ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.1920.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 1920/2022-407
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně Národní rozvojové banky, a. s. , se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 2845/43, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 44 84 89 43, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem v Praze, Kaplická 1037/12, PSČ 140 00, proti žalovaným 1) CANNY PLUS, spol. s r. o. , se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 1030/53, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 62 24 44 34, 2) V. Č., 3) V. Č. , zastoupené Mgr. Martinem Pechem, advokátem, se sídlem v Plzni, Purkyňova 3032/15, PSČ 301 00, 4) M. P. , a 5) R. P. , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 187/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2022, č. j. 9 Cmo 123/2012-362, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit třetí žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 52.417,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 19. května 2011, č. j. 47 Cm 187/2011-8, ve znění usnesení ze dne 7. prosince 2011, č. j. 47 Cm 187/2011-64, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni (Českomoravské záruční a rozvojové bance, a. s.) částku 8.641.730,19 Kč s 6% úrokem od 4. března 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu 28.805,77 Kč a náhradu nákladů řízení 346.820,- Kč.
K námitkám žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2011, č. j. 47 Cm 187/2011-65, směnečný platební rozkaz vůči všem žalovaným zrušil a uložil žalobkyni zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně po žalovaných domáhala (dále též jen „směnka“), byla původně vystavena jako blankosměnka s nevyplněnými údaji data splatnosti a směnečné sumy. Jejím výstavcem byla první žalovaná (CANNY PLUS, spol. s r. o.), jejímž jménem blankosměnku podepsala tehdejší jednatelka Bohumila Kopelentová. V pozici směnečných rukojmích ji podepsali rovněž druhý až pátá žalovaní, a to dříve, než do blankosměnky byly vyplněny scházející údaje data splatnosti a směnečné sumy.
2) Dne 30. června 2006 uzavřely Česká spořitelna, a. s. (dále jen „banka“) a první žalovaná smlouvu o úvěru, na jejímž základě se banka zavázala poskytnout první žalované úvěr do výše 34.000.000,- Kč (dále jen „smlouva o úvěru“).
3) Dne 12. října 2006 uzavřely žalobkyně a první žalovaná smlouvu o poskytnutí bankovní záruky č. 2006/1732-GB (dále jen „smlouva o poskytnutí bankovní záruky“) a téhož dne žalobkyně vystavila ve prospěch banky záruční listinu, kterou se zavázala uspokojit (za tam určených podmínek) pohledávku ze smlouvy o úvěru (pro případ, že tuto neuhradí první žalovaná) do výše 15.300.000,- Kč (dále jen „záruční listina“). Ve smlouvě o poskytnutí bankovní záruky smluvní strany dále ujednaly, že k zajištění závazků první žalované vůči žalobkyni vzniklých z této smlouvy nebo z případného plnění bance z bankovní záruky se první žalovaná zavázala vystavit blankosměnku vlastní na řad žalobkyně, kterou budou avalovat druhý až pátá žalovaní, s tím, že žalobkyně je oprávněna vyplnit blankosměnku poté, co první žalovanou písemně upomene o zaplacení jejích splatných závazků vzniklých z této smlouvy nebo z případného plnění bance z bankovní záruky. Žalobkyně vyplní blankosměnku tak, že směnečnou sumou bude nejvýše úhrn pohledávek žalobkyně za první žalovanou vzniklých z této smlouvy nebo z případného plnění bance z bankovní záruky ke dni uvedenému v písemné výzvě žalobkyně první žalované k jednorázovému zaplacení dlužné částky. Do tohoto dne je dlužná částka neúročena. Splatnost směnky bude stanovena jeden měsíc po dni jednorázové splatnosti dlužné částky uvedené v písemné výzvě. Pro doručování korespondence a výpisů z účtů první žalovaná uvedla adresu XY a současně se zavázala oznámit žalobkyni případnou změnu adresy. Dále je ve smlouvě o poskytnutí bankovní záruky obsaženo ujednání vztahující se k převodům obchodních podílů v první žalované mezi jejími stávajícími společníky a nabyvateli obchodních podílů (druhým až pátou žalovanými).
4) Dopisem ze dne 3. ledna 2011 vyzvala žalobkyně první žalovanou k vrácení plnění poskytnutého žalobkyní bance z titulu bankovní záruky ve výši 8.646.017,48 Kč, a to ve lhůtě do 3. února 2011; výzva byla zaslána na adresu první žalované − XY.
5) Dopisem ze dne 16. února 2011 informovala žalobkyně první žalovanou o vyplnění blankosměnky údaji směnečné sumy 8.641.730,19 Kč a data splatnosti 3. března 2011; současně ji vyzvala k zaplacení směnky; písemnost byla doručena první žalované na adresu XY.
Na tomto základě soud prvního stupně − odkazuje na ustanovení čl. I. §10 a §77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – zdůraznil, že v situaci, kdy poskytnutí bankovní záruky (za splnění závazku první žalované ze smlouvy o úvěru) žalobkyně podmínila vystavením blankosměnky (první žalovanou) avalované druhým až pátou žalovanými, a kdy se směneční rukojmí následně v souladu se smlouvou o poskytnutí bankovní záruky stali společníky první žalované, nebyl jejich podpis na blankosměnce bezdůvodný. I tito žalovaní tak uzavřeli s žalobkyní, byť „prostřednictvím první žalované“, dohodu o tom, „jak bude postupováno ohledně v blankosměnce nevyplněných údajů“.
Bylo-li oprávnění žalobkyně doplnit chybějící údaje na blankosměnce vázáno „na odkládací podmínku“, jíž bylo zaslání písemného upomenutí první žalované ke splnění jejího závazku a nebyla-li tato podmínka splněna (výzva nebyla zaslána na sjednanou adresu), nebyla žalobkyně – pokračoval soud prvního stupně – oprávněna doplnit chybějící údaje do blankosměnky; učinila-li tak, jednala v rozporu se smlouvou o doplnění blankosměnky.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2012, č. j. 9 Cmo 123/2012-139, ve znění usnesení ze dne 9. července 2012, č. j. 9 Cmo 123/2012-149, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první, čtvrté a páté žalovaným, v části, ve které byl směnečný platební rozkaz v rozsahu 6% úroku z částky 8.641.730,19 Kč za období od 4. března 2011 do 16. dubna 2011 zrušen, potvrdil; ve vztahu k těmto žalovaným dále rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz vůči nim ponechal v platnosti v rozsahu směnečného peníze 8.641.730,19 Kč s 6% úrokem od 17. dubna 2011 do zaplacení, směnečné odměny 28.805,77 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 346.820,- Kč. Ve vztahu ke druhému žalovanému a třetí žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ve znění opravného usnesení ponechal v platnosti v plném rozsahu. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Měnící výrok ve věci samé, jde-li o druhého žalovaného a třetí žalovanou, odůvodnil tím, že jim nepřísluší kauzální námitky.
K dovolání druhého žalovaného a třetí žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3407/2012, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2012, č. j. 9 Cmo 123/2012-139, ve znění usnesení ze dne 9. července 2012, č. j. 9 Cmo 123/2012-149, ve vztahu mezi žalobkyní a těmito žalovanými zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přitom – odkazuje na ustanovení čl. I. §10 a §17 směnečného zákona – formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož těmto žalovaným přísluší námitka nesprávného vyplnění blankosměnky.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. března 2015, č. j. 9 Cmo 123/2012-247, řízení o odvolání žalobkyně „nakolik směřuje proti druhému žalovanému“ vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí; následně rozsudkem ze dne 24. března 2015, č. j. 9 Cmo 123/2012-257, rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 7. prosince 2011) ve výroku ve věci samé ve vztahu ke (třetí) žalované potvrdil (výrok I.); dále rozhodl, že výrok napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení se ve vztahu k této žalované vypouští (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a třetí žalovanou (výrok III.).
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 3507/2015 (uveřejněným v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2019, pod číslem 9), zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2015 (s výjimkou části potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně 6% úroku z částky 8.641.730,19 Kč za dobu od 4. března 2011 do 16. dubna 2011) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Přitom zdůraznil, že nemá (shodně se soudem odvolacím) žádné pochybnosti o tom, že (směnkou zajištěná) pohledávka žalobkyně vůči první žalované z titulu regresu [viz ustanovení §321 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)] byla splatná na výzvu (§340 odst. 2 obch. zák.). Ztotožnil se (i) se závěry, podle nichž dopis žalobkyně (výzva k úhradě za plnění ze záruky) ze dne 3. ledna 2011 nebyl první žalované doručen a dopis ze dne 16. února 2011 (posuzováno podle jeho obsahu) za výzvu k zaplacení směnkou zajištěné pohledávky považovat nelze. Srov. zásady pro výklad právních úkonů určené ustanoveními §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a §266 obch. zák. a formulované např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03.
Dále Nejvyšší soud uzavřel, že splatnost (kauzální) pohledávky nemohlo vyvolat ani doručení žaloby první žalované v projednávané věci. Byť (obecně vzato) nejsou žádné pochybnosti o tom, že splatnost pohledávky (ve smyslu §340 odst. 2 obch. zák.) je způsobilé vyvolat (při absenci výzvy k plnění) i doručení žaloby, kterou se věřitel vůči dlužníku domáhá zaplacení takové pohledávky (§79 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ‒ o. s. ř.), v poměrech dané věci o takový případ zjevně nejde. Žalobou se totiž žalobkyně domáhala zaplacení pohledávky ze směnky a nikoli zaplacení směnkou zajištěné pohledávky; pouhé konstatování, že dlužník (rozuměj první žalovaná) „byl dopisem ze dne 3. ledna 2011 vyzván k úhradě za plnění z bankovní záruky“, za výzvu k plnění kauzální pohledávky považovat nelze. Totéž platí o doručení insolvenčního návrhu první žalované, které rovněž samo o sobě není skutečností, na jejímž základě by se směnkou zajištěná pohledávka stala splatnou.
Zároveň neshledal po právu ani poukaz žalobkyně na pravidlo obsažené v ustanovení §306 odst. 1 obch. zák., když první žalovaná byla (posuzováno ve vztahu založeném smlouvou o úvěru a bankovní zárukou) dlužníkem ze smlouvy o úvěru (a osobou povinnou k plnění dle §321 odst. 2 obch. zák.), přičemž třetí žalovaná jako směnečný rukojmí (tj. přímý dlužník ze směnky) „jen“ zajišťovala zaplacení směnky, která sloužila k zajištění kauzální pohledávky.
Přes výše uvedené Nejvyšší soud vyhodnotil právní posouzení věci odvolacím soudem jako neúplné (a tudíž i nesprávné), jelikož se odvolací soud při formulaci závěru, podle něhož se (směnkou zajištěná) pohledávka žalobkyně (z titulu regresního nároku za plnění z bankovní záruky) nestala splatnou, nevyjádřil k důsledkům plynoucím pro řešení této otázky z ustanovení §250 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Současně Nejvyšší soud [s poukazem na (ustálenou a v důvodech označenou) judikaturu] připomenul, že nesprávné vyplnění blankosměnky v údaji data splatnosti (v poměrech dané věci údajem předcházejícím datu splatnosti směnkou zajištěné pohledávky) nemaří (bez dalšího) nárok ze směnky, nýbrž zakládá (jen) námitku nesprávně vyplněného data splatnosti směnky, mající (případně) vliv na povinnost k úhradě postižních práv ze směnky (rozuměj na období, za které lze požadovat zaplacení 6% úroku ze směnečné sumy). Zmíněný závěr Nejvyšší soud přijal, aniž by současně dovodil, že by takové porušení dohody o vyplňovacím právu mělo za následek zánik práva majitele směnky na její zaplacení. Potud není důvod rozlišovat, zda doplněné datum splatnosti směnky předcházelo datu splatnosti směnkou zajištěné pohledávky nebo zda šlo o datum (posuzováno ve vztahu ke splatnosti směnkou zajištěné pohledávky) pozdější.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. února 2022, č. j. 9 Cmo 123/2012-362, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž ve vztahu mezi žalobkyní (po změně obchodní firmy Národní rozvojovou bankou, a. s.) a třetí žalovanou zrušil směnečný platební rozkaz „ohledně“ povinnosti třetí žalované zaplatit žalobkyni částku 8.641.730,19 Kč s 6% úrokem od 17. dubna 2011 do zaplacení, (směnečnou) odměnu 28.805,77 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 346.820,- Kč (první výrok); změnil jej ve výroku o náhradě nákladů námitkového řízení tak, že žalobkyni uložil zaplatit třetí žalované na těchto nákladech částku 128.308,- Kč (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud ‒ vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jakož i z právního názoru Nejvyššího soudu (vyjádřeného ve shora zmíněných kasačních rozhodnutích) ‒ dospěl k následujícím závěrům:
1) Smyslem ustanovení §250 insolvenčního zákona je umožnit vyčíslení a uplatnění všech (tedy i dosud nesplatných) pohledávek věřitelů za dlužníkem v insolvenčním řízení. Tento účinek prohlášení konkursu proto nastává výlučně v insolvenčním řízení a zaniká zrušením konkursu (§312 odst. 1 insolvenčního zákona). Na datu splatnosti pohledávek věřitele za dlužníkem, ohledně něhož byl zjištěn úpadek a rozhodnuto o způsobu jeho řešení konkursem, tato právní úprava nic nemění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2017, sp. zn. 32 Cdo 2023/2015). Ani v poměrech posuzované věci nemohla nastat splatnost kauzální pohledávky žalobkyně v důsledku prohlášení konkursu na majetek první žalované (usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. března 2013, č. j. KSPL 29 INS 14491/2011-A-100, zveřejněným téhož dne v insolvenčním rejstříku).
2) Přihláška pohledávky žalobkyně v insolvenčním řízení (vedeném na majetek první žalované) je procesní úkon, jímž věřitel uplatňuje uspokojení svých práv v insolvenčním řízení [§2 písm. h) insolvenčního zákona]. Nejde o výzvu věřitele adresovanou první žalované ve smyslu ustanovení §340 odst. 2 obch. zák. a doručenou jí na adresu uvedenou v čl. VI odst. 1 písm. a) smlouvy o poskytnutí bankovní záruky, která byla podmínkou pro realizaci vyplňovacího oprávnění žalobkyně podle čl. VI odst. 4 této smlouvy.
Konečně odvolací soud doplnil, že účelem řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§175 o. s. ř.) je přijetí závěru, zda byl směnečný platební rozkaz vydán právem (a bude ponechán zcela nebo zčásti v platnosti), nebo zda námitky žalovaného jsou důvodné (a směnečný platební rozkaz „bude třeba“ zcela či zčásti zrušit). V řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se tak již nerozhoduje o povinnosti zaplatit směnku. Z této povahy a účelu námitkového řízení vyplývá, že správnost směnečného platebního rozkazu je nutno posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání (v daném případě ke dni 19. května 2011). Proto žalobkyně uplatnila vyplňovací právo, aniž by splnila podmínku obsaženou v čl. VI odst. 4 smlouvy o poskytnutí bankovní záruky (tj. doručení písemné výzvy k plnění); nešlo tak o (pouhé) nesprávné vyplnění blankosměnky údajem data splatnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení: a) právní otázky důsledků excesivního vyplnění blankosměnky, kterou odvolací soud (podle jejího názoru) vyřešil odchylně od (označené) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a b) právní otázky splatnosti kauzální pohledávky v insolvenčním řízení, a to nejen ve vazbě na ustanovení §250 insolvenčního zákona, ale v návaznosti na doručení insolvenčního návrhu dlužníku, dosud Nejvyšším soudem (podle jejího názoru) nezodpovězené.
Dovolatelka považuje za nesprávný (a odporující předchozímu kasačnímu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3507/2015) právní názor odvolacího soudu, podle něhož „veškeré skutečnosti nastalé po vydání směnečného platebního rozkazu nemohou již být pro právní posouzení relevantní“, a který odvolacímu soudu „umožnil neposuzovat otázku splatnosti kauzální pohledávky po datu vydání směnečného platebního rozkazu“.
Takové právní posouzení odvolacího soudu vedlo k závěru, že první žalovaná nebyla řádně vyzvána k zaplacení směnkou zajištěné pohledávky (a ta nebyla ke dni vydání směnečného platebního rozkazu splatnou), pročež nebylo možné ani stanovit žádnou splatnost sporné směnky způsobem, který by odpovídal ujednání „účastníků“. Podle odvolacího soudu tak nešlo o (pouhé) nesprávné vyplnění blankosměnky údajem data splatnosti, ale o uplatnění vyplňovacího oprávnění žalobkyní, aniž by splnila podmínku sjednanou v čl. VI odst. 4 smlouvy o poskytnutí bankovní záruky (spočívající v doručení písemné výzvy k plnění).
V této souvislosti dovolatelka akcentuje, že odvolací soud při svém právním posouzení „vůbec nepočítal“ s tím, že: a) výpis ze seznamu přihlášených pohledávek je (bez ohledu na ukončení insolvenčního řízení) exekučním titulem, který je výsledkem procesního stavu v insolvenčním řízení, a b) úkony, jež lze v rámci insolvenčního řízení považovat za hmotněprávní, musí zůstat zachovány i po ukončení insolvenčního řízení.
Odvolací soud tak (ve výsledku) dospěl k (nesprávnému) závěru, podle něhož „účinky nesprávného vyplnění blankosměnky způsobily neplatnost směnky, resp. zánik práva majitele směnky na její zaplacení“. Lze-li považovat doručení insolvenčního návrhu dlužníku za výzvu k plnění ‒ pokračuje dovolatelka ‒ dostála své povinnosti „podle ujednání o vyplnění blankosměnky“ a jde toliko o nesprávné vyplnění data splatnosti směnky.
Závěrem dovolatelka dodává, že zásada, podle níž je nutno posuzovat správnost směnečného platebního rozkazu dle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání, neplatí absolutně. Může-li (obecně) žalovaný i po uplynutí lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu uvádět nové skutečnosti, jež mohou mít význam pro posouzení důvodnosti obrany již v námitkách uplatněné, musí být i strana žalující oprávněna prokazovat, že se směnkou zajištěná pohledávky stala (byť později) splatnou.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Třetí žalovaná považuje dovolání za vadné, nesplňující „požadavky přípustnosti“ podle ustanovení §237 o. s. ř.; je přesvědčena, že odvolací soud rozhodl v souladu s konstantní (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i s „příslušnými hmotněprávními a procesními předpisy“.
Připomíná, že blankosměnkou zajištěná pohledávka nebyla splatná a nebyly splněny sjednané podmínky pro její vyplnění, a to ani k 3. březnu 2011 (datum splatnosti směnky), ani k 19. květnu 2011 (datum vydání směnečného platebního rozkazu); ostatně oprávnění žalobkyně vyplnit blankosměnku nebylo vázáno jen na „prostou“ výzvu k plnění (§340 odst. 2 obch. zák.), která by měla za následek splatnost kauzální pohledávky, ale až na následnou upomínku (tu žalobkyně první žalované nikdy nezaslala).
Konečně třetí žalovaná zdůrazňuje, že žalobkyně uplatnila „nová tvrzení a důkazní návrhy“ v rozporu s ustanoveními §175, §205a a §241a odst. 6 o. s. ř.; setrvává rovněž na stanovisku o „nepřípustnosti faktické změny (opravy) data splatnosti směnky v důsledku rozhodování soudu“.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolatelka nesouhlasí s argumentací třetí žalované obsaženou ve vyjádření k dovolání.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolatelkou otevřené, týkající se splnění předpokladů pro vyplnění (blanko)směnky, dosud ve srovnatelných skutkových poměrech Nejvyšším soudem beze zbytku nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. §10 směnečného zákona, nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.
Podle ustanovení §321 odst. 2 obch. zák. dlužník je povinen zaplatit bance to, co banka plnila podle své povinnosti ze záruční listiny vystavené v souladu se smlouvou uzavřenou s dlužníkem.
Podle ustanovení §340 obch. zák. dlužník je povinen závazek splnit v době stanovené ve smlouvě (odstavec 1). Není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán (odstavec 2).
Podle ustanovení §250 insolvenčního zákona nesplatné pohledávky proti dlužníku se prohlášením konkursu považují za splatné, nestanoví-li zákon jinak.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že nemá důvod cokoli měnit na závěrech obsažených v (kasačním) rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3507/2015, vztahujících se ke splatnosti blankosměnkou zajištěné pohledávky žalobkyně za první žalovanou z titulu regresního nároku (§321 odst. 2 obch. zák.), podle nichž: a) se tato pohledávka nestala splatnou ani na základě výzvy ze dne 3. ledna 2011, ani na základě dopisu ze dne 16. února 2011, b) splatnost (kauzální) pohledávky nemohlo vyvolat ani doručení žaloby první žalované v projednávané věci, a c) doručení insolvenčního návrhu žalované není samo o sobě skutečností, na jejímž základě by se blankosměnkou zajištěná pohledávka stala splatnou.
Dále shledává správným právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o výklad ustanovení §250 insolvenčního zákona a jeho (případné) důsledky na splatnost blankosměnkou zajištěné pohledávky žalobkyně za první žalovanou. V tomto směru totiž odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž označené ustanovení upravuje fikci splatnosti (dosud nesplatné) pohledávky a nic nemění na datu její splatnosti. Viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 324/2011, ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 1249/2011, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 40/2013, jakož i důvody (odvolacím soudem zmíněného) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 32 Cdo 2023/2015.
Konečně se Nejvyšší soud ztotožňuje i se závěrem odvolacího soudu ohledně povahy přihlášky blankosměnkou zajištěné pohledávky z titulu regresu a jejího (případného) vlivu na její splatnost (a oprávnění žalobkyně realizovat vyplňovací právo založené smlouvou o poskytnutí bankovní záruky).
Definuje-li ustanovení §2 písm. h) insolvenčního zákona přihlášku pohledávky jako procesní úkon, kterým věřitel uplatňuje uspokojení svých práv v insolvenčním řízení, má se tím ve spojení s ustanovením §2 písm. a) insolvenčního zákona na mysli „procesní úkon, kterým věřitel uplatňuje uspokojení svých práv v soudním řízení, jehož předmětem je dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení“ (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 3/2012, uveřejněného pod číslem 84/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně nejde o procesní nástroj, na němž by mohla nebo měla jakkoli participovat osoba, která se účastní insolvenčního řízení jako dlužník (viz též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2023, sp. zn. 29 Cdo 1570/2022). Z ustanovení §173 odst. 3 insolvenčního zákona výslovně podává, že do insolvenčního řízení může věřitel přihlásit (a z majetkové podstaty dlužníka tedy následně i poměrně uspokojit, jelikož právě za účelem uspokojení tak činí) i nesplatnou pohledávku za dlužníkem; neurčuje-li insolvenční zákon jinak, nestává se nesplatná pohledávka vůči (insolvenčnímu) dlužníku splatnou jen proto, že ji věřitel přihlásil (mohl přihlásit) do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 5176/2017).
Z výše uvedeného je nepochybné, že se blankosměnkou zajištěná pohledávka nestala splatnou na základě žádného (dovolatelkou tvrzeného) úkonu (výzva ze dne 3. ledna 2011, dopis ze dne 16. února 2011, doručení žaloby v projednávané věci, podání insolvenčního návrhu a přihlášky této pohledávky v insolvenčním řízení na majetek první žalované); k účinku určenému ustanovením §250 insolvenčního zákona viz argumentaci shora.
Přitom Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti ani o tom, že shora popsané závěry nejsou v rozporu s předchozím (kasačním) rozsudkem sp. zn. 29 Cdo 3507/2015.
Jelikož v projednávané věci byla žalobkyně oprávněna vyplnit (blankosměnku (až) poté, co první žalovanou upomenula o zaplacení splatných závazků vzniklých ze smlouvy o poskytnutí bankovní záruky nebo z případného plnění věřiteli (bance) [čl. VI odst. 4 smlouvy o poskytnutí bankovní záruky], kterýžto předpoklad nebyl (ani k datu splatnosti sporné směnky a vydání směnečného platebního rozkazu, ani následně) naplněn, Nejvyšší soud shodně se soudem odvolacím (ve výsledku) uzavírá, že třetí žalovaná se prostřednictvím včas uplatněných (kauzálních) námitek ubránila povinnosti uložené směnečným platebním rozkazem.
Obecně k otázce vzniku (a obsahu) vyplňovacího práva k blankosměnce, srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněného pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 28. února 2023, sen. zn. 29 ICdo 32/2021.
Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, podle něhož spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věta první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu (i) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Za stavu, kdy rozhodnutí odvolacího soudu (ve výroku) obstálo již z hlediska závěru co do nesplnění předpokladů pro vyplnění blankosměnky, Nejvyšší soud se (pro nadbytečnost) nezabýval (ani z hlediska přípustnosti dovolání) další dovoláním otevřenou právní otázkou, zda soudy mohly posuzovat správnost směnečného platebního rozkazu (i) s přihlédnutím ke skutečnostem, jež nastaly po jeho vydání. Jen pro úplnost (a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud v dané souvislosti dodává, že závěr o tom, že správnost směnečného platebního rozkazu je nutné posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání, a skutečnosti, k nimž došlo až následně, proto důvodem k jeho zrušení být nemohou, formuloval (zásadně) ve skutkových poměrech, kdy žalovaný uplatnil námitku, podle níž v době po vydání směnečného platebního rozkazu (zcela nebo zčásti) zanikla směnkou zajištěná pohledávka (započtením či zaplacením), popřípadě za stavu, kdy (následně) nastaly (v poměrech žalovaného, ve vztahu k němuž byl vydán směnečný platební rozkaz) účinky přiznaného osvobození od placení pohledávek (§414 odst. 1 insolvenčního zákona), tj. v případech, v nichž by se důvodnost takové námitky (obrany) posuzovala až v rámci (případného) výkonu rozhodnutí (exekuce) podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že se dovolatelce nepodařilo zpochybnit (věcnou) správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud (při absenci vad řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti) dovolání jako nedůvodné zamítl [§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud zamítl a třetí žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 17. června 2022), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 8.670.535,96 Kč) částku 43.020,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) činí 52.417,20 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu