ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.122.2021.1
KSOS 37 INS 10134/2016
18 ICm 3781/2017
sp. zn. 29 ICdo 122/2021-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Mgr. Bc. Davida Vandrovce , se sídlem v Praze 10, Tehovská 1237/25, PSČ 100 00, jako insolvenčního správce dlužníka VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a. s., zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalovanému VÍTKOVICE IT SOLUTIONS a. s. , se sídlem v Ostravě, Cihelní 1575/14, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 28606582, zastoupenému JUDr. Gabrielou Elišákovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Seifertova 823/9, PSČ 130 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě , se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 1836/21, PSČ 729 01, o určení neúčinnosti právního jednání a o zaplacení částky 10 716 946,80 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravěpod sp. zn. 18 ICm 3781/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a. s. , se sídlem v Ostravě, Štramberská 2871/47, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 26823357, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 10134/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. května 2021, č. j. 18 ICm 3781/2017, 12 VSOL 38/2021-105 (KSOS 37 INS 10134/2016), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 19. května 2020, č. j. 18 ICm 3781/2017-59, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (Mgr. Bc. David Vandrovec, jako insolvenční správce dlužníka VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a. s.) domáhal vůči žalovanému (VÍTKOVICE IT SOLUTIONS a. s.) určení, že jednostranný zápočet vzájemných pohledávek mezi žalovaným a dlužníkem ve výši 10 716 946,80 Kč učiněný žalovaným a dlužníkem dne 4. dubna 2016 je v insolvenční řízení vedeném u insolvenčního soud pod sp. zn. KSOS 37 INS 10134/2016 vůči věřitelům dlužníka neúčinný (bod I. výroku), zamítl žalobu, aby žalovaný uhradil do majetkové podstaty dlužníka částku 10 716 946,80 Kč (bod II. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
2. K odvolání žalobce a Krajského státního zastupitelství v Ostravě Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Po stránce skutkové soudy obou stupňů vyšly zejména z toho, že:
[1] Dne 4. dubna 2016 uzavřel dlužník s žalovaným smlouvu o postoupení pohledávek, kterou dlužník postoupil žalovanému pohledávky za společností BAT Engineering a. s. v celkové výši 396 190,27 EUR (dále též jen „smlouva o postoupení pohledávek“). Postoupení pohledávky dlužník oznámil věřiteli dopisem ze dne 4. dubna 2016.
[2] Dne 4. dubna 2016 žalovaný jednostranně započetl své pohledávky za dlužníkem v celkové výši 10 716 946,80 Kč (z běžného obchodního styku) proti pohledávce dlužníka z titulu úplaty za postoupení pohledávek v celkové výši 396 190,27 EUR (v přepočtu 10 716 946,80 Kč).
[3] Dne 28. dubna 2016 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka, a to na základě insolvenčního návrhu věřitele WETAG INVEST a. s. Usnesením ze dne 25. srpna 2016, č. j. KSOS 37 INS 10134/2016-A-62, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Mgr. Bc. Davida Vandrovce. Účinky rozhodnutí o úpadku nastaly 25. srpna 2016.
4. Odvolací soud poté, co vyhodnotil (a porovnal) obsah žaloby (konkrétně body III. a IV. žaloby) a podání žalobce ze dne 30. září 2019, se především ztotožnil s názorem insolvenčního soudu, že podání žalobce ze dne 30. září 2019 označené jako „Doplnění žaloby“ představuje návrh na změnu žaloby. Žalobce se v něm totiž domáhal kromě určení neúčinnosti jednostranného zápočtu ze dne 4. dubna 2016 a zaplacení peněžitého plnění také určení neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávek. S poukazem na ustanovení §42 odst. 4 a §79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), na ustanovení §239 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu odvolací soud uzavřel, že insolvenční soud důvodně nepřipustil změnu žaloby, neboť návrh na změnu „podle nového odpůrčího požadavku“ žalobce učinil opožděně (po uplynutí prekluzivní lhůty k podání odpůrčí žaloby).
5. Na rozdíl od insolvenčního soudu [jenž žalobu zamítl proto, že úspěšně odporovat lze právnímu jednání dlužníka, nikoliv třetí osoby (žalovaného)] odvolací soud důvod pro potvrzení zamítavého rozhodnutí insolvenčního soudu shledal v tom, že žalobce se domáhal neúčinnosti pouze jednostranného zápočtu, a nikoliv též neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávek jako právního jednání, z něhož vzešla pohledávka, kterou žalovaný použil k započtení.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež (poměřováno jeho obsahem) směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku ve věci samé. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Přípustnost dovolání vymezuje dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. Podle dovolatele odvolací soud nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu (na něž sám odkazoval), z nichž plyne, že změna žaloby nemůže být připuštěna v případě, kdy jsou uplatňovány nároky zcela odlišné než původně žalobou uplatněné. Namítá, že již v žalobě vymezil a označil právní jednání, u nichž je zřejmá jejich věcná a časová souvislost. Zdůraznil, že jeho podání ze dne 8. června 2018 bylo (prvním) úkonem po podání žaloby a bylo učiněno ještě před započetím úkonů k přípravě jednání. Oznámení o zápočtu i smlouva o postoupení pohledávek byly navrženy k důkazu a přiloženy (již) k žalobě.
9. Dále dovolatel s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 490/2015, nesouhlasí s tím, že odvolací soud posoudil odporované právní jednání jako jednání učiněné nikoliv dlužníkem. Dodává, že na situaci v dané věci lze hledět tak, že se dlužník se žalovaným dohodl na započtení.
10. Dovolatel má rovněž za to, že lze v rámci insolvenčního řízení odporovat jednání třetí osoby, která je spolu s dlužníkem podrobena jednotnému řízení a tvoří s ním koncern.
11. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že zčásti (ve vztahu ke změně žaloby) je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a zčásti (ve vztahu k důvodům rozhodnutí o věci samé) se dovolání míjí se závěry odvolacího soudu.
Ke změně žaloby ve sporu o neúčinnost právního jednání.
12. Insolvenční správce prosazuje odpůrčí nárok v incidenčním sporu zahájeném podáním odpůrčí žaloby; tou přitom v souladu s §235 odst. 2 insolvenčního zákona odporuje konkrétnímu právnímu jednání dlužníka. Procesním odrazem uvedeného principu je, že odpůrčí žaloba musí obsahovat (aby byla dostatečně určitá a prostá vad v intencích §43 o. s. ř.) vylíčení rozhodujících skutečností, týkajících se konkrétního právního jednání dlužníka, jemuž je odporováno (§79 odst. 1 o. s. ř.).
13. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu jde o změnu žaloby (§95 o. s. ř.), domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, nebo tehdy, požaduje-li žalobce sice nadále stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sp. zn. 29 Cdo 3321/2020, uveřejněného pod číslem 58/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ).
14. Návrh na změnu žaloby je podáním ve věci samé, s nímž jsou spojeny (mimo jiné) hmotněprávní účinky. V případě nově uplatněné části nároku nastávají hmotněprávní účinky dnem, kdy soudu došla změna žaloby nebo dnem, kdy byl tento úkon učiněn do protokolu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2013, sp. zn. 23 Cdo 3200/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2614/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018 ).
15. N epodá-li insolvenční správce odpůrčí žalobu (popřípadě její změnu) ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, odpůrčí nárok zanikne (v rozsahu odpovídajícím tomu, že žaloba nebo její změna nebyla podána včas).
16. P ři výkladu ustanovení §235 a násl. insolvenčního zákona Nejvyšší soud uzavřel (v rozsudku ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016), že i pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona platí, že pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní návrh, přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu podle jejího obsahu. Naopak není rozhodné, jak věc po právní stránce posoudí (v žalobě) žalobce.
17. V poměrech projednávané věci žalobce podal žalobu dne 24. srpna 2017, tedy den před uplynutím lhůty 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (25. srpna 2016). V ní požadoval (toliko) určit neúčinnost jednostranného započtení a uhradit do majetkové podstaty dlužníka částku 10 716 946,80 Kč . Rozhodnutí insolvenčního soudu o nepřipuštění změny žaloby učiněné podáním ze dne 30. září 2019 (č. l. 45-46), v němž je součástí žalobního petitu (též) požadavek na určení neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávek, nijak nevybočuje z mezí výše citované judikatury Nejvyššího soudu, když změněný návrh byl učiněn po uplynutí lhůty stanovené v §239 odst. 3 insolvenčního zákona.
18. Na závěru soudů o opožděnosti změny žaloby by se nic nezměnilo ani kdyby insolvenční soud (odvolací soud) považoval za změnu žaloby již podání dovolatele ze dne 8. června 2018. I toto podání totiž dovolatel učinil až po uplynutí prekluzivní lhůty.
K možnosti odporovat právnímu jednání osoby odlišné od dlužníka.
19. Nejvyšší soud nejprve předesílá, že je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
20. Podstatou dovolacích námitek ve vztahu k důvodům rozhodnutí ve věci samé je nesouhlas dovolatele se závěrem, že napadené právní jednání neučinil dlužník, ale žalovaný. Byť dovolatel tento právní závěr přisuzuje odvolacímu soudu (viz zejména bod V. odstavec 16 a 18 dovolání), jde o závěr insolvenčního soudu. Dovolatel snáší argumenty ve prospěch názoru, že dlužník je osobou, která „dopustila, aby mohlo být druhou smluvní stranou na kupní cenu plněno zápočtem“.
21. Dovolatelem předestřená otázka přípustnost dovolání v projednávané věci nezakládá, neboť nejde o otázku hmotného ani procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§237 o. s. ř.). Odvolací soud uzavřel, že důvodem pro potvrzení zamítavého rozhodnutí insolvenčního soudu je to, že žalobce se domáhal neúčinnosti pouze jednostranného zápočtu, a nikoliv též neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávek jako právního jednání, z něhož vzešla pohledávka, kterou žalovaný použil k započtení. Ve vztahu k tomuto závěru odvolacího soudu dovolatel nerozvíjí žádnou právně významnou argumentaci.
22. Jak Nejvyšší soud zdůraznil např. v rozsudku ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021, dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
23. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že závěry, na nichž je založeno rozhodnutí insolvenčního soudu, jsou v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu; srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že nemá žádných pochyb o tom, že podle ustanovení §235 a násl. insolvenčního zákona lze odporovat jen „právním úkonům“ dlužníka (včetně opomenutí).
24. K námitce dovolatele, že právní jednání učinila osoba od dlužníka odlišná, která však s dlužníkem tvoří koncern a právní jednání se týká majetku dlužníka, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 29/2021; v něm Nejvyšší soud formuloval závěr, podle něhož jen proto, že věřitel s dlužníkem tvořil koncern, nebo proto, že šlo o osoby (obchodní korporace) navzájem si blízké, nelze jednostranné právní jednání, jímž dlužníkův věřitel započetl svou pohledávku proti pohledávce dlužníka, pokládat za právní jednání dlužníka (nebo též za právní jednání dlužníka).
25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
26. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
27. Nejvyšší soud závěrem poznamenává, že nepřehlédl, že dne 30. prosince 2022 bylo insolvenčnímu soudu doručeno podání označené jako Společný návrh účastníků na schválení soudního smíru. Pro účely dovolacího řízení však toto podání žádný význam nemá, jelikož podle ustanovení §243b o. s. ř. pro dovolací řízení ustanovení §99 o. s. ř. neplatí.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2023
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu