ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.156.2022.1
KSPA 44 INS 27521/2014
44 ICm 1273/2015
sp. zn. 29 ICdo 156/2022-501
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a) Inspire Trading s. r. o. , se sídlem v Pardubicích, Školní 866, PSČ 530 06, identifikační číslo osoby 28 77 82 27 a b) Ing. Karla Kuny , se sídlem v Ústí nad Orlicí, Velké Hamry 393, PSČ 562 01, jako insolvenčního správce dlužníka ANIDOR, s. r. o., obou zastoupených JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, se sídlem v Chrudimi, Tovární 1130, PSČ 537 01, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Pardubický kraj , se sídlem v Pardubicích, Boženy Němcové 2625, PSČ 533 02, identifikační číslo osoby 72 08 00 43, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, pod sp. zn. 44 ICm 1273/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ANIDOR s. r. o. , se sídlem v Bystrém, Sulkovská 80, PSČ 569 92, identifikační číslo osoby 27 47 32 61, vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 44 INS 27521/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2022, č. j. 44 ICm 1273/2015, 102 VSPH 933/2018-463 (KSPH 44 INS 27521/2014), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 12. června 2018, č. j. 44 ICm 1273/2015-330, zamítl žalobu, kterou se žalobci [a) Inspire Trading s. r. o. a b) Ing. Karel Kuna, jako insolvenční správce dlužníka ANIDOR s. r. o.] domáhali vůči žalovanému (Finančnímu úřadu pro Pardubický kraj) určení, že (vykonatelné) pohledávky žalovaného ve výši 264.226,- Kč, přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka vedeného pod sp. zn. KSPA 44 INS 27521/2014, nejsou po právu (výroky I. a II.), zastavil řízení zahájené žalobou žalobce a) co do určení, že pohledávka není po právu ve výši 91.109,- Kč (výrok III.) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 15. března 2022, č. j. 44 ICm 1273/2015, 102 VSPH 933/2018-463 (KSPA 44 INS 27521/2014), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Usnesením ze dne 27. listopadu 2014, č. j. KSPA 44 INS 27521/2014-A-8, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka (ANIDOR s. r. o.), prohlásil na jeho majetek konkurs a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Ing. Richarda Jasinského; usnesením ze dne 19. března 2015, č. j. KSPA 44 INS 27521/2014-B-18, potvrdil usnesení schůze věřitelů o odvolání insolvenčního správce a ustanovení nového insolvenční správce Ing. Karla Kuny.
2) Přihláškou (P-18), doručenou insolvenčnímu soudu dne 23. ledna 2015, ve znění oprav ze dne 13. března 2015, přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení dlužníka vykonatelné pohledávky: a) ve výši 64.477,- Kč z titulu daně z přidané hodnoty za měsíc září 2005 podle platebního výměru Finančního úřadu ve Svitavách (dále jen „správce daně“) ze dne 28. května 2007, č. j. 18938/07/263912/4178; b) ve výši 162.873,- Kč z titulu penále k dani z přidané hodnoty za měsíc srpen 2005 podle platebního výměru správce daně ze dne 24. května 2011, č. j. 81501/11/263912606158, a c) ve výši 36.876,- Kč z titulu penále k dani z přidané hodnoty za měsíc září 2005 podle platebního výměru správce daně ze dne 25. května 2011, č. j. 81502/11/263912606158.
3) Přihlášené pohledávky žalovaného popřel jednak (původní) insolvenční správce dlužníka (z důvodu, že daňová povinnost dlužníka nevznikla nebo zanikla, neboť dlužník uplatnil vůči daňové povinnosti k dani z přidané hodnoty odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu, což vedlo ke konečné daňové povinnosti ve výši 0,- Kč), jednak žalobce a), jako přihlášený věřitel (z důvodu, že přihláška žalovaného neobsahovala důvod vzniku pohledávek a žalovaný nezohlednil nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za měsíce říjen, listopad a prosinec 2005).
4) Řízení o popření pohledávek žalovaného přihlášeným věřitelem a insolvenčním správcem dlužníka (původně vedená u insolvenčního soudu pod sp. zn. 44 ICm 1273/2015 a sp. zn. 44 ICm 1511/2015) spojil ke společnému řízení insolvenční soud usnesením ze dne 16. prosince 2015.
5) Usnesením ze dne 2. května 2016 insolvenční soud přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 52 Af 45/2013; pod označenou spisovou značkou bylo vedeno řízení zahájené žalobou podanou žalobcem b) proti Odvolacímu finančnímu ředitelství v Brně, které se věcně týkalo (i) pohledávek (z titulu daně z přidané hodnoty a penále), o které jde v projednávané věci.
6) Platebním výměrem č. j. 18938/07/263912/4178 vyměřil správce daně dlužníku daň z přidané hodnoty za září 2005 ve výši 64.477,- Kč ; Odvolací finanční ředitelství Brno rozhodnutím ze dne 24. října 2013, č. j. 24975/13/5000-14306-711377, změnilo rozhodnutí správce daně (jen) tak, že změnilo bankovní spojení (nikoli výši daňové povinnosti).
7) Platebním výměrem č. j. 81501/11/263912606158 předepsal správce daně dlužníku penále za prodlení s úhradou daně z přidané hodnoty za srpen 2005 ve výši 272.221,- Kč; platebním výměrem ze dne 2. června 2011, č. j. 84913/11/263912606158, správce daně předepsal dlužníku penále za prodlení s úhradou daně z přidané hodnoty za srpen 2005 ve výši 255.240,- Kč. Odvolací finančního ředitelství Brno rozhodnutím ze dne 24. října 2013, č. j. 26252/13/5000-14306-711377, snížilo penále k dani z přidané hodnoty za srpen 2005 na částku 162.873,- Kč.
8) Platebním výměrem č. j. 81502/11/263912606158 správce daně předepsal dlužníku penále k dani z přidané hodnoty za září 2005 ve výši 36.876,- Kč; Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 24. října 2013, č. j. 26251/13/5000-14306-711377, změnilo rozhodnutí správce daně (jen) tak, že změnilo bankovní spojení (nikoli výši daňové povinnosti).
9) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. července 2016, č. j. 52 Af 45/2013-160, zamítl žalobu (původně podanou dlužníkem) proti (tamnímu) žalovanému (Odvolacímu finančnímu ředitelství Brno) směřující proti (čtyřem) rozhodnutím ze dne 24. října 2013, jež se týkaly (i) daně z přidané hodnoty za září 2005 a penále k dani z přidané hodnoty za srpen 2005 a září 2005.
10) Rozsudkem ze dne 26. července 2017, č. j. 6 Afs 224/2016-40, Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost podanou žalobcem b) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. července 2016, č. j. 52 Af 45/2013-160.
11) Ústavní soud usnesením ze dne 7. listopadu 2017, sp. zn. I. ÚS 3134/17, odmítl ústavní stížnost podanou žalobcem b) proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. července 2017, č. j. 6 Afs 224/2016-40, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. července 2016 č. j. 52 Af 45/2013-160, a (čtyřem) rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství Brno ze dne 24. října 2013.
Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z ustanovení §192 odst. 1, §199 a §200 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – především přitakal závěru insolvenčního soudu o vykonatelnosti přihlášených pohledávek.
S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněný pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2013“), a na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2016, sp. zn. IV. ÚS 1456/15, jakož i na výše zmíněná rozhodnutí, zdůraznil, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání takového rozhodnutí.
V poměrech dané věci ‒ pokračoval odvolací soud ‒ správce daně i výše uvedené soudy vycházeli ze skutečnosti, že dlužník nepodal za srpen a září 2005 přiznání k dani z přidané hodnoty a nereagoval na výzvy správce daně; správce daně měl k dispozici veškeré daňové doklady za uskutečněná daňová plnění dlužníkem, která se vztahovala k srpnu a září 2005, a některé daňové doklady za přijatá zdanitelná plnění v srpnu 2005. Dlužník byl na ústním jednání dne 12. dubna 2007 seznámen se skutečnostmi, které vedly správce daně k vyměření daně z přidané hodnoty za srpen a září 2005 podle pomůcek (§98 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, dříve §44 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), a byla mu poskytnuta lhůta na přípravu k dalšímu jednání. Nepodal-li dlužník daňové přiznání ani v náhradní lhůtě, „nebylo možné postupovat dokazováním, daň z přidané hodnoty byla stanovena podle pomůcek a kvalifikovaný odhad nemohl být učiněn na základě jiného vodítka než zohledněním odpočtů, jejichž existenci měl správce daně k dispozici. Dlužník v potřebné době nesplnil své zákonem ustanovené povinnosti a následně se domáhal stanovení své daňové povinnosti způsobem, který mu vyhovuje, a tvrdil nepřiměřenost pomůcek. Dlužník na výzvu správce daně včas nereagoval, přestože byl seznámen s pomůckami a musel být seznámen s relevantními podklady, aby mohl reagovat a případně správce daně upozornit, že některé podklady ve spisu chybějí; bylo tedy na dlužníku, aby náležitým způsobem reagoval při seznámení s pomůckami a s předkládanou daňovou povinností“. Jelikož zůstal nečinným a ke stanovenému jednání se správcem daně se nedostavil, nelze považovat použité pomůcky za exces vedoucí ke stanovení daňové povinnosti.
Závěry správce daně, Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, podle nichž „přiznané nároky neodporují právním předpisům a jsou oprávněné“, představují právní hodnocení, které jim příslušelo; insolvenční soud je nemůže přezkoumávat, když takový přezkum by znamenal jiné (ustanovením §199 odst. 2 insolvenčního zákona nedovolené) právní posouzení věci.
Konečně měl odvolací soud pro posouzení (ne)důvodnosti odvolání za rozhodující, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. května 2021, sp. zn. 29 Cdo 2753/2019, formuloval závěr, podle něhož rozhodne-li „obecný soud“, v návaznosti na postup podle ustanovení §265 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, pravomocně o nároku věřitele, je pro účastníky řízení takové rozhodnutí závazné podle ustanovení §159a odst. 1 zákona č 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Ve sporu o určení pravosti téže pohledávky vedeném stejnými účastníky není insolvenční soud oprávněn opětovně posuzovat tytéž námitky, které uplatnil (mohl uplatnit) v řízení před obecným soudem insolvenční správce. Jinými slovy, (…) „není možné připustit, aby insolvenční správce, potažmo popírající věřitel po neúspěchu ve správním řízení znovu vznášel shodné námitky, opakovaně namítal totéž jako ve správním řízení a požadoval po insolvenčním soudu opětovné posouzení otázek již vyřešených pravomocným rozhodnutím jiných soudů“.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu jako věcně správný.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podali žalobci dovolání (opravené podáním ze dne 22. června 2022), které mají za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení právní otázky, týkající se „možnosti přezkoumávání pohledávek správce daně v insolvenčním řízení, když o nich bylo dříve rozhodnuto v rámci vedených správních řízení a soudního přezkumu správních rozhodnutí“, ve vazbě na ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona, dosud (podle jejich názoru) Nejvyšším soudem dostatečně nezodpovězené.
Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož by přezkoumání jimi uplatněných námitek představovalo jiné (nedovolené) právní posouzení věci, a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Zdůrazňují, že „výsledná daňová povinnost a případné penále je sumou jednotlivých odpočtů či úhrad žalovanému“. Za skutkového stavu, kdy žalovaný „na jistinu ve výši 53.060,- Kč nepoužil úhradu ve výši 114.795,- Kč ze dne 18. srpna 2005 či jiné odpočty daně z přidané hodnoty, ať už zjištěné soudy či správním orgánem“, nemohl žalovaný po prohlášení konkursu (na majetek dlužníka) dne 27. listopadu 2014 vystavit dne 22. ledna 2015 výkaz nedoplatků – penále, když „nebylo na základě čeho penále vystavit“ (dlužník žalovanému ničeho nedlužil).
Dále dovolatelé poukazují na zdanitelné doklady dlužníka (faktury R101-R153) ve výši odpočtu 367.721,- Kč, o nichž žalovaný tvrdil, že je neměl k dispozici. Tato skutečnost ovšem nemůže jít k tíži věřitelů, pročež insolvenční zákon dává věřitelům právo podat žalobu a (určuje) povinnost insolvenčního správce popřít neexistující pohledávku, a to na základě „nových důkazů, dle žalobce tedy i neprovedených důkazů“, a napravit tak protiprávní stav (bezdůvodné obohacení na straně žalovaného). Konečně upozorňují na „další řadu dokladů“ (R154-R157), které mají vliv na výši odpočtu na daň z přidané hodnoty ve výši 95.678,87 Kč za srpen až září 2005, o jejichž existenci se dlužník dozvěděl až z žaloby podané proti němu společností ČEZ prodej s. r. o.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovoláním otevřené, dosud v rozhodování dovolacího soudu ve srovnatelných skutkových poměrech beze zbytku nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §199 insolvenčního zákona insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odstavec 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odstavec 3).
Podle ustanovení §200 insolvenčního zákona věřitel je oprávněn písemně popřít pohledávku jiného věřitele. Popření pohledávky musí mít stejné náležitosti jako žaloba podle občanského soudního řádu a musí z něj být patrno, zda se popírá pravost, výše nebo pořadí pohledávky. Popření pohledávky lze učinit pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna (odstavec 1). K popření pohledávky přihlášeným věřitelem se přihlíží, jen obsahuje-li podání všechny náležitosti a je-li doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději 3 pracovní dny přede dnem konání přezkumného jednání o popřené pohledávce; §43 občanského soudního řádu se nepoužije. Po uplynutí této lhůty již nelze měnit uplatněný důvod popření. K popření pohledávky učiněnému ve formě, která v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce vyžaduje jeho písemné doplnění, předložení jeho originálu, případně předložení písemného podání shodného znění, se nepřihlíží (odstavec 2). Dospěje-li insolvenční soud k závěru, že k popření pohledávky přihlášeným věřitelem se nepřihlíží, odmítne je rozhodnutím, které může vydat jen do skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce (odstavec 3). Rozhodnutí podle odstavce 3 se doručuje zvlášť věřiteli, který popřel pohledávku, věřiteli popřené pohledávky, dlužníku a insolvenčnímu správci. Osobou oprávněnou k podání odvolání proti tomuto rozhodnutí je pouze věřitel, který popřel pohledávku (odstavec 4). Jestliže insolvenční soud popření pohledávky neodmítne, považuje se podání, jímž přihlášený věřitel popřel pohledávku, od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, nejdříve však po uplynutí 10 dnů od skončení přezkumného jednání, za žalobu, kterou tento věřitel uplatnil u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil (odstavec 5). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 6).
Ve shora uvedeném znění (pro věc rozhodném) platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona k datu zjištění úpadku dlužníka a rozhodnutí a způsobu jeho řešení konkursem (27. listopadu 2014) i v době podání přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka a podání žaloby v této věci.
Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že k mezím popření vykonatelné pohledávky přiznané věřiteli pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu je jeho judikatura ustálena na těchto závěrech:
1) U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§199 odst. 2 insolvenčního zákona). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání).
Pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše „jiné právní posouzení věci“ (§199 odst. 2 část věty za středníkem insolvenčního zákona), typově dopadá na situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, nebo takové skutečnosti sice byly uplatněny, ale v porovnání s dřívějším rozhodnutím nevedly ke změně skutkových závěrů) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán. Může jít např. o situaci, kdy příslušný orgán přiznal věřiteli pohledávku vůči dlužníku jako plnění ze smlouvy, ač plnění mělo být přiznáno jako náhrada škody nebo jako bezdůvodné obohacení, nebo o situaci, kdy příslušný orgán sice správně určil (pojmenoval) právní normu, podle které měl být posouzen zjištěný skutkový stav věci, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (…). Přitom je zjevné, že chybné právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky věřiteli vůči dlužníku tam, kde by „jiné“ (správné) právní posouzení věci vedlo k závěru, že pohledávka není po právu, nebo že nemá být přiznána v celé požadované výši.
Srov. R 106/2013, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 4/2017, uveřejněný pod číslem 130/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 130/2019“).
2) Omezení kladené ustanovením §199 odst. 2 insolvenčního zákona důvodům popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se uplatní i tehdy, jde-li o rozhodnutí, které vydal jako příslušný orgán správce daně v daňovém řízení. V incidenčním sporu o pravost nebo výši vykonatelné pohledávky vzniklé rozhodnutím správního orgánu (včetně pohledávky daňové), insolvenční soud neřeší ani nemá řešit otázku souladnosti rozhodnutí správního orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, s hmotným právem a tím, zda byla vydána v souladu s procesními předpisy; s výjimkami danými insolvenčním zákonem pro aktivní legitimaci příslušných osob k podání žaloby o určení pravosti nebo výše takové vykonatelné pohledávky nebo pro důvody popření takové vykonatelné pohledávky totiž existence takového rozhodnutí nemá v incidenčním sporu žádný význam. V incidenčním sporu mají význam (pro posouzení způsobilosti uplatněných důvodů popření ve vazbě na omezení plynoucí z §199 odst. 2 insolvenčního zákona) jen ty procesní námitky, jež jsou způsobilé založit závěr, že příslušný správní akt je aktem nicotným (nulitním), takže „rozhodnutí příslušného orgánu“ zde není, respektive ty procesní námitky, jež vedou k závěru, že „rozhodnutí příslušného orgánu“ se nestalo „pravomocným“ nebo (ač je pravomocné) se dosud nestalo „vykonatelným“.
Srov. opět R 130/2019.
3) V pojetí rozebraném v R 106/2013 není pro závěr, zda šlo o skutečnost uplatněnou dlužníkem v řízení, jež skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, určující způsob, jakým se takový orgán s touto skutečností vypořádal. Pro výklad ustanovení §200 odst. 6 insolvenčního zákona (respektive ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona) není (nemůže být) významné, zda jde o skutečnost, ze které příslušný orgán učinil nesprávné nebo neúplné skutkové zjištění, případně o skutečnost, na jejímž základě přijal nesprávný závěr o skutkovém stavu věci. Stejně tak není (nemůže být) významné, zda jde o skutečnost (tvrzení), ke které příslušný orgán nepřihlédl proto, že ji neměl za podstatnou pro rozhodnutí o věci. Ve všech těchto případech jde o skutečnost uplatněnou dlužníkem v řízení, jež předcházelo pravomocnému rozhodnutí příslušného orgánu, tedy o skutečnost, kterou popírající insolvenční správce (v režimu §199 odst. 2 insolvenčního zákona) nebo popírající věřitel (v režimu §200 odst. 6 insolvenčního zákona) nemůže uplatnit jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Jde totiž o skutečnost, kterou se příslušný orgán popsaným způsobem zabýval, byť ji pro účely rozhodnutí o věci vyhodnotil chybně co do: a) jejího obsahu (rozuměj co do posouzení, jakou skutkovou námitku jí dlužník uplatnil), b) její významnosti v rovině skutkové (rozuměj ohledně toho, jaký má vliv na skutková zjištění nebo na skutkové závěry příslušného orgánu o věci), nebo c) její významnosti v rovině právní (potud, zda jde o skutečnost, která může mít nebo má vliv na právní posouzení věci příslušným orgánem).
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 93/2016, uveřejněný pod číslem 104/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a R 130/2019.
V poměrech projednávané věci byly exekuční tituly (rozhodnutí správce daně a Odvolacího finančního ředitelství) vydány v době před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka (10. října 2014) a rozhodnutím o úpadku dlužníka a o způsobu jeho řešení konkursem (27. listopadu 2014). Řízení vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 52 Af 45/2013, bylo zahájeno žalobou dlužníka; rozhodnutí v označené věci (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ‒ pobočky v Pardubicích, č. j. 52 Af 45/2013-160, rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 6 Afs 224/2016-40, a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3134/17) byla vydána již ve vztahu k žalobci Ing. Karlu Kunovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka.
Ze shora označených rozhodnutí je přitom zjevné, že platební výměry vydal správce daně podle pomůcek; použil daňové doklady za uskutečněná zdanitelná plnění dlužníka, přičemž na základě jemu známých daňových dokladů o zdanitelných plněních zohlednil výhody z těchto dokladů pro dlužníka vyplývající, a to podle stavu v době rozhodování správce daně. Jinak řečeno, správce daně, Odvolací finanční ředitelství i soudy (včetně Ústavního soudu) rozhodující v řízení vedeném pod sp. zn. 52 Af 45/2013 dospěly k závěru, podle něhož při stanovení daňové povinnosti podle pomůcek nebylo možné přihlédnout k daňovým dokladům (ke skutečnostem z nich plynoucích) [R101-R153], které dlužník předložil až v době po rozhodnutí správce daně, a jimiž hodlal prokazovat, že (vykonatelné) daňové pohledávky nevznikly.
Za tohoto stavu nemá ani Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že dovolateli tvrzené skutečnosti [týkající se (ne)existence vykonatelných daňových pohledávek] podporované (označenými) doklady (R101-R153) nelze považovat za skutečnosti, které dlužník neuplatnil v původním (daňovém) řízení. Shora uvedené platí i pro skutečnosti, ohledně nichž dovolatelé poukazovali na (další) doklady označené v dovolání (R154-R157). Ostatně, ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 52 Af 45/2013 zjevně plyne, že skutečnosti, ze kterých dovolatelé usuzovali na (ne)existenci daňových pohledávek (ve vazbě na doklady R1-R157), žalobce b) uplatnil u jednání dne 18. května 2016 (viz protokol o jednání ze dne 18. května 2016 - č. l. 146 označeného spisu).
Konečně nelze přehlédnout, že otázka daňové povinnosti dlužníka (a její výše) byla přezkoumána (i) v soudním řízení, jehož účastníkem se stal (v postavení žalobce) Ing. Karel Kuna, jako insolvenční správce dlužníka; ve vztahu k němu jsou tak shora uvedená rozhodnutí obecných soudů (a Ústavního soudu) závazná (viz odvolacím soudem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2753/2019).
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, Nejvyšší soud (při absenci vad řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ‒ §242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl [§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř, když dovolání žalobců Nejvyšší soud zamítl a žalovanému v dovolacím řízení účelně vyložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu