ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.134.2022.1
KSCB 27 INS 18939/2013
42 ICm 245/2022
sp. zn. 29 ICdo 134/2022-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného Mgr. Ivanou Sonko, advokátkou, se sídlem v Praze, U Kříže 625/9, PSČ 158 00, proti žalovanému AKZ insolvence v. o. s. , se sídlem v Mladé Boleslavi, Blahoslavova 186/8, PSČ 293 01, identifikační číslo osoby 26468514, o zaplacení částky 7 600 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm 245/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS 18939/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2022, č. j. 42 ICm 245/2022, 101 VSPH 383/2022-17 (KSCB 27 INS 18939/2013) takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2022, č. j. 42 ICm 245/2022, 101 VSPH 383/2022-17 (KSCB 27 INS 18939/2013), a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. března 2022, č. j. 42 ICm 245/2022-9, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 11. března 2022, č. j. 42 ICm 245/2022-9, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) zastavil řízení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Žalobce (J. M.) se domáhá vůči žalovanému (s tehdejší obchodní firmou Záveská a spol., v. o. s.), který je insolvenčním správcem žalobce (dlužníka) v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSCB 27 INS 18939/2013, zaplacení částky 7 600 000 Kč, jež má představovat škodu, kterou žalovaný způsobil žalobci tím, že nepostupoval při výkonu funkce insolvenčního správce „svědomitě a s odbornou péčí“. Konkrétně žalobce namítá, že žalovaný vstoupil do řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 23/2017 a následně vzal žalobu zpět.
[2] U insolvenčního soudu bylo vedeno řízení pod sp. zn. 43 ICm 4934/2017 (dále jen „předchozí incidenční spor“), ve kterém se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení téže částky z téhož důvodu. Předchozí incidenční spor je pravomocně skončen na základě rozsudku insolvenčního soudu ze dne 31. března 2021, č. j. 43 ICm 4934/2017-475, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2022, „č. j. 102 VSPH 699/2021-511“ [správně č. j. 43 ICm 4934/2017, 102 VSPH 699/2021-511 (KSCB 27 INS 18939/2013)], jež nabylo právní moci dne 2. února 2022.
3. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §104 odst. 1 a §159a odst. 4 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), dospěl k závěru, že projednání žaloby brání překážka věci rozhodnuté (o věci již bylo pravomocně rozhodnuto v předchozím incidenčním sporu), a proto řízení zastavil pro nedostatek podmínky řízení.
4. V záhlaví svého rozhodnutí insolvenční soud označil žalovaného jako insolvenčního správce žalobce.
5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. června 2022, č. j. 42 ICm 245/2022, 101 VSPH 383/2022-17 (KSCB 27 INS 18939/2013), potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud – vycházeje rovněž z ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
7. V projednávané věci je dána neodstranitelná podmínka řízení v podobě věci pravomocně rozhodnuté. Žalobce „doručil“ soudu žalobu o náhradu škody proti témuž žalovanému, domáhal se v ní náhrady škody ve stejné výši a se stejnými skutkovými tvrzeními jako v předchozím incidenčním sporu. Je tak dán stejný okruh účastníků a v obou řízeních jde o totožný předmět řízení, neboť tentýž nárok vyplýval ze stejných skutkových tvrzení.
8. Rovněž odvolací soud označil v záhlaví svého rozhodnutí žalovaného jako insolvenčního správce žalobce.
9. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu (posuzováno podle obsahu dovolání) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a tudíž doposud byla/je dovolacím soudem tato otázka hmotného nebo procesního práva rozhodována rozdílně“. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Dovolatel argumentuje, že odpovědnost insolvenčního správce za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku způsobí tím, že při výkonu své funkce poruší povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupuje s odbornou péčí, je osobní majetkovou odpovědností insolvenčního správce. V takovém sporu má být žalovaná právnická nebo fyzická osoba označena jako kterákoliv jiná právnická
či fyzická osoba.
11. Dále dovolatel uvádí, že žalovaný má být v projednávané věci označen obchodní firmou nebo názvem, sídlem a identifikačním číslem, jelikož předmětem řízení (na rozdíl od předchozího incidenčního sporu) je osobní majetková odpovědnost právnické osoby. Vzhledem k tomu, že tímto způsobem žalovaného v žalobě označil, nebylo namístě řízení zastavit, neboť nejde o spor mezi týmiž účastníky jako v předchozím incidenčním sporu
a překážka věci rozhodnuté není dána.
12. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
13. Po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (k 15. červenci 2022) žalovaný změnil obchodní firmu (na AKZ insolvence v. o. s.), což se promítlo v jeho označení v záhlaví tohoto usnesení.
14. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyšší soudu.
15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
17. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona):
§37 (insolvenčního zákona)
(1) Insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení.
(…)
§40 (insolvenčního zákona)
(…)
(3) Insolvenční správce jedná svým jménem na účet dlužníka, pokud na něho přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou. Označuje se způsobem, z něhož je patrno, že tak činí při výkonu funkce insolvenčního správce; součástí jeho označení je i nezaměnitelné označení dlužníka, s jehož majetkovou podstatou nakládá.
(…)
18. Ustanovení insolvenčního zákona platila v citované podobě v době podání žaloby a do vydání napadeného rozhodnutí změn nedoznala.
19. Ve výše ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovolatelem předložené otázce následující závěry odpovídající jeho rozhodovací praxi a představované zejména rozsudkem ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 72/2019 (dále jen „R 72/2019“):
20. Insolvenční správce vystupuje jako zvláštní procesní subjekt (§9 písm. d/ insolvenčního zákona), který je v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, jehož úpadek byl řešen konkursem (§4 odst. 1 písm. a/, odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona), ve vztahu k majetkové podstatě dlužníka osobou s dispozičními oprávněními (§229 odst. 3 písm. c/, §246 odst. 1 insolvenčního zákona). Zjednodušeně řečeno je správcem cizího majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek. Tam, kde na insolvenčního správce přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou (jako je tomu při řešení úpadku dlužníka konkursem), jedná insolvenční správce svým jménem na účet dlužníka (§40 odst. 1 insolvenčního zákona), přičemž k takovým jednáním patří i jeho úkony v incidenčních sporech, jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka (§40 odst. 2 insolvenčního zákona). Již z toho, že insolvenční správce činí úkony v incidenčních sporech, jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka, „na účet dlužníka“, jednoznačně vyplývá, že nároky, k jejichž (s)plnění byl v těchto sporech zavázán „jako insolvenční správce dlužníka“, nemohou (nesmějí) být uspokojovány (exekučně vymáhány) z osobního majetku insolvenčního správce.
21. Odpovědnost insolvenčního správce za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí (§37 odst. 1 věta první insolvenčního zákona) je osobní majetkovou odpovědností insolvenčního správce. Odtud zcela samozřejmě plyne, že plnění,
k jehož úhradě je případně zavázán ve sporu o takovou náhradu škody nebo jiné újmy, je následně uspokojováno (exekučně vymáháno) z osobního majetku insolvenčního správce. Ve sporu o náhradu škody nebo jiné újmy, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobila tím, že při výkonu funkce insolvenčního správce dlužníka porušila povinnosti, které jí jsou uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při výkonu funkce nepostupovala s odbornou péčí (§37 odst. 1 věta první insolvenčního zákona), má (musí) být žalovaná fyzická nebo právnická osoba označena jako kterákoli jiná fyzická nebo právnická osoba (stejně, jako kdyby taková osoba vedla soukromoprávní spor, který se insolvenčního řízení vůbec netýká).
22. Incidenční spor je (pro účely insolvenčního zákona) sporem vyvolaným insolvenčním řízením (o kterém tak stanoví insolvenční zákon), projednávaným v rámci insolvenčního řízení (§2 písm. d/ insolvenčního zákona, §160 odst. 1 insolvenčního zákona). Skutečnosti
nebo důkazy, které tvoří součást insolvenčního spisu, jsou pro insolvenční soud, který takový incidenční spor rozhoduje, přirozeným zdrojem poznatků jako skutečnosti nebo důkazy, jež mohou mít případně vliv na skutkový stav věci rozhodované incidenčním sporem, a v tomto ohledu je lze bez dalšího považovat za skutečnosti nikoli nové (skutečnosti, které vyšly najevo v průběhu incidenčního sporu). Úprava, která činí z incidenčního sporu spor rozhodovaný „v rámci insolvenčního řízení“ zásadně soudcem, který vede insolvenční řízení (srov. §160 insolvenčního zákona), má těžit právě z toho, že soudce rozhodující incidenční spor bude dobře obeznámen se všemi okolnostmi týkajícími se průběhu insolvenčního řízení (a bude je moci i aplikovat) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněný pod číslem 101/2022 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022, sen. zn. 29 ICdo 86/2020, uveřejněný pod číslem 30/2023 Sb. rozh. obč.]
23. Odvolací soud i insolvenční soud vyšly z toho, že předchozí incidenční spor se týkal stejného okruhu účastníků; zjevně však přehlédly, že v záhlaví rozhodnutí soudů obou stupňů [(zamítavého) rozsudku insolvenčního soudu ze dne 31. března 2021, č. j. 43 ICm 4934/2017-475, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2022, č. j. 43 ICm 4934/2017, 102 VSPH 699/2021-511 (KSCB 27 INS 18939/2013)] byl žalovaný označen jako právnická osoba (bez dodatku, že jde o insolvenčního správce žalobce).
24. Proti tomu v nyní projednávané věci oba soudy označují v záhlaví svých rozhodnutí žalovaného způsobem odpovídajícím §40 odst. 3 insolvenčního zákona, tedy jako osobu při výkonu funkce insolvenčního správce. V intencích shora uvedené ustálené judikatury
není okruh účastníků v předchozím incidenčním sporu a v nyní projednávané věci totožný, neboť je odlišná osoba žalovaného (v tom smyslu, zda jedná na účet majetkové podstaty, nebo jde o osobní odpovědnost žalovaného). Závěr o nedostatku podmínek řízení, který vede k zastavení řízení (§104 odst. 1, §159a odst. 1 a 3 o. s. ř.), tak není za takové situace správný.
25. U přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Takovou vadou oba soudy zatížily řízení právě v označení žalovaného.
26. Dovolatel v žalobě označil žalovaného obchodní firmou, sídlem a identifikačním číslem osoby (konkrétně „Záveská a spol., v. o. s., IČ 264 68 514, zapsaná u Městského soudu v Praze do OR v oddíle A, vložka 45049, sídlem Blahoslavova 186, 293 01 Mladá Boleslav“), tedy stejně jako kteroukoli jinou právnickou osobu, u níž jde o její osobní majetkovou odpovědnost.
27. Insolvenční soud nicméně v záhlaví svého usnesení označil žalovaného způsobem odpovídajícím §40 odst. 3 insolvenčního zákona jako „insolvenčního správce dlužníka“, což do záhlaví napadeného usnesení převzal i odvolací soud. K takovému postupu není soud projednávající incidenční spor oprávněn, neboť je vázán vymezením účastníků řízení v žalobě. V intencích R 72/2019 je žaloba vadná (a žalobce má být vyzván postupem podle §43 o. s. ř. k její opravě) pouze tehdy, zakládá-li rozpor mezi tím, čeho se žalobce po skutkové stránce domáhá (vyvození osobní majetkové odpovědnosti fyzické osoby za škodu nebo jinou újmu způsobenou při výkonu funkce insolvenčního správce), a jeho označením. Tím, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí označil žalovaného bez dalšího (a v rozporu s tím, jak byl označen v žalobě) jako představitele majetkové podstaty dlužníka, se odchýlil od závěrů R 72/2019, z nichž plyne, že nejde o vzájemně zaměnitelné označení jednoho a téhož účastníka.
28. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení insolvenčního soudu včetně závislých výroků o nákladech řízení a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení
(§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). V dalším řízení bude insolvenční soud respektovat označení žalovaného, jak jej žalobce vymezil v žalobě (§79 odst. 1 o. s. ř., §160 odst. 1 insolvenčního zákona), a znovu posoudí, zda jsou splněny podmínky řízení spočívající v překážce věci rozsouzené.
29. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2023
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu