ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3382.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 3382/2023-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Vacov, se sídlem ve Vimperku, náměstí Svobody 46, identifikační číslo osoby: 63914158, zastoupené Mgr. Petrem Stukbauerem, advokátem se sídlem v Praze 6, Thákurova 676/3, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o vydání věci - o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 5/2021, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2023, č. j. 4 Co 33/2022-122, ve znění opravného usnesení ze dne 25. července 2023, č. j. 4 Co 33/2022-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400,- Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Petra Stukbauera, advokáta se sídlem v Praze 6, Thákurova 676/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 12. 2021, č. j. 11 C 5/2021-78, žalobci vydal z vlastnictví České republiky, s příslušností hospodařit s majetkem státu pro Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, pozemek parc. č. 743/1, zapsaný pro obec a katastrální území Vacov na listu vlastnictví č. 60000 katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Prachatice (dále „pozemek“ nebo „předmětný pozemek“), a tím nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 25. 1. 2021, č. j. 056463/2019/R27025/RR27166 (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
2. K odvolání dalších účastníků řízení 1) a 2) Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 4 Co 33/2022-122 (ve znění opravného usnesení), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a dále soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
3. Soudy obou stupňů vyšly v řízení z těchto pro věc významných skutečností:
- Rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 25. 1. 2021, č. j. 056463/2019/R27025/RR27166, vydaným ve smyslu ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), nebylo vyhověno žádosti žalobkyně jako oprávněné osoby dle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. o vydání předmětného pozemku, neboť povinnou osobou, je coby organizační složka státu Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jež je příslušná s majetkem státu hospodařit (příslušnost Úřadu hospodařit s majetkem státu vyplývá ze stavu zápisu v katastru nemovitostí), tedy povinná osoba ve smyslu ustanovení §4 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb., u níž ovšem v poměrech projednávané věci nebyl splněn předpoklad pro naturální restituci majetku vyplývající z ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.
- V řízení před pozemkovým úřadem bylo jednak postaveno najisto, že předmětný pozemek je zemědělskou nemovitostí ve smyslu ustanovení §2 písm. b) bod 1. zákona č. 428/2012 Sb., neboť je trvalým travním porostem, jenž je součástí zemědělského půdního fondu, nenachází se na něm žádná stavba, a dále se na něj nevztahuje žádná ze zákonných překážek jeho vydání uvedená v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) až h) zákona č. 428/2012 Sb.
- Žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. a pozemek je jejím původním majetkem, jenž přešel do vlastnictví státu na základě restitučního titulu upraveného v ustanovení §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
4. Odvolací soud aproboval právní posouzení věci přijaté soudem prvního stupně a přitakal správnosti jeho konkluze, že s ohledem na zemědělský charakter nárokovaného pozemku a z něho vyplývající potencionalitu hospodaření s ním pro Státní pozemkový úřad z důvodu uvedeného v ustanovení §1 odst. 5 písm. b) a §3 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), není třeba zkoumat pro naturální restituci majetku některou z podmínek uvedených v ustanovení §7 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 428/2012 Sb. Ztotožnil se rovněž s postupem soudu prvního stupně, jenž do řízení vedeného podle části páté občanského soudního řádu přibral jako dalšího účastníka Českou republiku – Státní pozemkový fond, a tak v procesní rovině reflektoval, že sice v době doručení výzvy povinné osobě k vydání pozemku za povinnou osobu jako příslušná organizační složka vystupoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, nicméně při běžném sledu událostí, jenž odvolací soud ilustroval odkazem na ustanovení §9 odst. 1 a ustanovení §15 odst. 1 až 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 219/2000 Sb.“), by s předmětným pozemkem hospodařil jako příslušná organizační složka státu Státní pozemkový fond a nikoliv Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Popsaný procesní postup soudu prvního stupně hodnotil odvolací soud jako souladný s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (explicitně přitom odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1452/2005, a ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3374/2020, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 126/2019; tato rozhodnutí jsou - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) a rovněž přitakal relevanci důvodů, jež vedly soud prvního stupně s ohledem na hledisko právní jistoty k závěru neukončit účastenství České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení. Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na zemědělský charakter nárokovaného pozemku a potencionalitu hospodaření s ním pro Státní pozemkový fond by jediná procesně úspěšná obrana povinné osoby proti důvodnosti žaloby mohla spočívat toliko v argumentaci o existenci některé zákonné překážky pro naturální restituci upravené v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Žádnou takovou zákonnou překážku však povinná osoba ani po poučení, jež se jí dostalo ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., netvrdila.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání Česká republika – Státní pozemkový úřad (dále také „dovolatelka“), jež je má ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), za přípustné pro řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, popřípadě se jedná o otázky, jež dosud nebyly v judikatuře dovolacího soudu řešeny, anebo by měly být z podnětu dovolání vyřešeny jinak. Dovolatelka se táže, zda a) lze přibrat do řízení podle části páté občanského soudního řádu jako účastníka řízení osobu, která není osobou povinnou (a ani oprávněnou; b) lze do řízení, v němž je jedním z účastníků coby osoba povinná organizační složka státu, přibrat další organizační složku státu; c) lze přibrat do řízení podle části páté občanského soudního řádu jako účastníka řízení osobu, která nebyla účastníkem řízení dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Ve vztahu k otázce vymezené pod sub. b) dovozovala, že odvolací soud řízení zatížil vadou a odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 397/2003, a ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1452/2005. Bez zřetele na vymezení některého z hledisek přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. dále namítala, že předmětný pozemek nemá charakter zemědělské nemovitosti a že je dále k převodu nevhodný, neboť podle schváleného územního plánu obce Vacov z roku 2013 „je určen k zastavění průmyslovými stavbami pro výrobu a skladování, vedou/povedou vodovodní rozvody, v jeho bezprostřední blízkosti přes sousední pozemek parc. č. 748/2 pak vedení VN“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu uvedla, že na dovolatelkou formulovaných otázkách rozsudek odvolacího soudu nezávisí a skutečnost, že před soudy obou stupňů bylo vedeno řízení proti povinné osobě, za níž vystupovaly dvě různé organizační složky státu, nemá na konečný výsledek řízení žádný vliv. S poukazem na výslovně připomenutou judikaturu dovolacího soudu (žalobkyně zmínila usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018, a ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 173/2022, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2902/2020) za nesprávnou označila argumentaci dovolatelky brojící proti závěru o zemědělském charakteru pozemku a o absenci zákonné překážky pro naturální restituci dle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
7. K dovolání se vyjádřil i – v řízení před soudy nižších stupňů vystupující - další účastník řízení, Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Vyslovila sice - shodně s argumentací dovolatelky - pochybnost nad správností procesního stavu, kdy v řízení za povinnou osobu vystupují dvě různé organizační složky státu, nicméně současně uvedla, zda takto dovolatelkou formulovaná otázka plynoucí z popsaného stavu je způsobilá založit přípustnost dovolání, popřípadě identifikovat účast dvou organizační složek státu jako vadu řízení mající vliv na správnost rozhodnutí ve věci.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda má dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§241a odst. 2 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
9. Dovolání není projednatelné v rozsahu námitek směřujících proti závěru odvolacího soudu o zemědělském charakteru předmětného pozemku a o absenci některé ze zákonných výluk obsažených v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Uvedené námitky dovolatelka založila na pouhém nesouhlasu s těmito závěry, aniž by ovšem s nimi spojila vymezení některého z hledisek přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Dovolání obsahuje pod každou z uvedených námitek text, že „se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu výše označené“, popřípadě „od judikatury Nejvyššího soudu ve výše označených otázkách“, nicméně v dovolání jsou označena pouze dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 397/2003, a ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1452/2005), jež se zabývají jinou otázkou vymezenou v dovolání (zastoupení povinné osoby organizační složkou státu) a odkaz na „rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Cdo 3495/2012“ je zjevným nonsensem, neboť pod takovou spisovou značkou Nejvyšší soud nikdy v minulosti rozhodnutí nevydal. Obě námitky tak ani obsahově nevystihují žádnou právní otázku, kterou by měl Nejvyšší soud řešit. Navíc obecná formulace o odklonu odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu je s ohledem na odkaz neexistujícího rozhodnutí dovolacího soudu, respektive rozhodnutí řešících zcela jinou otázku, zjevně matoucí a ani za použití maximálně benevolentního přístupu k posouzení náležitostí dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. nelze dovolání ve shora označeném rozsahu klasifikovat jinak než jako vadné [k povinnosti dovolatele řádně vymezit některé z hledisek přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. a k potřebě rozlišit mezi důvodem přípustnosti dovolání a dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.) srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1445/2020, a body 38. a 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. a je rovněž přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http:/nalus.usoud.cz ] .
10. Nejvyšší soud považuje za vhodné k námitce dovolatelky o nezemědělském charakteru předmětného pozemku odůvodněné jeho zařazením do plánované výstavby dále uvést, že předmětný pozemek je zemědělskou nemovitostí dle ustanovení §2 písm. b) bod 1. zákona č. 428/2012 Sb., neboť vyhovuje této kategorizaci prostřednictvím znaku formálního i faktického a kritériím vytýčeným judikaturou Nejvyššího soudu pro takové posouzení (k této problematice srovnej např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod pořadovým č. 292, svazek 11, ročník 1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4254/2017). Je totiž jednak v katastru nemovitostí evidován jako trvalý travní porost (podle evidence dovolatelky jde o ornou půdu), tedy součást zemědělského půdního fondu (viz §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů) a jako takový je také fakticky ZOD Vacov užíván (viz zjištění na str. 4 rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 25. 1. 2021, č. j. 056463/2019/R27025/RR27166, a v bodech 7., 13. až 17. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Zemědělský charakter pozemku ostatně tvrdil i Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení o určovací žalobě vedeném u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 232/2015, na kteréžto skutečnosti založila i svou procesní obranu o nedostatku věcné pasivní legitimace.
11. Z kusé dovolací argumentace potom nevyplývá, že by na předmětný pozemek se vztahovala některá z výluk naturální restituce upravená v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) nebo f) zákona č. 428/2012; ostatně to potvrzuje pro potřeby řízení před pozemkovým úřadem vedeného dle ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. i místně příslušný stavební úřad (viz sdělení Městského úřadu Vimperk, odboru výstavby a územního plánování, ze dne 12. 10. 2020, č. j. MUVPK-VÚP 45259/20-KoM).
12. Dovolání není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, zda lze přibrat do řízení podle části páté občanského soudního řádu jako účastníka řízení osobu, která nebyla účastníkem řízení dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Na řešení této otázky rozsudek odvolacího soudu zjevně nezávisí, neboť účastníkem řízení o určovací žalobě byla Česká republika shodně jako v tomto řízení. Soud prvního stupně, jehož postup odvolací soud aproboval, nepřibral do řízení povinnou osobu (Českou republiku), za níž Státní pozemkový úřad v řízení o vydání zemědělské nemovitosti a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu jedná, se zřetelem na účastenství v řízení o určovací žalobě dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., v níž na straně žalované za Českou republiku vystupoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, ale s ohledem na spolehlivě zjištěnou (zemědělskou) povahu předmětného pozemku, jež pro Státní pozemkový úřad implikuje příslušnost k hospodaření s takovým majetkem ve smyslu ustanovení §§1 odst. 5 písm. b) a §3 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb. V rozsahu této argumentace proto absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
13. Nejvyšší soud považuje za vhodné, byť již bez jakéhokoliv vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání pro řešení otázky, „zda lze přibrat do řízení podle části páté občanského soudního řádu jako účastníka řízení osobu, která nebyla účastníkem řízení dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.“, poukázat na odlišnou povahu řízení o určovací žalobě církevní právnické osoby a jeho specifický účel a smysl, jež předurčují nejen účastenství České republiky v řízení, ale i identifikaci subjektu, jenž jejím jménem jedná [k povaze určovací žaloby dle citovaného ustanovení srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017; k účelu a smyslu určovací žaloby srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017) .
14. Problematikou účastenství v řízení o určovací žalobě církevní právnické osoby, jež je typově řízení podle části třetí občanského soudního řádu, včetně otázky, který subjekt (organizační složka) za stát vystupuje, se Nejvyšší soud podrobně zabýval v řadě rozhodnutí. V nich mimo jiného uvedl, že k naplnění účelu žaloby podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (jímž je odstranění překážky uplatnění restitučního nároku) se vyžaduje, aby byl požadovaným výrokem vázán též stát, jehož vlastnické právo je určováno, a který tedy musí být v řízení o takové žalobě přítomen jako účastník (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014). Jinou otázkou ovšem je, která organizační složka státu za stát v řízení podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. před soudem vystupuje. V tomto ohledu je možno odkázat na ustanovení §21a odst. 1 o. s. ř., které stanoví, že za stát před soudem vystupuje a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu (v poznámce 55a pod čarou je odkaz na zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových), b) organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech. Otázka, která organizační složka státu má za stát vystupovat před soudem, pak není otázkou věcné legitimace (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2742/2018).
15. Se zřetelem na připomenutá judikatorní východiska účastenství České republiky v řízení o určovací žalobě dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jež je podmíněno smyslem a účelem takové žaloby, jakož i požadovaným cílem, jímž je určení vlastnického práva státu k původnímu církevnímu majetku, který byl v rozporu s blokačními ustanoveními z vlastnictví státu vyveden, je třeba přistoupit i k identifikaci subjektu, jenž jménem státu v řízení o určovací žalobě vystupuje. Zpravidla bude takovým subjektem Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, neboť z povahy věci plyne, že až do pravomocného soudního rozhodnutí o deklarování vlastnického práva státu je jednáno o majetku, s nímž žádné organizační složce státu podle kritéria charakteru takového majetku nepřísluší hospodařit [ viz ustanovení §10 písm. a) a §11 odst. 2 věta první zákona č. 219/2000 Sb. ] . Povaha řízení o žalobě církevní právnické osoby na určení vlastnického práva státu a cíl, jehož má být žalobou dosaženo, tedy bezpochyby podmiňují i identifikaci organizační složky, jež bude v řízení za stát vystupovat. Odlišná povaha řízení před soudem podle části páté občanského soudního řádu (a jemu předcházejícího řízení před správním orgánem), jehož účelem je posouzení důvodnosti nároku církevní právnické osoby na vydání konkrétního majetku z vlastnictví státu, pak bude zpravidla odchylně reflektována v procesní rovině při určení organizační složky, jíž podle pravidel zákona č. 219/2000 Sb., popřípadě některého ze zvláštních zákonů upravujících její právní postavení, úkoly a činnost, bude náležet příslušnost s nárokovaným majetkem státu hospodařit.
16. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, „zda lze přibrat do řízení podle části páté občanského soudního řádu jako účastníka řízení osobu, která není osobou povinnou (a ani oprávněnou. Pokud odvolací soud aproboval postup soudu prvního stupně, který na základě výsledku řízení před pozemkovým úřadem a průběhu dokazování dospěl k závěru, že do řízení je třeba přibrat jako povinnou osobu Českou republiku, za níž bude v řízení vystupovat (s ohledem na zemědělskou povahu nárokovaného pozemku) Státní pozemkový úřad jako organizační složka státu příslušná k hospodaření s uvedeným pozemkem, pak bylo rozhodnuto nejen v opačném smyslu než dovozuje dovolatelka, tj. do řízení podle části páté občanského soudního řádu byla přibrána osoba povinná [se zřetelem k tomu, jak povinnou osobu definuje ustanovení §4 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.; v případě Státního pozemkového úřadu s přihlédnutím k ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.], ale současně i v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (k této problematice srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 126/2019, a judikaturu v rozhodnutí uvedenou, z níž je zřejmé, že okruh účastníků řízení před pozemkovým úřadem ve smyslu ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. má základ v hmotném právu a musí být respektován v řízení před soudem podle části páté občanského soudního řádu i tehdy, neúčastnil-li se řízení před pozemkovým úřadem vedeným podle ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. subjekt, který účastníkem řízení podle zákona měl být). Pak je povinností soudu takového účastníka do řízení přibrat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5046/2014), což soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 8. 2021, č. j. 11 C 5/2021-65, správně učinil.
17. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, „zda lze do řízení, v němž je jedním z účastníků coby osoba povinná organizační složka státu, přibrat další organizační složku státu.“ Vymezením této otázky dovolatelka vystihuje případ vady řízení, za níž účastenství povinné osoby, jejímž jménem v řízení vystupují současně dvě organizační složky státu, označuje i dovolatelka a rovněž i judikatura Nejvyššího soudu, na níž v dovolání odkazuje (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 397/2003, a ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1452/2005); v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 jde navíc – oproti předešlé procesní úpravě - výlučně o vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, a sice se zřetelem k odlišnému vymezení důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) a důvodu dovolání, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by se pro řešení jiných právních otázek podařilo dovolatelce přípustnost dovolání založit.
18. Bez vlivu na závěr dovolacího soudu, že účastenství povinné osoby v řízení podle části páté občanského soudního řádu, za níž v řízení současně jednají dvě různé organizační složky státu, je vadou řízení, k níž by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, bylo- li by dovolání z jiných důvodů přípustné, považuje Nejvyšší soud v poměrech projednávané věci za vhodné připomenout, že se navíc nejednalo o vadu, jež by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
19. Z rozhodovací praxe Nejvyšší soudu vyplývá, že pozemkový úřad, respektive soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu, je povinen zajistit, aby se řízení účastnila povinná osoba, tj. osoba, která je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy (§4 zákona č. 428/2012 Sb.). Okolnost, že je v katastru nemovitostí takové právo zapsáno pro jiný subjekt než pro organizační složku státu či státní organizaci, jimž toto právo svědčí, sama o sobě existenci takového práva nezakládá (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1452/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 173/2022). Pro určení příslušnosti organizační složky či jiného subjektu k hospodaření s majetkem státu je podstatný charakter (povaha) majetku; stát pak hospodaří se svým majetkem prostřednictvím těch organizačních složek, které jej potřebují k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, případně těch (samostatných) subjektů, jimž právo hospodaření svěřuje zvláštní reglementace (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3325/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2902/2020).
20. Výše již bylo připomenuto, že odvolací soud aproboval postup soudu prvního stupně, který do řízení jako další povinnou osobu přibral Českou republiku, za níž v řízení vystupuje Státní pozemkový úřad, s ohledem na prosazení principu právní jistoty spočívajícího v tom, že se zřetelem na stav zápisu v katastru nemovitostí bude pravomocné rozhodnutí soudu o vlastnickém právu oprávněné osoby (žalobkyně) veřejnou listinou způsobilou vkladu do katastru nemovitostí. Dovolací soud opětovně připomíná, že uvedení určité organizační složky státu v katastru nemovitostí nezakládá příslušnost této složky se zapsanou nemovitou věcí hospodařit (srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1452/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 173/2022). V situaci stávajícího zápisu v katastru nemovitostí o vlastnictví předmětného pozemku, jenž má svůj původ ve výsledku pravomocně skončeného řízení o žalobě na určení vlastnického práva státu, a v prohlášení, které Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových učinil u příslušného katastrálního úřadu dle ustanovení §10 zákona č. 219/2000 Sb., nelze považovat stav účastenství povinné osoby v řízení podle části páté občanského soudního řádu, za níž v řízení současně jednají dvě různé organizační složky státu (a jedné z nich příslušnost hospodařit s předmětným pozemkem svědčí), za vadu řízení, jež by měla vliv na správnost rozhodnutí ve věci.
21. Protože se Nejvyšší soud ztotožňuje se soudy obou stupňů v jejich úsudku, že za normálního běhu věcí, jenž by byl založen na dodržení postupu vyplývajícího z ustanovení §15 odst. 1 až 3 zákona č. 219/2000 Sb. zainteresovanými organizačními složkami státu, by příslušnost hospodařit s předmětným pozemkem náležela Státnímu pozemkovému úřadu, neboť jde bezpochyby o zemědělskou nemovitost ve smyslu ustanovení §2 písm. b) bod 1. zákona č. 428/2012 Sb., přestal v dovolacím řízení jednat s Českou republikou, za níž v řízení nalézacím a v řízení před odvolacím soudem vystupoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (k tomuto postupu opětovně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 173/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 126/2019).
22. Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. Protože dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu (ve znění opravného usnesení) v obou jeho výrocích, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k té části výroku I., v níž odvolací soud potvrdil i výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení (ve vztahu mezi žalobkyní a dovolatelkou), a ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
24. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je dovolatelka povinna žalobkyni tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 3.400,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 3.100,- Kč – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 5. a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu.
25. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobkyně, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li Česká republika – Státní pozemkový úřad povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 11. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu