ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.59.2021.1
KSPH 71 INS XY
75 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 59/2021-186
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Ing. Tomáše Zůzy , se sídlem v Praze 10, Kodaňská 61/45, PSČ 101 00, jako insolvenčního správce dlužníka B., identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Vítkova 247/7, PSČ 186 00, proti žalovanému Mgr. Marku Konečnému , se sídlem ve Zlíně, tř. Tomáše Bati 201/8, PSČ 760 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka D. F., o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 75 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka D. F. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2021, č. j. 75 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPH 71 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2021, č. j. 75 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPH 71 INS XY), a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2019, č. j. 75 ICm XY, s výjimkou bodů II. a IV. výroku, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 13. prosince 2019, č. j. 75 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že společnost B. (dále též jen „společnost B“ nebo „dlužník B“) má za společností D. F. (dále jen „dlužník D“) pohledávku ve výši 8 858 321,58 Kč, představující jistinu 5 662 643,58 Kč a příslušenství 3 195 678 Kč spočívající v úroku z prodlení 7,05 % ročně z částky 5 662 643,58 Kč za dobu od 1. ledna 2013 do 4. prosince 2017, z titulu smlouvy o půjčce ze dne 2. ledna 2008 (dále též jen „smlouva o půjčce“), přihlášenou přihláškou č. P24 jako dílčí pohledávka č. 1 (bod I. výroku).
[2] Zamítl žalobu na určení, že společnost B má za dlužníkem D pohledávku ve výši 456 484,46 Kč, představující jistinu 293 000 Kč a příslušenství 163 484,46 Kč spočívající v úroku z prodlení 7,05 % ročně z částky 293 000 Kč za dobu od 1. ledna 2013 do 4. prosince 2017 z titulu smlouvy o půjčce, přihlášenou přihláškou č. P24 jako dílčí pohledávka č. 1 (bod II. výroku).
[3] Určil, že společnost B má za dlužníkem D pohledávku ve výši 7 989 990,11 Kč představující smluvní pokutu 0,1 % denně z titulu smlouvy o půjčce z částky 5 662 643,58 Kč za dobu od 24. ledna 2014 do 4. prosince 2017, přihlášenou přihláškou č. P24 jako dílčí pohledávka č. 2 (bod III. výroku).
[4] Zamítl žalobu na určení, že společnost B má za dlužníkem D pohledávku ve výši 413 422,98 Kč, představující smluvní pokutu 0,1 % denně z titulu smlouvy o půjčce z částky 293 000 Kč za dobu od 24. ledna 2014 do 4. prosince 2017, přihlášenou přihláškou č. P24 jako dílčí pohledávka č. 2 (bod IV. výroku).
[5] Určil, že společnost B má za dlužníkem D pohledávku ve výši 6 817 233,37 Kč, představující jistinu 5 886 400 Kč a příslušenství 930 833,37 Kč z titulu bezdůvodného obohacení z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. prosince 2011 a dohody o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek ze dne 14. prosince 2011, přihlášenou přihláškou č. P24 jako dílčí pohledávka č. 3 (bod V. výroku).
[6] Určil, že společnost B má za dlužníkem D pohledávku ve výši 1 050 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. prosince 2011 a dohody o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek ze dne 14. prosince 2011, přihlášenou přihláškou č. P24 jako dílčí pohledávka č. 4 (bod VI. výroku).
[7] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod VII. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Na základě smlouvy o půjčce ze dne ze dne 2. ledna 2008 půjčila společnost B dlužníkovi D v období od 13. května 2009 do 31. prosince 2012 částku v celkové výši 9 872 635,58 Kč. Dlužník D však vrátil pouze částku 4 209 992 Kč.
[2] Dohodou o postoupení pohledávky ze dne 14. prosince 2011 (dále jen „postupní smlouva 1“) dlužník D postoupil na společnost B pohledávku ve výši 46 mil. Kč za společností DIAMOND EXPERTS LLC za úplatu ve výši 28 mil. Kč.
[3] Dohodou o postoupení pohledávky ze dne 5. prosince 2011 (dále jen „postupní smlouva 2“) postoupila společnost B na dlužníka D pohledávku ve výši 5,2 mil. Kč za R. M. (dále jen „R. M.“) z titulu smlouvy o půjčce ze dne 20. října 2011 za úplatu ve výši 5,2 mil. Kč.
[4] Dohodou o postoupení pohledávky ze dne 5. prosince 2011 (dále jen „postupní smlouva 3“) postoupila společnost B na dlužníka D pohledávku ve výši 4 896 975 Kč za R. M. z titulu smlouvy o půjčce ze dne 2. ledna 2008 za úplatu ve výši 4 896 975 Kč.
[5] Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 14. prosince 2011 (dále jen „postupní smlouva 4“) postoupila společnost B na dlužníka D pohledávku ve výši 1 050 000 Kč za společností I., (dále jen „společnost I“), z titulu smlouvy o půjčce za úplatu ve výši 1 050 000 Kč.
[6] Dne 14. prosince 2011 uzavřela společnost B s dlužníkem D dohodu o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek (dále též jen „dohoda o zápočtu“). Započítávanou pohledávkou dlužníka D byla pohledávka na zaplacení ceny za postoupení pohledávky ve výši 28 mil. Kč plynoucí z postupní smlouvy 1. Započítávanými pohledávkami společnosti B byly pohledávky na zaplacení ceny za postoupení pohledávek a/ ve výši 1 050 000 Kč plynoucí z postupní smlouvy 4, b/ ve výši 5,2 mi. Kč plynoucí z postupní smlouvy 2, c/ ve výši 4 896 975 Kč plynoucí z postupní smlouvy 3, a dále pohledávka plynoucí ze smlouvy o půjčce ve výši 4 722 267,36 Kč; společnost B tak započítávala za dlužníkem D pohledávky v celkové výši 15 869 242,36 Kč.
[7] Společnost B převedla na účet dlužníka D částku v celkové výši 5 886 400 Kč.
[8] Usnesením ze dne 3. září 2015, č. j. KSPH 67 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek společnosti B, prohlásil konkurs na její majetek a insolvenčním správcem ustanovil Ing. Tomáše Zůzu (žalobce).
[9] Usnesením ze dne 4. prosince 2017, č. j. KSPH 71 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka D, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Marka Konečného (žalovaného).
[10] Žalobce přihlásil přihláškou P24 do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka D pohledávky č. 1 ve výši 9 314 806,04 Kč, a to jistinu ve výši 5 955 643,58 Kč a příslušenství ve výši 3 359 162,46 Kč, č. 2 ve výši 8 403 413,09 Kč, č. 3 ve výši 6 817 233,37 Kč, a to jistinu ve výši 5 886 400 Kč a příslušenství ve výši 930 833,37 Kč a č. 4 ve výši 1 050 000 Kč.
[11] Při přezkumném jednání konaném dne 25. července 2018 byly všechny pohledávky přihlášené žalobcem popřeny co do pravosti a výše.
[12] Rozsudkem ze dne 21. října 2015, č. j. 15 C 358/2014-107, ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2016, č. j. 30 Co 94/2016-127, Okresní soud v Kolíně zamítl žalobu, jíž se P. D. C. domáhal určení neúčinnosti postupních smluv 1 až 4 a dohody o zápočtu. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud měl za prokázané, že jednání účastníků postupních smluv a dohody o zápočtu bylo vedeno od počátku v úmyslu vyvést z majetku společnosti B jediné likvidní prostředky, ze kterých by se mohl žalobce (P. D. C.) uspokojit. Uvedené právní úkony tedy Okresní soud v Kolíně posoudil jako neplatné podle §39 zákona č. 40/1964 sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“).
[13] Rozsudkem ze dne 12. června 2018, č. j. 67 ICm XY, který nabyl právní moci dne 11. července 2018, insolvenční soud zamítl žalobu, jíž se Ing. Tomáš Zůza jako insolvenční správce dlužníka B domáhal určení, že postupní smlouvy 1 až 4 a dohoda o zápočtu jsou vůči věřitelům dlužníka B neúčinné. Z odůvodnění uvedeného rozsudku vyplývá, že insolvenční soud – s odkazem na skutkové závěry rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. dubna 2014, č. j. 114 C 10/2012-190, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. února 2018, č. j. 7 C 501/2015-101, – měl předmětné smlouvy „shodně s Okresním soudem Praha-východ“ za neplatné podle §39 obč. zák.
3. Na tomto základě insolvenční soud při posuzování (předběžné) otázky platnosti postupních smluv 1 až 4 a dohody o zápočtu dospěl k závěru, že podle §159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), nesmí znovu rozhodnout o věci, jež byla již soudem posouzena. Jak Okresní soud v Kolíně, tak insolvenční soud již pravomocně rozhodly o neúčinnosti, respektive platnosti, předmětných smluv tak, že je posoudily jako absolutně neplatné. Dovodil, že postupní smlouvy a dohoda o zápočtu jsou neplatnými právními úkony, což má za následek, že přihlášená pohledávka žalobce je z převážné části důvodná.
4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek insolvenčního soudu potvrdil v bodech I., III., V., VI. a VII. výroku (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud – cituje §7, §198, §231, §232, §233 a §234 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a §107 odst. 1 a 2 a §451 obč. zák. – nejprve zdůraznil, že skutková zjištění insolvenčního soudu nacházejí oporu v provedeném dokazování, insolvenčním rejstříku a obsahu spisu. V odvolacím řízení nevyšlo najevo nic, co by mohlo jednotlivá zjištění a skutkové závěry, rozhodné pro posouzení projednávané věci, zpochybnit, odvolací soud tak v podrobnostech pro stručnost odkázal na napadený rozsudek. Současně se ztotožnil i s právním hodnocením věci insolvenčním soudem a pro stručnost na ně rovněž odkázal.
6. Odvolací soud dále uvedl, že jak v řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 67 ICm XY tak i v projednávané věci musel soud řešit otázku platnosti postupních smluv a dohody o zápočtu jako otázku předběžnou. Odvolací soud dovodil, že závěr insolvenčního soudu vyslovený v rozsudku č. j. 67 ICm XY o neplatnosti postupních smluv a dohody o zápočtu, je použitelný i v projednávané věci. Takový závěr (totiž) vychází z hodnocení shodných důkazů provedených v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka D.
7. Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
8. Otázky dovolacím soudem neřešené dovolatel formuluje takto: [1] Musí insolvenční soud v insolvenčním řízení dlužníka znovu posuzovat platnost právních vztahů jako předběžnou otázku, pokud již byla neplatnost právního vztahu dříve pravomocně vyřešena jako předběžná otázka rozhodnutím insolvenčního soudu v insolvenčním řízení jiného dlužníka? Jinými slovy, je za jiný soud dle ustanovení §231 odst. 1 insolvenčního zákona považován i jiný insolvenční soud, který až v průběhu insolvenčního řízení dlužníka rozhodl o neplatnosti právního vztahu věřitele a dlužníka coby o předběžné otázce v řízení o odpůrčí žalobě, kterou z tohoto důvodu zamítl?
[2] Je možné převzít v insolvenčním řízení posouzení předběžné otázky platnosti právních vztahů bez provedení dokazování a hodnocení důkazů, včetně zjištěného skutkového stavu, ze závěrů rozhodnutí insolvenčního soudu v insolvenčním řízení jiného dlužníka?
[3] Může být platnost právního úkonu řešená pro příslušnost majetku jiného dlužníka do jeho majetkové podstaty nebo pro identifikaci jeho závazků určující rovněž pro příslušnost majetku dlužníka do jeho majetkové podstaty nebo pro identifikaci jeho závazků?
9. Dovolatel odvolacímu soudu zejména vytýká, že bez jakéhokoliv dalšího zrekapitulování, hodnocení nebo provedení důkazů převzal závěry jiného insolvenčního soudu (učiněné v insolvenčním řízení jiného dlužníka) o neplatnosti předmětných smluv, které insolvenční soud (v tamním insolvenčním řízení) učinil v rámci posuzování předběžné otázky.
10. Dále dovolatel namítá, že mu byla fakticky odepřena možnost brojit odvoláním proti závěrům o neplatnosti předmětných smluv obsaženým v rozsudku insolvenčního soudu č. j. 67 ICm XY, neboť žaloba proti němu byla v tamním řízení zamítnuta a dovolatel nebyl aktivně legitimován k podání odvolání. Jestliže soudy bez dalšího přejaly závěr insolvenčního soudu o neplatnosti předmětných smluv z odkazovaného rozsudku, nemohl dovolatel onen (dle jeho přesvědčení vadný) závěr zvrátit ani v tomto řízení.
11. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry soudů obou stupňů a navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout.
12. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
13. Dovolání je přípustné dle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
14. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
17. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu:
§135
(1) Soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
(2) Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
§159a
(1) Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
(2) Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v §83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpis stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení.
(3) V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
(4) Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
18. Ve výše uvedené podobě platí citovaná ustanovení beze změn od 1. ledna 2014.
19. Přestože insolvenční soud provedl ve věci obsáhlé dokazování, ve vztahu k posouzení platnosti postupních smluv a dohody o zápočtu při právním posouzení věci nevyšel z výsledků tohoto dokazování. Pouze „zrekapituloval“ (srov. odstavec 19. rozsudku insolvenčního soudu), že předmětné smlouvy jsou neplatné, odkazuje potud na §159a odst. 4 o. s. ř. s tím, že nesmí znovu rozhodnout o věci, která byla již soudem (myšleno především insolvenčním soudem v řízení o odpůrčí žalobě) pravomocně posouzena. K tomuto závěru se jako ke správnému přihlásil odvolací soud, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že se ztotožňuje i s právním hodnocením věci insolvenčním soudem, na které pro stručnost odkázal.
20. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla projednávána znovu. Jak plyne z ustálené judikatorní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2001, pod číslem 113, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) o stejnou věc jde tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněného pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněného pod číslem 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněného pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Z uvedeného plyne, že právní posouzení dané otázky oběma soudy nemůže obstát již proto, že předmětem tohoto řízení je určení pravosti pohledávek přihlášených žalobcem do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka D a předmětem řízení vedeného u stejného insolvenčního soudu pod sp. zn. 67 ICm XY byla odpůrčí žaloba podaná žalobcem v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka B.
22. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se totiž podává, že odporové spory podle insolvenčního zákona jsou spory vyvolanými insolvenčním řízením, jejichž prostřednictvím se ve vztahu mezi věřiteli navzájem vymezuje okruh osob oprávněných podílet se na rozvrhu výtěžku zpeněžení majetku majetkové podstaty (v případě konkursu), míra tohoto uspokojení a pořadí, v jakém dochází k úhradě pohledávek jednotlivých věřitelů, a jsou vedeny jen za podmínek formulovaných insolvenčním zákonem (včetně vymezení osob aktivně legitimovaných je zahájit), a to zásadně jen za trvání insolvenčního řízení (výjimky stanoví §159 odst. 4 insolvenčního zákona). Jinak řečeno, smyslem těchto sporů je přesně určit, s pohledávkou jaké výše (a pořadí) bude věřitel zařazen tam, kde je způsobem řešení úpadku dlužníka konkurs, do rozvrhu (případně zda bude uspokojen v jiném pořadí), neboť jejich cílem je vyřešení otázky zjištění pohledávky (viz §165, §201 a pro nezajištěné pohledávky v konkursu §306 insolvenčního zákona) v návaznosti na popěrné úkony k tomu oprávněných osob (u konkursu insolvenčního správce a přihlášených věřitelů) [k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sp. zn. 29 Cdo 2753/2019]. Naproti tomu účelem odpůrčí žaloby podle insolvenčního zákona je zajistit navrácení neúčinným právním úkonem dlužníka dotčeného majetku do majetkové podstaty dlužníka (sepsat jej do majetkové podstaty dlužníka); viz např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněného pod číslem 31/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V obou řízeních zjevně není stejný předmět sporu a překážka věci rozhodnuté tak nebyla dána.
23. K tomu je nutné dodat, že akcentoval-li insolvenční soud, že nesmí znovu rozhodnout o věci, která již byla soudem posouzena, pak neozřejmil, proč řízení nezastavil. Existence překážky věci rozhodnuté totiž představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, který vede k zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř.
24. Závěr, že je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), neobstojí ani v rovině výkladu §159a odst. 1 o. s. ř. Pravomocný rozsudek vydaný v řízení o odpůrčí žalobě, jíž se žalobce domáhal vůči žalovanému určení neúčinnosti postupních smluv a dohody o započtení, nemůže být závazný pro řízení v této věci již proto, že předmětem řízení nebylo určení neplatnosti těchto smluv a dohody. Jak plyne ze shora uvedených judikatorních závěrů, závazný pro další spor stejných účastníků je pouze výsledek řízení – výrok rozhodnutí. V odkazované věci však byla odpůrčí žaloba zamítnuta a insolvenční soud (pouze) v odůvodnění svého rozhodnutí při řešení předběžné otázky dospěl k závěru, že všechny postupní smlouvy a dohoda o zápočtu jsou neplatné. Způsob, jakým soud vyřešil předběžnou otázku, však není závazný ani pro jiná řízení mezi stejnými účastníky. Srov. k tomu (k závaznosti výroku a k řešení předběžných otázek) též usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněného pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 82/2014“).
25. Zbývá se vypořádat se závěry, které odvolací soud učinil při řešení dovoláním zpochybněné právní otázky nad rámec argumentů, které na dané téma uvedl insolvenční soud.
26. Odvolací soud k odůvodnění insolvenčního soudu doplnil, že soudy v obou incidenčních sporech řešily stejnou předběžnou otázku platnosti postupních smluv a dohody o zápočtu, přičemž závěr soudu v „rozsudku o neplatnosti postupních smluv a dohody o zápočtu“ (zřejmě myšleno v rozsudku vydaném v řízení o odpůrčí žalobě) je použitelný i v projednávané věci, neboť takový závěr vychází z hodnocení shodných důkazů provedených v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka D.
27. Uvedený závěr odvolacího soudu však nemůže obstát, neboť insolvenční soud v tomto řízení sice provedl řadu důkazů, avšak při posuzování otázky platnosti postupních smluv a dohody o zápočtu z těchto důkazů nevyšel a pouze s odkazem na §159a odst. 4 o. s. ř. konstatoval, že daná otázka byla vyřešena v rozhodnutí v odpůrčím sporu.
28. Možnost vyjít (zcela nebo zčásti) ze závěrů jiného soudního rozhodnutí, v němž se mezi stejnými účastníky řešila táž předběžná otázka, připouští §135 odst. 2 o. s. ř. (a již proto nelze totéž poměřovat §159a o. s. ř.). Srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 124/2008, uveřejněného pod číslem 94/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a opět i R 82/2014. Tam, kde soudy v různých věcech mezi týmiž účastníky řeší jako předběžnou stejnou otázku, by sice měly postupovat tak, aby při posuzování stejné skutečnosti nedospívaly k rozdílným právním závěrům, s přihlédnutím k tomu, že skutkový stav věci může být v různých řízeních zjištěn odlišně, avšak nelze vyloučit ani možnost, že si různé soudy vyřeší tutéž předběžnou otázku rozdílně (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2011, 29 Cdo 3298/2011, uveřejněného pod číslem 50/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oba soudy (vedeny nesprávným úsudkem o použitelnosti §159a o. s. ř.) úpravu obsaženou v §135 odst. 2 o. s. ř. pominuly a nevyjádřily se tedy k tomu, zda a v jakém směru byl skutkový stav zjištěný v této věci shodný se skutkovým stavem zjištěným ve věcech, z jejichž rozhodnutí své závěry převzaly.
29. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí obou soudů neobstála již na základě shora podaného výkladu, shledal Nejvyšší soud nadbytečným (předčasným) zabývat se dalšími dovoláními předestřenými otázkami.
30. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí insolvenčního soudu. Nejvyšší soud tudíž zrušil i toto rozhodnutí (s výjimkou bodů II. a IV. výroku, které nebyly napadeny odvoláním) a vrátil věc v tomto rozsahu insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
31. Právní názor odvolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu