu měl dluh dovolatelky, tvořící součást jejího podniku, přejít formou nepeněžitého vkladu na obchodní společnost Lékárna u sv. Mikuláše s. r. o.; z uvedeného důvodu byla exekuce následně pro nepřípustnost též zastavena). Odvolací soud se přitom od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchýlil, spojoval-li v situaci, v níž vznik bezdůvodného obohacení není odvozován od zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, počátek běhu promlčecí doby (lhůty), v níž měl být nárok uplatněn u soudu, s okamžikem exekučního vymožení jednotlivých plnění (jež dle mínění dovolatelky nekorespondovala skutečným hmotněprávním poměrům), a nikoliv s okamžikem právní moci usnesení soudu o zastavení exekuce pro nepřípustnost. Shledal-li tedy odvolací soud z podnětu námitky vznesené žalovanou nárok dovolatelky na vydání bezdůvodného obohacení uplatněný u soudu dne 17. 12. 2021 – při zjevné vědomosti dovolatelky o vadách notářského zápisu, na jehož základě byla exekuce vedena, od samého počátku – promlčeným v důsledku uplynutí čtyřleté promlčecí doby (stran plnění vymožených v době od 12. 12. 2011 do 31. 12. 2013 – §397 obch. zák.; srov. k tomu rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001), respektive tříleté promlčecí lhůty (stran plnění vymožených v době od 1. 1. 2014 do 5. 2. 2016 – §§621, 629 odst. 1 o. z.; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020, či přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod č. 91/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), odpovídají jeho konkluze zcela citované ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Závěry odvolacího soudu současně nikterak nekolidují ani s judikaturou označenou dovolatelkou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1353/2007, a ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 121/2007), řešící otázku zastavení exekuce vedené na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti odporujícího hmotnému právu, když (jak vysvětleno výše) smyslem a účelem zastavení exekuce je ukončení provádění exekuce dříve, než vymáhaná povinnost bude nuceně vymožena, a z jiných důvodů než proto, že by splnění vymáhané povinnosti bylo dosaženo úkony učiněnými při provedení exekuce, pročež usnesení soudu o zastavení exekuce má význam jen pro samotné exekuční řízení a pro jeho průběh, nikoliv z hlediska vzniku bezdůvodného obohacení či jeho případného promlčení.
7. Z uvedeného je zřejmé, že otázka dovolatelky, jejímž prostřednictvím je napadán závěr odvolacího soudu o promlčení uplatněného nároku, vedoucí (sám o sobě) k zamítnutí žaloby, přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá. Spočívá-li pak rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013). Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nelze (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 961/2014). Z uvedených důvodů nelze (obstojí-li jako důvod pro zamítnutí žaloby samostatně závěr odvolacího soudu o promlčení nároku, který se prostřednictvím dovolání zpochybnit nepodařilo) na přípustnost dovolání usuzovat ani z dalších dovolatelkou kladených otázek (stran významu případného promlčení exekvované pohledávky, souladu vymoženého plnění s hmotným právem nebo existence důvodů neposkytnutí právní ochrany uplatněným právům dovolatelky) či vytýkaných vad řízení (nedostatků dokazování – srov. též §242 odst. 3 in fine o. s. ř.), tím spíše neváží-li se k závěrům odvolacího soudu o promlčení žalobou uplatněného nároku.
8. Podané dovolání tedy – se zřetelem k výše vyřčenému – předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nenaplňuje.
9. Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku, není v uvedeném rozsahu dovolání přípustné (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
10. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §142 odst. 2, §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalované, která podala v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 9 140 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 11 422 Kč.
12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 11. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu