ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.38.2022.1
KSCB 41 INS 14292/2016
43 ICm 843/2017
sp. zn. 29 ICdo 38/2022-251
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyň a) J. P. , a b) M. M. , obou zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Lublaňská 673/24, PSČ 120 00, proti žalovanému P. M. , zastoupenému JUDr. Ing. Janem Vychem, advokátem, se sídlem v Praze, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm 843/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. M. , vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 41 INS 14292/2016, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 2021, č. j. 43 ICm 843/2017, 103 VSPH 329/2020-225 (KSCB 41 INS 14292/2016), takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 2021, č. j. 43 ICm 843/2017, 103 VSPH 329/2020-225, jíž odvolací soud potvrdil bod I. výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 43 ICm 843/2017-188, o zamítnutí žaloby, že žalovaný nemá dílčí pohledávku č. 2 ve výši 1.500.000 Kč přihlášenou po právu; jinak se dovolání zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 43 ICm 843/2017-188, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně [a) J. P. a b) M. M.] domáhaly určení, že žalovaný (P. M.) nemá dílčí pohledávku č. 1 ve výši 5.187.485 Kč a dílčí pohledávku č. 2 ve výši 1.500.000 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka (M. M.), vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 41 INS 14292/2016, pod P-21 jako pohledávky přihlášené po právu (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobkyním zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně částku 36.774 Kč (bod II. výroku).
2. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když jeho předchozí rozsudek ze dne 21. března 2018, č. j. 43 ICm 843/2017-90 (kterým rovněž zamítl předmětnou žalobu), Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. srpna 2018, č. j. 43 ICm 843/2017, 103 VSPH 614/2018-105 (KSCB 41 INS 14292/2016), zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 18. července 2016, č. j. KSCB 41 INS 14292/2016-A-8, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a povolil mu oddlužení. Do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil žalovaný jako věřitel své nevykonatelné pohledávky. Šlo o přihlášku pohledávky P-21, jíž přihlásil dílčí pohledávku č. 1 ve výši 5.187.485 Kč z titulu směnky vlastní vystavené dlužníkem v Českých Budějovicích dne 14. září 2009, znějící na směnečný peníz ve výši 5.187.485 Kč, avalované žalobkyní b), se splatností dne 31. ledna 2019 (dále též jen „první směnka“), a dále dílčí pohledávku č. 2 ve výši 1.500.000 Kč z titulu směnky vlastní vystavené dlužníkem v Českých Budějovicích dne 14. září 2009, znějící na směnečný peníz ve výši 1.500.000 Kč, avalované žalobkyní b) a splatné „při předložení, nejpozději však dne 31. ledna 2019“ (dále též jen „druhá směnka“).
[2] Dne 15. září 2016 žalobkyně jako přihlášené věřitelky popřely pohledávky žalovaného. K první pohledávce žalobkyně v popěrném úkonu argumentovaly tak, že půjčka, kterou měl žalovaný poskytnout dlužníkovi (svému bratrovi) a jejíž vrácení měla první směnka údajně zajišťovat, ve skutečnosti nikdy nebyla poskytnuta a žalovanému tak nevzniklo právo na zaplacení směnečné sumy. Žalobkyně uvedly, že popírají dílčí pohledávku č. 1 co do pravosti, neboť tato pohledávka nikdy nevznikla. Pro případ zjištění, že tato pohledávka platně vznikla, popírají pohledávku i co do její výše s tím, že ta představuje částku 0 Kč, neboť půjčka nebyla poskytnuta v přihlašované výši. Dílčí pohledávku č. 2 ve výši 1.500.000 Kč žalobkyně popřely co do pravosti s odůvodněním, že druhá směnka vystavená dlužníkem dne 14. září 2009 je neplatná, jelikož obsahuje dva navzájem se vylučující údaje o její splatnosti. Dále uvedly, že nárok na zaplacení této částky nemohl vzniknout ani z jiného titulu. Taková případná pohledávka by navíc musela již být promlčená, neboť směnka byla vystavena v roce 2009.
[3] Provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by první směnka neměla kauzu, tedy že nedošlo ze strany žalovaného k poskytnutí půjček, jejichž výše mohla v souhrnu (spolu s částkou představující smluvené úroky) odpovídat směnečné sumě uvedené na první směnce. V řízení se potvrdilo, že žalovaný disponoval vysokými částkami a přestože též „mohutně“ investoval, nelze uzavřít, že dlužníku a jeho bývalé manželce [žalobkyni b)] nemohl půjčovat na výdaje spojené s dostavbou rodinného domu.
4. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §200 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018 – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
[1] Předložené směnky obsahují veškeré podstatné náležitosti dle ustanovení čl. I. §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“).
[2] Žalobkyně nepochybně mohly v řízení vznášet kauzální námitky a tvrdit, že půjčky, jež měla vystavená směnka zajišťovat, nebyly poskytnuty, či že dluh z těchto půjček „je nula“. Jakkoli je prokázání takové námitky obtížné, lze v řízení přesto uspět, doplní-li svá tvrzení „uzavřeným řetězcem důkazů“ například o tom, že žalovaný vyššími částkami nemohl disponovat. To se však v daném případě nestalo. Žalovaný (podle výsledků provedeného dokazování) větší finanční prostředky v inkriminované době pro poskytnutí půjček měl a doložené poznatky žalobkyň o provedených investicích žalovaného byly pouze kusé. Nelze proto dospět k závěru, že žalovaný půjčky, jejichž vrácení mělo být zajištěno první směnkou, nemohl poskytnout.
[3] U druhé směnky navíc žalobkyně namítaly pouze neexistenci nároku, což nikterak nerozvedly a neuvedly ani to, jaké „neexistentní“ důvody by mohly přicházet v úvahu.
[4] Žalobkyně b) obě směnky ava lovala, přičemž těžko lze uvažovat o tom, že tak učinila bez důvodu.
5. K odvolání žalobkyň Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a uložil žalobkyním zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6.776 Kč (druhý výrok).
6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §193, §194 a §200 insolvenčního zákona a čl. I §33 odst. 1, §34 odst. 1 a §77 odst. 1 směnečného zákona a poukazuje na judikatorní závěry Nejvyššího soudu týkající se směnečné pohledávky, námitek proti ní a jejího uplatnění v insolvenčním řízení – uzavřel, že insolvenční soud dostatečně zjistil skutkový stav věci a učinil z něj správné právní závěry.
7. Přitom zdůraznil, že žalobkyně v postavení věřitelek dlužníka mohly vznášet (vedle námitek týkajících se obsahových náležitostí samotné směnky) i tzv. kauzální námitky a vyvracet jimi existenci uplatněných směnečných pohledávek. Z tvrzení žalobkyň uplatněných v průběhu celého řízení je nepochybné, že žalovaný dlužníku a jeho bývalé manželce určité půjčky poskytl, minimálně v jimi tvrzené výši 1.500.000 Kč. Ve smyslu §193 insolvenčního zákona lze ve sporu o určení pravosti pohledávky zkoumat pouze základ nároku, nikoli již jeho výši nebo pořadí, přičemž při určení výše pohledávky ve smyslu §194 insolvenčního zákona žalobkyně žádná tvrzení při popření pohledávky žalovaného neuvedly. Nevyhověly tedy požadavku na vymezení částky, jejíž existenci popírají. K samotné výši pohledávky uvedly, že je „0 Kč“. Z toho je zřejmé, že popřely toliko pravost této směnečné pohledávky, aniž by jakkoliv namítaly její skutečnou výši. Za této situace nebylo namístě, pokračoval odvolací soud, aby se insolvenční soud zabýval popřením výše této pohledávky a určil její skutečnou výši, pokud žalobkyně tvrdily, že je nulová, když byla prokázána její pravost, respektive žalobkyně nevyvrátily, že směnka zajišťovala půjčky poskytnuté dlužníku a jeho manželce.
8. Jde-li o druhou pohledávku, žalobkyně jako důvod popření její pravosti pouze uvedly, že druhá směnka je neplatná s tím, že vznikla-li by přihlášená pohledávka z jiného (neurčeného) titulu, tato (jiná) pohledávka je promlčena. Pakliže jiné důvody popření nebyly žalobkyněmi ke druhé směnce uplatněny, nemohl se dalšími námitkami (vznesenými žalobkyněmi až v průběhu řízení) zabývat ani insolvenční soud (§200 odst. 2 insolvenčního zákona).
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání blíže specifikované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázku, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolatelky namítají, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
10. Podle dovolatelek by měl Nejvyšší soud zodpovědět otázku, zda je třeba zabývat se při posuzování pravosti pohledávky ve smyslu §193 insolvenčního zákona tím, jestli věřitelova pohledávka vznikla ve výši, v níž byla do insolvenčního řízení přihlášena.
11. Soudům nižších stupňů dovolatelky vytýkají, že se skutečnou výší žalovaným přihlášené dílčí pohledávky č. 1 odmítly zabývat. Dovolatelky popřely první pohledávku žalovaného co do pravosti i co do výše (uváděly, že její výše činí 0 Kč). Již samotné popření pohledávky co do pravosti přitom podle jejich názoru umožňovalo soudům, aby se zabývaly také výší popřené pohledávky. Jestliže by totiž bylo zjištěno, že žalovaný půjčil dlužníkovi pouze částku 1.500.000 Kč, bylo namístě žalobě ve zbývající části vyhovět, nikoli žalobu jako celek zamítnout. Soudy obou stupňů však skutečnou výši pohledávky žalovaného za dlužníkem nezjišťovaly a spokojily se s obecným závěrem, že žalovaný nějaké finanční prostředky (podle odvolacího soudu šlo o částku minimálně ve výši 1.500.000 Kč) dlužníkovi poskytl.
12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
13. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
14. Dovolatelky napadly rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání směřující proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu v bodě I. výroku, jímž insolvenční soud zamítl žalobu na určení, že žalovaný nemá vůči dlužníku dílčí pohledávku č. 2 ve výši 1.500.000 Kč, Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v této části dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Dovolatelky totiž veškerou dovolací argumentaci (včetně vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a vymezení právní otázky, kterou Nejvyššímu soudy předestírají k řešení) vztahují toliko k té části napadeného rozhodnutí, jíž bylo rozhodnuto o dílčí pohledávce č. 1 (o směnce znějící na směnečný peníz ve výši 5.187.485 Kč).
15. Ve zbývajícím rozsahu je dovolání žalobkyň přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení otázky dovolatelkami otevřené, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
16. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají; Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkami, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
19. Dosavadní judikaturní závěry k účinkům popření pravosti přihlášené pohledávky (včetně těch, na něž dovolatelky odkazují ve svém dovolání), Nejvyšší soud shrnul (v době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) v rozsudku ze dne 27. března 2023, sen. zn. 29 ICdo 63/2022. Z těchto závěrů se podává, že uplatní-li osoba nadaná popěrným právem jako důvod popření pravosti přihlášené nevykonatelné pohledávky skutečnosti, které jsou (obecně vzato) v případě, že budou prokázány, způsobilé vést k závěru, že přihlášená pohledávka vůbec nevznikla nebo že již zcela zanikla [ např. zaplacením započtením, prekluzí, narovnáním, privativní novací, nebo dohodou o zrušení (zániku) závazku, včetně námitky, že majitelem (stále existující) pohledávky je jiná osoba než přihlášený věřitel ], anebo že se zcela promlčela (§193 insolvenčního zákona), pak to, že ve sporu o určení pravosti pohledávky vyjde najevo, že pohledávka nevznikla, zanikla nebo se promlčela jen zčásti, není důvodem k tomu, aby soud žalobě (tam, kde ji podává přihlášený věřitel) zcela vyhověl (na základě argumentu, že nebyla popřena výše pohledávky). I nsolvenčnímu soudu nic nebrání v tom, aby na výše uvedeném základě žalobě o určení pravosti pohledávky vyhověl jen zčásti a zčásti ji zamítl.
20. V poměrech projednávané věci výše řečené znamená, že kdyby v řízení bylo prokázáno, že přihlášená pohledávka žalovaného zčásti nevznikla (respektive že půjčka, jejíž vrácení mělo být zajištěno první směnkou, byla dlužníku poskytnuta v jiné výši), insolvenční soud by musel žalobě zčásti vyhovět a zčásti ji zamítnout.
21. Jakkoli v dotčeném ohledu právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že v případě popření pravosti pohledávky se soud nemůže zabývat skutečnou výší přihlášené pohledávky a zjistí-li, že pohledávka žalovaného věřitele alespoň v části vznikla, je namístě žalobu popírajícího věřitele v plném rozsahu zamítnout) neobstojí, uvedená skutečnost v dané věci ještě bez dalšího nečiní dovolání důvodným.
22. První dílčí pohledávka, kterou žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, je pohledávkou vyplývající ze směnky. Judikatura Nejvyšší soudu je přitom – jde-li o otázky související s uplatňováním směnečných pohledávek obecně a zvlášť v insolvenčním řízení – ustálena v následujících závěrech:
[1] Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek, jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[2] Majitel směnky nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Jestliže dlužník ze směnky popírá existenci závazku ze směnky plynoucího, nese v tomto směru důkazní břemeno. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018.
[3] Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků, tíží žalovaného směnečného dlužníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, jakož i rozsudek ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, a důvody usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); to platí i v případě tzv. negativních (kauzálních) tvrzení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 415/2018, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2020, sp. zn. 29 Cdo 4022/2018, a ze dne 28. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2020, sp. zn. 29 Cdo 2301/2020).
[4] Uplatňuje-li věřitel v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka pouze pohledávku ze zajišťovací směnky (k možnosti případného souběžného uplatnění pohledávky zajištěné směnkou i pohledávky ze zajišťovací směnky srov. závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 3716/2007), nemusí přihláška pohledávky (z hlediska vymezení právního důvodu jejího vzniku) obsahovat také údaje o směnkou zajištěné pohledávce, případně o dalších okolnostech, jež vznik přihlašované směnečné pohledávky doprovázely). Pro skutkové vymezení předmětu přihlášky (jsou-li uplatňována jen práva ze směnky) není vylíčení takových okolností potřebné (právně významné) a přihlašujícího věřitele ohledně těchto skutečností nezatěžuje ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní (viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 51/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 14/2019, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2021, sen. zn. 29 ICdo 55/2019).
[5] Při popření pravosti pohledávky jiného konkursního věřitele (přihlašovatele pohledávky) má popírající konkursní věřitel (stejně jako popírající správce konkursní podstaty) k dispozici všechny (ale též „jen“) hmotněprávní námitky, jež by ke zpochybnění existence popírané pohledávky mohl vůči svému věřiteli uplatnit dlužník (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 1366/2005, uveřejněného pod číslem 95/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 3045/2010, které – ač byly formulovány při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – se plně uplatní i při posuzování pravosti a výše popřených pohledávek v režimu insolvenčního zákona – k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 113/2020).
23. Shora citované závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu se v poměrech dané věci promítají následovně.
24. Soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o platnosti první směnky, ze které žalovaný dovozoval vznik (první) dílčí pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka; jinak řečeno, soudy neměly pochybnosti o tom, že žalovaný jako přihlášený věřitel v insolvenčním řízení dlužníka unesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně existence přihlášené pohledávky z první směnky. Jestliže žalobkyně založily popření této směnečné pohledávky na kauzální námitce, podle níž mělo jít o směnku zajišťovací, přičemž směnkou zajištěná pohledávka nevznikla (neboť žalovaný dlužníku žádnou půjčku neposkytl), tížilo je v tomto směru také břemeno tvrzení a důkazní břemeno, o čemž také byly insolvenčním soudem v souladu s ustanovením §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučeny při jednání konaném dne 22. února 2019 (č. l. 122). Insolvenční soud – vázán pokyny odvolacího soudu, jenž v kasačním usnesení ze dne 28. srpna 2018 sám poukazoval na absenci řádného posouzení výše zajištěné pohledávky (č. l. 106) – při opětovném projednání věci doplnil provedené dokazování a následně se vypořádal se všemi výhradami, jejichž prostřednictvím se žalobkyně snažily zpochybnit pravost přihlášené směnečné pohledávky. Přitom dospěl k závěru, že na základě zjištěných skutečností nelze mít za prokázané, že by žalovaný půjčku, jejíž vrácení bylo zajištěno první směnkou, dlužníku neposkytl; jinak řečeno, nebylo prokázáno, že kauza první směnky nevznikla, případně vznikla v jiné (nižší) výši.
25. Z výše řečeného je zjevné (a dovolatelky se mýlí, usuzují-li opak), že insolvenční soud se výší směnkou zajištěné pohledávky zabýval, nedospěl však k závěru, že by tato kauzální pohledávka (byť jen zčásti) nevznikla. Za tohoto stavu pak oba soudy správně uzavřely, že žalobě (ani) v části, v níž se dovolatelky domáhaly určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku z první směnky, nelze vyhovět, když existence této pohledávky (právo domáhat se jejího zaplacení) nebyla úspěšně zpochybněna.
26. Jelikož se dovolatelkám prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve zbývající části (v rozsahu dílčí pohledávky č. 1) zamítl.
27. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyň bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu