ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.308.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 308/2022-559
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce VPI CZ, v. o. s. , se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 03007740, jako insolvenčního správce dlužníka NOVOPLAN beta spol. s r. o., v likvidaci, identifikační číslo osoby 64832007, proti žalovanému JUDr. Zdeňku Vlčkovi , advokátu, se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, PSČ 301 00, jako správci konkursní podstaty úpadce MP UNI s. r. o., identifikační číslo osoby 47717670, zastoupenému Mgr. Pavlem Panoškou, advokátem, se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, PSČ 301 00, o zaplacení 6 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 146/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2020, č. j. 2 Cmo 145/2017-504, ve znění opravného usnesení ze dne 10. prosince 2021, č. j. 2 Cmo 145/2017-544, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 2. listopadu 2015, č. j. 46 Cm 146/2010-416, Krajský soud v Plzni uložil žalovanému ( JUDr. Zdeňku Vlčkovi, jako správci konkursní podstaty úpadce MP UNI s. r. o.) zaplatit tehdejšímu žalobci [NOVOPLAN beta spol. s r. o., v likvidaci (dále jen „společnost N“)] částku 527 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 5. prosince 2008 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
2. Doplňujícím rozsudkem ze dne 17. února 2016, č. j. 46 Cm 146/2010-436, Krajský soud v Plzni zamítl žalobu co do částky 5 472 600 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení spojených „s vyhlášením doplňujícího rozsudku“ (bod II. výroku).
3. Šlo přitom o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, když jeho předchozí rozsudek (pro uznání) ze dne 19. září 2011, č. j. 46 Cm 146/2010-58, zrušil k odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze u snesením ze dne 2. března 2012, č. j. 2 Cmo 346/2011-88, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Soud prvního stupně vyšel (v návaznosti na obsah spisu) zejména z toho, že:
[1] Úpadce (jako prodávající) a společnost N (jako kupující) uzavřeli dne 19. února 1996 kupní smlouvu ohledně (ve smlouvě specifikovaných) nemovitostí v katastrálním území a obci XY (dále jen „nemovitosti“); společnost N se zavázala zaplatit kupní cenu 15 000 000 Kč do 60 dnů od povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Vklad vlastnického práva „byl proveden“ dne 8. března 1996, avšak společnost N kupní cenu nezaplatila.
[2] Usnesením ze dne 20. června 1996, sp. zn. 26 K 118/95, Krajský soud v Plzni jako konkursní soud, prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty úpadce ustanovil žalovaného.
[3] Žalovaný poskytl společnosti N přípisem ze dne 30. září 1997 dodatečnou lhůtu k zaplacení kupní ceny do 15. října 1997; po jejím marném uplynutí odstoupil dne 4. listopadu 1997 od kupní smlouvy.
[4] Dne 25. července 2005 žalovaný vyzval žalobce, aby zaplatil do konkursní podstaty úpadce částku 15 088 570,33 Kč „k vyplacení“ zajištěné pohledávky, popřípadě aby složil tržní cenu nemovitostí 6 000 000 Kč.
[5] Žalovaný zapsal nemovitosti dne 29. září 2005 do konkursní podstaty úpadce. Žalobu na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty zamítl Krajský soud v Plzni jako soud konkursní rozsudkem ze dne 7. prosince 2006, č. j. 39 Cm 3/2006-37, jenž nabyl právní moci dne 8. června 2007.
[6] Dne 4. prosince 2008 společnost N uhradila do konkursní podstaty úpadce částku 6 000 000 Kč; žalovaný s ohledem na stanovisko věřitelského výboru nevyjmul nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty úpadce a ani nevrátil společnosti N složenou částku.
[7] Společnost N užívala nemovitosti do 13. září 2012, kdy je předala žalovanému; žalovaný z toho důvodu „několikrát vznesl námitku započtení“ až do výše 5 472 600 Kč.
5. Na výše uvedeném základě s oud prvního stupně – vycházeje z ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a z ustanovení §420 a násl. a §451 a násl. zákona č. 40/1964, občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – dospěl k následujícím závěrům:
6. Společnost N složila částku 6 000 000 Kč do konkursní podstaty úpadce na výzvu žalovaného, neboť šlo o „majetek třetí osoby“, který „se dal vyplatit složením finanční částky“. Žalovaný však pojal do konkursní podstaty úpadce nemovitosti a zároveň si ponechal i složenou částku; tím se bezdůvodně obohatil, neboť „získal peníze“ z právního důvodu („z výzvy k vyplacení nemovitosti“), který odpadl.
7. Vůči pohledávce společnosti N žalovaný důvodně započetl částku 5 472 600 Kč představující škodu způsobenou konkursní podstatě úpadce tím, že společnost N užívala nemovitosti v době od 3. října 2005 do 13. září 2012 a žalovaný tak nemohl nemovitosti pronajmout a „brát zisky“ do konkursní podstaty.
8. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2020, č. j. 2 Cmo 145/2017-504, ve znění opravného usnesení ze dne 10. prosince 2021, č. j. 2 Cmo 145/2017-544:
[1] Změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve znění doplňujícího rozsudku“ v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta co do částky 5 472 600 Kč s příslušenstvím (jakož i ve výroku o nákladech řízení) tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 5 472 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 5. prosince 2008 do zaplacení (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
9. Odvolací soud přitom jednal na místě žalobce již se společností VPI CZ, v. o. s., jako „správcem konkursní podstaty“ (správně insolvenčním správcem) společnosti N, neboť Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. července 2016, č. j. MSPH 88 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, (mimo jiné) zjistil úpadek společnosti N, prohlásil konkurs na její majetek a ustanovil žalobce jejím insolvenčním správcem.
10. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §14 odst. 1 písm. i/, §18, §27 odst. 5 a §28 ZKV a z ustanovení §451 obč. zák. a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně k následujícím závěrům:
11. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná. Žalovaný pojal do soupisu konkursní podstaty úpadce nemovitosti a zároveň je „na účtu“ konkursní podstaty částka 6 000 000 Kč složená společností N a představující „tržní hodnotu zástavy“.
12. S ohledem na §14 odst. 1 písm. i/ ZKV a ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je neplatný jednostranný zápočet, kterým žalovaný započítal „škodu“ proti „složené tržní ceně“. Žalovaný měl buď „vyškrtnout“ nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty úpadce, nebo měl společnosti N neprodleně vrátit složenou částku 6 000 000 Kč; tato představuje bezdůvodné obohacení žalovaného spočívající v plnění z právního důvodu, který odpadl, neboť „smysl“ výzvy k vyplacení zástavy „se nenaplnil“.
13. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které směřuje výslovně „proti všem výrokům“ a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která „dosud nebyla jednoznačně vyřešena a dovolacím soudem by měla být posouzena jinak“. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
14. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení otázku, zda je v průběhu konkursního řízení přípustné započtení pohledávky úpadce vůči pohledávce třetí osoby za úpadcem, není-li tato třetí osoba účastníkem daného konkursního řízení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje, že ustanovení §14 ZKV nevylučuje provést zápočet, je-li respektována zásada „pari passu“ upravená v §2 odst. 3 ZKV. Podle dovolatele nedošlo zápočtem k nežádoucímu „zvýhodnění (či znevýhodnění)“ věřitelů společnosti N, neboť pohledávka úpadce vznikla v době, kdy společnost N ještě „nebyla ve stavu úpadku“; smyslem zápočtu byla „ochrana zájmů“ konkursních věřitelů úpadce.
15. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v projednávané věci nejde o spor vyvolaný konkursem (podle zákona o konkursu a vyrovnání) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2913/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 5394/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2011, pod číslem 106, které jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu].
16. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle §237 o. s. ř.
17. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním v celém rozsahu, tedy i ve druhém výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve vztahu k tomuto výroku však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto v této části dovolání bez dalšího odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
18. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, pak Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadený rozsudek je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odvolací soud ve svém rozhodnutí přiléhavě odkázal a od které se dovolací soud neshledal důvod odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
19. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně výkladu ustanovení §14 odst. 1 písm. i/ ZKV, jež zakazuje započtení na majetek patřící do konkursní podstaty úpadce po prohlášení konkursu, ustálena v závěrech, podle nichž:
[1] Počínaje dnem prohlášení konkursu na majetek dlužníka již nelze provést započtení na majetek patřící do konkursní podstaty; není přitom rozhodné, zda se započítávané pohledávky střetly již v době před prohlášením konkursu; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2001, sp. zn. 29 Odo 532/2001, uveřejněné pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“).
[2] Nepřípustnost započtení pohledávek na majetek (konkursní) podstaty se vztahuje na veškeré zápočty, a to bez ohledu na to, zda jde o jednostranné zápočty provedené správcem konkursní podstaty nebo druhou osobou nebo o dvoustranné zápočty. Smyslem tohoto zákazu je zabránit uspokojení některých konkursních věřitelů mimo konkurs a tím některé konkursní věřitele zvýhodnit (eventuálně znevýhodnit) a narušit tak vlastní cíl konkursu, jímž je poměrné uspokojení věřitelů z majetku (konkursní) podstaty (§2 odst. 3 ZKV); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 32 Odo 1651/2006.
[3] Samotná okolnost, že za určitých podmínek dává (může dávat) započtení ekonomický smysl, tedy že existují výjimečné situace, za kterých započtení nemusí mít vliv na míru uspokojení ostatních věřitelů, není dostatečným podkladem pro prolomení pravidla zakotveného (bez možnosti výjimek) v ustanovení §14 odst. 1 písm. i/ ZKV. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3017/2010, uveřejněný ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 9.
[4] Zákaz započtení obsažený v ustanovení §14 odst. 1 písm. i/ ZKV je zákazem absolutním v tom smyslu, že není rozhodné, zda jde o započtení jednostranné nebo dvoustranné a kdo činí úkon směřující k započtení a zda započtení dává (pro konkrétní věc) ekonomický smysl; rozhodující je pouze to, zda jde o započtení na majetek patřící do konkursní podstaty. O započtení na majetek podstaty jde i tehdy, započte-li správce konkursní podstaty úpadce pohledávku úpadce vůči jeho dlužníku (jenž je současně i konkursním věřitelem) proti pohledávce tohoto dlužníka na vyplacení částky určené rozvrhovým usnesením (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3017/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 1311/2013).
20. Přitom zjevně neobstojí argumentace žalovaného, že žalobce není konkursním věřitelem úpadce ve smyslu §7 ZKV. V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 5394/2008 Nejvyšší soud shrnul, že tam, kde věřitelova pohledávka vzniká po prohlášení konkursu až v důsledku právního úkonu správce konkursní podstaty, má zásadně režim pohledávky za podstatou (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 107/2005). I tehdy, přijme-li správce konkursní podstaty za trvání konkursu plnění bez právního důvodu, vzniká věřiteli pohledávka na jeho vrácení (§451 odst. 1 obč. zák.) až po prohlášení konkursu a jde o pohledávku za podstatou podle §31 odst. 2 písm. b/ ZKV; součástí řádné správy konkursní podstaty je totiž i povinnost správce zabezpečit, aby do konkursní podstaty nebyl přijímán majetek, jenž do ní nenáleží (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněný pod číslem 24/2006 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 12/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2007, pod číslem 106).
21. Závěr, že zákaz započtení formulovaný v ustanovení §14 odst. 1 písm. i/ ZKV se týká i věřitelů s pohledávkami za podstatou (neboť i tito jsou konkursní věřitelé), je výslovně uveden již v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3017/2010. Žalobce jako věřitel pohledávky za podstatou je oprávněn domáhat se v průběhu konkursu úhrady své pohledávky formou žaloby o zaplacení, nikoliv přihlášením této pohledávky do konkursu postupem podle ustanovení §20 ZKV (srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 25. června 2003, sp. zn. 29 Odo 565/2001, uveřejněném pod číslem 27/2004 Sb. rozh. obč.).
22. Uzavřel-li odvolací soud, že žalovaný jako správce konkursní podstaty úpadce nemohl započíst pohledávku úpadce vůči pohledávce žalobce, která je předmětem tohoto řízení, je jeho právní posouzení v souladu s výše uvedenými závěry dovolacího soudu.
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
24. Návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 10. června 2021, sp. zn. 29 Cdo 1231/2021.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 5. 2023
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu