ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.3149.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 3149/2021-1325
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v konkursní věci úpadce CERTUSIA, pojišťovna a. s. , se sídlem v Praze 3, U Rajské zahrady 1912/3, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 61859478, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 77 K 59/2002, o schválení konečné zprávy o zpeněžování majetku z konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, o dovolání konkursního věřitele L. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, PSČ 460 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2021, č. j. 2 Ko 30/2020-1219, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 30. ledna 2020, č. j. 77 K 59/2002-1155, ve znění usnesení ze dne 23. dubna 2021, č. j. 77 K 59/2002-1204, Městský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) schválil konečnou zprávu o zpeněžení majetkové podstaty a vyúčtování odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty ze dne 30. září 2019 (dále jen „konečná zpráva“), podle které:
[1] zpeněžení majetkové podstaty činí 23.273.984,40 Kč,
[2] výdaje majetkové podstaty činí 22.274.686,49 Kč z toho:
a/ hotové výdaje správce konkursní podstaty činí 631.483,50 Kč,
b/ odměna správce konkursní podstaty včetně daně z přidané hodnoty činí 2.509.308,41 Kč, z toho zaplacená záloha odměny včetně daně z přidané hodnoty činí 1.190.000,00 Kč,
c/ neuspokojené náklady činí 1.966.795,41 Kč, z toho doplatek odměny správce konkursní podstaty včetně daně z přidané hodnoty činí 1.319.308,41 Kč a pohledávky věřitele L. Š. (dále jen „L. Š.“) dle „rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 27 C 162/2007-166“, činí 540.047 Kč,
[3] předpokládané výdaje s ukončením konkursu činí 107.440 Kč,
[4] částka určená k rozvrhu podle tříd činí 0 Kč.
2. Šlo v pořadí o třetí rozhodnutí konkursního soudu, když předchozí dvě usnesení konkursního soudu (ze dne 21. dubna 2015, č. j. 77 K 59/2002-819, a ze dne 27. prosince 2017, č. j. 77 K 59/2002-979), jimiž insolvenční soud schválil navržené konečné zprávy, k odvolání L. Š. Vrchní soud v Praze zrušil (usnesením ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 2 Ko 51/2015-855, a ze dne 31. července 2018, č. j. 2 Ko 51/2015-1004) a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Konkursní soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 6. února 2002, č. j. 77 K 59/2002-9, konkursní soud prohlásil konkurs na majetek úpadce (CERTUSIA, pojišťovna, a. s.).
[2] Správce konkursní podstaty Ing. Pavel Novický předložil konečnou zprávu o zpeněžení majetku a vyúčtování odměny hotových výdajů správce konkursní podstaty ze dne 30. září 2019. Proti konečné zprávě vznesl podáním ze dne 1. listopadu 2019 námitky konkursní věřitel L. Š., v nichž zejména namítal, že jeho pohledávka, uvedená v seznamu věřitelů pod č. 298b, nebyla v konkursním řízení zcela uspokojena, dále kritizoval podobu konečné zprávy, kterou má za naprosto neprůkaznou, nepřehlednou a obsahující častá nepravdivá tvrzení.
[3] Pohledávka L. Š. č. 298b ve výši 531.500 Kč sestávala z částky 8.500 Kč – nevyplacené mzdy od skončení pracovní neschopnosti 10. února 1999 do konce února 1999, z částky 490.000 Kč – nevyplacené mzdy za období března 1999 až ledna 2002, z částky 3.000 Kč – nevyplacené mzdy do 6. února 2002, z částky 30.000 Kč – nevyplacené mzdy za 60 dnů od prohlášení konkursu. L. Š. tyto pohledávky označil jako pohledávky podle §31 odst. 3 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), tedy jako mzdové nároky úpadcova zaměstnance.
[4] Správce konkursní podstaty dále uvedl, že L. Š. byl na základě pracovní smlouvy ze dne 1. září 1997 jmenován do funkce ředitele regionálního ředitelství úpadce v Liberci a od tohoto data se tak stal zaměstnancem úpadce. Funkce ředitele se vzdal k 31. lednu 1998. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 30. března. 2000, č. j. 21 C 530/1998-53, (který nabyl právní moci 24. ledna 2001) rozhodl, že pracovní poměr L. Š. u úpadce trvá. Pracovní poměr mezi L. Š. a úpadcem tak byl ukončen až dohodou o rozvázání pracovního poměru uzavřenou 30. listopadu 2002.
[5] Vzhledem k tomu, že L. Š. od 11. února 1999 do rozvázání pracovního poměru dohodou k 30. listopadu 2002 nevykonával pro úpadce žádnou práci, nevzniklo mu podle správce konkursní podstaty za toto období právo na zaplacení mzdy, tedy mzdový nárok dle §4 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku (ve znění tehdy účinném), podle kterého zaměstnanci přísluší mzda za vykonanou práci.
[6] Za situace, kdy na jedné straně bylo v soudním řízení pravomocně určeno, že pracovní poměr L. Š. u úpadce trvá, přičemž L. Š. pro úpadce žádnou práci v uvedeném období nevykonával a od právní moci rozsudku do prohlášení konkursu na majetek úpadce neuplatnil vůči úpadci žádný mzdový nárok, vyhodnotil správce konkursní podstaty přihlášenou pohledávku L. Š. č. 298b jako nárok na náhradu mzdy při neplatně rozvázaném pracovním poměru dle §31 odst. 3 písm. g/ ZKV.
[7] Kdyby přihlášenou pohledávku L. Š. správce konkursní podstaty posoudil tak, jak navrhoval L. Š. (jako mzdový nárok dle §31 odst. 3 písm. a/ ZKV), musel by – v situaci, kdy L. Š. nevykonával pro úpadce v uvedeném období práci – uspokojení takového nároku odmítnout.
[8] Správce konkursní podstaty se po výše uvedené úvaze rozhodl vyplatit L. Š. náhradu mzdy za období od skončení jeho pracovní neschopnosti, tj. ode dne 11. února 1999 do 31. ledna 2000 (data vzniku pracovního poměru L. Š. u nového zaměstnavatele).
[9] Věřitelským výborem (schůze věřitelského výboru se konala dne 19. dubna 2004) byla na uspokojení pohledávky L. Š. jako náhrady mzdy za uvedené období na návrh správce konkursní podstaty odsouhlasena k výplatě z konkursní podstaty celkem částka 293.856 Kč, z níž byla dne 10. srpna 2004 vyplacena L. Š. částka 132.798 Kč jako čistá mzda za období od 11. února 1999 do 31. ledna 2000.
[10] V době, kdy správce konkursní podstaty navrhoval částečný rozvrh, o kterém rozhodl konkursní soud usnesením ze dne 27. března 2006, sp. zn. 77 K 59/2002-577 (jímž byly částečně uspokojeny pohledávky věřitelů druhé třídy), považoval všechny pracovní pohledávky za zcela uspokojené, správci konkursní podstaty nebylo známo, že L. Š. není s uspokojením své pohledávky spokojen a chce se s tvrzeným nárokem obrátit na soud.
[11] L. Š. podal dne 3. ledna 2007 proti správci konkursní podstaty žalobu na zaplacení hrubé mzdy za období od 11. února 1999 do 30. listopadu 2002. Obvodní soud pro Prahu 1 správci konkursní podstaty rozsudkem ze dne 22. ledna 2013, č. j. 27 C 162/2007-166, uložil zaplatit L. Š. částku 398.702 Kč spolu s úrokem z prodlení a náhradou nákladů řízení. Obvodní soud přisouzení dané částky odůvodnil tak, že od nepromlčené části, jež byla předmětem řízení, tj. od částky 531.500 Kč odečetl částku 132.798 Kč, kterou správce konkursní podstaty vyplatil jako čistou náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru dle §31 odst. 3 písm. g/ ZKV.
[12] Správce konkursní podstaty, byť považoval rozhodnutí obvodního soudu za nesprávné, nepodal proti němu odvolání, neboť již v té době (v roce 2013) byl přesvědčen, že uspokojení L. Š. nebude v konkursu možné a podané odvolání by pouze způsobilo průtahy s ukončením konkursního řízení.
[13] I přes kritické hodnocení rozsudku obvodního soudu ze dne 22. ledna 2013, respektoval správce konkursní podstaty právní názor odvolacího soudu vyjádřený v jeho zrušujícím usnesení ze dne 31. července 2018, že výše uvedeným pravomocným rozsudkem bylo (mimo konkurs) rozhodnuto o povinnosti správce uspokojit předmětnou pohledávku L. Š. jako pohledávku za podstatou a zařadil ji tak do kalkulace příjmů a výdajů uvedených v konečné zprávě jako pohledávku z mzdového nároku, tedy jako pracovní pohledávku podle ustanovení §31 odst. 1 ZKV. Podle správce konkursní podstaty však výtěžek zpeněžení konkursní podstaty na úhradu této pohledávky nepostačuje.
4. Konkursní soud předloženou konečnou zprávu ze dne 30. září 2019 podrobil podrobnému srovnání s konkursním spisem a dospěl k závěru, že konečná zpráva je věcně a obsahově správná a odpovídá konkursnímu spisu a průběhu konkursního řízení; proto ji v souladu s §29 odst. 3 ZKV schválil.
5. Na závěru o správnosti konečné zprávy nemohou podle konkursního soudu nic změnit ani námitky vznesené L. Š., neboť jsou uplatněny „v zájmu nalezení pochybení správce konkursní podstaty při uspokojování jeho pohledávky“. Konkursní soud se tak plně ztotožnil se závěrem správce konkursní podstaty, že pohledávka L. Š. byla uspokojena jako pracovní nárok věřitele z náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru již v průběhu konkursního řízení vyplacením částky 132.798 Kč dne 10. srpna 2004, a že jinou pohledávku, která by mohla být uspokojena kdykoli v průběhu konkursního řízení, již L. Š. podle přihlášky pohledávky neměl.
6. Konkursní soud rovněž dospěl k závěru, že správce konkursní podstaty po celou dobu konkursního řízení, jakož i při úvaze o dalším postupu v konkursním řízení (předložení návrhu na částečný rozvrh), vycházel z pravidla uvedeného v §32 odst. 1 ZKV, které nikterak neporušil. Podle předběžné konečné zprávy byly v roce 2006 uspokojeny všechny v té době známé náklady konkursu, byla ponechána rezerva na odměnu správce a rezerva na uspokojení věřitelů v částečném rozvrhu, což vše směřovalo k ukončení konkursu a k zamezení vzniku dalších nákladů, které by zůstaly neuspokojeny. Správce konkursní podstaty, věřitelský výbor a konkursní soud se dozvěděli o údajném mzdovém nároku L. Š. až v roce 2007, a to v době po schválení částečného rozvrhu, kdy výtěžek zpeněžení konkursní podstaty byl již v roce 2006 vyčerpán a očekávaný příjem v dalším průběhu konkursního řízení se stal marným.
7. K tomuto dále zdůraznil, že L. Š. o průběh konkursního řízení nejevil žádný zájem, nenahlížel do spisu, neúčastnil se žádné schůze věřitelů, neuplatnil námitky či odvolání do částečného rozvrhu.
8. K odvolání L. Š. odvolací soud v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení konkursního soudu tak, že schválil konečnou zprávu o zpeněžení majetku s vyúčtováním odměny a výdajů správce konkursní podstaty ze dne 30. září 2019, tak, že:
[1] příjmy konkursní podstaty činí celkem 23.273 984,40 Kč,
[2] výdaje z konkursní podstaty (již uskutečněné) činí celkem 22.274 686,49 Kč, z toho a/ hotové výdaje správce konkursní podstaty 631.483,50 Kč
b/ záloha na odměnu správce konkursní podstaty 1.190 000 Kč včetně daně z přidané hodnoty,
[3] odměna správce konkursní podstaty činí 1.764.568,60 Kč bez daně z přidané hodnoty,
[4] dosud neuskutečněné výdaje z konkursní podstaty (neuhrazené pohledávky za podstatou) představují
a/ doplatek odměny správce konkursní podstaty ve výši 925.128 Kč včetně daně z přidané hodnoty
b/ pohledávky L. Š. dle pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. ledna 2013, č. j. 27 C 162/2007-166, ve výši 398.702 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení, náhrada nákladů řízení),
c/předpokládané výdaje s ukončením konkursu ve výši 107.440 Kč,
[5] částka určená k rozvrhu pro věřitele pohledávek druhé třídy činí 0 Kč.
9. Odvolací soud – vycházeje zejména z ustanovení §30, §31 a §32 ZKV a §65 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce – nejprve předeslal, že s ohledem na to, že náhrada mzdy za období od 11. února 1999 do 31. ledna 2000 vznikla před prohlášením konkursu, nemůže mít režim pohledávky za podstatou a uspokojení, k němuž správce konkursní podstaty použil finanční prostředky ve výši 293.856 Kč (z toho 132.798 Kč jakožto čistou náhradu mzdy) v tomto (zákonném) režimu postrádalo opodstatnění. Podle odvolacího soudu dále platí, že nekonal-li L. Š. až do skončení pracovního poměru (dohodou uzavřenou se správcem konkursní podstaty) ke dni 30. listopadu 2002 u úpadce žádné práce, nenáležela mu za tuto dobu mzda, ani náhrada mzdy, jak dovozoval správce konkursní podstaty.
10. Jelikož konkursní správce vydal výše uvedené plnění bez důvodu a neodvolal se proti rozsudku obvodního soudu ze dne 22. ledna 2013, čímž L. Š. dosáhl „přísudku“ částky 398.702 Kč, odvolací soud dospěl k závěru, že odměna správce konkursní podstaty dle §7 vyhlášky č. 476/1991 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2007, má být snížena moderací dle §8 odst. 3 věty páté ZKV o částku 300.000 Kč, což zhruba odpovídá nedůvodně vydanému plnění.
11. Z důvodu moderace odměny správce konkursní podstaty jejím snížením o částku 300.000 Kč, upravil kalkulaci tak, že celková odměna správce konkursní podstaty činí 1.764.568 Kč bez daně z přidané hodnoty, v rámci dosud neuhrazených pohledávek za podstatou činí doplatek odměny správce 925.128 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Mezi dosud neuhrazené pohledávky za podstatou pak náleží rovněž pohledávka L. Š. dle pravomocného rozsudku obvodního soudu ze dne 22. ledna 2013 ve výši 398.702 Kč s příslušenstvím (zahrnující přiznané úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení), jakož i správcem kalkulované předpokládané náklady související s ukončením konkursu.
12. Proti usnesení odvolacího soudu podal konkursní věřitel L. Š. dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, jakož i otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
13. Za dovolacím soudem dosud neřešenou považuje dovolatel otázku, zda a za jakých podmínek lze v poměrech zákona č. 328/1991 Sb. za užití moderačního práva soudu zkrátit odměnu správce konkursní podstaty a tyto finanční prostředky použít na úhradu pohledávky konkursního věřitele. Dovolatel pak kritizuje postup odvolacího soudu, který ve výroku napadeného usnesení toliko konstatoval, že pohledávka dovolatele je dosud neuskutečněným výdajem z konkursní podstaty, aniž by (v odůvodnění rozhodnutí) deklaroval, že správce konkursní podstaty způsobil dovolateli škodu vyčíslenou rozsudkem obvodního soudu ve výši 398.702 Kč s příslušenstvím (za porušení §8 odst. 2 a 3 ZKV) a tato škoda má být uhrazena z povinného pojištění správce konkursní podstaty.
14. Za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2017, sp. zn. 29 Cdo 5553/2017, a ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 5268/2015), má dovolatel řešení další otázky (na které má spočívat napadené rozhodnutí) týkající se uspokojování pohledávek věřitelů v konkursním řízení. Dovolatel má za to, že správce konkursní podstaty nezajistil plné uspokojení jeho pohledávky na rozdíl od pracovních pohledávek jiných věřitelů, a tím nastala situace, že pohledávky stejné třídy (pracovní nároky) nebyly uspokojeny tak (jak je judikováno Nejvyšším soudem) poměrně, přičemž odvolací soud napadeným usnesením tento nesprávný postup aproboval, čímž porušil rovnost věřitelů dané třídy.
15. Konečně dovolatel vytýká formální nedostatky obsahu konečné zprávy; má ji za velmi stručnou a nepřezkoumatelnou, což má platit i ve vztahu k výpočtu odměny správce konkursní podstaty. Odvolací soud se dle dovolatele náležitě nezabýval přezkoumáním příjmů a výdajů vykázaných v konečné zprávě.
16. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy. V intencích závěrů obsažených již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněném pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se oněmi „dosavadními právními předpisy“ rozumí i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007. To znamená, že v konkursní věci zahájené před 1. lednem 2008 se pro dovolací řízení zahájené (jako v tomto případě) po 1. lednu 2008 použijí ustanovení občanského soudního řádu o dovolání (ustanovení §236 až §243d o. s. ř.) ve znění účinném do 31. prosince 2007.
17. Dovolání v dané věci směřuje proti měnícímu výroku odvolacího soudu a je tudíž přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
18. Nejvyšší soud však (přípustné) dovolání odmítl podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
19. Judikatura Nejvyššího soudu je ve vztahu k otázkám předestřených dovolatelem ustálena v následujících závěrech:
[1] Při jednání o konečné zprávě a vyúčtování dle §29 odst. 3 ZKV nelze zásadně vznášet jiné výhrady než ty, které byly uplatněny v zákonné patnáctidenní lhůtě dle §29 odst. 2 ZKV (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 397/2006).
[2] Konečná zpráva neřeší otázku způsobu a rozsahu uspokojení pohledávek konkursních věřitelů; o tom rozhoduje konkursní soud v rozvrhovém usnesení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 1111/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2106/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 3905/2010).
[3] Rozvrh (ve smyslu rozvrhu konečného) patří k závěrečným úkonům konkursního řízení při jeho normálním průběhu. Jakmile dojde k jeho realizaci, je již možné konkurs zrušit. Podstata rozvrhu (ve smyslu rozvrhu konečného) spočívá v tom, že celkový výtěžek zpeněžení konkursní podstaty se rozdělí mezi konkursní věřitele podle pravidel stanovených v §32 ZKV. Děje se tak usnesením, které zákon nazývá rozvrhovým usnesením; tímto usnesením se tudíž rozvrh nenařizuje, ale provádí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 657/2006).
[4] Podstata věcného přezkumu správnosti rozvrhového usnesení vůči konkursním věřitelům tkví v posouzení, zda podle pravidel určených zákonem o konkursu a vyrovnání bude mezi konkursní věřitele rozvržen dosažený výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty způsobem, jenž bude odpovídat jejich zjištěným pohledávkám (v návaznosti na výsledky přezkumného jednání a incidenčních sporů vyvolaných popěrnými úkony) [srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2106/2010].
[5] Nabude-li právní moci usnesení o schválení konečné zprávy, je zásadně vyloučeno, aby se soudy problematikou, k jejímuž řešení je konečná zpráva primárně určena, zabývaly v konkursu později, např. při vydání rozvrhového usnesení či při vydání usnesení o zrušení konkursu. Námitkami, které měly zaznít při projednání a schválení konečné zprávy, se soud v rozvrhovém usnesení již nezabývá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. 29 Odo 777/2002, uveřejněné pod číslem 48/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 1750/2008, ze dne 17. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 4838/2008, anebo ze dne 26. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1505/2011).
[6] Při normálním průběhu konkursu (takovém, jenž končí zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení) platí, že správce konkursní podstaty má nárok na odměnu a hotové výdaje v rozsahu, ve kterém byly pravomocně určeny v usnesení, jímž konkursní soud schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty (§29 odst. 3 ZKV). Jelikož odměna a hotové výdaje správce konkursní podstaty náleží mezi pohledávky za podstatou (§31 odst. 2 písm. a/ ZKV), které lze uspokojit kdykoli v průběhu konkursního řízení (§31 odst. 1 věta první ZKV), při pravidelném běhu věcí se již rozvrhové usnesení (vydané podle rozvrhu připraveného správcem konkursní podstaty) o těchto pohledávkách výslovně nezmiňuje právě proto, že si je správce konkursní podstaty předtím zúčtoval (na základě pravomocného usnesení vydaného dle §29 odst. 3 ZKV) na vrub konkursní podstaty.
Postup soudu v případě, že výtěžek zpeněžení podstaty nepostačuje ani na dosud nezaplacené pohledávky za podstatou (§31 odst. 2 ZKV) a pracovní nároky (§31 odst. 3 ZKV), tedy ani na neuhrazenou odměnu a hotové výdaje správce konkursní podstaty, upravuje (pro účely rozvrhu) ustanovení §32 odst. 1 a 5 ZKV. I tak se ovšem může stát, že pravomocně určená odměna a hotové výdaje správce konkursní podstaty nebudou plně uspokojeny z majetku konkursní podstaty ani ze zálohy na náklady konkursu. V takovém případě je konkursní soud povinen v rozvrhovém usnesení určit, z jakých zdrojů (k čí tíži) bude zbývající část odměny určené pravomocným usnesením soudu vydaným dle §29 odst. 3 ZKV uhrazena (kdo a dokdy ji má zaplatit). Takové výroky se tedy předpokládají v rámci rozvrhového usnesení, jež je rovněž konkursním rozhodnutím (usnesením) „ve věci samé“, proti němuž může být dovolání přípustné za podmínek formulovaných v §238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř., ve spojení s §237 odst. 1 o. s. ř.
K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 65/2007, uveřejněného pod číslem 78/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 3638/2008, a ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1348/2009).
20. Důvod přikročit na základě obsahu podaného dovolání ke změně takto ustavených judikaturních závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí (co do výsledku) v souladu, Nejvyšší soud neshledal. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel především upozorňuje na pochybení správce konkursní podstaty a snaží se dosáhnout toho, aby výrok usnesení konkursního soudu o schválení konečné zprávy obsahoval též bod, podle něhož by (při nedostatku majetku v konkursní podstatě) byl povinen (neuspokojenou) pohledávku dovolatele uhradit sám správce konkursní podstaty. V rozhodnutí o konečné zprávě se ovšem soud způsobem uspokojení pohledávek nezabývá (to je vyhrazeno až případnému rozvrhovému usnesení).
21. Na řešení otázek, jež dovolatel formuluje v souvislosti s určením odměny správce konkursní podstaty, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatel navíc pomíjí, že výrokem rozhodnutí odvolacího soudu byla mezi dosud neuskutečněné výdaje z konkursní podstaty zařazena jeho pohledávka v celé (jak je patrno z obsahu konkursního spisu) dosud neuspokojené a jím požadované výši.
22. Zbývajícími námitkami dovolatel v obecné rovině vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval „přezkoumáním příjmů a výdajů“ včetně odměny správce konkursní podstaty a dále poukazuje na „nepřezkoumatelnost konečné zprávy“. Prostřednictvím těchto výhrad dovolatel vznáší (posuzováno podle obsahu) námitku nepřezkoumatelnosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu. V intencích závěrů formulovaných na dané téma v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, však taková námitka nemůže obstát, když napadené rozhodnutí zjevně není nepřezkoumatelné.
23. Nejvyšší soud závěrem podotýká, že nepřehlédl, že konkursní soud usnesením ze dne 6. srpna 2021, č. j. 77 K 59/2002-1239, zrušil dle §44 odst. 1 písm. d/ ZKV konkurs úpadce pro nedostatek majetku postačujícího k úhradě nákladů konkursu (toto usnesení nabylo právní moci dne 31. srpna 2021).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu