ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.57.2022.1
KSBR 31 INS 17719/2015
72 ICm 3164/2020
sp. zn. 29 ICdo 57/2022-194
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců a/ V. K. , a b/ S. K. zastoupených Mgr. Evou Štauderovou, advokátkou, se sídlem ve Zlíně, Stráže 3662, PSČ 760 01, proti žalovaným 1/ J. Č. , zastoupenému JUDr. Jiřím Hanečkem, advokátem, se sídlem v Ivanovicích na Hané, Palackého náměstí 796/11, PSČ 683 23, 2/ INSKOL v. o. s. , se sídlem v Karviné, Svatováclavská 97/6, PSČ 733 01, identifikační číslo osoby 06953859, jako insolvenčnímu správci žalobců, a 3/ GAUTE, a. s. , se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25543709, zastoupenému Mgr. Zdeňkem Berkou, advokátem, se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 101/2, PSČ 602 00, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 72 ICm 3164/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobců vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS 17719/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. října 2021, č. j. 72 ICm 3164/2020, 13 VSOL 173/2021-139 (KSBR 31 INS 17719/2015), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, a to prvnímu a třetímu žalovanému k rukám jejich zástupců.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 18. února 2021, č. j. 72 ICm 3164/2020-71, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobci (dlužníci V. K. a S. K.) domáhali vůči žalovaným [1/ J. Č., 2/ Insolvenční a správcovské v. o. s., jako tehdejšímu insolvenčnímu správci žalobců (dále též jen „veřejná obchodní společnost IS“) a 3/ GAUTE, a. s.] určení, že kupní smlouva uzavřená dne 9. července 2020 mezi druhým žalovaným jako prodávajícím a prvním žalovaným jako kupujícím, za účasti třetího žalovaného, jejímž předmětem je prodej tam specifikovaných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníků (dále jen „kupní smlouva“), je neplatná (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. až IV. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel (mimo jiné) z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 28. července 2017, č. j. KSBR 31 INS 17719/2015-A-48, (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne) insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníků, povolil jim oddlužení a insolvenčním správcem dlužníků ustanovil veřejnou obchodní společnost IS.
[2] Podáním datovaným 28. července 2017 oznámila veřejná obchodní společnost IS insolvenčnímu soudu, že jejím jménem bude funkci insolvenčního správce vykonávat ohlášený společník Mgr. Ota Huleš (dále jen „O. H.“). K podání bylo připojeno (mimo jiné) podání datované 28. července 2017, označené jako „Pověření dle §40 odst. 3 insolvenčního zákona“, jímž O. H. jako ohlášený společník veřejné obchodní společnosti IS oznamuje insolvenčnímu soudu, že počínaje 28. červencem 2017 pověřila veřejná obchodní společnost IS ke všem úkonům souvisejícím s insolvenčním řízením dlužníků svého společníka Ing. Petra Sedláčka ( dále jen „ P. S.“) , který toto zmocnění přijímá.
[3] Usnesením ze dne 29. května 2018, č. j. KSBR 31 INS 17719/2015-B-44, insolvenční soud (mimo jiné) schválil oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Do majetkové podstaty náležely i nemovité věci, které jsou předmětem kupní smlouvy.
[4] Podáním ze dne 21. září 2018 a ze dne 20. května 2019 udělil zajištěný věřitel Raiffeisenbank a. s. pokyn ke zpeněžení předmětu zajištění.
[5] Jako prodávající uzavřela kupní smlouvu veřejná obchodní společnost IS, zastoupená společníkem P. S. , který smlouvu také podepsal.
[6] Dle výpisu z katastru nemovitostí LV XY pro katastrální území XY je vlastníkem předmětných nemovitých věcí první žalovaný na základě kupní smlouvy, s právními účinky zápisu ke dni 15. července 2020.
[7] Podle výpisu z obchodního rejstříku veřejné obchodní společnosti IS je jejím statutárním orgánem – společníkem O. H. a P. S., s tím, že jménem společnosti je oprávněn jednat každý ze společníků samostatně.
[8] V seznamu insolvenčních správců je jako ohlášený společník insolvenčního správce zapsán O. H.
[9] V podání datovaném 18. září 2020 uvedla veřejná obchodní společnost IS, že O. H. z procesní opatrnosti výslovně ujišťuje insolvenční soud a všechny věřitele, že souhlasí se všemi úkony a postupy, které provedl P. S.
3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §24 odst. 2, §40 odst. 1, §159 odst. 1 písm. f/ a §289 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení §95 odst. 1 a §106 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále též jen „z. o. k.“), a z ustanovení §17 odst. 1 písm. a/ zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrálního zákona) – dospěl k následujícím závěrům.
4. Žaloba je včasná a třetí žalovaný je ve věci pasivně legitimován, neboť byl stranou kupní smlouvy jako osoba zúčastněná, která byla pověřena provedením on-line aukce a na jejíž účet byla složena část kupní ceny.
5. Žaloba založená na tvrzení, že kupní smlouvu uzavřela za veřejnou obchodní společnost IS osoba (P. S. coby neohlášený společník), která k tomu nebyla oprávněna, není důvodná.
6. Kupní smlouva je platná. Podstatné je to, že žalobci napadají právní jednání insolvenčního správce, které směřuje mimo insolvenční řízení vůči třetí osobě, jež nemá s dlužníky ani s jiným účastníkem insolvenčního řízení nic společného. Uplatní se tedy obecné principy jednání za veřejnou obchodní společnost. Statutárním orgánem insolvenčního správce jsou společníci O. H. a P. S., s tím, že jménem společnosti je oprávněn jednat každý ze společníků samostatně. P. S. tak byl oprávněn za insolvenčního správce uzavřít kupní smlouvu.
7. I úkony, které učinil neohlášený společník, lze zhojit dodatečně tím, že s nimi následně souhlasí ohlášený společník. Opačný výklad by byl v rozporu se zásadami insolvenčního řízení.
8. Vklad vlastnického práva dle kupní smlouvy povolil katastrální úřad rozhodnutím, jemuž svědčí presumpce správnosti správního rozhodnutí, když je nenapadl žádný z účastníků vkladového řízení ani třetí osoba. První žalovaný tedy nabyl nemovité věci v dobré víře.
9. K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý až čtvrtý výrok).
10. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními insolvenčního soudu a doplnil dokazování kupní smlouvou, z níž (mimo jiné) zjistil, že ji podepsal první žalovaný (jako kupující) dne 1. července 2020, druhý žalovaný (jako prodávající) dne 9. července 2020 a třetí žalovaný (jako zúčastněný subjekt) dne 14. července 2020.
11. Cituje ustanovení §24 odst. 2, §40 odst. 1 a §289 odst. 3 insolvenčního zákona, ustanovení §95 odst. 1 a §106 odst. 1 z. o. k. a ustanovení §164 odst. 1, §440 odst. 1, §574 a §588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a vycházeje ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 ICdo 26/2013, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 NSČR 24/2014, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 135/2018 (dále jen „R 135/2008“), odvolací soud přisvědčil především insolvenčnímu soudu v závěru o včasnosti žaloby, jakož i pasivní legitimaci třetího žalovaného. Shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že kupní smlouva není neplatná. K tomuto závěru však dospěl na základě jiných důvodů než insolvenční soud. Potud uvedl následující:
12. Není podstatné, že žalobci napadli právní jednání insolvenčního správce, které směřuje mimo insolvenční řízení, a směřuje vůči třetí osobě, jež nemá nic společného s dlužníky ani s jiným účastníkem insolvenčního řízení. Kupní smlouvou byl zpeněžen majetek z majetkové podstaty dlužníků prodejem mimo dražbu, proto je třeba na ni nahlížet jako na jednání, které je „součástí insolvenčního řízení“.
13. Ze samotné skutečnosti, že za insolvenčního správce kupní smlouvu uzavřel společník veřejné obchodní společnosti IS, který není jejím ohlášeným společníkem, nelze dovozovat neplatnost kupní smlouvy. Při uzavření kupní smlouvy P. S. jednal na základě pověření O. H (jako ohlášeného společníka) ze dne 28. července 2017, přičemž uzavření kupní smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetku dlužníků prodejem mimo dražbu, není takovou činností, při níž by se insolvenční správce nemohl nechat zastoupit.
14. I případný nedostatek zastoupení při uzavření kupní smlouvy byl v dané věci dodatečně zhojen tím, že O. H. podáním ze dne 18. září 2020 výslovně ujistil insolvenční soud a věřitele, že souhlasí se všemi úkony a postupy, které učinil P. S.
15. Proti té části prvního výroku rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu ve věci samé (posuzováno podle obsahu dovolání), podali žalobci dovolání, v němž namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
16. Přípustnost dovolání vymezují dovolatelé argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Konkrétně dovolatelé předkládají Nejvyššímu soudu k zodpovězení tyto otázky:
[1] Je přípustné, aby za ohlášeného společníka ve smyslu ustanovení §24 odst. 2 insolvenčního zákona vykonával všechny úkony v insolvenčním řízení společník veřejné obchodní společnosti, který nesplňuje podmínky pro výkon funkce insolvenčního správce podle zákona o insolvenčních správcích?
[2] Je přípustné, aby ohlášený společník veřejné obchodní společnosti udělil generální plnou moc ke svému zastupování jiné osobě, která nesplňuje podmínky výkonu funkce insolvenčního správce?
[3] Je přípustné, aby ohlášený společník dodatečně zhojil všechny úkony učiněné zmocněncem, kterému udělil ke svému zastupování generální plnou moc?
[4] Je přípustné, aby ohlášený společník veřejné obchodní společnosti dodatečně zhojil úkon učiněný zmocněncem, kterým zpeněžil majetek dlužníků?
17. Dovolatelé též namítají, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudkem ze dne 10. června 2020, č. j. 31 ICdo 36/2020-103 (jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 104/2020, dále jen „R 104/2020“).
18. Dovolatelé snášejí argumenty ve prospěch názoru, podle něhož byl ohlášený společník veřejné obchodní společnosti jedinou osobou, která byla oprávněna uzavřít jménem insolvenčního správce kupní smlouvu a nemohla k tomuto jednání zmocnit další osobu. Podle dovolatelů se měl odvolací soud zabývat i tím, zda generální zmocnění osoby, jež nemá kvalifikační předpoklady pro výkon funkce insolvenčního správce, nelze považovat za obcházení insolvenčního zákona a zákona o insolvenčních správcích, které kladou důraz na osobní výkon funkce k tomu kvalifikovanou osobou.
19. Dovolatelé dále tvrdí, že odvolací soud ve své argumentaci zásadou zakotvenou v §574 o. z. (podle kterého je na právní jednání potřeba hledět spíše jako na platné než jako na neplatné) nezohlednil specifika daná insolvenčním řízením, která upravují „zvláštní přezkum“ pro zpeněžení majetku mimo dražbu a která jako taková mohou být přezkoumávána a shledána neplatnými. Nezabýval se ani tím, zda generální zmocnění osoby, která nemá kvalifikační předpoklady pro výkon funkce insolvenčního správce, nelze s ohledem na znění §588 o. z. považovat za narušení veřejného pořádku z důvodu rezignace na kvalifikovaný výkon funkce insolvenčního správce. K tomu poukazují na výklad pojmu „zjevně“ provedený v R 104/2020.
20. První žalovaný ve vyjádření zdůrazňuje, že dovolatelé mu dosud nemovitost řádně nepředali ani nevyklidili. Navrhuje dovolání odmítnout jako nedůvodné.
21. Veřejná obchodní společnost IS (původně druhý žalovaný) má za to, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolateli předestřené otázky jsou řešeny zákonnými ustanoveními, která aplikoval odvolací soud. Navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné.
22. Třetí žalovaný navrhuje dovolání zamítnout, když rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné a řízení není zatíženo procesními vadami.
23. Nejvyšší soud předesílá, že v průběhu dovolacího řízení došlo ke změně v osobě druhého žalovaného. Vrchní soud v Olomouci (měnícím) usnesením ze dne 30. září 2022, č. j. KSBR 31 INS 17719/2005, 1 VSOL 194/2022-B-248 (proti němuž podané dovolání dlužníků Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 30. června 2023, sen. zn. 29 NSČR 208/2022), veřejnou obchodní společnost IS zprostil funkce insolvenčního správce žalobců k okamžiku ustanovení nového insolvenčního správce. Insolvenční soud usnesením ze dne 10. listopadu 2022, č. j. KSBR 31 INS 17719/2005-B-252 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku 10. listopadu 2022), ustanovil novým insolvenčním správcem INSKOL v. o. s. K této změně Nejvyšší soud přihlédl při označení druhého žalovaného v záhlaví tohoto rozhodnutí.
24. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
25. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř.) pro řešení otázek dovolateli předestřených, neboť v tomto ohledu není rozhodovací praxe dovolacího soudu dosud ustálena.
26. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
27. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
28. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Podle ustanovení §24 odst. 2 insolvenčního zákona veřejná obchodní společnost, která je ustanovena insolvenčním správcem, oznámí insolvenčnímu soudu neprodleně, kdo z jejích společníků, prostřednictvím kterých vykonává činnost insolvenčního správce, bude jejím jménem funkci insolvenčního správce vykonávat; odstavec 1 platí pro tohoto společníka obdobně.
Dle ustanovení §40 insolvenčního zákona insolvenční správce jedná svým jménem na účet dlužníka, pokud na něho přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou. Označuje se způsobem, z něhož je patrno, že tak činí při výkonu funkce insolvenčního správce; součástí jeho označení je i nezaměnitelné označení dlužníka, s jehož majetkovou podstatou nakládá (první odstavec). Jednáním podle odstavce 1 jsou zejména právní úkony, jimiž insolvenční správce zpeněžuje majetkovou podstatu nebo s ní jinak nakládá, a jeho úkony v incidenčních sporech, jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka (druhý odstavec). Insolvenční správce může pověřit svého zaměstnance i zaměstnance dlužníka, aby za něho jednal v soudních a jiných řízeních; tím není dotčena jeho odpovědnost podle tohoto zákona (třetí odstavec).
Z ustanovení §2 zákona o insolvenčních správcích plyne, že insolvenčním správcem je fyzická osoba, která je oprávněna vykonávat činnost insolvenčního správce (první odstavec). Insolvenčním správcem je rovněž i veřejná obchodní společnost nebo zahraniční obchodní společnost nebo zahraniční sdružení, které poskytuje stejné záruky ručení společníků jako veřejná obchodní společnost, a je založená podle práva členského státu Evropské unie, členských států Dohody o evropském hospodářském prostoru a která je oprávněna vykonávat činnost insolvenčního správce (druhý odstavec).
Podle ustanovení §1401 o. z. správce plní své povinnosti osobně. Na jinou osobu může přenést svou působnost nebo se dát jinak zastoupit jen při jednotlivém právním jednání; přitom je povinen takovou osobu pečlivě vybrat a dát jí dostatečné pokyny (první odstavec). Dá-li se správce neoprávněně zastoupit jinou osobou nebo pověří-li jinou osobu neoprávněně výkonem své působnosti, je beneficientovi odpovědný s touto osobou společně a nerozdílně ze všeho, co učinila (druhý odstavec).
29. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platilo ustanovení §2 zákona o insolvenčních správcích i ustanovení §1401 o. z. již v době vydání rozhodnutí o úpadku (28. července 2017); později tato ustanovení nedoznala změn. Citovaná ustanovení insolvenčního zákona platila v nezměněné podobě od rozhodnutí o úpadku do 31. května 2019. S přihlédnutím k článku II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, přitom pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníků se ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019 uplatní v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníků i v době od 1. června 2019.
30. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází ze závěru plynoucího již z R 135/2018, podle něhož u veřejné obchodní společnosti se osobním výkonem funkce insolvenčního správce dlužníka rozumí výkon funkce insolvenčního správce prostřednictvím ohlášeného společníka, jímž může být jen fyzická osoba, která sama splňuje předpoklady pro výkon funkce insolvenčního správce (§5 odst. 1 písm. d/, §8 odst. 1 písm. a/ zákona o insolvenčních správcích).
31. K otázkám položeným dovolateli činí Nejvyšší soud tyto závěry:
1/ Je vyloučeno, aby insolvenční správce po svém ustanovení do funkce přenesl na základě „generální plné moci“ nebo jinak všeobecně formulovaného zmocnění nebo pověření plnění všech povinností insolvenčního správce na fyzickou osobu, která by funkci insolvenčního správce jinak sama nemohla vykonávat. O takový případ jde i tehdy, jestliže veřejná obchodní společnost jako insolvenční správce dlužníka současně s oznámením osoby ohlášeného společníka, který bude jejím jménem vykonávat funkci insolvenčního správce (§24 odst. 2 insolvenčního zákona), nebo bezprostředně po takovém oznámení, pověří podle §40 odst. 3 insolvenčního zákona ke všem úkonům souvisejícím s insolvenčním řízením dlužníka svého neohlášeného společníka (jenž není osobou s povolením vykonávat funkci insolvenčního správce).
2/ Je třeba rozlišovat nezastupitelné a zastupitelné procesní úkony (právní jednání) insolvenčního správce. O nezastupitelné procesní úkony nebo o nezastupitelná právní jednání insolvenčního správce jde v případě, že má jít o zastoupení při jednotlivém procesním úkonu nebo při jednotlivém právním jednání, zásadně jen tam, kde tak určuje pro daný procesní úkon nebo pro dané právní jednání insolvenční zákon. V těch případech, v nichž se „nezastupitelnost“ při procesních úkonech a právních jednáních, o nichž se předpokládá, že je insolvenční správce bude činit zásadně osobně, nepodává z insolvenčního zákona, nebude takové zastoupení odporovat povaze insolvenční správy majetku, půjde-li o zastoupení při jednotlivém procesním úkonu nebo při jednotlivém právním jednání a bude-li zástupce (zmocněnec) insolvenčním správcem pečlivě vybrán a vybaven dostatečnými pokyny (srov. §1401 odst. 1 o. z.).
32. Shodně se s předestřenými otázkami vypořádal Nejvyšší soud již v usnesení sen. zn. 29 NSČR 208/2022, jímž zamítl dovolání veřejné obchodní společnosti IS (založené zčásti na obdobné dovolací argumentaci) proti usnesení, kterým ji odvolací soud zprostil funkce insolvenčního správce v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalobců.
33. V usnesení sen. zn. 29 NSČR 208/2022 Nejvyšší soud dále formuloval tyto závěry:
1/ N ásledkem porušení povinnosti vykonávat funkci insolvenčního správce zásadně osobně přitom není neplatnost, zdánlivost nebo neúčinnost hmotněprávních jednání, která namísto insolvenčního správce (fyzické osoby) činila jím (nesprávně) zmocněná osoba, nebo která namísto ohlášeného společníka insolvenčního správce (veřejné obchodní společnosti) činil jím (nesprávně) zmocněný neohlášený společník. V souladu s ustanovením §40 odst. 3 insolvenčního zákona a s ustanovením §1401 odst. 2 o. z. (jež je subsidiárně uplatnitelné i pro insolvenční správu majetku) v takovém případě platí, že insolvenční správce je společně s neoprávněným zmocněncem odpovědný společně a nerozdílně ze všeho, co onen zmocněnec učinil.
2/ Postup, jímž insolvenční správce paušálně přenese již na počátku výkonu správy majetkové podstaty dlužníka plnění všech povinností insolvenčního správce na fyzickou osobu, která by funkci insolvenčního správce jinak sama nemohla vykonávat, patří ke skutečnostem, jež odůvodňují (i) zproštění výkonu funkce insolvenčního správce podle §32 insolvenčního zákona. Jde (totiž) o hrubé porušení jedné ze základních povinností insolvenčního správce (porušení povinnosti vykonávat funkci zásadně osobně). Na tom ničeho nemění okolnost, že následkem takového „přenosu správy“ je pouze případná odpovědnost za škodu tím způsobenou, ani okolnost, že insolvenční správce dodatečně odsouhlasí dosavadní výkon správy takovou osobou.
3/ O nezastupitelné procesní úkony nebo o nezastupitelná právní jednání insolvenčního správce jde v případě, že insolvenční zákon zdůrazňuje „nezbytnost“ účasti insolvenčního správce při daném procesním úkonu nebo při daném právním jednání. Srov. k tomu poučení o „nezbytnosti“ účasti insolvenčního správce při přezkumném jednání, obsažené v §190 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona, z nějž insolvenční zákon následně (ve větě třetí téhož ustanovení) připouští výjimku jen pro zastoupení „jinou osobou zapsanou do seznamu insolvenčních správců“, dále poučení o „nezbytnosti“ účasti insolvenčního správce na schůzi věřitelů svolané k projednání reorganizačního plánu a hlasování o jeho přijetí, obsažené v §344 odst. 2 insolvenčního zákona, jakož i poučení o „nezbytnosti“ účasti insolvenčního správce na schůzi věřitelů svolané příslušným kvórem věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (§399 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona).
4/ Jednotlivé procesní úkony nebo jednotlivá právní jednání insolvenčního správce, při nichž se insolvenční správce může nechat zastoupit (za podmínek plynoucích především z §40 odst. 3 insolvenčního zákona a z §1401 odst. 1 o. z.), se však mohou stát „nezastupitelnými“ i tím, že si (osobní) účast insolvenčního správce při takovém procesním úkonu nebo při takovém právním jednání vyžádá insolvenční soud (označí ji za nezbytnou např. usnesením vydaným v rámci své dohlédací činnosti).
34. Lze tedy shrnout, že kupní smlouva, jíž byl zpeněžen majetek z majetkové podstaty žalobců prodejem mimo dražbu, není neplatná jen proto, že ji jménem insolvenčního správce (veřejné obchodní společnosti IS) uzavřel (podepsal) neohlášený společník P. S. Následkem porušení povinnosti vykonávat funkci insolvenčního správce zásadně osobně je (mimo jiné) to, že za případnou škodu je insolvenční správce odpovědný společně a nerozdílně s P. S. jako neoprávněným zmocněncem.
35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že jakkoli jsou právní úvahy na téma zastoupení ohlášeného společníka neohlášeným společníkem P. S. vedoucí odvolací soud k závěru o platnosti kupní smlouvy nepřesné (nezohledňují pověření neohlášeného společníka ke všem úkonům souvisejícím s insolvenčním řízením dlužníka), je výsledek těchto úvah věcně správný. Dovolání proto není důvodné.
36. Poukaz dovolatelů na R 104/2020 není přiléhavý. V oné věci šlo o jinou skutkovou situaci, kdy Nejvyšší soud posuzoval jednání jménem dlužníka (společnosti s ručením omezeným), nikoliv insolvenčního správce.
37. Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, Nejvyšší soud (při absenci vad řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ‒ §242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
38. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobců bylo zamítnuto a žalovaným tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Jejich náklady sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání prvního žalovaného ze dne 21. února 2022, druhého žalovaného ze dne 7. března 2022 a třetího žalovaného ze dne 15. března 2022) z částky 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, která podle §7 bodu 5. této vyhlášky činí 3 100 Kč, náhrady hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč ( §13 odst. 4 advokátního tarifu), což s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč představuje částku 4 114 Kč, kterou jsou žalobci (vzhledem k povaze věci) solidárně povinni zaplatit žalovaným, a to v případě prvního a třetího žalovaného k rukám jejich advokátů ( §149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu