ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.710.2022.3
sp. zn. 29 Cdo 710/2022-328
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Investment Gear CZ s. r. o. „v likvidaci“ , se sídlem v Ostravě, Vršovců 2120/1a, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 25688987, proti žalované M. D. , zastoupené Mgr. Zuzanou Čumpelíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Kudeříkové 1103/11, PSČ 148 00, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 215/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2021, č. j. 91 Co 97, 98/2021-214, ve znění usnesení ze dne 1. října 2021, č. j. 91 Co 97, 98/2021-238, takto:
Druhý a třetí výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2021, č. j. 91 Co 97, 98/2021-214, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2021, č. j. 91 Co 97, 98/2021-238, jakož i body I. a III. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. listopadu 2020, č. j. 12 C 215/2018-127, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. ledna 2021, č. j. 12 C 215/2018-186, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 19. listopadu 2020, č. j. 12 C 215/2018-127, Obvodní soud pro Prahu 4:
[1] Určil, že vůči žalobci (Investment Gear CZ s. r. o. „v likvidaci“) není účinných pět kupních smluv (dále jen „kupní smlouvy“), uzavřených dne 1. září (2x), 6. září (2x) a 24. listopadu 2016, jimiž M. D. (dále jen „M. D.“) „převedl“ na žalovanou (M. D.) ve výroku specifikované nemovité věci (dále jen „nemovitosti“) v katastrálním území XY (v obci XY) a v katastrálních územích XY, XY (vše v XY) [bod I. výroku].
[2] Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal, aby pro jeho (ve výroku specifikovanou) vykonatelnou pohledávku byla žalovaná povinna „strpět exekuci na nemovitostech“ (bod II. výroku).
[3] Rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši a lhůtě určené samostatným usnesením (bod III. výroku).
2. Usnesením ze dne 28. ledna 2021, č. j. 12 C 215/2018-186, soud prvního stupně určil výši a splatnost náhrady nákladů řízení.
3. Soud prvního stupně vyšel při svém rozhodnutí zejména z toho, že:
[1] Žalovaná je bývalou partnerkou M. D., s nímž má dítě „výživou na něm závislého“, bydlí v jedné z jeho bývalých nemovitostí, „vyvíjela“ s ním podnikatelskou činnost a na jeho ekonomické situaci byla „zainteresovaná“; v létě 2014 si „vyžádala“ všechny „podstatné dokumenty“ týkající se dluhu M. D. vůči žalobci (s tehdejší obchodní firmou ABC Data s. r. o.).
[2] M. D. kupními smlouvami ze dne 1. září, 6. září a 24. listopadu 2016 převedl na žalovanou vlastnické právo k nemovitostem. Stalo se tak na základě žádosti M. D. (jako povinného) a souhlasu žalované (jako oprávněné) v rámci exekučního řízení vedeného pro vymožení vykonatelné pohledávky žalované za M. D. z titulu smlouvy o výpůjčce.
[3] Žalobce má za M. D. pohledávku ve výši 61 488 626 Kč „s příslušenstvím“, vykonatelnou na základě směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2015, č. j. 56 Cm 81/2015-23, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2016, „č. j. 56 Cm 81/2015-23“ (správně č. j. 56 Cm 81/2015-153), a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2017, č. j. 5 Cmo 307/2017-343.
[4] Vymožením pohledávky žalobce za M. D. byl pověřen soudní exekutor Mgr. Ing. Jiří Prošek, Exekutorský úřad Plzeň-město, exekuční řízení je vedeno u soudu prvního stupně pod sp. zn. 68 EXE 3834/2017; M. D. uvedl v prohlášení o majetku ze dne 17. července 2018, že nemá příjmy, nepodniká a nevlastní žádný majetek.
[5] Soud prvního stupně rozsudkem vydaným v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 324/2016 (dále jen „předchozí řízení“) pravomocně zamítl žalobu žalobce, jíž se na žalované domáhal vydání nemovitostí; žalobu posoudil jako „žalobu odpůrčí“ a zamítl ji „pro nedostatek podmínky vykonatelnosti žalobcovy pohledávky“.
4. Soud prvního stupně – cituje ustanovení §22 odst. 1, §589 odst. 1 a 2, §590 odst. 1, a §595 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a ustanovení §159a odst. 4 a §351 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
[1] Rozhodnutí ve věci nebrání překážka věci rozhodnuté. V projednávané věci je od předchozího řízení rozdílný „nejen petit, ale i skutkový základ“; žaloba byla v předchozím řízení zamítnuta pro předčasnost, zatímco nyní je pohledávka žalobce vykonatelnou.
[2] Žalovaná a M. D. nejsou osobami blízkými, protože již „nejsou životními partnery“ a žalovaná „subjektivně“ nepovažuje M. D. za osobu blízkou. Neúčinnost kupních smluv se tak posuzuje podle §590 odst. 1 písm. b/ o. z., nikoliv podle §590 odst. 1 písm. c/ o. z.
[3] Ke zkracujícím jednáním došlo na podzim 2016, přičemž žaloba byla podána 28. srpna 2018, tedy včas. Uzavřením kupních smluv objektivně došlo ke „zkrácení majetku“ M. D., a tedy i ke zkrácení uspokojení vykonatelné pohledávky žalobce.
[4] Žalované musel být znám zkracující úmysl M. D.; o existenci pohledávky žalobce věděla, a přesto souhlasila s uzavřením kupních smluv. Není podstatné, že M. D. a žalovaná uzavřeli kupní smlouvy v rámci exekučního řízení.
[5] Požadavek na uložení povinnosti „strpět exekuci na nemovitostech“ je podle ustálené judikatury „neefektivní, protismyslný a neúčelný“, neboť rozhodnutí ukládající povinnost něco strpět se vykonává ukládáním pokut.
5. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. června 2021, č. j. 91 Co 97, 98/2021-214, ve znění opravného usnesení ze dne 1. října 2021, č. j. 91 Co 97, 98/2021-238:
[1] Zastavil řízení o odvolání žalobce proti bodu II. výroku rozsudku soudu prvního stupně (první výrok).
[2] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku a v bodě III. výroku jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (druhý výrok).
[3] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
6. Odvolací soud – cituje ustanovení §22 odst. 1, §589, §590 odst. 1, §595 odst. 1 o. z. a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a dále dospěl k následujícím závěrům:
[1] Námitka překážky věci rozhodnuté není důvodná; v předchozím řízení „nebyl projednáván stejný nárok žalobce“.
[2] Žaloba byla podána včas a zároveň jsou splněny „všechny zákonné předpoklady podle §589 odst. 1 a 2 a §590 odst. 1 písm. b/ a c/ o. z.“. Žalovaná byla „v předmětném období“ osobou blízkou M. D. V důsledku převodu nemovitostí nemůže být uspokojena pohledávka žalobce za M. D., přičemž žalované musel být znám zkracující úmysl M. D. Případný motiv či pohnutka M. D. nejsou rozhodné; i když dlužník plní uzavřením smlouvy svůj „morální nebo právní závazek“, může zároveň sledovat úmysl zkrátit své věřitele. Okolnost, že kupní smlouvy byly uzavřeny „v rámci exekučního řízení“ tak není právně významná.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým (poměřováno jeho obsahem) napadá druhý výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání blíže označené) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzením věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil druhý a třetí výrok rozsudku odvolacího soudu ve znění opravného usnesení, jakož i body I. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Konkrétně dovolatelka v dovolání předkládá následující právní otázky:
[1] Jde o překážku věci rozhodnuté, jestliže věc již jednou byla „pravomocně projednána“ s odlišným výsledkem?
[2] Lze odporovat kupní smlouvě, která byla „schválena“ soudním exekutorem a uzavřena v souladu s ustanovením §44a odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, tedy jestliže nemovitosti byly zpeněženy v rámci exekučního řízení za obvyklou a řádně uhrazenou kupní cenu?
9. K první otázce dovolatelka uvádí, že pravomocné rozhodnutí o zamítnutí žaloby v předchozím řízení zakládá překážku věci rozhodnuté. Jestliže žalobce neměl v době rozhodování o předchozí žalobě vykonatelnou pohledávku, měl soud prvního stupně předchozí řízení přerušit, nikoliv o žalobě věcně rozhodnout a tím vytvořit překážku věci rozhodnuté.
10. Ohledně druhé otázky dovolatelka argumentuje, že kupní smlouvy byly uzavřeny v rámci exekučního řízení v souladu s §44a odst. 4 exekučního řádu; kupní cena tedy byla určena na základě znaleckého posudku a dovolatelkou řádně uhrazena. Míní, že zkracujícím právním jednáním nemůže být kupní smlouva, jestliže dlužník za převáděné nemovitosti skutečně (reálně) obdrží jejich obvyklou cenu. Oběma soudům vytýká, že se nezabývaly otázkou „ekvivalentnosti“ převodu nemovitostí.
11. Žalobce se ve vyjádření ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
12. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
13. Dovolání může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. , když jinak neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolací soud nemá důvod připustit dovolání ohledně první otázky, jelikož otázku procesního práva, zda je výsledkem pravomocně skončeného předchozího řízení dána překážka věci rozsouzené (§159a odst. 4 o. s. ř.), odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
16. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněném pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „Sb. rozh. obč.“), shrnul, že tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudil po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže soud skutek posoudil po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). K tomu dále srov. i důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněného pod číslem 82/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 82/2014“).
17. Odvolací soud správně posoudil, že v předchozím řízení byl projednáván jiný nárok žalobce (žalobce požadoval „vydání“ nemovitostí), než v nyní posuzované věci o určení relativní neúčinnosti kupních smluv. Nejde ani o případ rozebíraný v R 82/2014, kdy rozhodnutím o žalobě na plnění (zamítnutím žaloby o vydání nemovitostí) by byl zcela vypořádán právní vztah v nyní projednávané věci (odpůrčí nárok na vyslovení neúčinnosti kupních smluv), a to již z toho důvodu, že v mezidobí došlo ke změně poměrů (v předchozím řízení byla žaloba zamítnuta z důvodu, že žalobce neměl v době vyhlášení rozsudku vykonatelnou pohledávku). O p řekážku věci pravomocně rozhodnuté totiž nejde, opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. již rozhodnutí tehdejšího Nejvyššího soudu ze dne 22. května 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněné pod číslem 39/1988 Sb. rozh. obč., nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 12, ročník 2003, pod číslem 212/2003).
18. Na tom nic nemění ani skutečnost, že soud prvního stupně v předchozím řízení nepostupoval v duchu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2001,
sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, uveřejněného pod číslem 12/2003 Sb. rozh. obč., podle něhož není-li v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná a domáhá-li se žalobce této pohledávky v jiném řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno (například u soudu), je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., a místo toho žalobu pravomocně zamítl s účinky „pro tentokrát“ (s výhradou změny poměrů).
19. Dovolání je však přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení dovolatelkou položené druhé právní otázky, neboť odvolací soud se při posuzování předpokladů úspěšnosti odpůrčí žaloby odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
20. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
21. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
22. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
23. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení exekučního řádu a občanského zákoníku:
§44a (exekučního řádu)
(1) Nerozhodl-li exekutor podle §44 odst. 4 jinak, nesmí povinný po doručení vyrozumění nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku. Právní jednání, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatné. Právní jednání se však považuje za platné, pokud námitku neplatnosti nevznese exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Právní účinky vznesení námitky neplatnosti nastávají od účinnosti právního jednání, dojde-li exekuční příkaz nebo jiný projev vůle exekutora, oprávněného, nebo přihlášeného věřitele všem účastníkům právního jednání, k němuž exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel vznesl námitku neplatnosti.
(…)
(4) S písemným souhlasem exekutora, oprávněného a všech přihlášených věřitelů může povinný k úhradě vymáhané pohledávky, jejího příslušenství, nákladů exekuce či nákladů oprávněného zpeněžit majetek nebo jednotlivé součásti majetku, nejsou-li postiženy jinou exekucí, nejméně však za obvyklou cenu zjištěnou na základě znaleckého posudku splatnou při podpisu smlouvy k rukám exekutora.
(…)
§589 (o. z.)
(1) Zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno.
(2) Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).
§590 (o. z.)
(1) Věřitel se může dovolat neúčinnosti právního jednání,
(…)
c) kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel.
(…)
24. Ustanovení exekučního řádu a občanského zákoníku platila v citované podobě již v době uzavření kupních smluv a do dnešní doby nedoznala změn.
25. Dovoláním nebyl zpochybněn závěr odvolacího soudu, že v době uzavření kupních smluv byli M. D. a žalovaná osobami blízkými. Nejvyšší soud tak vychází z toho, že jde o případ dovolání se neúčinnosti právního jednání podle §590 odst. 1 písm. c/ o. z.
26. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ohledně zkrácení věřitele a možnosti odporovat zkracujícím právním úkonům (jednáním) dlužníka ustálena následovně.
27. Právní úkony, kterými dlužník převedl svou věc nebo jinou majetkovou hodnotu na jiného, zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv – nebýt těchto úkonů – by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod číslem 64/2002 Sb. rozh. obč.).
28. I v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy svůj dluh, může zároveň uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele. O zkracující právní úkony tak může jít i tehdy, jestliže dlužník plní uzavřením smlouvy nebo jiným právním úkonem svou „morální“ nebo právní povinnost (ze zákona, smlouvy nebo z jiného právního důvodu) [srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněného pod číslem 35/2002 Sb. rozh. obč.]. Rozhodující je, že právní úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj dluh, přitom nejsou rozhodné (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 2041/2012, uveřejněného pod číslem 18/2014 Sb. rozh. obč.).
29. Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o osobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci nebo jiné majetkové hodnoty obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek – i když změnil podobu svých aktiv – ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k tomuto právnímu úkonu nedošlo [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod číslem 30/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 30/2009“)].
30. Jinak řečeno, o zkracující právní úkon se nejedná tehdy, obdržel-li dlužník za převedené věci nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada (srov. opět R 30/2009). K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil a dále jej rozvedl např. v rozsudcích ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, a ze dne 24. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4806/2014, uveřejněných pod čísly 100/2013 a 80/2016 Sb. rozh. obč.
31. Jakkoli byla výše zmíněná rozhodnutí přijata na podkladě předchozí právní úpravy (v režimu §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), Nejvyšší soud nemá pochyb, že jsou uvedené závěry plně použitelné i při výkladu pojmů „zkracující právní jednání“ a „zkrácení věřitele“ ve smyslu (nyní účinného) ustanovení §589 odst. 1 o. z.
32. V poměrech projednávané věci se závěry ustálené judikatury promítají následovně. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že uzavřel-li M. D. (jako povinný) kupní smlouvy v rámci exekučního řízení, nevylučuje to samo o sobě jeho případný úmysl zkrátit věřitele. Odvolací soud však z hlediska právního posouzení pominul, že uzavření takových kupních smluv je v exekučním řízení možné jen za podmínek stanovených v §44a odst. 4 exekučního řádu; kromě dalších podmínek jde zejména o to, že nemovitosti mohly být zpeněženy nejméně za obvyklou cenu (zjištěnou na základě znaleckého posudku) a že kupní cena musela být uhrazena (byla splatná) při podpisu kupních smluv k rukám soudního exekutora.
33. Posouzení, zda při převodu nemovitostí byl dodržen postup podle §44a odst. 4 exekučního řádu, je přitom rozhodující i pro závěr, zda kupní smlouvy představují ekvivalentní právní jednání ve smyslu R 30/2009 a další shora uvedené judikatury. Jinak řečeno, obdržel-li soudní exekutor (jako osoba nakládající v exekučním řízení s majetkem povinného M. D., srov. §44a odst. 1 a §47 odst. 6 exekučního řádu) od žalované za nemovitosti převedené kupními smlouvami jejich obvyklou cenu, pak kupní smlouvy nemohou být zkracujícími právními jednáními.
34. Z tohoto pohledu soud prvního stupně kupní smlouvy nezkoumal a neučinil k otázce jejich ekvivalentnosti žádná skutková zjištění. Ačkoliv žalovaná uvedené výslovně namítala v rámci doplnění („odůvodnění“) odvolání ze dne 15. ledna 2021, okolnostmi uzavření kupních smluv se nikterak nezabýval ani odvolací soud; jeho právní posouzení je tak neúplné, a proto nesprávné.
35. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř. druhý výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu (ve znění opravného usnesení) včetně části, jíž byl potvrzen bod III. rozsudku soudu prvního stupně v závislém výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i závislý třetí výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení (§242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. v odpovídající části i je včetně závislého výroku o nákladech řízení a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nadto Nejvyšší soud zrušil i usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. ledna 2021 jako rozhodnutí závislé na zrušovaných rozsudcích (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.).
36. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně a odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem a §226 odst. 1 o. s. ř.). Na soudu prvního stupně nyní především bude, aby vyzval žalovanou k doplnění tvrzení (a označení důkazních návrhů) o tom, že kupní cena sjednaná v kupních smlouvách nebyla nižší než obvyklá cena převáděných nemovitostí (posuzováno ke dni, k němuž nastaly účinky vkladu vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí, srov. důvody R 30/2009) a že žalovaná kupní cenu rovněž uhradila.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 8. 2023
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu