ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.102.2022.1
KSOS 37 INS 10134/2016
18 ICm 3782/2017
sp. zn. 29 ICdo 102/2022-115
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Bc. Davida Vandrovce , se sídlem v Praze 10, Tehovská 1237/25, PSČ 100 00, jako insolvenčního správce dlužníka VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a. s., zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalovanému Buďveselová a partneři - insolvenční správce, v. o. s. , se sídlem v Praze 2, Svobodova 138/5, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 24 84 73 81, jako insolvenčnímu správci dlužníka ZK - TERMOCHEM s. r. o., identifikační číslo osoby 26 73 11 77, o určení neúčinnosti právního jednání a o zaplacení částky 11.504.601,96 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 ICm 3782/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a. s. , se sídlem v Ostravě, Štramberská 2871/47, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 26 82 33 57, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 10134/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2022, č. j. 18 ICm 3782/2017, 14 VSOL 6/2022-97 (KSOS 37 INS 10134/2016), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2022, č. j. 18 ICm 3782/2017, 14 VSOL 6/2022-97 (KSOS 37 INS 10134/2016), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 19. října 2021, č. j. 18 ICm 3782/2017-68, zamítl žalobu, kterou se žalobce (Mgr. Bc. David Vandrovec, jako insolvenční správce dlužníka VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a. s.) domáhal vůči žalovanému (ZK - TERMOCHEM s. r. o. ‒ dále jen „společnost Z“) [následně INSOL.UTION, v. o. s., jako insolvenčnímu správci společnosti Z] jednak určení, že vzájemný zápočet pohledávek mezi dlužníkem a společností Z ve výši 11.504.601,96 Kč, učiněný ke dni 17. srpna 2015 dohodou ze dne 19. srpna 2015, je v rámci insolvenčního řízení vedeného insolvenčním soudem pod sp. zn. KSOS 37 INS 10134/2016 vůči věřitelům dlužníka neúčinný, jednak zaplacení částky 11.504.601,96 Kč do majetkové podstaty dlužníka (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. února 2022, č. j. 18 ICm 3782/2017, 14 VSOL 6/2022-97 (KSOS 37 INS 10134/2016), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Věřitelským insolvenčním návrhem doručeným insolvenčnímu soudu dne 28. dubna 2016 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka; vyhláška, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka, byla uveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 29. dubna 2016.
2) Usnesením ze dne 25. srpna 2016, č. j. KSOS 37 INS 10134/2016-A-62, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalobce; usnesením ze dne 15. prosince 2016, č. j. KSOS 37 INS 10134/2016-B-73, povolil dlužníku reorganizaci; usnesením ze dne 7. srpna 2017, č. j. KSOS 37 INS 10134/2016-B-281, přeměnil reorganizaci dlužníka na konkurs.
3) Usnesením ze dne 5. října 2020, č. j. MSPH 60 INS 8742/2020-A-90, Městský soud v Praze zjistil úpadek společnosti Z a insolvenčním správcem ustanovil společnost INSOL.UTION, v. o. s.; následným usnesením ze dne 5. února 2021, č. j. MSPH 60 INS 8742/2020-B-21, prohlásil konkurs na majetek společnosti Z.
4) Dlužník a společnost Z uzavřeli dne 19. srpna 2015 dohodu o započtení vzájemných pohledávek (ke dni 17. 8. 2015), jejímž předmětem bylo započtení pohledávek z obchodního styku specifikovaných v příloze dohody (číslem faktury, měnou, splatností, započtenou částkou a jedním zůstatkem po zápočtu ve výši 230.789,04 Kč), s tím, že doplatek všech faktur se splatností do konce srpna 2015 v celkové hodnotě 4.450.763,04 Kč bude společnosti Z doplacen nejpozději do 31. srpna 2015. Všechny započtené pohledávky byly splatné před 19. srpnem 2015.
5) Žalobce podanou žalobou neodporoval právnímu jednání dlužníka, z něhož vzešla pohledávka/pohledávky použité společností Z k započtení; neúčinnost takového právního jednání v řízení ani nenamítal.
Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení §7 a §241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a maje žalobu za včasnou – zdůraznil, že insolvenční soud po právu vyšel ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněném pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2018“), podle nichž lze na neúčinnost započtení zásadně usuzovat jen tehdy, je-li neúčinné právní jednání, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení. Za stavu, kdy žalobce nenapadl žalobou (i) právní jednání (úkon), z nějž vzešly dohodou o započtení započítávané pohledávky společnosti Z, vyhodnotil právní posouzení věci insolvenčním soudem jako správné; přitom se (na rozdíl od insolvenčního soudu) pro nadbytečnost nezabýval tím, zda byl zápočet učiněn za podmínek obvyklých v obchodním styku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné k řešení právní otázky, zda je v případě žalobního požadavku na určení neúčinnosti dohody o započtení nutné napadnout též právní jednání, ze kterých vznikly pohledávky následně použité k započtení (požadovat i určení neúčinnosti těchto právních jednání), kterou odvolací soud (podle jeho názoru) vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
V této souvislosti dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož byla zmíněná otázka řešena v R 92/2018 v jiných (skutkových) souvislostech, přičemž závěr, který učinily soudy nižších stupňů, z tohoto rozhodnutí neplyne.
V posuzované věci je vyloučeno, aby právními úkony, z nichž vzešly pohledávky použité k započtení, došlo ke zkrácení (nebo zvýhodnění) některých věřitelů na úkor jiných, když těmito úkony dlužník „pravděpodobně“ jen realizoval svou obchodní činnost; k „závadnému“ jednání, kterým dlužník zkrátil či zvýhodnil některé věřitele, došlo až následně v dohodě o zápočtu.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
K 25. červenci 2022 žalovaný změnil obchodní firmu z INSOL.UTION, v. o. s. na Buďveselová a partneři - insolvenční správce, v. o. s.; tuto změnu Nejvyšší soud zohlednil při označení žalovaného v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se předpokladů, za nichž lze určit neúčinnost dohody o započtení, kterou odvolací soud zodpověděl v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k článku II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a k době vydání rozhodnutí o úpadku žalobce (25. srpna 2016 ) je pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka zásadně stále rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019.
Podle ustanovení §140 insolvenčního zákona započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak (odstavec 2). Započtení podle odstavce 2 není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel a) se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem, nebo b) získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem, nebo c) v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, anebo d) dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele (odstavec 3). Započtení podle odstavce 2 není rovněž přípustné v případech stanovených dále tímto zákonem nebo předběžným opatřením insolvenčního soudu (odstavec 4).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. prosince 2021, sen. zn. 29 ICdo 11/2020, uveřejněném pod číslem 82/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 82/2022“), vycházeje z R 92/2018, dospěl k následujícím závěrům:
1) Lze-li na základě konkrétních okolností té které věci usuzovat, že k započtení pohledávky dlužníka (jako prodávajícího) na úhradu kupní ceny proti dříve vzniklé pohledávce kupujícího vůči dlužníku došlo v bezprostřední věcné a časové souvislosti coby následek uzavření kupní smlouvy, která nebránila byť i jen jednostrannému zápočtu pohledávky kupujícího na dohodnutou kupní cenu, pak určení neúčinnosti takové kupní smlouvy (proto, že dlužníku coby prodávajícímu se z ní nedostalo žádného reálného protiplnění) nepřekáží okolnost, že se tak stalo až po uzavření kupní smlouvy (samostatným právní jednáním). K tomu, aby insolvenční soud v takovém případě mohl vyslovit neúčinnost právního jednání dlužníka ve smyslu ustanovení §240 insolvenčního zákona, postačí, domáhá-li se insolvenční správce odpůrčí žalobou určení neúčinnosti kupní smlouvy. Má-li jít o peněžitou náhradu za plnění poskytnuté dlužníkem (prodávajícím) podle takové kupní smlouvy, je insolvenční správce oprávněn (ve smyslu ustanovení §239 odst. 4 insolvenčního zákona) požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti kupní smlouvy i tuto peněžitou náhradu. To vše platí bez zřetele k tomu, že předmětem odpůrčí žaloby nebyl současně požadavek na určení neúčinnosti právního jednání, jímž následně došlo k započtení pohledávky dlužníka (jako prodávajícího) na úhradu kupní ceny proti dříve vzniklé pohledávce kupujícího vůči dlužníku.
2) Domáhá-li se insolvenční správce v případě popsaném v předchozím odstavci odpůrčí žalobou pouze určení neúčinnosti právního jednání dlužníka (prodávajícího) spočívajícího v uzavření dohody o započtení pohledávky na úhradu kupní ceny proti dříve vzniklé pohledávce kupujícího vůči dlužníku, pak nelze závěr, že jde o neúčinné právní jednání podle ustanovení §240 insolvenčního zákona, přijmout na základě zkoumání právního jednání, jímž dlužník získal započitatelnou pohledávku (na základě zkoumání dříve uzavřené kupní smlouvy).
3) Domáhá-li se insolvenční správce odpůrčí žalobou jak určení neúčinnosti kupní smlouvy, kterou dlužník získal započitatelnou pohledávku, tak určení neúčinnosti právního jednání, jímž dlužník (prodávající) následně uzavřel s kupujícím dohodu o započtení pohledávky na úhradu kupní ceny proti dříve vzniklé pohledávce kupujícího vůči dlužníku, pak je důvod žalobě vyhovět i co do určení neúčinnosti dohody o započtení, jakmile insolvenční soud dospěje k závěru, že ve smyslu ustanovení §240 insolvenčního zákona je neúčinná kupní smlouva (proto, že dlužníku coby prodávajícímu se z ní v důsledku zápočtu nedostalo žádného reálného protiplnění). Dospěje-li insolvenční soud v takovém případě k závěru, že kupní smlouva není neúčinným právním jednáním, může odpůrčí žalobu (případně) zamítnout i v rozsahu týkajícím se určení neúčinnosti dohody o započtení až poté, co ji v návaznosti na žalobní tvrzení a zjištěný skutkový stav věci podrobí (i) samostatnému zkoumání ve smyslu ustanovení §235 a násl. insolvenčního zákona.
4) Ustanovení §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona není (další) skutkovou podstatou neúčinnosti (jinak platného) právního jednání. Jde o normu procesního práva deklarující pro určité situace nepřípustnost započtení v průběhu insolvenčního řízení (srov. shodně např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněného pod číslem 58/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tam nastavené omezení započítávání pohledávek je přitom (až) jedním z účinků rozhodnutí o úpadku [započtení, k němuž došlo (jako v této věci) před rozhodnutím o úpadku, omezením podle ustanovení §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona nepodléhá]; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, uveřejněný pod číslem 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Úprava obsažená v ustanovení §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona je korektivem úvahy, zda jde (jen ve vztahu k úkonu směřujícímu k započtení pohledávky dlužníka proti pohledávce jeho věřitele) o právní jednání neúčinné dle ustanovení §240, §241 nebo §242 insolvenčního zákona jen potud, že započtení nebude neúčinným právním úkonem, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení (po rozhodnutí o úpadku dlužníka); srov. opět R 92/2018.
K závěrům R 82/2022 se následně Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 31. srpna 2022, sen. zn. 29 ICdo 127/2020, uveřejněném pod číslem 61/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2023“).
Přitom v poměrech tamní věci (kdy odvolací soud v prvé řadě uvedl, že žalobce nemůže být se svou žalobou „úspěšný“ již kvůli tomu, že neodporoval předchozím právním jednáním dlužníka, z nichž vzešly započítávané pohledávky) zdůraznil, že:
a) Judikaturní závěr, z něhož odvolací soud vyšel (a podle něhož lze na neúčinnost započtení zásadně usuzovat jen tehdy, je-li neúčinné právní jednání, z něhož vzešla pohledávka použitá k započtení), byl Nejvyšším soudem opakovaně přijímán na podkladě odlišného skutkového stavu než v projednávané věci, tedy za situace, kdy podle skutkových zjištění bylo započtení učiněno současně nebo v přímé věcné a časové souvislosti s takovými (neúčinnými) právními jednáními bez přiměřeného protiplnění (typicky kupními smlouvami) [vedle R 92/2018 srov. v poměrech odpůrčích žalob podle insolvenčního zákona např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2018, sen. zn. 29 ICdo 109/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2020, sen. zn. 29 ICdo 7/2019, a judikaturu v odůvodnění zmiňovanou]. V daném případě ovšem dovolatel předchozí právní jednání dlužníka a žalovaného nezpochybňuje, když svou žalobou odporuje (jak v dovolání zdůrazňuje) „právě, jen a pouze“ dohodě o zápočtu, kterou má za neúčinné (zvýhodňující) právní jednání „samo o sobě“. Řešení uvedené situace podal Nejvyšší soud v R 82/2022, podle něhož může soud zamítnout odpůrčí žalobu v rozsahu týkajícím se určení neúčinnosti dohody o zápočtu až poté, co ji v návaznosti na žalobní tvrzení a zjištěný skutkový stav věci podrobí (i) samostatnému zkoumání ve smyslu ustanovení §235 a násl. insolvenčního zákona.
b) Dohoda, kterou si dlužník s věřitelem před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka započetli své vzájemné pohledávky, sama o sobě není právním jednáním bez přiměřeného protiplnění ve smyslu ustanovení §240 insolvenčního zákona a zpravidla nepůjde ani o právní jednání neúčinné podle ustanovení §241 insolvenčního zákona nebo podle ustanovení §242 insolvenčního zákona. Dospěje-li insolvenční soud v řízení o odpůrčí žalobě podané insolvenční správcem přesto k závěru, že jsou splněny předpoklady, za nichž lze dohodu o započtení vzájemných pohledávek dlužníka a jeho věřitele samu o sobě pokládat za právní jednání neúčinné podle ustanovení §241 insolvenčního zákona nebo podle ustanovení §242 insolvenčního zákona, může odpůrčí žalobě vyhovět jen tehdy, jestliže současně dovodí, že dlužník by nemohl takové právní jednání platně a účinně zopakovat (dohodu s věřitelem uzavřít) v průběhu insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek (poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek).
Jelikož odvolací soud založil své rozhodnutí výlučně na závěru, podle něhož nelze žalobě vyhovět již proto, že žalobce nenapadl žalobou také právní jednání (úkon), z nějž vzešly započítávané pohledávky, zůstalo jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu