ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.1354.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 1354/2022-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce F. L. , zastoupeného Mgr. Markem Hejdukem, advokátem, se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00, proti žalovanému P. V., zastoupenému opatrovníkem Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Majakovského 1517/10, PSČ 586 01, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 21 C 42/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 16. prosince 2021,
č. j. 72 Co 112/2021-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 17. února 2021, č. j. 21 C 42/2018-80, Okresní soud v Jihlavě zamítl žalobu, kterou se žalobce (F. L.) domáhal, aby byla žalovanému (P. V.) uložena povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy – finanční částky ve výši 2.449.071,51 Kč – složené do soudní úschovy vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 3 Sd 13/2012 (bod I. výroku); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho rozsudek ze dne 30. dubna 2019, č. j. 21 C 42/2018-58, Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě, usnesením ze dne 26. března 2020, č. j. 72 Co 343/2019-71, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, s tím, nechť soud prvního stupně řádně zjistí skutkový stav věci a poučí žalobce o tom, že obsahem tvrzení přihlašovatele musí být, že přihlašovatel má sám hmotněprávní nárok k předmětu úschovy.
3. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
[1] Na základě usnesení ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 3 Sd 13/2012-24, přijal Okresní soud v Jihlavě do úschovy částku 2.449.071,51 Kč od složitele Ing. Aleše Uhlíře, správce konkursní podstaty úpadce Z. N. (dále jen „Z. N.“), pro žalovaného, který (jako konkursní věřitel) byl v prodlení s převzetím výtěžku konkursního řízení.
[2] Žalobce se podanou žalobou domáhal nahrazení souhlasu žalovaného s vydáním předmětu soudní úschovy, a to s argumentem, že má vůči žalovanému pohledávky v celkové výši 2.381.310 Kč, které nabyl smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 3. května 2016, 23. května 2016 a 26. května 2016 od (blíže označených) poškozených, jímž byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2007, sp. zn. 40 T 2/2007, přiznána vůči žalovanému náhrada škody. Žalovaný je podle něj dlouhodobě nekontaktní, v roce 2008 na něj byl vydán příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody pro spáchání trestného činu podvodu a je veden v evidenci Policie České republiky jako hledaná osoba. Žalobce dovozoval, že mu předmět úschovy lze vydat postupem dle §185d odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“), případně lze nahradit souhlas s vydáním předmětu úschovy dle §185e o. s. ř., za situace, kdy dosud není pravomocně rozhodnuto o způsobu vydání předmětu úschovy. Potud odkazoval též na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. října 2016, sp. zn. 20 Cdo 2533/2016 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 23/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 23/2018“).
[3] Žalovaný (zastoupený v řízení opatrovníkem dle §29 odst. 3 o. s. ř.) považoval žalobu za předčasnou, s tím, že dosud nedošlo k vyslovení nesouhlasu s vydáním úschovy. Žalobce sice tvrdí, že mu souhlas žalovaný odepřel, nicméně ze (zákonné) úpravy vyplývá, že se tak musí stát kvalifikovaným způsobem v rámci řízení o vydání úschovy. Také podle výkladu podávaného soudní praxí lze ustanovení §185d o. s. ř. použít pouze tehdy, existuje-li hmotněprávní nárok ve vztahu k předmětu úschovy.
[4] Exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., ze dne 10. listopadu 2016, č. j. 067 EX 28507/16-23, bylo rozhodnuto o provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky než z účtu peněžního ústavu, na kterou má povinný (žalovaný) nárok vůči svému dlužníkovi Okresnímu soudu v Jihlavě, a to na základě soudní úschovy peněz ve výši 2.449.071,51 Kč. Exekuční příkaz byl vydán v exekučním řízení prováděném ve prospěch žalobce jako oprávněného dle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2007, sp. zn. 40 T 2/2007. Exekuční příkaz nabyl právní moci.
[5] Usnesením ze dne 21. dubna 2017, č. j. 3 Sd 13/2012-113, Okresní soud v Jihlavě rozhodl o vydání předmětu úschovy příjemci (žalovanému) s tím, že finanční prostředky budou poukázány na účet exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání opatrovník příjemce, jenž namítl, že soud měl postupovat dle §298 odst. 4 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) , eventuálně dle §299 z. ř. s. (nikoliv dle §312 a násl. o. s. ř.), navíc na straně složitele mělo být jednáno se Z. N. (poté, co konkursní řízení Z. N. bylo pravomocně skončeno), nikoliv se správcem konkursní podstaty. Usnesením ze dne 24. ledna 2019, č. j. 18 Co 243/2017-200, Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě zrušil usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. dubna 2017 s odůvodněním, že jako se složitelem mělo být správně jednáno se Z. N.
[6] Podáním ze dne 2. června 2017 žalobce jako přihlašovatel podal v řízení vedeném pod sp. zn. 3 Sd 13/2012 žádost o vydání části předmětu úschovy ve výši 1.993.310 Kč, dne 3. července 2017 svou žádost rozšířil na celý předmět úschovy.
4. Na takto ustanoveném skutkovém základě soud prvního stupně – vycházeje z čl. II. bodu 1 a 2 přechodného ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a dále z ustanovení §185d odst. 1 a §185e o. s. ř. (vzhledem k tomu, že řízení o úschově vedené pod sp. zn. 3 Sd 13/2012 bylo zahájeno dne 16. srpna 2012) – dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
5. Přitom zdůraznil, že z postoje opatrovníka žalovaného prezentovaného v řízení o úschově (v odvolání proti usnesení ze dne 21. dubna 2017 nebo v závěrečné řeči přednesené při jednání konaném dne 26. dubna 2019) bylo zřejmé, že žalovaný s vydáním předmětu úschovy nesouhlasí. Soud prvního stupně (vázán právním názorem odvolacího soudu formulovaným v jeho kasačním rozhodnutí) seznámil žalobce s judikaturou Nejvyššího soudu (zejména s rozsudkem ze dne 16. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2429/2013, a ze dne 11. května 2020, sp. zn. 21 Cdo 2304/2019) a poučil jej o smyslu a rozsahu jeho povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a k prokázání těchto skutečností navrhnout relevantní důkazy dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalobce přes poučení o tom, že má doplnit skutková tvrzení týkající se existence hmotněprávního nároku, tato tvrzení nedoplnil. Z jeho dosavadních tvrzení vyplynulo, že má vykonatelnou pohledávku za příjemcem a je tedy věřitelem dlužníkova věřitele. Ve vztahu k složiteli ani k předmětu úschovy však žádný hmotněprávní nárok netvrdil, tedy ani neprokazoval. Takový vztah rovněž nevyplýval z tvrzení obsažených v řízení o úschově. Žalobce tak neunesl břemeno tvrzení o tom, že má podle hmotného práva nárok na plnění a z toho důvodu je na místě žalobu zamítnout.
6. Soud prvního stupně nepovažoval (pro rozhodnutí ve věci) za relevantní závěry uvedené v R 23/2018, na něž opakovaně poukazoval žalobce, které se týkají otázky (ne)možnosti podání poddlužnické žaloby proti schovateli (soudu prvního stupně), respektive postupu dle §312 a násl. o. s. ř., či dle ustanovení §320 o. s. ř. za situace, kdy dosud nebylo rozhodnuto, komu má být předmět úschovy vydán.
7. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
8. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jenž se bezezbytku řídil předchozím kasačním rozhodnutím. Žalobce nemá, respektive neuplatňuje žádné právo k předmětu úschovy a není tedy přihlašovatelem v pravém slova smyslu (§292 z. ř. s., dříve §185b o. s. ř.), pojmově tedy nepatří ani do okruhu zákonem vymezených jiných osob žádajících o vydání předmětu úschovy (§298 odst. 4 z. ř. s., dříve §185d odst. 3 o. s. ř.), u nichž je třeba pro vydání předmětu úschovy souhlasu složitele i příjemce a přichází pak v úvahu i řízení o jeho nahrazení, odmítnou-li jej právě uvedené osoby udělit.
9. Za nerozhodné měl odvolací soud rovněž úvahy žalobce o „vhodnosti stavu“, kdy by žalobce předmětem úschovy umořil pohledávku, kterou má za žalovaným, než aby propadla státu. Propadnutí státu navíc předchází ještě možnost vrácení předmětu úschovy složiteli, nebude-li vydán příjemci.
10. Na výše uvedených závěrech podle odvolacího soudu ničeho nemění ani odkaz žalobce na R 23/2018, z něhož plyne, že za přihlašovatele je sice možno uvažovat i věřitele příjemce, nicméně stále musí jít o osobu, která uplatňuje své právo k předmětu úschovy, když povahu tohoto práva (hmotněprávního vztahu) je nutno vykládat právě ve smyslu již odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2429/2013 a sp. zn. 21 Cdo 2304/2019, případně rozsudku ze dne 27. srpna 2019, sp. zn. 21 Cdo 3697/2018).
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Dovolatel podrobuje kritice postup soudů nižších stupňů, jež vyšly z judikatury Nejvyššího soudu (z rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2429/2013 a sp. zn. 21 Cdo 2304/2019), která je pro danou věc nepřípadná, neboť se skutkové okolnosti obou rozhodnutí zásadně liší od skutkových okolností projednávané věci.
13. Dovolatel zdůrazňuje, že důvodem složení finanční částky do úschovy byla skutečnost, že závazek, jehož předmětem jsou hodnoty skládané do úschovy, nelze splnit, neboť věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení (§185a odst. 2 o. s. ř.). V poměrech projednávané věci byl předmět úschovy do úschovy složen, neboť byl žalovaný v prodlení s převzetím výtěžku konkursního řízení vedeného na majetek Z. N., nikoliv proto, že by složitel měl důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem, nebo by snad věřitele neznal. Mezi účastníky tak bylo od počátku řízení nesporné, že osobou příjemce předmětu úschovy je žalovaný.
14. Závěry rozhodnutí soudů nižších stupňů pak odporují R 23/2018, z něhož vyplývá, že se v této procesní situaci věřitel příjemce může domáhat vydání předmětu úschovy tak, že se přihlásí do úschovního řízení. Žádný požadavek na hmotněprávní vztah mezi věřitelem a příjemcem Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí nestanovil a nevyplývá ani ze zákona.
15. Dovolatel konečně podotýká, že pokud nebude předmět úschovy vydán žalobci, nebude v úschovním řízení účastníka, kterému by soud mohl zákonným postupem předmět úschovy vydat a tato částka připadne státu. V úschovním řízení došlo k vydání usnesení podle §185g odst. 1 o. s. ř., nikdo vyjma dovolatele se o vydání předmětu úschovy nepřihlásil a žalovaný ani složitel již z důvodu marného uplynutí lhůty jednoho roku nemohou uplatňovat práva k předmětu úschovy. Tento důsledek dovolatel považuje za nepřijatelný.
16. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. Řízení o úschovách se jinak (vzhledem k tomu, že bylo zahájeno 16. srpna 2012) řídí úpravou §185a a násl. o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013 [srov. článek II (Přechodná ustanovení) část první zákona č. 293/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních].
17. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
18. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu§237 o. s. ř.
19. Žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (§185e o. s. ř.) představuje procesní formu vyjádření posouzení otázky, komu (zda příjemci nebo přihlašovateli, popřípadě složiteli) má být předmět úschovy soudem vydán, tedy – řečeno jinak – komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy, na základě kterého soud vydá předmět úschovy. Není přitom podstatné, že vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy se v tomto řízení řeší jen jako otázka předběžná a že nachází svůj projev ve výroku rozsudku v podobě „nahrazení projevu vůle“; pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaný „je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy“, žalobci totiž zakládá právo, aby mu soud vydal předmět úschovy, čímž bude naplněno jeho právo k majetku, uloženému nebo složenému do úschovy soudu (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 3967/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2010, sp. zn. 21 Cdo 293/2009).
20. Pro posouzení, komu má být složená částka vydána, je podstatné, komu svědčí právo k předmětu úschovy. Takové právo ale musí vycházet ze vztahu mezi složitelem a příjemcem, neboť právě pro příjemce je určena částka složená v úschově. Právo příjemce nebo jiného přihlašovatele k předmětu úschovy se tak musí upínat toliko ke vztahu mezi složitelem (dlužníkem) a příjemcem nebo jiným přihlašovatelem (dlužníkovým věřitelem); nemůže se odvíjet od jiného právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2304/2019).
21. K otázce, zda pohledávka, kterou má věřitel proti příjemci nebo přihlašovateli úschovy, zakládá věřiteli právo na vydání věci z úschovy, srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3697/2018 (jakož i judikaturu tam dále označenou), a v něm formulovaný právní závěr, podle kterého má-li věřitel vykonatelnou pohledávku proti příjemci nebo přihlašovateli, kteří požádali o vydání předmětu úschovy, avšak předmět úschovy jim dosud nebyl vydán, může se domáhat též uspokojení z předmětu úschovy; nejde ovšem o právo k předmětu úschovy, jak ho má na mysli řízení o úschovách, a způsobilým právním prostředkem tu proto není žaloba ve smyslu ustanovení §185e o. s. ř., ale jen návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením majetkových práv příjemce nebo přihlašovatele podle ustanovení §320 o. s. ř.
22. V projednávané věci má žalobce vůči žalovanému vykonatelné pohledávky, které nabyl smlouvami o postoupení pohledávek od poškozených, kterým byla náhrada škody přiznána rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 2/2007 , jež podle výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu nezakládají právo k předmětu úschovy ve smyslu řízení o úschovách (srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2019, sp. zn. 21 Cdo 3305/2019). Soudy nižších stupňů, které podanou žalobu zamítly z důvodu absence hmotněprávního nároku žalobce k předmětu úschovy, tak jednaly zcela v intencích výše uvedených judikaturních závěrů.
23. Zároveň rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou v rozporu ani s dovolatelem opakovaně zmiňovaným R 23/2018. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že povinnost České republiky (soudu), jakožto schovatele, vydat složené prostředky ze soudní úschovy konkrétní osobě vznikne až pravomocným rozhodnutím soudu o vydání předmětu úschovy konkrétní osobě; dříve, jestliže takové rozhodnutí nebylo vydáno, neexistuje vůči státu žádná pohledávka či jiné majetkové právo příjemce, které by bylo možné exekučně postihnout. Odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu tak nemůže být oporou pro dovolatelem prosazovaný závěr, podle kterého lze nahradit souhlas žalovaného s vydáním předmětu úschovy žalobci (věřiteli žalovaného).
24. Konečně přípustnost dovolání nemůže založit tvrzení žalobce, že předmět úschovy připadne státu, neboť na řešení této otázky rozhodnutí soudů nižších stupňů nespočívá.
25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu