ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.30.2023.1
KSUL 45 INS 9268/2019
20 ICm 538/2020
sp. zn. 29 ICdo 30/2023-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Š. L. , zastoupeného JUDr. Přemyslem Kamenářem, advokátem, se sídlem v Děčíně, Sládkova 449/22, PSČ 405 01, proti žalovanému Mgr. Ing. Vladimíru Doleželovi, BA, Ph.D. , se sídlem v Brně, Zámečnická 1, PSČ 602 00, jako insolvenčnímu správci dlužníků M. J. a D. J., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 20 ICm 538/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků M. J. , a D. J. , vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 45 INS 9268/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2022, č. j. 20 ICm 538/2020, 102 VSPH 601/2022-88 (KSUL 45 INS 9268/2019), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 13. dubna 2022, č. j. 20 ICm 538/2020-73, určil, že žalobce (Š. L.) má v insolvenčním řízení dlužníků (manželů M. J. a D. J.) pohledávku ve výši 66.038,34 Kč přihlášenou pod č. P42 (výrok I.) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Ze skutkových zjištění insolvenčního soudu (ve vazbě na obsah spisu) plyne, že:
1) Usnesením ze dne 24. června 2019, č. j. KSUL 45 INS 9268/2019-A-7, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníků, povolil jim oddlužení a ustanovil žalovaného insolvenčním správcem; usnesením ze dne 5. prosince 2019, č. j. KSUL 45 INS 9269/2019-B-10, (mimo jiné) schválil zprávu o přezkumu ze dne 11. září 2019 a oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.
2) Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s. (dále jen „společnost M“) přihlásila do insolvenčního řízení dlužníků (dvě) pohledávky z (označených) smluv o překlenovacích úvěrech ze stavebního spoření ze dne 5. května 2005 (dále jen „smlouvy o překlenovacích úvěrech“), a to ve výši jistin 34.772,26 Kč a 31.266,08 Kč, s tím, že obě pohledávky jsou zajištěny „prohlášením ručitele“ (žalobce).
3) Dne 21. srpna 2019 přihlásil do insolvenčního řízení dlužníků (dvě) pohledávky žalobce, a to ve výši jistin 31.266,08 Kč a 34.772,26 Kč, s tím, že důvodem jejich vzniku je „ručitelský závazek ze smlouvy o překlenovacím úvěru, uzavřený smír, návrh na schválení soudního smíru ze dne 19. srpna 2019“; pohledávky přihlásil jako nepodmíněné a nesplatné. K přihlášce předložil rovněž listiny, a to návrhy na řešení úhrady pohledávky smírnou cestou ze dne 7. srpna 2019 a návrhy na schválení soudního smíru ze dne 19. srpna 2019.
4) Žalobcem přihlášené pohledávky popřel žalovaný u přezkumného jednání dne 11. září 2019; jako důvod popření uvedl, že pohledávky nevznikly, když vzniknou (jako regresní nárok) až úhradou ručitelem. Současně popřel (i) výši pohledávek (výše každé z nich vyčíslil částkou 1 Kč), a to pro případ, že by žalobce již část svého závazku uhradil.
5) Usnesením ze dne 2. června 2021, č. j. KSUL 45 INS 9268/2019-P26-3, insolvenční soud vzal na vědomí zpětvzetí přihlášek pohledávek společnosti M a ukončil její účast v insolvenčním řízení dlužníků;
6) Podáním ze dne 2. března 2022 společnost M sdělila insolvenčnímu soudu, že ve věci vymáhání pohledávek ze smluv o překlenovacích úvěrech „byly soudem schváleny dva smíry s ručitelem“ (žalobcem) na částky 31.266,08 Kč s příslušenstvím a 34.772,26 Kč s příslušenstvím; mimo insolvenční řízení „byly vloženy“ v hotovosti na její účet (v období od 1. prosince 2019 do 31. května 2021) peněžní prostředky ve výši 66.700,- Kč, jimiž byly pohledávky z obou překlenovacích úvěrů uhrazeny.
Na tomto základě insolvenční soud ‒ vycházeje z ustanovení §183 odst. 3 a §198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) ‒ dospěl k závěru, podle něhož přestože žalobce (jako budoucí regresní věřitel z titulu ručení) chybně přihlásil svou budoucí pohledávku za dlužníky jako nepodmíněnou (správně ji měl přihlásit jako podmíněnou, ještě nevzniklou), „nebylo namístě“ pohledávku přezkoumávat a popírat, nýbrž naložit s ní jako s pohledávkou podmíněnou (nezařadit ji na přezkum po dobu, po kterou uplatňovala v insolvenčním řízení pohledávky ze smluv o překlenovacích úvěrech společnost M). Žalobě však přesto vyhověl, když v době rozhodování insolvenčního soudu již označené pohledávky vznikly (žalobce zaplatil společnosti M částku 66.038,34 Kč).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. října 2022, č. j. 20 ICm 538/2020, 102 VSPH 601/2022-88 (KSUL 45 INS 9268/2019), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud neměl (shodně se soudem insolvenčním) pochyby o tom, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníků pohledávky z titulu svého ručení za závazky dlužníků z (označených) smluv vůči společnosti M. Přihláška pohledávky „neobsahovala údaje o tom, zda a kdy a v jaké výši bylo ze strany žalobce případně plněno a pohledávka byla s ohledem na obsah přihlášky (zjevně mylně) označena jako nepodmíněná“. Za stavu, kdy žalovaný nevyzval žalobce k odstranění vad přihlášky, zařadil ji na přezkum a popřel přihlášené pohledávky co do pravosti a výše (a kdy není zřejmé, proč dovodil, že „závazek žalobce v době přezkumu nebyl případně splněn“), „evidentně“ tuto vyhodnotil jako podmíněnou.
Jakkoli „proces přihlášení“ pohledávek a jejich přezkum „nebyl zjevně zcela bez vad a k přezkumu došlo předčasně“, neshledal odvolací soud (vzhledem k zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení) důvod proto, aby žalobu zamítl jako předčasnou, když v průběhu řízení žalobce uhradil (z titulu ručení) společnosti M pohledávky ze smluv o překlenovacích úvěrech (a tato vzala zpět přihlášku pohledávek z těchto úvěrů), v důsledku čehož se žalobcem přihlášené pohledávky staly nepodmíněnými. Současně doplnil, že „podmíněnost“ pohledávky je dána její povahou a nikoli formálním (a pochybnosti vzbuzujícím) označením v přihlášce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné k řešení právních otázek dosud (podle jeho názoru) Nejvyšším soudem nezodpovězených, týkajících se možnosti insolvenčního správce „disponovat s věřitelem uplatněnou vlastností pohledávky (přezkoumat pohledávku přihlášenou jako nepodmíněnou jako podmíněnou) a rozhodného časového okamžiku k posuzování popěrného úkonu v incidenčních sporech“.
Dovolatel rekapituluje dosavadní průběh řízení a zdůrazňuje, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníků pohledávky jako nepodmíněné, ač k datu přezkumu vůči dlužníkům žádné pohledávky neměl. Za tohoto stavu nebyl oprávněn postupovat podle ustanovení §191 odst. 1 insolvenčního zákona; naopak, vzhledem k tomu, že ji nevyhodnotil jako nepřezkoumatelnou, byl povinen ji přezkoumat a zaujmout k ní stanovisko.
Současně připomíná, že přihláška pohledávky je žalobou sui generis, se kterou je oprávněn disponovat jen věřitel; je-li pohledávka přezkoumatelná, může insolvenční správce v rámci přezkumu činit jen závěr o (ne)oprávněnosti pohledávky v podobě, v jaké byla přihlášena, a to na základě „parametrů“ uvedených věřitelem v přihlášce. „Nadto regresní nárok vzniká ze zákona a jediným skutkovým tvrzením je existence ručitelského závazku a jeho (s)plnění“; přihlásil-li věřitel pohledávky jako nepodmíněné, bylo jeho povinností prokázat, že na základě ručitelského závazku věřiteli dlužníků plnil“; „k odstranění vady přihlášky spočívající v neunesení důkazní povinnosti insolvenční správce nebyl povinen“. Přitom „podmíněnost pohledávky je otázkou právní kvalifikace“ a případné poučení o nutnosti opravy přihlášky (v tom směru, že jde o přihlášku podmíněnou) by bylo (mohlo být) „poskytnutím právní pomoci“ k újmě ostatních věřitelů.
Za případné vady přihlášky ‒ dodává dovolatel ‒ by měl nést odpovědnost přihlašující věřitel, když „institut výzvy k opravě přihlášek by měl sloužit výlučně k zajištění přezkoumatelnosti přihlášek, nikoli k zajištění uznání a potažmo uspokojování přihlášek“.
Konečně připomíná, že pohledávky jsou přezkoumávané na přezkumném jednání v určitém časovém okamžiku, a to podle stavu, který zde je v okamžiku přezkumu; v dané věci k tomuto okamžiku pohledávky žalobce neexistovaly (mohly vzniknout až naplněním podmínky, která ale nebyla uplatněna).
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl.
Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je (ve výsledku) v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Přihláška pohledávky je podáním majícím charakter žaloby, a proto musí obsahovat, v rozsahu, ve kterém nestanoví jinak insolvenční zákon (§174 odst. 2), náležitosti předepsané ustanovením §42 odst. 4 o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 5/2010, jakož i usnesení ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 ICdo 31/2014, rozsudek ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 ICdo 79/2015, jakož i rozsudek ze dne 27. října 2022, sen. zn. 29 ICdo 142/2021).
2) Každý procesní úkon nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv (srov. odstavec 53. stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněné pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněného pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
3) Důvodem vzniku pohledávky (§174 odst. 2 insolvenčního zákona) se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoli (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností (jež může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce (srov. rozsudky ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, a ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, usnesení ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněné pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 59/2017, a ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 104/2018, a usnesení ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 NSČR 118/2019, uveřejněné pod číslem 10/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
4) Obsahuje-li přihláška pohledávky do insolvenčního řízení údaje, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do insolvenčního řízení, ale insolvenční věřitel (přihlašovatel pohledávky) ani do skončení přezkumného jednání nevylíčil všechny skutečnosti významné pro posouzení, zda jde o pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí, je to důvodem k popření pohledávky, nikoli důvodem k odstraňování vad přihlášky. Uvede-li insolvenční věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (nebo v pozdějších fázích řízení o této žalobě) popřené insolvenčním správcem vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala již přihláška, i další potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva pro jeho úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou, že jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o pohledávku uplatněnou ve správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí, kladených jeho žalobním tvrzením ustanovením §198 odst. 2 insolvenčního zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 50/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 104/2018).
Napadené rozhodnutí je s těmito judikaturními závěry v souladu, jelikož shora citované závěry, na nichž nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit, se plně prosadí i v poměrech projednávané věci, kdy z přihlášky pohledávky žalobce (a z listin, které žalobce k přihlášce připojil, a na které v přihlášce odkázal) je zjevné, že k datu jejího podání (21. srpna 2019) dosud přihlašovaná pohledávka nevznikla (žalobce pouze konkretizoval obsah ručitelských závazků, včetně návrhů na jejich „řešení“ úhradou podle navržených soudních smírů), přičemž žalobce plnil z titulu ručení na pohledávky společnosti M ze smluv o překlenovacích úvěrech až v době od 1. prosince 2019 do 31. května 2021. Skutečnost, že žalobce označil přihlašované pohledávky [ve zjevném rozporu s jejich skutkovým vylíčením (a nejspíše chybou v psaní)] jako nepodmíněné, není způsobilá na výše uvedeném nic změnit.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu