ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.50.2021.1
MSPH 88 INS XY
188 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 50/2021-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně M. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem, se sídlem v Praze, Balbínova 404/22, PSČ 120 00, proti žalovanému J. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Houserem, advokátem, se sídlem v Praze, Uruguayská 380/17, PSČ 120 00, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 188 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS XY, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2021, č. j. 188 ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 88 INS XY), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 19. ledna 2021, č. j. 188 ICm XY, Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“):
[1] Odmítl žalobu, kterou se žalobkyně (dlužnice M. K.) domáhala vůči žalovanému (J. M.) a insolvenčnímu správci dlužnice (Indra-Šebesta v. o. s., jako původně druhému žalovanému) určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 5. listopadu 2019, kterou insolvenční správce zpeněžil (v usnesení blíže označené) nemovitosti (dále jen „kupní smlouva“ a „nemovitosti“) [bod I. výroku].
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
[3] Rozhodl, že se žalobkyni po právní moci usnesení vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 5.000 Kč (bod III. výroku), a uložil jí, aby soudu ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení sdělila číslo účtu, na který jí bude soudní poplatek poukázán (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud – cituje ustanovení §289 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – nejprve předeslal, že lhůta k podání žaloby o určení neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu (o níž šlo i v projednávané věci), je svou povahou lhůtou hmotněprávní, což znamená, že nejpozději v její poslední den musí být žaloba v dispozici věcně a místně příslušného soudu.
3. V posuzovaném případě, pokračoval insolvenční soud, došlo k prodeji nemovitostí mimo dražbu kupní smlouvou, jež byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 8. ledna 2020. Posledním dnem tříměsíční lhůty k uplatnění žaloby podle ustanovení §289 odst. 3 insolvenčního zákona tak byl 8. duben 2020. Žalobkyně podala žalobu o neplatnost kupní smlouvy sice osobně (již) dne 15. ledna 2020, učinila tak však u Obvodního soudu pro Prahu 5, který není soudem insolvenčním. Vzhledem k tomu, že v dané věci jde o incidenční spor, rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. srpna 2020, č. j. Ncp 464/2020-77, (jež nabylo právní moci dne 21. září 2020) tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení insolvenčnímu soudu. Protože žaloba byla doručena insolvenčnímu soudu až dne 27. října 2020, tedy po uplynutí zákonné tříměsíční propadné lhůty, je nutné uzavřít, že byla podána opožděně a insolvenční soud ji proto odmítl podle ustanovení §160 odst. 4 insolvenčního zákona. Pro úplnost doplnil, že žalobkyně v žalobě nijak nezpochybňovala, že nabyvatel nemovitostí byl v dobré víře.
4. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud – odkazuje na §159 odst. 1 písm. f/, §160 odst. 1 a 4 a §289 odst. 3 insolvenčního zákona – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že žalobkyní podaná žaloba je žalobou incidenční, kterou je nutno podat v prekluzivní lhůtě 3 měsíců ode dne zveřejnění kupní smlouvy v insolvenčním rejstříku, a to u insolvenčního soudu. Věcně a místně příslušným insolvenčním soudem je Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 29. listopadu 2018, č. j. MSPH 88 INS XY, zjistil úpadek žalobkyně a povolil jí oddlužení. V daném případě žalobkyně sice splnila podmínku zachování lhůty (úkon učinila dne 15. ledna 2020), nikoli však již podmínku druhou, tj. podání žaloby u věcně a místně příslušného soudu. S ohledem na zvláštní úpravu obsaženou v insolvenčním zákoně přitom nelze pro zachování lhůty aplikovat obecnou úpravu obsaženou v ustanovení §82 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), která (jak uvedla žalobkyně) nestanoví, u kterého soudu má být žaloba podána.
6. Z insolvenčního spisu odvolací soud ověřil, že kupní smlouva byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku nejprve dne 9. ledna 2020 (B-28) jako dokument označený slovy „sdělení insolvenčního správce, pokyn zajištěného věřitele“. Skutečnost, že kupní smlouva byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku, tedy výslovně z insolvenčního rejstříku nevyplývala. K opětovnému zveřejnění kupní smlouvy došlo dne 14. května 2020 (B-32) pod označením události „návrh na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, smlouva“. Teprve od tohoto řádného zveřejnění kupní smlouvy, které zahrnuje i řádné označení zveřejňované události v insolvenčním rejstříku, mohla podle odvolacího soudu začít běžet lhůta k podání žaloby o neplatnost kupní smlouvy podle §289 odst. 3 insolvenčního zákona. Posledním dnem lhůty pro podání incidenční žaloby tak byl pátek 14. srpna 2020. Jelikož žaloba byla insolvenčnímu soudu doručena až dne 27. října 2020, na správnosti závěru o opožděnosti žaloby (učiněném insolvenčním soudem) se nic nemění. Pro včasnost podání je totiž relevantní pouze to, kdy podání došlo věcně příslušnému soudu; není významné, kdy byla žaloba podána u soudu věcně nepříslušného a jak dlouho případně trvalo postoupení spisu insolvenčnímu soudu. V této souvislosti odvolací soud odkázal též na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 3/2012, uveřejněného pod číslem 84/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 84/2012“), jehož závěry měl za (mutatis mutandis) uplatnitelné i v nyní projednávané věci.
7. K odvolací argumentaci žalobkyně ohledně otázky absence dobré víry nabyvatele odvolací soud uvedl, že žalobkyně v žalobě v tomto směru netvrdila ničeho, pochybnosti o dobré víře nabyvatele nemovitostí zmínila až v odvolání, a to v naprosto obecné rovině. Nebyly tak tvrzeny (ani prokazovány) takové skutečnosti, které by mohly vést k závěru o nedostatku dobré víry nabyvatele, a již proto není splněna podmínka pro prolomení lhůty ve smyslu §289 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona.
8. Odvolací soud proto uzavřel, že insolvenční soud postupoval správně, jestliže žalobu podle §160 odst. 4 insolvenčního zákona odmítl jako opožděnou.
9. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelka namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k posouzení otázku, zda lhůta podle §289 odst. 3 insolvenčního zákona marně uplyne v případě, kdy je žaloba podána k nepříslušnému soudu. K závěru soudů nižších stupňů, že žaloba nebyla podána včas u příslušného soudu, cituje ustanovení §82 o. s. ř., z něhož dovozuje, že pro zachování lhůty postačí, je-li žaloba ve lhůtě podána u kteréhokoliv soudu, nikoliv jen u příslušného soudu. V této souvislosti rovněž zdůrazňuje hmotněprávní povahu lhůty k podání žaloby na neplatnost kupní smlouvy a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne „11. července 2019“, sp. zn. 28 Cdo 4151/2018 (správně jde o usnesení ze dne 7. listopadu 2019), ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ke stavení běhu promlčecí lhůty coby typické hmotněprávní lhůty postačuje podání návrhu u věcně či místně nepříslušného soudu. Poukazuje též na (v dovolání blíže označenou) judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž platí, že byla-li správní žaloba v zákonné lhůtě podána u věcně nepříslušného soudu, není její včasnost ovlivněna tím, že byla postoupena příslušnému soudu až po lhůtě k jejímu podání.
11. Z výše uvedených důvodů dovolatelka usuzuje, že žalobu podala ve lhůtě určené ustanovením §289 odst. 3 insolvenčního zákona. Výklad soudů nižších stupňů, činící závěr o včasnosti žaloby závislým na rychlosti rozhodování konkrétních soudů o postoupení věci příslušnému soudu, dovolatelka shledává rozporným se základním právem na rovný přístup k soudní ochraně.
12. Dovolatelka nepovažuje za správný ani závěr odvolacího soudu, podle kterého v řízení netvrdila žádné konkrétní skutečnosti a neoznačila důkazy k prokázání absence dobré víry nabyvatele nemovitostí. Namítá, že již v samotné žalobě a následně i v rámci odvolání uvedla skutečnosti, které nemohly vyvolávat pochyby o tom, že nabyvatel nemovitostí nebyl v dobré víře, když věděl o tom, že jí bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře a nebyl tedy žádný důvod k prodeji nemovitostí. Poukazuje rovněž na to, že insolvenční řízení probíhalo za nestandardních okolností, když „výše částky, která byla uspokojována, minimálně dvojnásobně převýšila původní dlužnou částku“. Za tohoto stavu mohla být (podle dovolatelky) žaloba podána i po uplynutí tříměsíční lhůty.
13. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 14. července 2021, č. j. MSPH 88 INS XY, jež (beze zbytku) nabylo právní moci dne 31. července 2021, (mimo jiné) vzal na vědomí splnění oddlužení dovolatelky (bod I. výroku). Již na tomto místě Nejvyšší soud uvádí, že s přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužnice (29. listopadu 2018) byl pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužnice až do jeho skončení i v době od 1. června 2019 rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. Nejvyšší soud proto pokračoval v incidenčním sporu o (ne)platnost kupní smlouvy (§159 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona) v souladu s ustanovením §159 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona. Dovolatelka (coby dlužnice) se v intencích §159 odst. 5 insolvenčního zákona měla stát účastnicí sporu namísto insolvenčního správce; účastní se ovšem řízení od počátku v protikladném postavení (jako žalobkyně) a na obou stranách sporu současně vystupovat nemůže (nemůže se stát účastnicí řízení na místě insolvenčního správce jako původně druhého žalovaného). Nejvyšší soud na tomto základě od skončení insolvenčního řízení vychází z toho, že na straně žalované se nadále nachází pouze dosavadní první žalovaný (J. M.), čemuž přizpůsobil i označení účastníků v záhlaví tohoto rozhodnutí.
14. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
15. Dovolání Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení otázky, zda pro zachování lhůty k podání žaloby podle §289 odst. 3 insolvenčního zákona postačí, že žaloba byla (v běžící lhůtě) podána u věcně nepříslušného soudu. Potud jde o otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nezodpovězenou.
16. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu:
§5 insolvenčního zákona
Zásady insolvenčního řízení
Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách:
a/ insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů;
b/ věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti;
c/ nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce;
d/ věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.
§7 insolvenčního zákona
Nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
§7a insolvenčního zákona
Krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně
(…)
b) v incidenčních sporech
(…)
§159 insolvenčního zákona
(1) Incidenčními spory jsou
(…)
f) spory o platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení majetkové podstaty prodejem mimo dražbu
(…)
(3) Není-li dále stanoveno jinak, v incidenčních sporech nelze pokračovat po skončení insolvenčního řízení.
(4) V incidenčních sporech podle odstavce 1 písm. a/ až c/ a e/ až g/ lze pokračovat po skončení insolvenčního řízení zrušením konkursu podle §308 odst. 1 písm. c/ nebo rozhodnutím, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění reorganizačního plánu, anebo rozhodnutím, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění oddlužení. Incidenční spory podle odstavce 1 písm. a) se v takovém případě považují za spory o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášených pohledávek pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, a incidenční spory podle odstavce 1 písm. b), s výjimkou sporů o vydání výtěžku zpeněžení podle §225 odst. 5, za spory o určení, zda věc, právo, pohledávka nebo jiná majetková hodnota náležela do majetkové podstaty dlužníka ke dni skončení insolvenčního řízení.
(5) Účastníkem incidenčních sporů podle odstavce 1 písm. a/ až c/ a f/ a g/, v nichž lze pokračovat podle odstavce 4, se dnem skončení insolvenčního řízení stává místo insolvenčního správce dlužník.
(…)
§160 insolvenčního zákona
(1) Incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby.
(…)
(4) Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne. Stejně postupuje, má-li žaloba nedostatky, které se nepodařilo odstranit a které mu brání v řízení o ní pokračovat
(…)
§289 insolvenčního zákona
(…)
(3) Platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku. Platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout žalobou podanou u insolvenčního soudu i po uplynutí lhůty podle věty první, nebyl-li nabyvatel v dobré víře.
§82 o. s. ř.
(1) Řízení je zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení. Pokud je návrh na zahájení řízení učiněn prostřednictvím veřejné datové sítě a elektronické aplikace určené k podání takového návrhu, platí, že řízení je zahájeno v okamžiku, kdy je návrh dostupný informačnímu systému určenému k příjmu takového podání.
(…)
Citovaná ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu nedoznala změn od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice (od 19. října 2018).
19. Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřené právní otázce následující závěry:
20. K povaze lhůty k podání žaloby dle §289 odst. 3 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 148/2020. V tomto rozhodnutí (na jehož závěrech nemá důvod cokoli měnit a na něž v podrobnostech odkazuje) uzavřel, že lhůta k podání žaloby na určení neplatnosti smlouvy podle ustanovení §289 odst. 3 insolvenčního zákona není lhůtou procesní, pro jejíž zachování by postačoval postup dle §57 odst. 3 o. s. ř., nýbrž lhůtou hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne této lhůty došla insolvenčnímu soudu, a jejíž zmeškání nelze prominout. Nedojde-li žaloba na určení neplatnosti smlouvy ve lhůtě určené v ustanovení §289 odst. 3 insolvenčního zákona, insolvenční soud ji odmítne jako opožděnou (§160 odst. 4 věta první insolvenčního zákona).
21. Z ustanovení §289 odst. 3 insolvenčního zákona se přitom podává, že žaloba o určení neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, musí být podána ve stanovené lhůtě „u insolvenčního soudu“.
22. Vymezení pojmu „insolvenční soud“ provedl Nejvyšší soud již v R 84/2012. Tam vysvětlil, že pojem insolvenční soud je v ustanovení §2 písm. b/ insolvenčního zákona definován prostřednictvím pojmu „insolvenční řízení“ vymezeného ustanovením §2 písm. a/ insolvenčního zákona. Soudem, před nímž probíhá insolvenční řízení (insolvenčním soudem) ve smyslu uvedených definic tudíž je „soud, před nímž probíhá soudní řízení, jehož předmětem je dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení“. Pojem „insolvenční soud“ je přitom v insolvenčním zákoně používán ve významu soud prvního stupně, o čemž svědčí i dikce §92 insolvenčního zákona (který pro účely pravidla týkajícího se projednání a rozhodnutí odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu odlišuje odvolací soud na straně jedné a insolvenční soud na straně druhé). Nejvyšší soud proto uzavřel, že insolvenčním soudem ve smyslu ustanovení §2 písm. b/ insolvenčního zákona je krajský soud, před nímž probíhá insolvenční řízení vedené na majetek konkrétního dlužníka.
23. Spory o platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení majetkové podstaty prodejem mimo dražbu, patří mezi incidenční spory (§159 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona), tj. spory vyvolané insolvenčním řízením a projednávané v jeho rámci (§2 písm. d/ insolvenčního zákona), tedy (slovy §2 písm. a/ insolvenčního zákona) v rámci „soudního řízení, jehož předmětem je dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení“. „Insolvenční řízení“ je zde vázáno právě ke konkrétnímu dlužníku (jeho předmětem je úpadek nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení konkrétního dlužníka), přičemž vynětí incidenčního sporu z rámce insolvenčního řízení vedeného na majetek konkrétního dlužníka je dokonce i v působnosti jednoho krajského soudu možné (ze soudního oddělení, jehož soudce vede insolvenční řízení dlužníka do jiného soudního oddělení) jen postupem dle §160 odst. 2 insolvenčního zákona (srov. opět důvody R 84/2012).
24. Ve vazbě na to, jakým způsobem insolvenční zákon definuje pojmy „insolvenční soud“ a „insolvenční řízení“, lze z výše řečeného jednoznačně dovodit, že pro zachování lhůty k podání žaloby podle §289 odst. 3 insolvenčního zákona je nezbytné, aby žaloba nejpozději poslední den lhůty došla insolvenčnímu soudu; k zachování lhůty nepostačí, byla-li žaloba podána (v běžící lhůtě) u věcně nepříslušného soudu. Nedojde-li žaloba na určení neplatnosti smlouvy ve lhůtě určené v ustanovení §289 odst. 3 insolvenčního zákona insolvenčnímu soudu, insolvenční soud ji odmítne jako opožděnou podle ustanovení §160 odst. 4 věty první insolvenčního zákona.
25. Budiž k výše řečenému dodáno, že ustanovení §289 odst. 3 insolvenčního zákona původně (v době do 31. prosince 2013) dovolovalo zpochybnit platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení mimo dražbu, žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději „do skončení insolvenčního řízení“. V zájmu posílení právní jistoty nabyvatelů takto zpeněženého majetku pak s účinností od 1. ledna 2014 (po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů) omezilo ustanovení §289 odst. 3 insolvenčního zákona zpochybnění platnosti smluv, kterými došlo ke zpeněžení mimo dražbu, potud, že se tak musí stát žalobou podanou u insolvenčního soudu „nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku.“. K záměru touto změnou sledovanému srov. též zvláštní část důvodové zprávy [k bodům 166 až 170 (§289, §290, §291 a §293)] k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 294/2013 Sb., který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010-2013) jako tisk č. 929/0. Konečné podoby rozhodné v poměrech této věci doznalo ustanovení §289 odst. 3 insolvenčního zákona tím, že s účinností od 1. července 2017, na základě novely provedené zákonem č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bylo na konci odstavce doplněno o větu, podle níž „Platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout žalobou podanou u insolvenčního soudu i po uplynutí lhůty podle věty první, nebyl-li nabyvatel v dobré víře.“. Také zvláštní část důvodové zprávy [k bodu 68 (§289 odst. 3)] k vládnímu návrhu novely insolvenčního zákona, přijaté posléze jako zákon č. 64/2017 Sb., který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 7. volebním období (2013-2017) jako tisk č. 785/0 potvrzuje akcent na princip právní jistoty (zmíněný v důvodové zprávě k pozdějšímu zákonu č. 294/2013 Sb.), který podle záměru zákonodárce prolamuje jen u nedobrověrných nabyvatelů.
26. Požadavek, aby šlo o žalobu „podanou u insolvenčního soudu“ však zachovával text §289 odst. 3 insolvenčního zákona vždy, a to právě jako jeden z prvků principu právní jistoty nabyvatelů. Tato úprava měla [u vědomí špatných zkušeností s předchozí „konkursní“ úpravou (úpravou obsaženou v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnáním ve znění účinném do 31. prosince 2007)] bránit tomu, aby spory o platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, byly zahajovány (mimo kontrolu „insolvenčních soudů“) u soudů obecných, které nedisponují informačním systémem veřejné správy, jímž je insolvenční rejstřík (§419 odst. 1 insolvenčního zákona), a aby (v důsledku skončení insolvenčního řízení, jelikož insolvenční soud se včas nedozví o zahájení sporu, jenž může mít vliv na distribuci výtěžku zpeněžení mezi věřitele) jedinou osobou ohroženou vedením takového sporu nezůstával nabyvatel předmětu zpeněžení [jehož plnění bylo v mezidobí „rozpuštěno“ (rozvrhem nebo jinak) mezi věřitele insolvenčního dlužníka].
27. V situaci, kdy dikce §289 odst. 3 insolvenčního zákona nevyvolává pochybnost o tom, že žaloba musí být podána u „insolvenčního soudu“, by vzhledem k výše řečenému „přiměřená aplikace §82 o. s. ř.“ (o jinou v intencích §7 insolvenčního zákona jít nemůže) v tom duchu, že žaloba mohla být včas podána u jiného soudu než u „věcně příslušného“ soudu „insolvenčního“, odporovala základní zásadě insolvenčního řízení vyjádřené v §5 písm. a/ insolvenčního zákona (srov. kritéria přiměřené aplikace občanského soudního řádu v §7 insolvenčního zákona).
28. Opodstatněnými Nejvyšší soud konečně neshledává ani výhrady dovolatelky týkající se namítané absence dobré víry nabyvatele nemovitostí. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že dovolatelka v průběhu řízení netvrdila žádné konkrétní skutečnosti, jež by mohly mít vliv na dobrou víru nabyvatele nemovitostí (z toho, jakým způsobem byla koncipována žaloba, je ostatně zjevné, že dovolatelka si ani nebyla vědoma toho, že má vyhovět podmínkám plynoucím z §289 odst. 3 insolvenčního zákona). Vznášela pouze výhrady k průběhu insolvenčního řízení a proti samotnému zpeněžení nemovitostí prodejem mimo dražbu (k tomu navíc srov. ustanovení §398 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019).
29. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
30. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení (posuzováno podle obsahu spisu) náklady nevznikly.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu