ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.123.2022.1
KSPH 71 INS 18103/2015
73 ICm 1453/2018
sp. zn. 29 ICdo 123/2022-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce V. P. , zastoupeného Mgr. Helenou Deverovou, advokátkou, se sídlem v Berouně, Kpt. Jaroše 1025/17, PSČ 266 01, proti žalovanému JUDr. Filipu Pundovi , se sídlem v Jindřichově Hradci, Pražská 100/II., PSČ 377 01, jako oddělenému insolvenčnímu správci dlužnice L. P., o vyloučení spoluvlastnických podílů na nemovitých věcech z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 73 ICm 1453/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice L. P. , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS 18103/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2021, č. j. 73 ICm 1453/2018, 105 VSPH 715/2021-256 [KSPH 69 (71) INS 18103/2015], takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 10. února 2021, č. j. 73 ICm 1453/2018-201, zamítl žalobu, jíž se žalobce (V. P.) domáhal vůči žalovanému (JUDr. Filipu Pundovi, jako oddělenému insolvenčnímu správci dlužnice L. P.) vyloučení ideálního spoluvlastnického podílu o velikosti ½ na tam specifikovaných nemovitých věcech v katastrálním území XY (dále jen „spoluvlastnický podíl na nemovitostech č. 1“) a spoluvlastnického podílu o velikosti 91/20000 na tam uvedených nemovitých věcech v katastrálním území XY (dále jen „spoluvlastnický podíl na nemovitostech č. 2“) ze soupisu majetkové podstaty v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice (body I. a II. výroku). Dále určil, že ke zpeněžení spoluvlastnických podílů lze v insolvenčním řízení přistoupit před pravomocným skončením řízení o vylučovací žalobě v této věci (body III. a IV. výroku), a rozhodl o nákladech řízení a o nákladech státu (body V. a VI. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 28. března 1996, č. j. 8 C 153/96-11, který nabyl právní moci dne 15. dubna 1996, zrušil bezpodílové spoluvlastnictví manželů dlužnice a žalobce.
[2] Žalobce daroval dlužnici darovací smlouvou ze dne 3. dubna 1996 spoluvlastnický podíl na nemovitostech č. 1 Dále dlužnice nabyla kupní smlouvou ze dne 7. října 1997 spoluvlastnický podíl na nemovitostech č. 2. Dlužnice je zapsána v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník těchto spoluvlastnických podílů.
[3] Usnesením ze dne 8. června 2017, č. j. KSPH 69 INS 18103/2015-A-74, které nabylo právní moci dne 21. prosince 2017, insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice, odmítl její návrh na povolení oddlužení, prohlásil konkurs na její majetek a současně ustanovil insolvenčního správce, který následně zapsal do soupisu majetkové podstaty spoluvlastnické podíly na nemovitostech č. 1 a č. 2 z důvodu vlastnického práva dlužnice. O soupisu vyrozuměl žalobce dopisem ze dne 11. dubna 2018, doručeným dne 20. dubna 2018.
[4] Žalobce vyzval dlužnici dopisem ze dne 22. března 2018 k vrácení spoluvlastnického podílu na nemovitostech č. 1, jako důvod vrácení daru uvedl, že se k němu dlužnice chová hrubě a porušuje tím dobré mravy. Dopisem ze dne 5. dubna 2018 pak žalobce uplatnil u insolvenčního správce nárok na vrácení předmětného spoluvlastnického podílu, který odůvodnil tím, že se domáhá vrácení daru, jelikož obdarovaná dlužnice se chovala k němu nebo ke členům jeho rodiny tak, že tím porušovala dobré mravy.
3. Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že listiny adresované dlužnici a insolvenčnímu správci, ve kterých se žalobce domáhal vrácení daru, nepředstavují platný a účinný právní úkon odvolání daru. Jejich obsah je neurčitý, neboť neobsahují vylíčení konkrétního jednání, kterého se měla dlužnice dopustit a které má představovat důvod vrácení daru.
4. Ve vztahu k důvodům pro vrácení daru uvedeným v žalobě insolvenční soud uvedl následující. K důvodu, spočívajícím v údajném verbálním a fyzickém napadání žalobce, zdůraznil, že tvrzení žalobce jsou neurčitá a nevěrohodná, naplnění předpokladu hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), proto neměl za prokázané. K argumentům, že se dlužnice o žalobce odmítá starat, přestože je v invalidním důchodu II. stupně, a že dlužnice neprojevuje o rodinu zájem, konstatoval, že z dokazování vyplynulo, že žalobce má z 50 % zachovanou schopnost soustavné výdělečné činnosti, tudíž není ani zdaleka osobou zcela nemohoucí, a proto, i kdyby se dlužnice odmítala o žalobce starat, nešlo by o jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy. Stejně tak tvrzený „nedostatek zájmu o druhou osobu“ pak jen stěží může představovat jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy, z objektivního hlediska může jít o jednání nejvýše v (prostém) rozporu s dobrými mravy. K posledně uváděnému důvodu pro odvolání daru zakládajícím se na skutečnosti, že dlužnice nejeví zájem o předmětné nemovitosti a odmítá se podílet na jejich údržbě, insolvenční soud vysvětlil, že ani toto údajné jednání dlužnice nenaplňuje (nemůže naplnit) hypotézu právní normy §630 obč. zák. Nezájem o nemovitosti a nepodílení se na jejich údržbě totiž nepředstavují jednání vůči žalobci ani vůči jeho rodině, nýbrž se týkají nakládání s vlastním majetkem dlužnice, které navíc ani není v hrubém rozporu s dobrými mravy. K tomu insolvenční soud dodal, že ve světle obstrukčního a práva zneužívajícího jednání žalobce a dlužnice všechny v žalobě uvedené důvody pro vrácení daru působí hrubě nevěrohodným dojmem. Žalobce, i přes tvrzená příkoří, nadále s dlužnicí obývá jeden rodinný dům a nepodal návrh na rozvod manželství.
5. Insolvenční soud tak dovodil, že žalobce ani za řízení účinně neuplatnil právo na vrácení daru, a proto žalobu v části, jíž bylo žádáno vyloučení spoluvlastnického podílu na nemovitostech č. 1, zamítl jako nedůvodnou.
6. Ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech č. 2 žalobce důvod pro jeho vyloučení z majetkové podstaty spatřoval v tom, že dlužnice neměla na koupi spoluvlastnického podílu dostatek finančních prostředků. Tyto jí tedy poskytl žalobce na základě tvrzené dohody, že každý z nich koupí polovinu spoluvlastnického podílu. Insolvenční soud k těmto tvrzením uvedl, že i kdyby byla pravdivá, nezakládají vlastnické ani jiné právo žalobce, které by mohlo založit důvod pro vyloučení podílu ze soupisu. Dále konstatoval, že kupní smlouva ze dne 7. října 1997 byla na straně kupující uzavřena výhradně dlužnicí, a ta se tak stala výlučným vlastníkem podílu na nemovitostech č. 2. Tvrzené poskytnutí finančních prostředků žalobcem mohlo nanejvýš založit závazkový právní vztah mezi ním a dlužnicí. Soud pak s odkazem na §46 obč. zák. ve spojení s §39 obč. zák. uzavřel, že žalobce nemohl nabýt ani vlastnické právo k spoluvlastnickému podílu na nemovitostech č. 2; proto žalobu i v této části zamítl jako nedůvodnou.
7. Body III. a IV. výroku rozsudku insolvenční soud odůvodnil §225 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), s tím, že podání žaloby a přístup žalobce i dlužnice je třeba hodnotit jako součást jejich obstrukčního a práva zneužívajícího jednání s cílem oddalovat a mařit uspokojení věřitelů. Proto rozhodl, že spoluvlastnické podíly mohou být zpeněženy před pravomocným skončením tohoto řízení.
8. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I., II., V. a VI. výroku a odvolání žalobce proti bodům III. a IV. výroku rozsudku insolvenčního soudu odmítl (první výrok). Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
9. Odvolací soud nejprve zdůraznil, že s ohledem na prohlášený konkurs na majetek dlužnice musela být výzva k vrácení daru adresována insolvenčnímu správci. Žalobce nejprve zaslal dne 22. března 2018 výzvu dlužnici, následně pak dne 5. dubna 2018 i insolvenčnímu správci dlužnice. V obou dopisech však podle odvolacího soudu nejsou uvedeny žádné konkrétní skutky, jichž se dlužnice měla dopustit vůči žalobci.
10. Ve shodě s insolvenčním soudem pak odvolací soud uzavřel, že žalobce neprokázal, že mu svědčí právo, které by vylučovalo pojetí sporných věcí do soupisu, nebo že je tu jiný důvod, pro který neměly být zahrnuty do soupisu podle §225 odst. 1 insolvenčního zákona.
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které dílem nebyly dovolacím soudem vyřešeny, a dílem jde o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. V dovolání nesouhlasí se závěrem obou soudů o neurčitosti výzvy k vrácení daru, namítaje, že určitost důvodů pro odvolání daru je třeba vykládat ve vztahu ke konkrétnímu případu s tím, že v dané věci nebylo třeba rozsáhlého rozepisování jednotlivých skutků, kterými dlužnice naplnila podmínku hrubého porušení dobrých mravů. Dlužnice si (totiž) byla vědoma svého jednání i toho, že byly naplněny důvody pro odvolání daru. K tomu dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, namítá, že soustavné odmítání péče o dárce je hrubým porušením dobrých mravů.
13. Ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech č. 2 dovolatel míní, že odvolací soud nesprávně dovodil, že poskytnutí finančních prostředků nezakládá jeho vlastnické právo k předmětnému podílu na nemovitostech.
14. Nadto dovolatel poukazuje na procesní vady řízení před oběma soudy, jež spatřuje zejména v tom, že nebylo vyhověno jeho žádosti o odročení jednání, a že mu tak byla odňata možnost jednat před soudem.
15. Konečně dovolatel namítá, že odvolací soud pochybil, odmítl-li jeho odvolání proti bodům III. a IV. výroku insolvenčního soudu, když má za to, že odvolání proti rozhodnutí dle §225 odst. 5 insolvenčního zákona je přípustné.
16. Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud odmítl odvolání proti bodům III. a IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. Dovolání je objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. i v té části, v níž směřuje proti výrokům o nákladech řízení, tj. proti druhému výroku a proti prvnímu výroku v té části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech V. a VI. výroku (o nákladech řízení před soudem prvního stupně).
17. Ve zbylé části, v níž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. I v této části pak Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
18. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je souladné s ustálenou judikaturou, na kterou Nejvyšší soud dále odkazuje.
K posouzení účinnosti výzvy k vrácení daru ve smyslu §630 obč. zák.
19. Podle ustálené soudní praxe dojde (v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnictví dárce k věci, na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru. I pro tento jednostranný adresný právní úkon platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony obecně (§34 a násl. obč. zák.), tedy i náležitosti projevu vůle ve smyslu jeho určitosti (§37 odst. 1 obč. zák.); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011.
20. Judikatura je dále ustálena v závěru, že k platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle §630 obč. zák., nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc – okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému [viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 78/2014, uveřejněného pod číslem 112/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 112/2016“)].
21. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se rovněž podává, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod. Zákon však nestanoví, že by závadné chování muselo dosáhnout intenzity trestného činu nebo přestupku. Otázka, zda chováním obdarovaného byly hrubě porušeny dobré mravy, je především otázkou skutkovou (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003).
22. Úvahy nalézacích soudů o uplatnitelnosti §630 obč. zák. (o intenzitě rozporu jednání obdarovaného s dobrými mravy) se proto vždy odvíjejí od posouzení všech zvláštností každého jednotlivého případu a Nejvyšší soud je může přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (k tomu srov. např. důvody R 112/2016).
23. Shora uvedená kritéria odvolací soud (a stejně tak i insolvenční soud) při posuzování existence důvodů pro vrácení daru respektoval, přičemž jeho úvahy (ústící v závěr, podle něhož v řízení zjištěné okolnosti nenaplňují znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení §630 obč. zák.) Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřenými. Na tom nemohou nic změnit ani námitky obsažené v dovolání spočívající v tvrzení dovolatele, že odvolací soud nedostatečně zohlednil jeho skutečný zdravotní stav, ale i soustavné odmítání poskytnutí péče a pomoci ze strany dlužnice. Soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že toto tvrzené jednání dlužnice nemůže být za daných okolností důvodem pro vrácení daru (nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů), neboť dovolatel má z 50 % zachovanou schopnost soustavné výdělečné činnosti, a není tak odkázán pouze na pomoc druhých v základních úkonech běžného života.
K opomenutým důkazům.
24. Dovolatel též namítá, že nebyly provedeny některé z jím navržených důkazů. Ustálenou judikaturou k výkladu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998.
25. Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).
26. Napadené rozhodnutí [v němž odvolací soud vyložil, proč má provedení dovolatelem navržených důkazů za nadbytečné (srov. odstavce 35. a 38. odůvodnění onoho rozhodnutí)] je s touto judikaturou v souladu.
27. Zbývá dodat, že určitost právního úkonu odvolání daru co do konkretizace jednání (chování), jímž obdarovaný vůči dárci (nebo členům jeho rodiny) hrubě porušuje dobré mravy, nenahrazuje pouhé přitakání obdarovaného „právnímu názoru“ dárce, že skutečně došlo k hrubému porušení dobrých mravů.
K otázce vzniku vlastnického práva k nemovitostem č. 2.
28. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že při vzniku vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí vlastnického práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o převodu nemovitostí představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku vlastnického práva podle ní ještě nedochází; ten nastává (modus adquirendi) až vkladem (intabulací) vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. §133 odst. 2 obč. zák.). Jinak řečeno, smlouva, kterou se převádí nemovitost, jež je předmětem evidence v katastru nemovitostí, nemá účinek převodní, ale pouze účinek obligační. Zavazuje zcizitele k tomu, aby vlastnictví věci na nabyvatele dalším úkonem, který je právně uznávaným způsobem převodu vlastnictví, převedl (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 848/97, uveřejněného pod číslem 17/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 312/2003, uveřejněného pod číslem 57/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
29. V poměrech projednávané věci platí, že dlužnice je k předmětnému podílu na nemovitostech č. 2 uvedena v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník. Soudy tedy přiléhavě poukázaly na to, že i kdyby žalobce prokázal, že mezi ním a dlužnicí existovala dohoda, na základě které by byla dlužnice povinna převést polovinu svého podílu na nemovitostech ve prospěch žalobce, nemělo by to vliv na vlastnické právo žalobce, které prokazatelně v době rozhodování této věci nevzniklo. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy i potud v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
30. Námitkami, které se týkají vad řízení, vymezuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vady podle §229 odst. 3 o. s. ř. Takové vady ale podle §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. nejsou způsobilým dovolacím důvodem (k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost), a pro jejich posouzení proto nelze připustit dovolání.
31. Dovolatel požadoval (dle §243 o. s. ř.) i odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí; vykonatelnost rozsudku, jímž byla zamítnuta vylučovací žaloba podle §225 insolvenčního zákona, ani rozsudku odvolacího soudu jej potvrzujícího, však nelze odložit podle §243 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2017, sen. zn. 29 ICdo 140/2017).
32. Výrok o nákladech řízení se opírá o §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
33. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu