ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.2202.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 2202/2022-511
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce M. H. , zastoupeného Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Celetná 554/4, PSČ 110 00, proti žalovanému České republice ‒ Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze, Vyšehradská 16, PSČ 128 10, identifikační číslo osoby 00 02 54 29, o zaplacení částky 402.312.968,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 209/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2022, č. j. 55 Co 369/2021-455, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 26. srpna 2016 se žalobce (M. H.) domáhal vůči žalovanému (České republice ‒ Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 402.312.968,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 26. srpna 2016 (do zaplacení), to vše z titulu náhrady škody, která mu vznikla (měla vzniknout) při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem „konkursního soudu“ (rozuměj Městského soudu v Praze) v konkursním řízení vedeném na majetek společnosti EDIT CZECH a. s. (dále jen „společnost EC“), který „nevyužíval svých pravomocí dohlédacího soudu nad konkursním řízení“ ve smyslu §12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), když:
a) Nezajistil, aby správkyně konkursní podstaty společnosti EC (JUDr. Hana Šlárová) řádně splnila své povinnosti [jmenovaná opožděně sepsala do „majetkové“ podstaty společnosti EC akcie společností EDIT holding, a. s. (dále jen „společnost „EH“) a Moravské typografie, a. s. (dále jen „společnost MT“), jakož i (označené) nemovitosti společnosti Pecínov, spol. s r. o. (dále jen „společnost P“ a „nemovitosti“), nezajistila práva věřitelů po převedení akcií společnosti MT, uzavřela (dne 14. října 2009) dohodu o narovnání se správcem konkursní podstaty společnosti MT (Ing. Michalem Brenkem), nezajistila práva věřitelů při „vyjednávání“ ohledně akcií společnosti EH a po jejich následném získání, prodala (označené) nemovitosti společnosti P mimo dražbu a za cenu o mnoho nižší, než byla jejich skutečná hodnota atd.].
b) Neodvolal „věřitelský orgán“, který zcela zjevně neplnil, ani nebyl schopen řádně plnit svou funkci.
c) Schválil dohodu o narovnání ze dne 14. října 2009.
d) Vyslovil souhlas s prodejem nemovitostí (a pohledávek společnosti P) mimo dražbu, přičemž souhlas opíral (též) o názor věřitelského výboru, který neplnil svůj účel.
Žalovaná částka sestává z částky 352.312.968,- Kč požadované z titulu náhrady (skutečné) škody, jejíž výši žalobce vyčíslil (pro zjednodušení) „součtem výše základního kapitálu jím vlastněných společností“ (společnost EC 1 milión Kč, společnost EH 1 milión Kč, společnost MT 260.807.600,- Kč a společnost P 90.064.000,- Kč) a částky 441 368,33 Kč (za neumožnění odvozu koní), a z částky 50.000.000,- Kč uplatněné z titulu přiměřeného zadostiučinění za (v žalobě popsanou) nemajetkovou újmu.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. ledna 2018, č. j. 14 C 209/2016-151, ve znění usnesení ze dne 5. března 2018, č. j. 14 C 209/2016-170, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků; Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. března 2020, č. j. 55 Co 325/2019-257, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce „k vymáhání újmy za nezákonné rozhodnutí v konkursním řízení“, když takové právo náleží pouze účastníku řízení [§7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jímž žalobce nebyl; neúplným (a proto nesprávným) však shledal jeho právního posouzení věci z hlediska nesprávného úředního postupu konkursního soudu (zanedbáním „dohledové“ činnosti ve vztahu ke správkyni konkursní podstaty společnosti EC), když soud prvního stupně nepoučil žalobce o tom, aby „konkrétněji tvrdil jednotlivé skutečnosti“ ohledně „zanedbání dohledu v konkursním řízení“.
Podáním ze dne 7. května 2020 žalobce doplnil skutková tvrzení ohledně „pochybení“ konkursního soudu potud, že tento zanedbal dohled nad činností správkyně konkursní podstaty společnosti EC, „připustil“ schválení dohody o narovnání (nebo ji schválil), prodej nemovitostí společnosti P mimo dražbu (usnesením ze dne 16. dubna 2013, č. j. 90 K 57/2007-713) a pohledávek za společností P mimo dražbu (usnesením ze dne 11. června 2014, č. j. 90 K 57/2007-792), nereagoval na (označená) podání společnosti EC (tj. neučinil opatření a nevydal pokyny, kterými by zabránil vzniku škody, nezabýval se obsazením věřitelského výboru) a na podání (námitky) dalších věřitelů proti dohodě o narovnání, a „připustil výmaz společnosti EC“.
Rozsudkem ze dne 16. června 2021, č. j. 14 C 209/2016-428, ve znění usnesení ze dne 27. srpna 2021, č. j. 14 C 209/2016-435, a usnesení ze dne 3. května 2022, č. j. 14 C 209/2016-460, Obvodní soud pro Prahu 2 (opětovně) zamítl žalobu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.) a státu.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (ve vazbě na obsah spisu) [mimo jiné] plyne, že:
1) Dne 26. července 2001 uzavřela Union banka, a. s. (dále jen „banka“) a společnost EC smlouvu o úvěru, na základě které banka poskytla společnosti dlouhodobý úvěr ve výši 100.000.000,- Kč; tento úvěr byl zajištěn zástavním právem k akciím emitovaným společnostmi EH a MT, jakož i zástavním právem k (označeným) nemovitostem ve vlastnictví společnosti P. „Obdobnou“ smlouvu o úvěru uzavřela banka (i) se společností MT; úvěr byl zajištěn „vlastním majetkem“ této společnosti.
2) Žalobce byl jediným akcionářem společnosti EH; společnost EH byla jediným akcionářem společností EC a MT; žalobce byl (též) společníkem (s podílem ve výši 98,8 %) a jednatelem společnosti P.
3) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. května 2003, sp. zn. 33 K 10/2003, prohlásil konkurs na majetek banky; nesplatné pohledávky banky se tak považovaly v konkursu za splatné.
4) Usnesením ze dne 3. září 2004, č. j. 24 K 15/2004-190, prohlásil Krajský soud v Brně konkurs na majetek společnosti MT a správcem konkursní podstaty ustavil Ing. Michala Brenka; usnesením ze dne 1. listopadu 2010, č. j. 24 K 15/2004-2774, potvrdil její nucené vyrovnání; usnesením ze dne 5. září 2014, č. j. 24 K 15/2004-2036, prohlásil její vyrovnání za skončené. Společnost MT zanikla bez likvidace fúzí sloučením s nástupnickou společností CREAM Brno, a. s. a byla vymazána z obchodního rejstříku dne 10. září 2015.
5) Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 90 K 57/2007-80, prohlásil konkurs na majetek společnosti EC a ustavil správkyní konkursní podstaty JUDr. Hanu Šlárovou; usnesením ze dne 27. srpna 2015, č. j. 90 K 57/2007-899, zrušil konkurs na majetek této společnosti po splnění rozvrhového usnesení (podle něhož, měly být zjištěné pohledávky zařazené do druhé třídy uspokojeny do 0,032890339 % jejich výše).
6) Usnesením ze dne 4. září 2009, č. j. KSBR 38 INS 3406/2008-A-32, Krajský soud v Brně zjistil úpadek společnosti EH; usnesením ze dne 11. listopadu 2009, č. j. KSBR 38 INS 3406/2008-B-8, prohlásil na její majetek konkurs; usnesením ze dne 8. září 2010, č. j. KSBR 38 INS 3406/2008-B-25, konkurs zrušil, neboť majetek společnosti je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující.
7) Usnesením ze dne 13. dubna 2012, č. j. MSPH 78 INS 5162/2012-A-11, Městský soud v Praze zjistil úpadek společnosti P; usnesením ze dne 12. června 2012 prohlásil na její majetek konkurs.
8) Dne 14. října 2009 uzavřeli Ing. Michal Brenko (jako správce konkursní podstaty společnosti MT) a JUDr. Hana Šlárová (jako správkyně konkursní podstaty společnosti EC), za účasti (odděleného) věřitele FISCALIA HOLDING, a. s. (dále jen „věřitel F“), dohodu o narovnání.
Na tomto základě soud prvního stupně ‒ odkazuje na ustanovení §1 a §31a zákona č. 82/1998 Sb. a na ustanovení §10 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) [„předtím též dle zák. o konkurzu“], a na závěry formulované v nálezech pléna Ústavního soudu ze dne ze dne 25. června 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, a ze dne 1. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 3213/2010 ‒ dospěl k následujícím závěrům:
a) Insolvenční správce (správce konkursní podstaty) není veřejnoprávním orgánem; proto stát „a priori“ za jeho činnost neodpovídá.
b) Insolvenční správce (správce konkursní podstaty) při své činnosti podléhá dohlédací činnosti insolvenčního (konkursního) soudu; selhání dohlédací činnosti lze za určitých okolností kvalifikovat jako nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb. Musí zde existovat dvojí příčinná souvislost, a to jednak mezi porušením povinnosti insolvenčního (konkursního) správce a vznikem škody, jednak mezi porušením povinnosti insolvenčního (konkursního ) soudu a vznikem škody.
c) Žalobce spatřuje nesprávný úřední postup dohledového soudu (mimo jiné) ve schválení dohody o narovnání; v takovém postupu ale nelze shledat porušení dohledové povinnosti, když „toto rozhodnutí“ (rozuměj schválení dohody o narovnání) „bylo odhlasováno věřitelským orgánem a soud je pouze potvrdil“.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. března 2022, č. j. 55 Co 369/2021-455, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně (v souladu s právním názorem vysloveným v kasačním usnesení ze dne 4. března 2020) žalobce poučil a vyzval „k doplnění žalobních tvrzení, nicméně ani na základě tohoto poučení žalobce žalobu adekvátně nedoplnil. Nadále lze proto učinit závěr, že žalobce neuplatnil žádná relevantní skutková tvrzení o tom, jak mu měla škoda vzniknout, kdy a čím byla způsobena, jak dospěl k výpočtu její výše a v čem měl stát či konkursní soud pochybit v rámci dohledu nad shora uvedeným konkursním řízením“. Současně vyhodnotil právní posouzení věci soudem prvního stupně [ohledně nenaplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup insolvenčního (konkursního) správce, jakož i soudu v rámci dohledu nad konkursním řízením] jako souladné s (označenou) judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právní otázky dosud Nejvyšším soudem nezodpovězené, zda je přípustné uzavřít dohodu mezi správci konkursních podstat o výměně majetků mezi konkursními podstatami bez přezkumu takové dohody konkursním soudem a bez vydání příslušného rozhodnutí o přezkumu dohody, proti kterému by bylo možno uplatnit opravné prostředky a docílit tak dvoustupňového řízení o postupu správců konkursních podstat“. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení, popisuje vzájemné vztahy (a propojení) společností EH, EC, MT a P, průběh (a výsledek) konkursních (či insolvenčních) řízení na jejich majetek, jakož i dalších (označených) soudních řízení, jejichž předmětem byly akcie společností EH a MT či nemovitosti společnosti P (a jejich prodej).
Současně poukazuje na složení věřitelských výborů v konkursních řízeních společností EC a MT (zejména na účast věřitele F), které nemohly (podle jeho názoru) „zajistit společný konkursní zájem věřitelů obou úpadců“; konkursní soud proto měl věřitelský výbor odvolat (§11 odst. 4 ZKV). Přes tyto skutečnosti (střet zájmů a neobjektivnost věřitelského orgánu) uzavřeli správci konkursních podstat společností EC a MT (za účasti věřitele F) dohodu o narovnání, která byla „samozřejmě“ schválena věřitelskými orgány a soudy.
Dovolatel je přesvědčen, že je protiprávní „už samotné uzavírání podobných dohod“, když spory mezi správci konkursních podstat by měly být řešeny transparentně postupem určeným zákonem o konkursu a vyrovnání (prostřednictvím vylučovacích žalob). Dohlédací (konkursní) soud neměl připustit „podpis dohody o narovnání“, když tato zkracovala práva věřitelů druhé třídy. Vydal-li by konkursní soud rozhodnutí, kterým by schválil „podpis, dohody o narovnání, bylo by možné v rámci konkursního řízení podat opravný prostředek a dohoda o narovnání by byla podrobena přezkumu odvolacím soudem“.
Dále opakuje, jakých pochybení se dopustil konkursní soud v konkursním řízení společnosti EC, a zdůrazňuje, že v důsledku těchto pochybení (nesprávného úředního postupu) „bylo zapříčiněno, že: a) do konkursní podstaty společnosti EC nebyl sepsán majetek, ze kterého mohli být uspokojeni všichni věřitelé, a b) postup zpeněžování sepsaného majetku nebyl transparentní a v souladu se zákonem. Navíc dohoda o narovnání byla pro společnost EC a její věřitele (včetně žalobce jako jediného akcionáře a jednoho z věřitelů) poškozující.
Konečně dovolatel připomíná, že společnost EC neměla po uzavření dohody o narovnání žádný majetek, kdežto společnost MT „po skončení konkursu“ dále existovala a „došlo k fúzi se společností CREAM Brno, a. s.“ (ta deklarovala hodnotu akcií společnosti MT částkou 260.000.000,- Kč – viz notářský zápis ze dne 29. června 2015).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v ustanovení §238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
V poměrech projednávané věci dovolatel vymezil důvod přípustnosti dovolání (jen) k řešení právní otázky, zda je přípustné, aby správci konkursních podstat společností EC a MT uzavřeli dohodu „o výměně majetků mezi konkursními podstatami“ (zde dohodu o narovnání) bez přezkumu takové dohody konkursním soudem a bez vydání příslušného rozhodnutí o přezkumu dohody, proti kterému by bylo možno uplatnit opravné prostředky a docílit tak dvoustupňového řízení o postupu správců konkursních podstat.
Nejvyšší soud tak byl oprávněn posuzovat otázku (ne)přípustnosti dovolání jen ve vztahu k této právní otázce (a nikoli k právním otázkám, které žalobce otevřel v řízení před soudy nižších stupňů v souvislosti s dalšími žalobními tvrzeními ohledně nesprávného úředního postupu konkursního soudu, v důsledku kterého mu měla vzniknout škoda a nemajetkové újma, ve vztahu k nimž nevymezil důvod přípustnosti dovolání).
Uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je totiž Nejvyšší soud vázán a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání
(je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
Při zkoumání přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. musí jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na vyřešení právní otázky. Řešená právní otázka může mít povahu hmotněprávní nebo procesní (závisí na posouzení otázek procesního práva). S přihlédnutím k ustanovení §241a o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož nelze obecně vyloučit, aby správci konkursních podstat osobního dlužníka a zástavního dlužníka uzavřeli platnou (prospěchem obou konkursních podstat motivovanou) dohodu o tom, že zástava bude zpeněžena v konkursní podstatě zástavního dlužníka, ač by ke zpeněžení měl jinak přistoupit správce konkursní podstaty dlužníka osobního. Současně dodal, že ospravedlnitelným důvodem takového kroku může být například situace, kdy konkurs na majetek osobního dlužníka je prohlášen a nárok v režimu ustanovení §27 odst. 5 ZKV ve znění účinném do 31. prosince 2007 vůči konkursní podstatě zástavního dlužníka je uplatněn v době, kdy správce konkursní podstaty zástavního dlužníka již organizačně zajistil možnost výhodného zpeněžení zástavy ve svém konkursu. Ekonomický přínos takové dohody pro obě konkursní podstaty může spočívat i v tom, že bude-li zástava zpeněžena jako součást souboru věcí (na které by konkursní podstata osobního dlužníka postupem podle ustanovení §27 odst. 5 uvedeného zákona nedosáhla), zvýší se tím celková výtěžnost zpeněžení. K tomu Nejvyšší soud dále zdůraznil, že u takových dohod je významný klíč, podle kterého se správci konkursních podstat dohodnou na rozdělení výtěžku zpeněžení (mělo by se tak zásadně stát způsobem, který není v rozporu s pravidly uspokojení konkursních věřitelů ustavenými zákonem o konkursu a vyrovnání).
Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1513/2005, a ze dne 1. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1052/2009, k jejichž závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 28. března 2019, sp. zn. 29 Cdo 3275/2015, a ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 27 Cdo 3315/2018.
Současně nelze přehlédnout, že dovolatelem formulovaná právní otázka ohledně (ne)možnosti správců konkursních podstat uzavřít dohodu o narovnání bez přezkumu takové dohody konkursním soudem a bez rozhodnutí konkursního soudu o jejím přezkumu, proti němuž by bylo možno podat opravný prostředek a docílit tak dvoustupňového řízení o postupu správců konkursních podstat, především přehlíží, že soudy (konkursní soud i Krajský soud v Brně, u něhož probíhalo konkursní řízení na majetek společnosti MT), dohodu o narovnání schválily; požadavek, aby rozhodnutí o schválení dohody o narovnání bylo přezkoumatelné na základě opravného prostředku (viz uplatňovaná dvojstupňovost řízení), pak zjevně odporuje ustanovení §66b odst. 2 ZKV, podle něhož proti rozhodnutí, které (konkursní) soud učinil při výkonu dohlédací činnosti podle ustanovení §12 ZKV, není odvolání přípustné. Jinak řečeno, nelze úspěšně konkursnímu soudu vytýkat, že porušil povinnosti při výkonu dohlédací činnosti (§12 ZKV) tím, že schválil dohodu o narovnání, aniž by proti jeho rozhodnutí byl přípustný opravný prostředek, když možnost opravného prostředku vylučuje ustanovení §66b odst. 2 ZKV.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu