ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.32.2022.1
KSPH 67 INS XY
74 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 32/2022-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně JUDr. Evy Kabelkové , se sídlem v Praze 5, Holečkova 419/21, PSČ 150 00, jako insolvenční správkyně dlužníka L. H., proti žalovanému R. Ř. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, se sídlem v Praze, Vyšehradská 423/27, PSČ 128 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 74 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka L. H. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 67 INS XY, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2021, č. j. 74 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 67 INS XY), takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Odpůrčí žalobou podanou dne 8. června 2021 se žalobkyně (JUDr. Eva Kabelková, jako insolvenční správkyně dlužníka L. H.) domáhala vůči žalovanému (R. Ř.):
[1] Určení, že platby specifikovaných částek v celkové výši 19 655 870 Kč dlužníkem na účet žalovaného jsou vůči (insolvenčním) věřitelům dlužníka neúčinnými právními jednáními.
[2] Zaplacení konkretizovaných částek uhrazených dlužníkem žalovanému včetně příslušenství představovaného specifikovaným zákonným úrokem z prodlení, do majetkové podstaty dlužníka.
2. Usnesením ze dne 25. srpna 2021, č. j. 74 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zastavil řízení (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení 83 odst. 1, §103 a §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněného pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 68/2011“) – dospěl k následujícím závěrům:
4. Žalobkyně se proti žalované jak v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ (dále jen „okresní soud“) pod sp. zn. 35 C 186/2021, tak v tomto řízení (v rozsahu požadavku na úhradu oněch částek) domáhá téhož nároku na základě shodného skutku.
5. Odlišnost spočívá pouze v tom, že v této věci žalobkyně dovozuje, že právní jednání dlužníka je neúčinné vůči věřitelům dlužníka, kdežto v řízení vedeném u okresního soudu kvalifikuje tytéž převody finančních prostředků po právní stránce jako bezdůvodné obohacení. Proto jsou splněny podmínky pro zastavení řízení dle §104 odst. 1 o. s. ř., neboť řízení u okresního soudu bylo zahájeno dříve.
6. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že se řízení nezastavuje.
7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §235 a §294 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení 83 odst. 1 o. s. ř., a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněného pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ( dále jen „ R 85/2003“) – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
8. Předmětem řízení vedeného u okresního soudu je spor o zaplacení částky 40 585 000 Kč (správně má jít o částku 19 655 870 Kč); jde tedy o žalobu ve smyslu ustanovení §294 insolvenčního zákona, o které se vede řízení u jiného než insolvenčního soudu. Předmětem onoho řízení není (a nemůže být) otázka neúčinnosti právního jednání dlužníka vůči jeho věřitelům (tuto otázku nemůže okresní soud řešit ani jako otázku předběžnou). Totožnost skutku proto není dána.
9. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že usnesení insolvenčního soudu potvrdí, nebo rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016 (z nějž cituje). Tvrdí, že obě řízení mají totožný předmět sporu. K totožnosti skutku se dovolává i závěrů obsažených v R 85/2003, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněném pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 84/2007“), a v R 68/2011.
12. Žalobkyně ve vyjádření považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje je zamítnout. Vyjadřuje přesvědčení, že řízení vedené u okresního soudu a řízení o odpůrčí žalobě nejsou totožná řízení, když jejich předmět není totožný.
13. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
14. Otázkami řešenými napadeným usnesením a předestřenými dovoláním se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 18. ledna 2023, sen. zn. 29 ICdo 13/2022, jímž zamítl typově shodné dovolání jiné žalované (založené na obdobné dovolací argumentaci) v incidenčním sporu (o odpůrčí žalobě podané stejnou žalobkyní) vzešlém z téhož insolvenčního řízení.
15. Závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 13/2022 lze shrnout následovně:
[1] V rovině výkladu §83 odst. 1 o. s. ř. (při zkoumání, zda je dána překážka věci zahájené) jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku; srov. R 85/2003, R 84/2007 i R 68/2011.
[2] I pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona platí, že pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní návrh (petit), přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu podle jejího obsahu. Naopak není rozhodné, jak věc po právní stránce posoudí (v žalobě) žalobce. K tomu srov. vedle dovolatelem akcentovaného rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016 obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněný pod číslem 101/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[3] Platí také, že skutečnost, že odlišné právní posouzení téhož skutku vede (může vést) k určení jiného věcně příslušného soudu, nezakládá rozdílnost věcí ve smyslu ustanovení §83 o. s. ř. (jen proto nejde o odlišný předmět sporu); srov. opět R 68/2011 nebo (pro poměry upravené insolvenčním zákonem) opět i rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016.
[4] Dokud není pravomocně vypořádána (rozhodnuta) otázka, zda předmětné částky mají být uhrazeny do majetkové podstaty dlužníka jako peněžité plnění, které odporovaným právním jednáním dlužníka ušlo z majetkové podstaty, nebo jako peněžitá náhrada za plnění, které odporovaným právním jednáním dlužníka ušlo z majetkové podstaty, nelze ani uzavřít, že v této části brání pokračování řízení o odpůrčí žalobě podle §235 a násl. insolvenčního zákona překážka věci zahájené (§83 odst. 1 o. s. ř.) vyvolaná dřívějším zahájením sporu o vydání (zaplacení) bezdůvodného obohacení vzešlého (bez skutkových tvrzení, z nichž má plynout naplnění některé ze skutkových podstat insolvenční neúčinnosti a bez požadavku na určení neúčinnosti právního jednání dlužníka) z téhož skutku u okresního soudu. K tomu srov. též rozsudky ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021 a 29 ICdo 85/2021, v nichž Nejvyšší soud podrobněji vysvětlil poměry (a odtud nastavená omezení pro zkoumání věcné příslušnosti soudů), z nichž vzešly závěry formulované v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 19/2016.
[5] Pro posouzení, zda je zde překážka věci zahájené, je rozhodující stav v době rozhodnutí soudu v později zahájeném řízení; srov. shodně např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2003, sp. zn. 29 Odo 788/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2358/2017.
16. Napadené rozhodnutí je s výše uvedenými judikatorními závěry souladné, přičemž důvod k jejich změně Nejvyšší soud nenachází ani v argumentech obsažených v nyní podaném dovolání.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
18. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2023
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu