ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.3356.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 3356/2021-834
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně J. K. , zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, PSČ 170 00, proti žalovanému Doc. JUDr. Ing. Janu Langovi, CSc. , bytem v Praze 6, Zívrova 1599/14, PSČ 163 00, jako správci konkursní podstaty úpadce DINA, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 47053208, zastoupenému JUDr. Magdalenou Kubátovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Veverkova 1101/1, PSČ 170 00, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze , o vyloučení výtěžku zpeněžení ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 29/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2021, č. j. 13 Cmo 2/2020-775, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. listopadu 2019, č. j. 58 Cm 29/2010-730, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (J. K.) domáhala vůči žalovanému (Doc. JUDr. Ing. Janu Langovi, CSc., správci konkursní podstaty úpadce DINA, spol. s r. o.) vyloučení finanční částky ve výši 4 500 000 Kč z konkursní podstaty úpadce coby částky, kterou jako kupní cenu zaplatil do konkursní podstaty úpadce DINA, spol. s r. o. kupující T. T. L. podle kupní smlouvy ze dne 24. července 2015, kterou žalovaný z konkursní podstaty úpadce zpeněžil nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY, a to:
- pozemek parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba stojící na tomto pozemku, a to stavba č. p. XY, v části obce XY – občanská vybavenost a
- pozemek parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba stojící na tomto pozemku, a to stavba č. p. XY, v části obce XY – občanská vybavenost (dále jen „sporné nemovitosti“)
[bod I. výroku] a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o povinnosti žalobkyně uhradit státu 39 766,82 Kč (bod III. výroku).
2. Šlo o v pořadí třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když rozsudek ze dne 21. listopadu 2011, č. j. 58 Cm 29/2010-154, kterým soud prvního stupně zamítl vylučovací žalobu týkající se sporných nemovitostí, Vrchní soud v Praze zrušil usnesením ze dne 3. května 2012, č. j. 10 Cmo 6/2012-217, a rozsudek ze dne 4. března 2013, č. j. 58 Cm 29/2010-317, kterým soud prvního stupně vylučovací žalobu opět zamítl, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. ledna 2018, č. j. 13 Cmo 24/2013-545. Učinil tak poté, co rozsudek ze dne 10. září 2014, č. j. 13 Cmo 23/2013, 13 Cmo 24/2013-397, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil druhý rozsudek soudu prvního stupně č. j. 58 Cm 29/2010-317, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. března 2017, sp. zn. 29 Cdo 1050/2015.
3. S ohledem na skutečnost, že sporné nemovitosti byly v průběhu řízení zpeněženy, připustil soud prvního stupně změnu žaloby usnesením ze dne 23. října 2018 (č. l. 583).
4. Soud prvního stupně, cituje §47 odst. 1, §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a §196a odst. 1 a 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále jen „obch. zák.“), dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalobkyně neprokázala, že kupní smlouvy byly uzavřeny ve shodě s podmínkami stanovenými §196a odst. 1 a 3 obch. zák., tj. že byl dán předchozí souhlas valné hromady s prodejem, stanovena cena na základě znaleckého posudku a že kupní cena byla tehdy cenou tržní. Soud prvního stupně měl i po provedeném dokazování pochybnosti o existenci valných hromad (zejména valné hromady ze dne 30. července 1997). Z dikce zápisu z valných hromad ze dne 18. a 30. července 1997 a jazykového výkladu vyplývá, že zápisy z valných hromad musely být vytvořeny dodatečně, aby odpovídaly kupním smlouvám ze dne 31. července 1997. V kupních smlouvách není jediná zmínka o „divizi XY“, která byla předmětem souhlasu valné hromady k prodeji, pročež měl soud prvního stupně za to, že žalobkyně kupovala pouze sporné nemovitosti, k čemuž souhlas valné hromady nebyl dán.
5. Námitky žalobkyně o promlčení práva dovolávat se neúčinnosti právního úkonu, promlčení práva žalovaného na soupis sporných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce a o rozporu soupisu s dobrými mravy považoval soud prvního stupně za bezpředmětné, neboť kupní smlouvy jsou absolutně neplatné a žalobkyně sporné nemovitosti nemohla nabýt v dobré víře; muselo jí (totiž) být známo, že jsou převáděny za účelem vyvedení z konkursní podstaty úpadce. Námitku žalobkyně, že sporné nemovitosti již vydržela, měl soud prvního stupně za irelevantní, uváděje, že k vydržení nemohlo dojít, jelikož žalobkyně si byla po celou dobu vědoma toho, že sporné nemovitosti nenabyla v dobré víře.
6. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. dubna 2021, č. j. 13 Cmo 2/2020-775, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyloučil ze soupisu konkursní podstaty úpadce výtěžek zpeněžení sporných nemovitostí ve výši 4 500 000 Kč (první výrok) a uložil žalovanému nahradit náklady řízení před soudy všech stupňů a zaplatit soudní poplatek (druhý a třetí výrok).
7. Odvolací soud – cituje §19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), §588 obč. zák. a §196a obch. zák. – uvedl, že smlouvy nelze hodnotit jako smlouvy uzavřené podle §476 obch. zák. ve spojení s §487 obch. zák., týkajících se smluv o prodeji podniku. Neobsahují (totiž) žádnou zmínku o převodu závazků souvisejících s převáděnou částí podniku; žalobkyně je jako manželka jednoho z jednatelů úpadce osobou blízkou a smlouvy tak podléhají režimu §196a obch. zák.
8. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že již okolnost, že v době uzavření kupních smluv neměli účastníci k dispozici znalecký posudek k ocenění obvyklé ceny předmětu převodu, činí smlouvy neplatnými bez dalšího. K tomu poukázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněný pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 67/2012“), podle něhož takový nedostatek nepůsobí neplatnost smlouvy, odpovídá-li cena předmětu převodu obvyklé ceně, byť zjištěné teprve po uzavření smlouvy. Odmítl též názor soudu prvního stupně, že je na žalobkyni, aby vyvrátila presumpci nevěrohodnosti zápisů z valných hromad s ohledem na to, že kupní smlouvy byly uzavřeny mezi osobami blízkými, a tak mohly být vytvořeny dodatečně. Naopak dovodil, že převodu předcházel souhlas valné hromady úpadce, což žalobkyně prokázala. Žalovanému se pak nepodařilo „vyvrátit“ věrohodnost zápisů z valných hromad.
9. Ke sjednané kupní ceně odvolací soud uvedl, že kupní cena 4 mil. Kč byla vyšší než cena obvyklá, neboť ze znaleckého posudku společnosti PROSCON, s. r. o., znalecký ústav v oboru ekonomika, ze dne 26. června 2019, č. 3058/128/2019 (jenž byl zadán soudem prvního stupně v návaznosti na zrušující rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1050/2015) vyplývá tržní cena 3,966 mil. Kč. Ze znaleckého posudku Ing. Jaroslava Semráda ze dne 28. srpna 2012 (č. l. 258 a násl.) ve znění opravy písemných chyb ze dne 5. září 2012 (č. l. 264), dodatku č. 1 ze dne 8. října 2012 (č. l. 279), z něhož vycházel soud prvního stupně, nelze vycházet, neboť se týká odlišného zadání. Závěr, že kupní cena ve výši 4 mil. Kč byla vyšší než obvyklá, odpovídá i tomu, že sporné nemovitosti byly v roce 2015 (tj. po uplynutí takřka 18 let, během nichž ceny nemovitostí rostly v souvislostí s inflací a poptávkou na trhu) prodány za cenu 4,5 mil. Kč. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalovaného, že obvyklá cena byla vyšší o 850 tis. Kč (o hodnotu zásob), neboť valná hromada úpadce nedala k prodeji zásob souhlas a cena vnitřního vybavení sporných nemovitostí je zahrnuta do ocenění.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též je „o. s. ř.“), neboť tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek hmotného i procesního práva, které buď nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, případně již řešené otázky by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
11. Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod I. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
12. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
13. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tedy včetně druhého a třetího výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Dovolání proti těmto výrokům však není přípustné, neboť nejde o rozhodnutí „ve věci samé“ ve smyslu §237 o. s. ř. K tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp .zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2004, sp. zn. 29 Odo 363/2004. Proto Nejvyšší soud dovolání v této části odmítl podle §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c/ o. s. ř. jako (objektivně nepřípustné).
14. Dovolání v části směřující proti měnícímu výroku ve věci samé, jež je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
15. Učinil tak proto, že dovolání je pouhou polemikou se zjištěným skutkovým stavem, z něhož odvolací soud vycházel, a se závěry plynoucími z R 67/2012.
16. Zjevně bezdůvodné jsou především námitky dovolatele o „nepřípustném přenášení důkazního břemene na žalovaného“. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene žalovaným, ale naopak na tom, že rozhodná skutečnost – autenticita a pravost zápisů z valných hromad ze dne 18. července a 30. července 1997 – byla v řízení prokázána mimo jiné i slyšenými svědky.
17. K námitce, že dovolatel nebyl nikdy v rámci celého řízení poučen ve smyslu §118a o. s. ř. o povinnosti prokazovat jakékoliv skutečnosti ohledně pravosti zápisů z valných hromad, Nejvyšší soud předesílá, že již v rozsudku velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 115/2012“), vysvětlil, že rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům §101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř.
18. Poučovací povinnost ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. se pak uplatňuje tam, kde je namístě učinit závěr, že účastník, jemuž je ku prospěchu prokázání určité (pro věc rozhodné) skutečnosti, nesplnil svou důkazní povinnost, respektive dosud provedenými důkazy neunesl důkazní břemeno o takové skutečnosti, takže nenabídne-li (po poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř.) důkazy způsobilé takovou skutečnost prokázat, budou jej stíhat procesní následky spočívající v neunesení důkazního břemene o takové skutečnosti (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo opět R 115/2012).
19. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku 2020, pod číslem 89, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněný pod číslem 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. V posuzované věci přitom odvolací soud na základě provedených důkazů dospěl k jiným závěrům, než jaké tvrdil dovolatel. Nadto se z protokolu o jednání konaném u odvolacího soudu dne 7. dubna 2021 (č. l. 771–773) podává, že po provedení důkazu zápisy z jednání mimořádné valné hromady úpadce z 18. července a 30. července 1997, účastníci neměli „námitek proti pravosti a správnosti uvedených listin“ ani „návrhy na doplnění řízení“. Odvolací soud tedy neměl důvod pochybovat o pravosti a správnosti listin, a tedy neměl ani důvod dovolatele poučovat ve smyslu §118a o. s. ř.
21. Důvodná není ani námitka dovolatele o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. Věcně legitimován je ten, kdo je podle hmotného práva skutečně nositelem tvrzeného subjektivního práva (aktivní věcná legitimace) nebo tvrzené subjektivní povinnosti (pasivní věcná legitimace), o které v řízení jde. Pro posouzení, zda je dána věcná legitimace, jsou rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vyplývá hmotněprávní vztah účastníka k právu či k povinnosti, jež jsou předmětem řízení; tyto okolnosti jsou předmětem dokazování, na které se v řízení sporném (jakým je i řízení v souzené věci) vztahuje §120 odst. 3, §119a, jakož i §205a o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2015, sp. zn. 25 Cdo 5072/2014). Námitka dovolatele [že žalobkyně, ač zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník sporných nemovitostí, není (nemusí být) výlučnou vlastnicí těchto nemovitostí] zjevně vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházely oba soudy, přičemž dovolatel tyto skutkové námitky před těmito soudy nižších stupňů neuplatnil.
22. A konečně námitky, jež dovolatel snáší proti skutkovému závěru odvolacího soudu o tržní (v daném čase a místě obvyklé) ceně sporných nemovitostí, jsou pouhou polemikou s hodnocením důkazů učiněným odvolacím soudem, které však se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a tedy ani důvodem vymezeným v §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
23. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 26. října 2021) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v aktuálním znění. Advokátu žalobkyně přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle §9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu. Incidenční spor o vyloučení majetku z konkursní podstaty je sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo právo, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 35 000 Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2 500 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 2 800 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 588 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 3 388 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalobkyni k tíži žalovaného.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu