ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.3212.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 3212/2022-473
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce L. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 148/11, PSČ 500 03, proti žalovaným 1) M. K. , narozenému XY, a 2) I. U. , narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Valentinská 92/3, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 29/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2022, č. j. 12 Cmo 235/2021-378, ve znění usnesení ze dne 8. února 2022, č. j. 12 Cmo 235/2021-391, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20.618,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Směnečným platebním rozkazem ze dne 21. června 2016, č. j. 38 Cm 29/2016-16, Krajský soud v Hradci Králové uložil žalovaným [1) M. K. a 2) I. U.], aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci (L. M.) směnečný peníz ve výši 2.100.000,- Kč s 6% úrokem od 1. června 2015 do zaplacení, směnečnou odměnu 7.000,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 146.490 Kč.
Rozsudkem ze dne 8. srpna 2021, č. j. 38 Cm 29/2016-357, Krajský soud v Hradci Králové ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a o povinnosti zaplatit náklady řízení státu (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 18. ledna 2022, č. j. 12 Cmo 235/2021-378, ve znění usnesení ze dne 8. února 2022, č. j. 12 Cmo 235/2021-391, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když první (rovněž vyhovující) rozsudek ze dne 23. dubna 2019, č. j. 38 Cm 29/2016-192, ve znění usnesení ze dne 23. května 2019, č. j. 38 Cm 29/2016-195, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 12 Cmo 211/2019-224, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
1) Žalobou spojenou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu se žalobce domáhal po žalovaných plnění ze směnky vlastní, vystavené dne 8. srpna 2008 prvním žalovaným, znějící na směnečný peníz ve výši 2.100.000,- Kč, splatné dne 30. června 2014 (dále též jen „sporná směnka“); směnka byla vystavena ve prospěch žalobce a druhá žalovaná převzala za její zaplacení směnečné rukojemství.
2) Žalobce unesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaných na sporné směnce (viz závěry znaleckého posudku ze dne 14. února 2019, zpracovaného Mgr. Alešem Čulíkem, znalcem v oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, revizního znaleckého posudku ze dne 29. října 2020, zpracovaného Mgr. Janem Zimmerem, znalcem z téhož oboru, včetně výslechu posledně jmenovaného znalce u jednání dne 17. června 2021).
Na tomto základě se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně platnosti sporné směnky, která obsahuje všechny náležitosti určené ustanovením čl. I. §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), ze které vznikl žalobci (jako jejímu majiteli) přímý nárok na zaplacení uplatněných „postihových“ práv (čl. I. §28 odst. 2, §30 až §32, §48, §53 odst. 2, §77 odst. 3 a §78 odst. 1 směnečného zákona).
Jakkoli shledal oprávněnými výhrady žalovaných ohledně (soudem prvního stupně) nevypořádaných důkazních návrhů žalovaných, s poukazem na ustanovení §120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), připomenul, že soud sice není povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení, ale musí se s neprovedenými důkazy vypořádat v důvodech svého rozhodnutí. V daných poměrech označené pochybení soudu prvního stupně nemělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když žalovanými navržené (a soudem prvního stupně neprovedené) důkazy [výslech druhé žalované a jejího bratra k okolnostem ohledně data vzniku živnostenského oprávnění druhé žalované a místě, kde se dne 8. srpna 2008 nacházela, jakož i znalecký posudek z oboru kriminalistika, specializace technické zkoumání dokladů a písemností k otázce „technických aspektů“ vzniku sporné směnky (použití druhově shodného psacího prostředku, jde-li o podpis prvního žalovaného, a žalobcem doplněný údaj místa podnikání a identifikačního čísla druhé žalované)] vyhodnotil jako nadbytečné (nezpůsobilé zpochybnit skutkový závěr o pravosti podpisu žalovaných na sporné směnce).
Dále odvolací soud neshledal opodstatněnou ani výhradu prvního žalovaného, podle níž „neměl co prokazovat, když s žalobcem neuzavřel žádnou směnečnou dohodu“; základem jeho námitkové obrany bylo totiž tvrzení, že spornou směnku nepodepsal, přičemž současně tvrdil, že směnka nemohla zajišťovat jiný závazek, než ze smlouvy o půjčce ze dne 8. srpna 2018, a popřel uzavření (byť jen konkludentní) směnečné dohody.
Konečně přitakal (i) závěru soudu prvního stupně, podle něhož v bankovních dokladech ohledně vkladů na účet žalobce „není uvedeno, na jaký závazek bylo plněno“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., namítajíce, že „soud druhého stupně provedl nesprávné právní posouzení věci, zapříčiněné neúplným zjištěním skutkového stavu věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností“, přičemž se odchýlil, jde-li „o provedené dokazování v rámci řízení“, od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 15. listopadu 2017, sp. zn. 32 Cdo 5003/2015).
Dovolatelé poukazují na jimi navržené (a soudy nižších stupňů neprovedené) důkazy, které považují pro dané řízení za „stěžejní a nikoli nadbytečné“, setrvávají na stanovisku ohledně nepravosti svých podpisů na sporné směnce, včetně toho, že první žalovaný neobdržel od žalobce „částku tomu odpovídající jako půjčku“, a připomínají, že žalobce, jemuž (jako svému právnímu zástupci) důvěřovali, podal žalobu poté, co „byla promlčena jeho pohledávka vůči prvnímu žalovanému“.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání žalovaných, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že:
1) Důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu dlužníka (žalovaného) na směnce (jako soukromé listině) tíží žalobce (srov. např. rozsudky ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010, ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4674/2010, a ze dne 28. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 1310/2019).
2) Posuzováno dle obsahu podaného dovolání se dovolatelé snaží (polemikou se závěry odvolacího soudu o pravosti podpisu směnky) jednak zpochybnit skutkový závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), podle něhož spornou směnku podepsali, a dále brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů. Uplatňují tak jednak „skutkový“ dovolací důvod, který ovšem nemají k dispozici (k tomu srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), jednak zpochybňují správnost hodnocení důkazů, které (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
Přitom zmíněný skutkový závěr, který Nejvyšší soud neshledává ani zjevně nepřiměřeným, odpovídá (i) ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
a) Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle §132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, ze kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru.
b) V případě, kdy soud sám o správnosti písemného vyhotovení znaleckého posudku pochybnosti nemá, musí znalce při jednání vyslechnout, pokud některý z účastníků vznáší proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné; nestačí ale pouhé tvrzení o nesprávnosti znaleckého posudku, účastník musí uvést konkrétně, v čem jeho výhrady spočívají.
Srov. zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení novely občanského soudního řádu (zákona č. 49/1973 Sb.), schválené usnesením pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSSR z 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74, uveřejněné pod číslem 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, ze dne 10. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, nebo ze dne 17. prosince 2019, sp. zn. 24 Cdo 2444/2019 (včetně judikatury tam označené); v rozhodovací praxi Ústavního soudu pak např. usnesení ze dne 19. července 2016, sp. zn. IV. ÚS 3470/15.
K těmto závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil (i) v rozsudku ze dne 31. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 635/2018.
c) Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce, popřípadě, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení §127 odst. 3 o. s. ř., státní orgán, vědecký ústav, vysokou škodu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost.
K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněného pod číslem 109/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
3) Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, pak plyne již z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i nálezy Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, nebo ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/98, uveřejněné pod čísly 80/1995, 3/1997 a 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud v poslední době přihlásil např. v usnesení ze dne 29. června 2021, sp. zn. 29 Cdo 875/2020).
Přitom z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud dostatečně vysvětlil důvody, pro které měl žalovanými navržené (a soudy nižších stupňů neprovedené) důkazy za nadbytečné.
Konečně Nejvyšší soud nemá (pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.) za právně významný ani poukaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5003/2015, jehož závěry (ve výsledku) přes rozdíly ve skutkovém stavu potvrzují správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných Nejvyšší soud odmítl a žalovaným tak vznikla povinnost hradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 13. října 2022), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 2.107.000,- Kč) částku 16.740,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí 20.618,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 27. 4. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu