ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.144.2022.1
KSHK 35 INS 6796/2015
35 ICm 2960/2022
sp. zn. 29 ICdo 144/2022-380
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce P. D. , zastoupeného Mgr. et. Mgr. Davidem Průšou, advokátem, se sídlem v Praze 4, V luhu 754/18, PSČ 140 00, proti žalovanému P. B. , zastoupenému Mgr. Bc. Rostislavem Smažíkem, advokátem, se sídlem v České Čermné 167, PSČ 549 21, za účasti Generali České pojišťovny a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45272956, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, o zaplacení částky 12 miliónů Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 ICm 2960/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 6796/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2022, č. j. 35 ICm 2960/2020, 104 VSPH 69/2022-342 (KSHK 35 INS 6796/2015), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 3.400 Kč, k rukám zástupce žalovaného.
III. Žalobce a vedlejší účastník vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 30. září 2021, č. j. 35 ICm 2960/2020-304, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu (podanou 8. října 2018), kterou se žalobce (P. D.) domáhal po žalovaném (P. B.) zaplacení částky 12 miliónů Kč (z titulu náhrady škody, kterou měl žalovaný způsobit na majetkové podstatě žalobce jako jeho insolvenční správce) [bod I. výroku].
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 23.800 Kč (bod II. výroku).
[3] Uložil žalobci zaplatit vedlejšímu účastníku řízení na straně žalovaného (Generali České pojišťovně a. s.) na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 4.602 Kč (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §7, §37 odst. 1 a §199 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení §118a odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
3. Žalobce nesplnil výzvu a poučení soudu podle §118a o. s. ř. (jímž byl vyzván, aby doplnil svá tvrzení a navrhl k nim důkazy [zejména ke vzniku škody v tvrzené výši a k tomu, zda takto vzniklá škoda je v příčinné souvislosti s tvrzenými porušeními povinností žalovaného při výkonu funkce insolvenčního správce]. V podstatě ani řádně netvrdil, v čem mu vznikla škoda v tvrzené výši (jak k ní dospěl a proč má jít právě o 12 miliónů Kč). Neunesl tedy břemeno tvrzení a břemeno důkazní, přes poučení soudu o následcích nesplnění výzvy.
4. Insolvenční soud se i tak zabýval tím, jakým způsobem žalovaný jako insolvenční správce plnil své povinnosti v průběhu insolvenčního řízení a zda postupoval s odbornou péčí ve smyslu §37 odst. 1 insolvenčního zákona. Následně dospěl k závěru, že žalovaný jako insolvenční správce postupoval řádně a v souladu se zákonem a rozhodnutími (insolvenčního) soudu, jakož i s odbornou péčí.
5. Žalovaný (mimo jiné) svou funkci na počátku insolvenčního řízení řádně převzal (nejprve jako předběžný správce), řádně přezkoumal přihlášené pohledávky, odborně zvážil vznesení popěrných úkonů, zařadil přihlášené pohledávky na přezkumné jednání, a poté v rámci pravomocně prohlášeného konkursu na majetek žalobce v souladu se zákonem, s pokyny zajištěných věřitelů a se souhlasem zástupce věřitelů přistoupil ke zpeněžování majetkové podstaty. Nemohl tedy způsobit žalobci žádnou škodu, když pouze řádně plnil své povinnosti v rámci insolvenčního řízení.
6. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2022, č. j. 35 ICm 2960/2020, 104 VSPH 69/2022-342 (KSHK 35 INS 6796/2015):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 9.871 Kč (druhý výrok).
[3] Určil, že žalobce a vedlejší účastník vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §37 a §40 odst. 1 insolvenčního zákona a ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněného pod číslem 16/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 16/2018“) [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu] – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
8. Insolvenční soud si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, jež správně vyhodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu, správně a úplně zjistil skutkový stav věci a věc též správně právně posoudil. S jeho skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se odvolací soud zcela ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na přesvědčivé, pečlivě zpracované a věcně správné odůvodnění napadeného rozsudku. S ohledem na odvolací argumentaci, lze připomenout jen následující:
9. Žalobce se po žalovaném domáhal náhrady škody způsobené nepopřením pohledávek přihlášených věřitelů. Insolvenční soud správně uzavřel, že nebyl naplněn již první z předpokladů odpovědnosti za škodu (porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce).
10. Ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem nesporně vyplynulo, že toliko v nepopření zajištěných a vykonatelných pohledávek přihlášených věřitelů, případně v jejich následném (či předešlém) zjištění soudem, nelze spatřovat pochybení insolvenčního správce. Důvody, pro něž lze popírat vykonatelné pohledávky, jsou značně omezené (§199 odst. 2 insolvenčního zákona), a žalovaný se nedopustil jednání, jež by bylo v rozporu s povinnostmi uloženými mu insolvenčním zákonem, soudem, nebo zajištěnými věřiteli; naopak postupoval v řízení s odbornou péčí a náležitou pečlivostí.
11. Žalovanému nepřísluší posuzovat, zda je žalobce v úpadku, na zjištění úpadku žalobce se nepodílel a nelze mu klást ,,za vinu“, že poté, co byl zjištěn úpadek dlužníka (respektive dlužníků) a prohlášen konkurs na jeho (jejich) majetek, přistoupil (se souhlasem insolvenčního soudu) ke zpeněžení nemovitých věcí zapsaných v soupisu majetkové podstaty k pokynu zajištěných věřitelů se zjištěnými pohledávkami, jak mu ukládá zákon.
12. Žalovaný nepopřel pohledávky věřitele CONING s. r. o. (dále jen „věřitel C“), věřitele J. S. (dále jen „J. S.“) a věřitele Komerční banky, a. s. (dále jen „banka“), s náležitým logickým zdůvodněním, když šlo o pohledávky v době přezkoumání již vykonatelné na základě pravomocných rozhodnutí soudů a v důvodech popření je správce značně omezen §199 insolvenčního zákona. Insolvenční správce tak na základě předložených listin vyhodnotil předmětné (vykonatelné) pohledávky (vyjma pořadí pohledávky banky) jako po právu, s tím, že by nemohl být ve sporu o ně úspěšný, když všemi námitkami dlužníka se již dříve soudy zabývaly a vyhodnotily je jako nedůvodné a nebylo prokázáno, že by dlužná částka (dluhu zajištěného zástavním právem) byla uhrazena.
13. Žalobce neprokázal žádné předpoklady vzniku škody, tedy porušení povinnosti správce vedoucí ke vzniku škody, příčinnou souvislost, ani to, jak dospěl k jím tvrzené a požadované výši škody (12 miliónů Kč). Ze spisu nevyplývá žádná skutečnost, která by nasvědčovala závěru, že insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem, nebo že neplnil povinnosti uložené soudem (popřípadě věřitelským výborem). Insolvenční správce řádně prováděl úkony týkající se přezkumu pohledávek věřitelů nebo jejich následného uspokojení v insolvenčním řízení a neporušil ani povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí.
14. Insolvenční soud provedl všechny žalobcem navržené důkazy a k ostatním správně nepřihlédl vzhledem ke koncentraci řízení (č. l. 260).
15. K námitce, že žalovaný uznal pohledávku věřitele C a nepodal návrh na zastavení „exekučního řízení“, odvolací soud nepřehlédl, že usnesením (insolvenčního soudu) ze dne 17. dubna 2015 (č. j. KSHK 35 INS 6796/2015-A-6) byly omezeny účinky zahájení insolvenčního řízení dlužníků tak, že soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi, bylo umožněno provést již nařízenou exekuci vedenou pod sp. zn. 130 EX 14232/11 s omezením, aby výtěžek dosažený zpeněžením byl po dobu probíhajícího insolvenčního řízení k dispozici; zároveň byl předběžným insolvenčním správcem ustanoven žalovaný.
II. Dovolání a vyjádření k němu
16. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
17. Dovolatel se dožaduje zodpovězení následujících otázek:
[1] V jakém rozsahu má insolvenční správce zkoumat přihlášky, výpisy z katastru nemovitostí apod.? Vychází pouze z listin, které mu k určitému datu budou zaslány, nebo jež získá dálkovým přístupem z veřejných zdrojů, anebo se má zabývat dalšími zdroji, které lze zjistit z podaných přihlášek, např. nahlížením do soudního spisu?
[2] Jakou má insolvenční správce poučovací povinnost (respektive jaká poučovací povinnost připadá na insolvenčního správce a jaká na insolvenční soud), jestliže dlužník popře pohledávku a nelze určit uvedený důvod popření, který je obecný?
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám následovně:
19. Dovolatel jako dlužník popřel „pohledávku“ takto: „Popírám. Pohledávka by nevznikla, kdyby nebylo protiprávního a svévolného rozhodování soudu.“ Takové popření nelze považovat za důvodné, neboť mu chybí relevantní informace – v čem tedy spočívalo údajné protiprávní a svévolné rozhodování soudu. Popření pohledávky dlužníkem musí být srozumitelné, odůvodněné a přezkoumatelné. Popěrný úkon musí být řádně zdůvodněn. To, že obecný zmocněnec dlužníka má titul „JUDr.“, nezbavuje insolvenčního správce, respektive soudce poučovací povinnosti podle zákona. Judikatura (však) upravuje pouze poučovací povinnost vůči věřiteli, nikoli vůči dlužníku.
20. Lze se domnívat, že při řádném odůvodnění popření by odpovědný správce zkoumal, v čem je spatřována protiprávnost a svévolnost soudu, a to tím, že by se nahlížením do příslušného spisu seznámil s dlužníkem uváděnými důvody. Následně by vyřešil otázku, zda souhlasí s rozsudkem nebo by popřel pohledávku postupem podle ustanovení §199 insolvenčního zákona, čímž by naplnil povinnosti dané insolvenčním zákonem.
21. Kdyby se (insolvenční správce) seznámil s výpisy z katastru nemovitostí, musel by zjistit, že došlo k výmazu zástavního práva k úvěrové smlouvě č. 163015, tedy i k zániku závazku. Kdyby nezanikl celý závazek, bylo by nutné prokázat výši zůstatku k úvěrové smlouvě č. 5971001. To by byly důvody pro popření přihlášené pohledávky. Soud by se v případném incidenčním sporu vypořádal jak s důvody popření, tak s důkazy přihlášeného věřitele s popřenou pohledávkou. Insolvenční správce ale pohledávku nepopřel, ani dlužníka nevyzval, aby konkretizoval důvod popření (respektive aby popření řádně odůvodnil), neboť protiprávní a svévolné rozhodování soudu musí být něčím doloženo. Žádné poučení v tomto směru neposkytl ani insolvenční soud.
22. Dovolatel namítá, že za této situace právní hodnocení věci odvolacím soudem (jeho závěr, že insolvenční správce postupoval de lege lata a dovolatel naopak neuvedl potřebné informace) nemá oporu v provedeném dokazování. Následně polemizuje se skutkovým závěrem, jejž odvolací soud učinil z výpovědi svědka J. P. (dále jen „J. P.“).
23. Nadto dovolatel poukazuje na to, že při rozhodování o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové bylo provedeným dokazováním zjištěno, že pohledávka věřitele C nebyla po právu.
24. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné, maje dovolání co do kritiky napadeného rozhodnutí za nekonkrétní. Napadené rozhodnutí má za věcně správné, s tím, že své povinnosti neporušil. Uvádí rovněž, že dovolatelem položené otázky neodrážejí předmět daného řízení a odpovědi na ně plynou přímo ze zákona.
III. Přípustnost dovolání
25. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
26. Dovolání v této věci může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř.
27. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.
28. Dovolací argumentace k otázkám č. 1 a 2 se týká pouze pohledávky věřitele C (tento věřitel uplatňuje pohledávky z úvěrových smluv označených dovolatelem; srov. reprodukce dovolání v odstavci 21. výše). Jinak řečeno, dovolání prostřednictvím otázek č. 1 a 2 neotevírá možnost dovolacího přezkumu ohledně (ne)správnosti postupu insolvenčního správce (žalovaného) při přezkoumání pohledávek J. S. a banky. Důvod připustit dovolání v dotčeném rozsahu proto Nejvyšší soud nemá (řešení správnosti přezkumu pohledávek J. S. a banky dovolání nezpochybnilo).
29. V rozsahu, v němž se dovolání prostřednictvím položených otázek vymezuje proti správnosti postupu insolvenčního správce (žalovaného) při přezkumu pohledávky věřitele C, nenalézá Nejvyšší soud důvod připustit dovolání pro zodpovězení otázky č. 1. Na řešení této otázky totiž napadené rozhodnutí ani v této části nespočívá a spočívat nemá. Předmětem sporu a následného právního posouzení věci odvolacím soudem nebylo (ani nemuselo být) řešení otázky, na základě jakých listin má insolvenční správce zkoumat přihlášky (závěr, jenž by vylučoval využitelnost některých listin podle toho, jaký je jejich původ, v řízení přijat nebyl).
30. Odpovědi na otázku č. 2 se dovolatel dožaduje na základě předpokladu (názoru), že se mu mělo dostat (nějakého) poučení, jelikož popření pravosti pohledávky slovy: „Popírám. Pohledávka by nevznikla, kdyby nebylo protiprávního a svévolného rozhodování soudu.“, nelze považovat za důvodné (řádné); srov. reprodukci dovolání v odstavcích 19. a 20. výše.
31. Jak nicméně Nejvyšší soud ozřejmil v rozsudku ze dne 27. března 2023, sen. zn. 29 ICdo 63/2022, pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční dlužník pravost, výši, nebo pořadí pohledávky, je v těch insolvenčních řízeních, v nichž lze přihlášené pohledávky přezkoumat pouze při přezkumném jednání, určující obsah popěrného úkonu dlužníka při přezkumném jednání (do skončení přezkumného jednání). Z hlediska určitosti popěrného úkonu není významné, zda v něm popírající dlužník také skutkově blíže vymezí důvody svého popření (pravosti) pohledávky (jakkoli je jinak v obecné rovině uvedení takových údajů pro další postup účastníků insolvenčního řízení jistě žádoucí). Určitým popěrným úkonem dlužníka je již jen prohlášení, že popírá pohledávku zcela (respektive v plné výši) co do pravosti, bez uvedení bližšího důvodu popření. Tím je pohledávka popřena co do základu, tj. co do skutečností uvedených coby důvod přihlášení pohledávky v její přihlášce.
32. Nebyl-li (ve světle této judikatury) popěrný úkon dovolatele vadný, pak je otázka č. 2 v poměrech dané věci otázkou hypotetickou a tedy nepřípustnou (nezpůsobilou ovlivnit výsledek dovolacího řízení).
33. Důvod připustit dovolání na základě položených otázek tedy Nejvyšší soud nemá, přičemž obsah dovolání též nevybízí k závěru o rozporu s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu na téma odpovědnosti insolvenčního správce za škodu. V obecnosti lze naopak říci, že napadené rozhodnutí je souladné se závěry formulovanými na dané téma v R 16/2018 (z nějž vyšel odvolací soud), jakož i např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sen. zn. 29 ICdo 38/2019, uveřejněném v časopise Vybraná judikatura, číslo 5, ročníku 2022, pod číslem 47 [v něm Nejvyšší soud vysvětlil, že povinnost popřít pohledávku má insolvenční správce jen tehdy, jestliže v době, kdy má dojít k popření, může (též s přihlédnutím k součinnosti dlužníka a jeho postoji k přihlášené pohledávce) na základě znalostí, jež lze požadovat po kterémkoli insolvenčním správci, který svou funkci vykonává s odbornou péčí, se značnou mírou pravděpodobnosti usuzovat, že popření (pravosti, výše nebo pořadí) pohledávky bude úspěšné].
34. Zbývá dodat, že námitkou, že právní posouzení věci odvolacím soudem nemá oporu v provedeném dokazování (srov. reprodukci dovolání v odstavci 22. výše) uplatňuje dovolatel tzv. skutkový dovolací důvod, jenž nemá k dispozici (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
35. K polemice dovolatele se skutkovým závěrem, jejž odvolací soud učinil z výpovědi svědka J. P., budiž dodáno, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
36. K poukazu dovolatele na výsledky řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí pak Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje (jako u této námitky) sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sb. rozh. obč.).
37. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
38. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 22. září 2022), určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v aktuálním znění. Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor o náhradu škody je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 ICdo 13/2013, uveřejněné pod číslem 91/2013 Sb. rozh. obč.), u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3.400 Kč
39. Ve vztahu k vedlejšímu účastníku je výrok o nákladech dovolacího řízení odůvodněn tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a u vedlejšího účastníka nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. srpna 2023
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu