ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.2979.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 2979/2022-525
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce D. M. , zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalované P. L., zastoupené Mgr. Lenkou Vitebskou, advokátkou, se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, PSČ 460 07, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 241/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2022, č. j. 12 Cmo 183/2021-480, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 18. října 2010, č. j. 45 Cm 241/2010-16, uložil žalované (P. L.), aby do tří dnů od doručení směnečného platebního rozkazu zaplatila žalobci (D. M.) částku 2.139.902,- Kč s 6% úrokem od 21. července 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu 7.133,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku 85.880,- Kč (za zaplacený soudní poplatek) a částku 96.840,- Kč (za právní zastoupení).
Rozsudkem ze dne 24. února 2021, č. j. 45 Cm 241/2010-418, Krajský soud v Plzni ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 914.488,- Kč s 6% úrokem od 21. července 2010 do zaplacení a na (směnečné) odměně částku 3.048,- Kč (výrok I.); ve zbývající části směnečný platební rozkaz zrušil (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a o poplatkové povinnosti žalobce (výroky III. a IV.).
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 12. dubna 2022, č. j. 12 Cmo 183/2021-480, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Přitom šlo o v pořadí třetí rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první (vyhovující) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2012, č. j. 45 Cm 241/2010-91, ve znění usnesení ze dne 21. prosince 2012, č. j. 45 Cm 241/2010-101, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. června 2015, č. j. 8 Cmo 329/2014-170, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; druhý (rovněž vyhovující) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. listopadu 2016, č. j. 45 C 241/2010-261, včetně rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2017, č. j. 8 Cmo 40/2017-287, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. března 2020, č. j. 29 Cdo 1980/2018-346, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud ‒ vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a odkazuje na ustanovení §39, §55 a §56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jakož i na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu ‒ přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož je ujednání o smluvní pokutě (obsažené ve smlouvě o půjčce ze dne 1. srpna 2006) neplatné pro rozpor s dobrými mravy; proto žalobce nemohl doplnit blankosměnku „v rozsahu částky odpovídající smluvní pokutě“.
V této souvislosti (s poukazem na závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v kasačním rozsudku ze dne 11. března 2020) zdůraznil, že závazky ze smlouvy o půjčce byly zajištěny zástavním právem k nemovitosti, blankosměnkou a smluvní pokutou (ve výši 0,25 % za každý den prodlení); současně byl sjednán (i) úrok ve výši 16 % ročně. V souhrnu vyhodnotil „jednotlivá smluvní ujednání“ jako „výrazně nerovnocenný právní vztah k újmě spotřebitele“, když rozsah zajištění byl ve zjevném nepoměru k zajištěné povinnosti žalované. Zmíněná smluvní ujednání ‒ pokračoval odvolací soud ‒ tak vykazovala znaky zneužívající klausule (§56 odst. 1 obč. zák.), což se promítlo do závěru o (částečné) neplatnosti smlouvy o půjčce (v rozsahu ujednání o smluvní pokutě).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné k řešení právní otázky (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s úpravou ochrany spotřebitele z důvodu kombinace ujednání o sjednaném úroku a zajištění smluvní pokutou, zástavním právem a směnkou, kterou odvolací soud zodpověděl v rozporu s (konkretizovanou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru o platnosti ujednání o smluvní pokutě a současně namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když z něj není zřejmé, zda „je neplatnost ujednání o smluvní pokutě dovozována z podstaty takového ujednání jako právního úkonu nebo z výkonu takového práva žalobcem“.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno (závěr o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě), ve výsledku odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
K tomu srov. např. obecně k ochraně spotřebitele důvody (předchozího) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1980/2018, včetně další judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zmíněné v jeho důvodech, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v rozsudcích ze dne 31. srpna 2020, sen. zn. 29 ICdo 126/2018, a ze dne 27. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 3864/2019, jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 19. července 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, a speciálně [ve vztahu k právně významným skutečnostem ve vazbě na (ne)platnost ujednání o smluvní pokutě] důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2018, sp. zn. 33 Cdo 5460/2016, podle nichž je v tomto směru právně relevantní i „okolnost celkového zajištění pohledávky“ (včetně odkazů na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2016, sen. zn. 33 ICdo 22/2016, ze dne 23. října 2019, sen. zn. 33 ICdo 101/2019, a ze dne 23. května 2022, sp. zn. 21 Cdo 841/2021.
Přitom závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.), Nejvyšší soud neshledává (vzhledem ke skutkovým poměrům projednávané věci) ani zjevně nepřiměřeným.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nepatřičné (i) odkazy dovolatele na (označená) rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se dílem nevyjadřují ke spotřebitelským vztahům, dílem řeší (jen) otázku nepřiměřenosti smluvní pokuty, popřípadě právní otázky se smluvní pokutou nesouvisející; v usnesení sen. zn. 33 ICdo 101/2019 (dovolatel uvádí nesprávně „sp. zn. 33 Cdo 101/2019“) se pak Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem soudů nižších stupňů o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy z důvodu tzv. „přezajištění“.
Nad rámec důvodů, na nichž založil své rozhodnutí odvolací soud, Nejvyšší soud dále poukazuje na důvody svého usnesení ze dne 25. února 2021, sp. zn. 29 Cdo 966/2019, kdy neměl ‒ ve vztahu k témuž žalobci a za srovnatelných podmínek (jednak zajištění pohledávky zástavním právem k nemovitosti, blankosměnkou a smluvní pokutou v sazbě 0,25 % denně, jednak sjednaný úrok 16 % ročně) ‒ pochybnosti o tom, že ujednání o smluvní pokutě je rozporné s dobrými mravy, a tudíž absolutně neplatné.
Konečně dodává, že napadené rozhodnutí odpovídá též závěrům formulovaným Nejvyšším soudem k otázce (ne)přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalované v dovolacím řízení podle obsahu spisu účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 9. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu