ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.2531.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 2531/2021-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Helenou Myškovou v právní věci žalobce HOLUŠA, s. r. o. „v likvidaci“ , se sídlem v Ostravě - Plesné, Karla Svobody 81/2, PSČ 725 27, identifikační číslo osoby 48393347, zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, PSČ 702 00, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 10, identifikační číslo osoby 00025429, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, o zaplacení částky 4 214 667 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 295/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. prosince 2020, č. j. 71 Co 207/2020-177, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce (HOLUŠA, s. r. o. „v likvidaci“) se podanou žalobou domáhal vůči žalované (České republice – Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 4 214 667 Kč s příslušenstvím (představujícím zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 11. května 2017 do zaplacení) jako náhrady majetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem soudu v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě (dále též jen „konkursní soud“) pod sp. zn. 22 K 8/2005 .
2. Rozsudkem ze dne 10. prosince 2019, č. j. 32 C 295/2017-119, Okresní soud v Ostravě žalobu zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. prosince 2020, č. j. 71 Co 207/2020-177, potvrdil rozsudek okresního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že v postupu konkursního soudu nelze shledat žádné pochybení. Shrnul, že žalobce se nejprve bránil proti zahrnutí věcí do konkursní podstaty úpadce Majetkového družstva Děhylov „v likvidaci“ vylučovací žalobou, která však byla zamítnuta pro opožděnost. Následně se v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 1/2011 domáhal vydání bezdůvodného obohacení z titulu lepšího práva; žalobu podal proti konkursní správkyni, ačkoliv ji měl podat proti věřitelům úpadce, jimž byl vydán výtěžek zpeněžení předmětných věcí. Řízení o žalobě z lepšího práva nemohlo mít žádný vliv na probíhající konkursní řízení a na konečný rozvrh.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení [dovolací důvod dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)]. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
6. Přípustnost dovolání dovolatel vymezuje tak, že napadený rozsudek je pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení skončilo, a dále tak, že toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného, případně procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i otázky hmotného práva, která dovolacím soudem nebyla dosud řešena.
7. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku existence či neexistence pasivní legitimace správce konkursní podstaty v incidenčním sporu, resp. v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 1/2011 a tedy i to, zda výsledek tohoto řízení mohl mít vliv na konečný rozvrh schválený konkursním soudem. Dále nesprávně posoudil otázku, zda vlastník nemovitostí zpeněžených „v rámci konkursní podstaty úpadce“, má přednostní právo na vyplacení tohoto výtěžku zpeněžení.
8. Právním závěrům odvolacího soudu dovolatel oponuje a tvrdí, že v incidenčním sporu o vydání výtěžku zpeněžení nemovitostí v jeho vlastnictví byla dána pasivní legitimace konkursní správkyně. Současně tvrdí, že měl přednostní právo na vydání výtěžku zpeněžení jeho nemovitostí z konkursní podstaty úpadce a že výsledek incidenčního řízení mohl ovlivnit konkursní řízení a konečný rozvrh.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
10. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
11. Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
12. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.
13. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 23. září 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13).
14. Výše citované ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Toto vymezení z něj musí být seznatelné, může však být vyjádřeno v kterékoli jeho části, a to případně i na více místech (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15-2, uveřejněný pod č. 198/2015 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, uveřejněný pod č. 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rovněž není nezbytné, aby v dovolání byla ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu specifikována uvedením spisové značky konkrétního rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, uveřejněný pod č. 234/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
15. Ve světle uvedených závěrů Nejvyšší soud podrobně zkoumal obsah podaného dovolání. V jeho úvodu dovolatel uvádí, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení odvolacím soudem (v posouzení pasivní legitimace konkursní správkyně v řízení o žalobě z lepšího práva a v posouzení práva na vydání výtěžku zpeněžení nemovitostí ve vlastnictví dovolatele). K přípustnosti dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného, případně procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i otázky hmotného práva, která dovolacím soudem nebyla dosud řešena. Podstatnou část dovolání představuje shrnutí průběhu řízení, která dovolatel vedl ohledně předmětných nemovitostí, a dále argumentace ve prospěch názoru dovolatele o nesprávném právním posouzení věci.
16. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. též důvody R 4/2014). Z dovolání však není patrno, o kterou (konkrétní) právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Takový údaj se z dovolání nepodává. Nejvyššímu soudu není existence takové judikatury (od níž se měl odvolací soud odchýlit) bez dalšího známa.
17. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. opět důvody R 4/2014). K tomu, aby bylo možné uzavřít, že dovolání je takto přípustné, však musí být z dovolání patrno, kterou (konkrétní) otázku hmotného práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Ani takový údaj však z dovolání (posuzováno podle obsahu) neplyne.
18. Též judikatura Ústavního soudu ústí v závěr, podle kterého „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 pak Ústavní soud dodal, že: „neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. I v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18-2, uveřejněný pod č. 23/2020 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
19. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu