ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.146.2022.1
KSOS 14 INS 2977/2016
46 ICm 2431/2017
sp. zn. 29 ICdo 146/2022-256
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Mileny Bódiové , se sídlem v Ostravě, Jurečkova 1860/4, PSČ 702 00, jako insolvenční správkyně dlužníka P. Č., zastoupené Mgr. Michalem Pleskačem, advokátem, se sídlem v Praze, Vinohradská 34/30, PSČ 120 00, proti žalovanému P. Č. , o určení neúčinnosti právního úkonu a zaplacení částky 60.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 46 ICm 2431/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. Č. , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 2977/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. června 2022, č. j. 46 ICm 2431/2017, 14 VSOL 90/2022-234 (KSOS 14 INS 2977/2016), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. června 2022, č. j. 46 ICm 2431/2017, 14 VSOL 90/2022-234 (KSOS 14 INS 2977/2016), a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. ledna 2022, č. j. 46 ICm 2431/2017-206, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou došlou Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) dne 16. května 2017 se žalobkyně (JUDr. Milena Bódiová, jako insolvenční správkyně dlužníka P. Č.) domáhala vůči žalovanému P. Č. (synu dlužníka) určení, že právní úkony, kterými dlužník převedl na žalovaného (v žalobě označená) vozidla, včetně automobilu „Citro ë n Berlingo, rok výroby 2007, VIN XY, XY (dále jen „sporné vozidlo“), jsou vůči věřitelům v insolvenčním řízení dlužníka neúčinné. Dále se po žalovaném domáhala toho, aby zaplatil do majetkové podstaty dlužníka částku 421.000,- Kč, jako „rozdílu mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou v převodních smlouvách“; současně ve vztahu ke spornému vozidlu tvrdila, že bylo převedeno bezplatně (respektive, že jí není známa kupní cena); obvyklou tržní cenu určila částkou 60.000,- Kč.
U jednání dne 6. prosince 2017 insolvenční soud vyzval žalobkyni, aby doplnila tvrzení (a označila důkazy) k identifikaci právního úkonu, jímž bylo převedeno sporné vozidlo; usnesením ze dne 28. února 2018, č. j. 46 ICm 2431/2017-28, dále insolvenční soud žalobkyni vyzval, aby (…) „specifikovala „právní úkon“ (jeho obsahem, datem, formou, atd.), kterým došlo k převodu vlastnického práva ke spornému vozidlu, a aby k těmto tvrzením označila důkazy.
Podáním datovaným 19. března 2018 (č. l. 31-33) žalobkyně k výzvě insolvenčního soudu „zpřesnila a změnila“ skutková tvrzení stran okolností převodu sporného vozidla tak, že za stavu, kdy v registru silničních vozidel není evidována žádná kupní smlouva, bylo vozidlo převedeno ke stejnému datu jako „zbývající“ vozidla (tj. 24. března 2014). Potud doplnila, že není schopna přesně specifikovat obsah či formu „právního úkonu“, na jehož základě došlo k převodu sporného vozidla; současně měla tvrzené skutečnosti, podle nichž dlužník převedl na žalovaného sporné vozidlo (vlastnické právu k němu ‒ viz žádost o zápis změn údajů v registru silničních vozidel ze dne 1. dubna 2014) bezúplatně, za dostačující (pro účely identifikace jednání a jeho nezaměnitelnosti s jednáním jiným).
Rozsudkem ze dne 19. března 2021, č. j. 46 ICm 2431/2017-150, insolvenční soud žalobu v plném rozsahu zamítl (výroky I. a II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání.
V průběhu odvolacího řízení Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. července 2021 č. j. 46 ICm 2431/2017, 14 VSOL 184/2021-166
(KSOS 14 INS 2977/2016), vyzval žalobkyni, aby „doplnila a opravila“ svá neurčitá tvrzení tak, že specifikuje odporované právní jednání, kterým mělo dojít k převodu vlastnického práva ke spornému vozidlu z dlužníka na žalovaného, když právní jednání, jehož neúčinnosti se domáhá, musí být jasně a přesně specifikováno „co do jeho data uskutečnění, obsahu a formy“. Současně ji poučil, že nebude-li žaloba v tomto směru řádně opravena a doplněna, a pro tento nedostatek nebude možno v řízení pokračovat, rozsudek insolvenčního soudu v tomto rozsahu zruší a řízení zastaví.
Podáním ze dne 27. července 2021 (č. l. 175-176) žalobkyně k výzvě odvolacího soudu uvedla, že se ve vztahu ke spornému vozidlu domáhá určení, že „darovací smlouva uzavřená mezi dlužníkem jako dárcem a žalovaným jako obdarovaným, na základě které se stal žalovaný k datu 1. dubna 2014 jeho vlastníkem, je vůči věřitelům dlužníka právně neúčinná“. U (odvolacího) jednání dne 11. srpna 2021 doplnila, že „z titulu odporované smlouvy“ požaduje zaplatit (viz žaloba) částku 60.000,- Kč.
U odvolacího jednání, konaného dne 11. srpna 2021, odvolací soud opakovaně žalobkyni vyzval, aby doplnila a opravila neurčitá tvrzení ve vztahu ke spornému vozidlu, s tím, že právní jednání, jehož neúčinnosti se domáhá, musí být přesně specifikováno „co do data a formy jeho uskutečnění“, a aby uvedla, jakou částku požaduje z titulu tohoto odporovaného právního jednání zaplatit do majetkové podstaty. Na tuto výzvu žalobkyně sdělila, že šlo o ústní darovací smlouvu ke dni 1. dubna 2014, kterou bylo převáděno z dlužníka na žalovaného sporné vozidlo; do majetkové podstaty z titulu odporované smlouvy požaduje zaplatit částku 60.000,- Kč.
Rozsudkem ze dne 11. srpna 2021, č. j. 46 ICm 2431/2017, 14 VSOL 184/2021-181 (KSOS 14 INS 2977/2016), Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku ohledně určení neúčinnosti kupních smluv týkajících se (označených) vozidel (s výjimkou sporného vozidla) [první výrok], v rozsahu zamítavého výroku ohledně povinnosti žalovaného zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 580.000,- Kč jej zrušil a věc v tomto rozsahu postoupil Okresnímu soudu v Ostravě (třetí výrok); v zamítavých výrocích týkajících se sporného vozidla a ve výrocích o nákladech řízení rozsudek insolvenčního soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (druhý výrok).
Zrušující výrok ve vztahu ke spornému vozidlu odůvodnil tím, že insolvenční soud v tomto rozsahu rozhodoval „na základě vadného žalobního návrhu“, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Rozsudkem ze dne 7. ledna 2022, č. j. 46 ICm 2431/2017-206, zamítl insolvenční soud žalobu o určení neúčinnosti „ústní darovací smlouvy ze dne 1. dubna 2014“, kterou dlužník převedl na žalovaného sporné vozidlo, jakož i žalobu na zaplacení částky 60.000,- Kč do majetkové podstaty (výroky I. a II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §120 odst. 1 věty první a §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a z ustanovení §236 a §239 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – zdůraznil, že v řízení nebylo prokázáno, že by dlužník (jako dárce) a žalovaný (jako obdarovaný) uzavřeli dne 1. dubna 2014 ústní darovací smlouvu, jejímž předmětem bylo sporné vozidlo. S poukazem na tvrzení obsažená v žalobě a v dalších podáních, která žalobkyně učinila v průběhu řízení, uzavřel, že za situace, kdy žalobkyně v průběhu řízení změnila podstatným způsobem skutková tvrzení identifikující právní jednání, kterým mělo dojít k převodu sporného vozidla (a sama tak zpochybnila jejich věrohodnost), nelze bez dalšího uzavřít, že právním jednáním, kterým došlo k převodu sporného vozidla, je vskutku ústní darovací smlouva ze dne 1. dubna 2014.
Za stavu, kdy „nedošlo k vyslovení neúčinnosti napadeného právního jednání, což je nezbytným předpokladem pro posouzení nároku na peněžitou náhradu za poskytnuté plnění“, zamítl rovněž požadavek žalobkyně na zaplacení částky 60.000,- Kč.
Proti rozsudku insolvenčního soudu podala žalobkyně odvolání, v němž rozsáhle argumentovala ve prospěch závěru, podle něhož zcela jasně, srozumitelně a bezrozporně tvrdila a prokazovala, že jediným (a se žádným jiným právním jednáním nezaměnitelným) úkonem, kterému svou žalobou odporuje, je právní jednání, na jehož základě žalovaný od dlužníka nabyl vlastnické právo ke spornému vozidlu ke dni 1. dubna 2014, a to bez jakéhokoli protiplnění.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. června 2022, č. j. 46 ICm 2431/2017, 14 VSOL 90/2022-234 (KSOS 14 INS 2977/2016), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku ve věci samé ohledně neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 1. dubna 2014 (první výrok); ve zbývající části rozsudek insolvenčního soudu zrušil a „žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 60.000,- Kč“, postoupil Okresnímu soudu v Ostravě (druhý výrok).
Ve vztahu k potvrzujícímu výroku ve věci samé odvolací soud zdůraznil, že:
1) Žalobě v tomto rozsahu nemohlo být vyhověno již proto, že „uzavření takového právního jednání mezi dlužníkem jako dárcem a žalovaným jako obdarovaným nebylo v řízení prokázáno“. Skutečnost, že došlo k přepisu vozidla ve „veřejné právní evidenci“ (v registru silničních vozidel a velkém technickém průkazu) a ke změně pojištění vozidla, neprokazuje, jakým právním jednáním žalovaný vlastnictví sporného vozidla nabyl, když „k takovému přepisu mohlo dojít i na základě žalovaným tvrzené kupní smlouvy“.
2) Odporovat lze pouze takovému právnímu jednání dlužníka, které je přesně identifikováno; žalobkyně přes (opakovaná) poučení setrvala na (nesprávném) názoru, podle něhož je rozhodné (a bylo prokázáno), že vlastnické právo ke spornému vozidlu „přešlo“ na žalovaného, a nikoli to, jakou formou a jakým typem smlouvy se tak stalo.
3) Žalovaný nevyvracel vlastnické právo ke spornému vozidlu, ale tvrdil existenci jiného právního jednání, v jehož důsledku se stal jeho vlastníkem (kupní smlouva ze dne 16. prosince 2013).
4) Přepis sporného vozidla ve „veřejno-právní evidenci“ (v registru silničních vozidel a velkém technickém průkazu) a změna jeho pojištění neprokazují, jakým právním jednáním nabyl žalovaný vlastnictví ke spornému vozidlu, nevylučují jeho nabytí (žalovaným tvrzenou) kupní smlouvou.
Jde-li o požadavek na peněžité plnění ‒ pokračoval odvolací soud ‒ není podstatné, jak jej žalobkyně právně kvalifikovala; zamítnutím odpůrčí žaloby bylo postaveno najisto (jen) to, že částka 60.000,- Kč nenáleží do majetkové podstaty z titulu neúčinného právního jednání dlužníka. Proto je nutné tuto část žaloby projednat a rozhodnout ve sporném nalézacím řízení u příslušného okresního soudu (§9 odst. 1 o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení (posuzováno podle celého obsahu dovolání) právních otázek (dílem vyřešených odvolacím soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, dílem dovolacím soudem nezodpovězených) vztahujících se k vymezení (specifikaci) právního úkonu, jehož neúčinnosti se domáhá, a to ve spojení s (případnou) vysvětlovací povinností žalovaného, kdy strana zatížená břemenem tvrzení a břemenem důkazním objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, včetně určení věcně příslušného soudu k projednání žaloby o zaplacení (vydání) bezdůvodného obohacení.
S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2019, pod číslem 67, dovolatelka snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož ve skutkové rovině dostatečně specifikovala odporovaný právní úkon dlužníka, a poukázala na „nedůležitost zjišťování, respektive prokázání právního důvodu poskytnutého plnění“. Současně akcentuje, že neměla reálnou možnost získat potřebné informace ohledně skutkových okolností převodu sporného vozidla, v důsledku čehož „nastoupila“ vysvětlovací povinnost žalovaného o těchto skutečnostech.
Konečně dovolatelka polemizuje s řešením, které odvolací soud přijal ve vztahu k věcné příslušnosti soudu k projednání žaloby o peněžité plnění; přitom považuje za nepodstatné, zda se takový požadavek opírá o neúčinný či neplatný právní úkon.
Požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby tato rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl.
K řešení právní otázky věcné příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí věci, jejímž předmětem je žaloba na určení neúčinnosti právního úkonu (od 1. ledna 2014 právního jednání) v poměrech insolvenčního zákona a na zaplacení (vrácení) peněžitého plnění, které v důsledku takového úkonu (jednání) ušlo z majetkové podstaty, není dovolání přípustné, když v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu srov. např. dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 21/2020 a ze dne 18. ledna 2023, sen. zn. 29 ICdo 13/2022.
Dovolání je však přípustné (§237 o. s. ř.) k řešení právní otázky týkající náležitostí žaloby insolvenčního správce o určení neúčinnosti právního úkonu (jednání) k dlužníka, jde-li o skutkové vymezení (specifikaci) odporovaného právního úkonu (jednání) dlužníka, dosud Nejvyšším soudem v daných skutkových poměrech beze zbytku nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
Podle ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že jeho judikatura je ustálena v závěrech, které shrnul např. v usnesení ze dne 31. října 2022, sen. zn. 29 ICdo 60/2021, a podle nichž:
1) Žaloba musí obsahovat (mimo jiné) též vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá. (…) Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srov. ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř.). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. 29 Cdo 5517/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 84/2016.
2) Ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny. Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 1120/2016.
3) Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje (v žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej nebylo možné zaměnit s jiným skutkem). Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje předmět řízení po skutkové stránce. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96.
4) Vylíčení rozhodujících skutečností předpokládá, že žalobce vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Musí tedy uvést alespoň takové rozhodující skutečnosti významné podle hmotného práva, kterými je předmět řízení vymezen po skutkové stránce. Neobsahuje-li žaloba rozhodující skutečnosti nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, jde o nedostatek náležitostí žaloby, jež brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002.
5) I pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona platí, že pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní návrh, přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu podle jejího obsahu. Naopak není rozhodné, jak věc po právní stránce posoudí (v žalobě) žalobce. Odpůrčí žaloba podle ustanovení §235 a násl. insolvenčního zákona směřující proti právnímu úkonu spočívajícímu v peněžitém plnění musí oproti běžné žalobě na zaplacení peněžitého plnění obsahovat kromě skutkových okolností ohledně platby, též další tvrzení podle dikce insolvenčního zákona, jako jsou např. tvrzení o úpadku dlužníka v okamžiku provedení napadeného úkonu a tvrzení o skutečnostech, pro které má žalobce předmětný právní úkon za neúčinný. Viz rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016.
Přitom ve skutkových poměrech věci sen. zn. 29 ICdo 60/2021, jejímž předmětem bylo určení neúčinnosti právních jednání dlužníka, Nejvyšší soud shledal nesprávnými závěry soudů nižších stupňů o neprojednatelnosti žaloby proto, že (označená) právní jednání nebyla „jasně a určitě“ označena, jelikož nebyla dostatečně identifikována konkrétním údajem o „době jejich učinění a způsobu plnění dlužníkem“.
Shora uvedené závěry se plně prosadí i v poměrech projednávané věci.
Žalobkyně již v žalobě (ve skutkové rovině) uvedla, že se domáhá určení neúčinnosti „právního úkonu“, kterým dlužník převedl na žalovaného (mimo jiné) sporné vozidlo, a to „bezplatně, respektive žalobkyni není známa kupní cena“; současně odkázala na protokol o technické prohlídce ze dne 31. března 2014, jakož i na žádost o zápis změn údajů v registru silničních vozidel ze dne 1. dubna 2014, ze které plyne „přepis“ sporného vozidla z dlužníka na žalovaného.
Takové (byť strohé) vymezení právního jednání dlužníka Nejvyšší soud (na rozdíl od soudů nižších stupňů) neshledává neurčitým, když z něj nepochybně vyplývá, že jde o právní jednání, jímž dlužník převedl na žalovaného sporné vozidlo (vlastnické právo k němu). Okolnost, že žalobkyni nebylo známo, kdy přesně k převodu došlo a zda šlo o převod (bez)úplatný (popřípadě jaká byla výše úplaty), nečinila žalobu (v této části) neprojednatelnou; ostatně, z požadavku na zaplacení částky 60.000,- Kč do majetkové podstaty dlužníka (ve spojení s údajem, že jde o obvyklou cenu sporného vozidla) lze usuzovat na převod bezúplatný. Z hlediska řádné konkretizace odporovaného právního jednání je rovněž nevýznamné, jak žalobkyně jednání dlužníka právně kvalifikovala (darovací nebo kupní smlouva), když takovou právní kvalifikací není soud vázán.
Současně nelze přehlédnout, že žalobkyně byla při podání žaloby limitována tím, jaké skutečnosti zjistila (mohla zjistit) ohledně majetku dlužníka (a nakládání s ním) zejména z veřejných rejstříků, ze seznamů, které byl dlužník povinen sestavit a žalobkyni odevzdat podle ustanovení §136 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona, účetnictví dlužníka či na základě součinnosti, kterou jí byl dlužník povinen poskytnout při zjišťování majetkové podstaty (§210 odst. 1 insolvenčního zákona). Proto jí (vzhledem k „pasivitě“ dlužníka a žalovaného) nelze klást k tíži, že neměla konkrétní informace ohledně data dotčeného právního jednání a jeho (bez)úplatnosti; ostatně, ani její případný omyl (nesprávnost) v tomto směru by (v poměrech dané věci) sám o sobě nemohl vést k závěru, že by se žalobkyně domáhala určení neúčinnosti „jiného“ právního jednání než toho, jímž dlužník na žalovaného převedl sporné vozidlo.
Navíc za daného skutkového stavu (při informačním deficitu na straně žalobkyně) zjevně nastupovala vysvětlovací povinnost žalovaného (jako osoby, na kterou dlužník převedl sporné vozidlo) ohledně skutečností, za nichž toto vozidlo nabyl. K předpokladům vzniku tzv. vysvětlovací povinnosti srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2022, sen. zn. 29 ICdo 14/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sp. zn. 29 Cdo 3321/2020, uveřejněný pod číslem 58/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně předchozí judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu shrnuté v jejich důvodech.
Na výše uvedených závěrech nejsou způsobilé nic změnit ani „doplnění, upřesnění či změny“ žaloby, které žalobkyně učinila na základě (a pod tlakem) opakovaných výzev insolvenčního soudu (a soudu odvolacího) spojených s poučením o „vadách“ žaloby, způsobu jejich odstranění a následcích nečinnosti.
Jelikož právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (v celém rozsahu, tj. včetně závislého výroku o částečném zrušení rozsudku insolvenčního soudu a postoupení žaloby o zaplacení částky 60.000,- Kč Okresnímu soudu v Ostravě – viz opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 13/2022) zrušil; důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí insolvenčního soudu, Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (insolvenční soud) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu