ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.49.2022.1
KSPA 56 INS 18666/2012
56 ICm 548/2014
sp. zn. 29 ICdo 49/2022-612
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce AB insolvence v. o. s. , se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24 73 81 15, jako insolvenčního správce dlužníka P. S., zastoupeného Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Š. J. , 2) P. M. , a 3) L. S. , všem zastoupeným JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 56 ICm 548/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. S. , vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 56 INS 18666/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2021, č. j. 56 ICm 548/2014, 104 VSPH 584/2021-579 (KSPA 56 INS 18666/2012), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 22. dubna 2021, č. j. 56 ICm 548/2014-546:
Určil, že darovací smlouva ze dne 14. prosince 2009, s právními účinky vkladu práva ke dni 15. prosince 2009, kterou dlužník (P. S.) převedl ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) na právní předchůdkyni žalovaných (M. S.), je neúčinná (výrok I.).
Žalovaným uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 91.719,03 Kč (výrok II.).
Žalovaným uložil zaplatit státu na soudním poplatku částku 5.000,- Kč a na nákladech řízení částku 1.436,95 Kč (výroky III. a IV.).
Usnesením ze dne 12. dubna 2022, č. j. 56 ICm 548/2014-610, insolvenční soud opravil zjevnou nesprávnost, jde-li o výroky II. až IV. rozsudku ze dne 22. dubna 2021, tak, že povinnost k placení nákladů řízení žalobci a k úhradě soudního poplatku a nákladů státu uložil žalovaným společně a nerozdílně.
Jde-li o účastníky řízení na straně žalované, insolvenční soud v řízení pokračoval s žalovanými jako procesními nástupci (původní) žalované M. S., zemřelé dne 5. května 2019 (§107 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ‒ dále jen „o. s. ř.“). Srov. usnesení insolvenčního soudu ze dne 14. listopadu 2019, č. j. 56 ICm 548/2014-356, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2020, č. j. 56 ICm 548/2014, 104 VSPH 875/2019-368 (KSPA 56 INS 18666/2012).
Přitom šlo o druhý rozsudek insolvenčního soudu, když rozsudek ze dne 29. října 2015, č. j. 56 ICm 548/2014-212, ve znění usnesení ze dne 14. ledna 2016, č. j. 56 ICm 548/2014-220, a ze dne 16. března 2016, č. j. 56 ICm 548/2014-232, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. ledna 2019, č. j. 56 ICm 548/2014, 104 VSPH 238/2016-317 (KSPH 56 INS 18666/2012), a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 29. listopadu 2021, č. j. 56 ICm 548/2014, 104 VSPH 584/2021-579 (KSPH 56 INS 18666/2012), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Šlo rovněž o druhý rozsudek odvolacího soudu, když rozsudek ze dne 27. června 2016, č. j. 56 ICm 548/2014, 104 VSPH 238/2016-253 (KSPH 56 INS 18666/2012), kterým odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 29. října 2015 (ve znění usnesení ze dne 14. ledna 2016 a ze dne 16. března 2016) tak, že žalobu zamítl, zrušil k dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 106/2016, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud ‒ vycházeje ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem a odkazuje na ustanovení §3 odst. 2, §235 odst. 1 a §240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a na ustanovení §132 o. s. ř. ‒ dospěl (shodně s insolvenčním soudem) k závěru, podle něhož žalovaní neprokázali, že dlužník v době uzavření darovací smlouvy nebyl v úpadku „v žádné z obou jeho forem“ (nebo že by uzavření smlouvy nevedlo k jeho úpadku). Přitom na věci nic nemění ani skutečnost, že dlužník nepředal insolvenčnímu správci účetnictví, znalci nemohli (vzhledem k absenci účetnictví) zpracovat kompetentní znalecký posudek a žalovaní se „vlivem počínání dlužníka“ (neexistence kompletního účetnictví) ocitli v důkazní nouzi, kterou nezavinili a na které se nijak nepodíleli. Nic z toho ‒ pokračoval odvolací soud ‒ „nezbaví žalované důkazního břemene, ani nevyvrátí právní domněnku (jíž insolvenční zákon zcela cíleně staví do méně výhodné pozice osoby dlužníku blízké), že úkon dlužníka spočívající v uzavření darovací smlouvy byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku, nebo k jeho úpadku vedl“.
Odvolací soud tak „nemohl nabýt jistoty a přesvědčení o tom, že se dlužník v úpadku nenacházel, když i nadále převládají zásadní rozpory navozující důvodné pochybnosti o tom, že byla zcela vyvrácena pochybnost o neexistenci dlužníkova úpadku v době uzavření darovací smlouvy“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, namítajíce, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud vyvodil z provedených důkazů skutečnosti, které z těchto důkazů v žádné možné interpretaci nevyplývají, a „ohledně řešených otázek se odchýlil od již zavedené judikaturní praxe dovolacího soudu“.
Dovolatelé zpochybňují závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene ve vztahu k tvrzení, že dlužník nebyl v rozhodné době v úpadku. Připomínají, že ohledně události, která proběhla před mnoha lety, nemůže být (z podstaty věci) žádný z účastníků přesně informován, pročež „rekonstrukce minulého děje není stoprocentně zjistitelná“. Žádný z účastníků řízení „není oním dlužníkem, jehož situace se zpětně posuzuje“, ani stranou darovací smlouvy, o jejíž neúčinnost jde. Potud poukazují na nález Ústavního soudu (ze dne 20. srpna 2014) sp. zn. I. ÚS 173/13, a zdůrazňují, že „žádné skutkové okolnosti, které již odezněly, nelze následně prokázat s absolutní jistotou“; jde o otázku „určité míry pravděpodobnosti, když absolutní jistota je důkazním standardem, který není možno v soudním řízení aplikovat a požadovat, neboť by důkazní břemeno prakticky nebylo možno unést“.
Dovolatelé citují pasáže ze znaleckého posudku č. 406/2020, vypracovaného znalcem v oboru ekonomika Ing. Václavem Prokopem (č. l. 390 až 415 spisu), z výpovědi znalce u jednání dne 10. února 2021, z účetních závěrek dlužníka ke dni 12. prosince 2009 a ze dne 31. prosince 2009, jakož i z výpovědí dlužníka (u jednání dne 15. července 2020) a svědkyně S. H. (u jednání dne 10. února 2021).
Za „pozoruhodné“ považují, že odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož neunesli důkazní břemeno o tom, že dlužník nebyl v úpadku v žádné z jeho forem, když v předchozím (měnícím) rozsudku dospěl k závěru opačnému a důkazy provedené v další fázi řízení (podle jejich názoru) vyzněly zcela v jejich prospěch. Rozhodnutí odvolacího soudu pouze rekapituluje a vykládá ustanovení insolvenčního zákona, obecně konstatuje způsob, jakým insolvenční soud hodnotil provedené důkazy a jaký skutkový stav zjistil. Přitom v konkrétní věci jde především o to ‒ pokračují dovolatelé ‒ jak odvolací soud naložil s institutem důkazního břemene a jak se vypořádal s důkazy, které ve věci předložili; ohledně těchto skutečností obsahuje rozsudek jen velmi málo konkrétních údajů a „v konkrétech“ je hodnocení důkazů odvolacím soudem zřejmě nesprávné.
V této souvislosti dovolatelé (na rozdíl od soudů nižších stupňů) zdůrazňují, že:
a) Hodnota aktiv (v tržních cenách) převyšovala závazky dlužníka a dlužník nebyl v rozhodné době v úpadku.
b) Vyjádření znalce (Ing. Václava Prokopa) v tom smyslu, že „vytvořit tržní ocenění majetku a dluhu s odstupem cca 11 let je obtížně řešitelný úkon, zejména s ohledem na skutečnost, že úpadce byl podnikatelem fyzickou osobou a jeho závěrky nepodléhaly povinnosti ověření auditorem“, nelze vykládat tak, že by nebylo možné zpracovat kompetentní znalecký posudek bez řádného účetnictví.
c) Do insolvenčního řízení se nepřihlásil žádný věřitel s pohledávkou, která by byla splatná v době předcházející uzavření darovací smlouvy.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako vadné, popřípadě jako nepřípustné.
Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelé, ač výslovně namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti zpochybňují skutkový závěr, podle něhož (přes poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) nevyvrátili domněnku úpadku dlužníka určenou ustanovením §240 odst. 2 insolvenčního zákona (neprokázali, že dlužník nebyl k datu 15. prosince 2009 v úpadku v žádné z jeho forem; jinak řečeno, neprokázali, že dlužník nebyl k tomuto datu ani v platební neschopnosti, ani předlužen).
Polemikou s tímto závěrem odvolacího soudu dovolatelé nepředkládají Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku způsobilou dovolacímu přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňují správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání (§237 o. s. ř.), dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochyby o tom, že v poměrech dané věci není dán ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli); srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS - st. 45/16, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přitom žádný z dovolacích argumentů zjevně nevede ke zjištění, že dlužník k rozhodnému datu (15. prosince 2009) neměl více věřitelů nebo peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti nebo byl schopen tyto závazky plnit.
Konečně Nejvyšší soud nepovažuje za případný ani poukaz dovolatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13, který se týkal otázky „míry pravděpodobnosti prokázání, že svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat“, tj. otázky kvalitativně nesrovnatelné s poměry dané věci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 1. dubna 2022), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 3.100,- Kč, a paušální částky náhrady hotových výdajů 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí 4.114,- Kč. Povinnost žalovaných zaplatit uvedenou částku společně a nerozdílně plyne z nedílné povahy věci samé.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu