ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.67.2021.1
MSPH 99 INS 5678/2015
199 ICm 1371/2016
sp. zn. 29 ICdo 67/2021-293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Horizont ISPL v. o. s. , se sídlem v Ostravě, Koněvova 177/61, PSČ 713 00, identifikační číslo osoby 28599373, zastoupeného Mgr. Tomášem Kravčíkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, PSČ 710 00, jako insolvenčního správce dlužníka TRUST INVEST s. r. o. , proti žalovaným 1/ P. N. , a 2 / P. N. , oběma zastoupeným Mgr. Alešem Váňou, advokátem, se sídlem v Praze, Slavíkova 1568/23, PSČ 120 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 199 ICm 1371/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka TRUST INVEST s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Legerova 616/78, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26698510, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 5678/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2021, č. j. 199 ICm 1371/2016, 103 VSPH 843/2019-236 (MSPH 99 INS 5678/2015), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 25. září 2019, č. j. 199 ICm 1371/2016-174, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (Horizont ISPL v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka TRUST INVEST s. r. o.) domáhal vůči prvnímu žalovanému (P. N. ml.) a druhému žalovanému (P. N. st.) určení, že platby dlužníka provedené dne 29. ledna 2014 ve prospěch prvního žalovaného v částce 2 200 000 Kč a ve prospěch druhého žalovaného v částce 1 800 000 Kč jsou vůči věřitelům pro účely insolvenčního řízení neúčinnými právními úkony (bod I. a II. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
2. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když první rozhodnutí – rozsudek ze dne 31. května 2017, č. j. 199 ICm 1371/2016-81, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno – zrušil k odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. září 2018, č. j. 199 ICm 1371/2016, 103 VSPH 628/2017-100 (MPSH 99 INS 5678/2015).
3. Insolvenční soud ̶ odkazuje na ustanovení §235 odst. 1, §239, §241 a §242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) ̶ dospěl k následujícím závěrům:
4. Úkonům dlužníka lze odporovat, neboť je učinil v době kratší tří let před zahájením insolvenčního řízení a žaloba byla podána včas.
5. Dlužník učinil úkony ve prospěch osoby blízké ve smyslu §22 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), neboť žalovaní jsou jednateli a společníky dlužníka a jsou ve vztahu otec a syn. Šlo o „vrácení osobních půjček“, které žalovaní „v minulosti“ poskytli dlužníku.
6. V době plateb (29. ledna 2014) se dlužník nenacházel v úpadku (ani ve formě platební neschopnosti, ani ve formě předlužení), když podle rozvahy k tomuto dni měl dostatek disponibilních prostředků pro uspokojení v následujícím období splatných pohledávek dalších věřitelů. Pohledávku M. P. (dále jen „M. P.“) z titulu slevy z kupní ceny bytového domu a pohledávku M. a D. F. (dále jen „manželů F.“) z titulu vad díla dlužník rozporoval. Pohledávku J. M. (dále jen „J. M.“) z titulu „údržby počítačové sítě“ dlužník uhradil po uplynutí „rozhodné doby“.
7. Platby dlužníka ze dne 29. ledna 2014 nejsou zvýhodňujícími právními úkony podle §241 insolvenčního zákona (nešlo o právní úkony, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku), ani úmyslně zkracujícími právními úkony podle §242 insolvenčního zákona (úmysl zkrátit uspokojení dlužníkových věřitelů žalobce neprokázal).
8. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil neúčinnost plateb dlužníka ze dne 29. ledna 2014 ve prospěch prvního žalovaného ve výši 2 200 000 Kč a ve prospěch druhého žalovaného ve výši 1 800 000 Kč a tyto částky uložil žalovaným zaplatit žalobci do majetkové podstaty dlužníka do tří dnů od právní moci rozsudku (bod I. výroku), dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (bod II. výroku) a žalovaným uložil zaplatit soudní poplatky (bod III. výroku).
9. Odvolací soud doplnil dokazování usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 29. prosince 2020. Odkazuje na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a též na ustanovení §7 odst. 1, §25 odst. 3 a §26 odst. 3 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a dále na ustanovení §57 odst. 1 vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o účetnictví , dospěl k následujícím závěrům:
10. Žalovaní jako jediní jednatelé a společníci dlužníka jsou ve vztahu k dlužníku osobami blízkými a bylo tak na nich, aby vyvrátili domněnku úpadku dlužníka ke dni 29. ledna 2014 a též domněnku, že k témuž datu jim byl znám úmysl dlužníka zkrátit uspokojení pohledávek věřitelů.
11. Jelikož dlužník plnil osobám blízkým, neuplatní se ustanovení §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona.
12. Žalovaní vyvraceli domněnku platební neschopnosti dlužníka, resp. jeho úpadku ve formě předlužení, tím, že do svých úvah zahrnuli pohledávky dlužníka za společností MP building s. r. o. ve výši 800 000 Kč a dále pohledávku za manželi I. ve výši 485 686 Kč. Naopak do dlužníkovy bilance nezapočítali jeho závazky vůči J. M., manželům F. a M. P. Při takovém výpočtu činil čistý obchodní majetek dlužníka + 1 092 267 Kč. Při započtení pohledávky manželů F. ve výši 1 249 914 Kč a pohledávky M. P. ve výši 337 230 Kč by se však čistý obchodní majetek dlužníka ocitl v záporných číslech.
13. Přestože žalovaní tvrdili pohledávky dlužníka za dalšími dlužníky, neprokázali, že by je dlužník byl schopen zpeněžit a použít pro uspokojení svých věřitelů. Finanční majetek dlužníka tedy činil 1 138 000 Kč a na úhradu závazků (dluhů) dlužníka ve výši 2 644 461,74 Kč nepostačoval. Dlužník měl povinnost o uplatněných pohledávkách jeho věřitelů účtovat, tedy u pohledávky manželů F. od roku 2008, u pohledávky M. P. od roku 2012 a u pohledávky J. M. od roku 2013; měl počítat s tím, že tyto pohledávky mohou být po právu.
14. Žalovaní nevyvrátili domněnku úpadku dlužníka a plněním jen některým svým věřitelům, včetně žalovaných, zkrátili uspokojení pohledávek věřitelů ostatních, neboť v případném konkursu by jejich pohledávky byly uspokojeny v nižší míře.
15. Vztah dlužníka a žalovaných je vztahem osob blízkých. Jednatelé a zároveň společníci dlužníka museli vědět o uplatněných pohledávkách manželů F. a M. P. Nelze připustit argumentaci, podle níž většinový vlastník obchodní společnosti neznal stav jejího majetku a výši jejích dluhů. Nelze ani opomenout zahájené trestní stíhání prvního žalovaného (byť byla věc podezření ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti odložena proto, že trestní stíhání není přípustné pro promlčení), z něhož je patrná snaha dlužníka (prostřednictvím prvního žalovaného) zpeněžit v prosinci 2013 [tj. v době, kdy věděl o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. května 2013, č. j. 23 C 14/2009-261 (ve věci zaplacení finanční částky z titulu odstranění vad rodinného domu), jež napadl odvoláním] dvě bytové jednotky a opatřit si tak finanční prostředky, z nichž uspokojil pohledávky žalovaných. Okolnost, že se tak stalo za cenu odpovídající právě pohledávkám žalovaných, a nikoliv za cenu vyšší, jen podporuje závěr o úmyslu dlužníka, respektive potvrzuje domněnku, že žalovaným byl znám úmysl dlužníka zkrátit uspokojení pohledávek manželů F. a M. P.
16. Dlužník byl minimálně srozuměn s tím, že bude-li rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrzeno, pohledávku manželů F. (jen jistina činila 791 021 Kč) nebude schopen uspokojit, neboť v rozhodné době měl finanční prostředky jen ve výši 1 138 000 Kč, z nichž uspokojoval pohledávky dalších věřitelů. Žalovaným se tak nepodařilo vyvrátit jejich povědomí o dlužníkově úmyslu.
17. Úkony dlužníka jsou tedy neúčinnými podle §241 i §242 insolvenčního zákona.
18. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
19. Přípustnost dovolání vymezují ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
20. Konktrétně dovolatelé tvrdí, že odvolací soud posoudil úpadek dlužníka (ve formě platební neschopnosti i ve formě předlužení) v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Snášejí argumenty ve prospěch názoru, že dlužník ke dni uskutečnění sporných plateb nebyl v úpadku. Namítají, že odvolací soud pro účely posouzení úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti započítal i nesplatnou pohledávku (do pasiv počítal celou výši dluhu vůči společnosti Credium, a. s., ve výši 857 000 Kč, ačkoliv ke dni 29. ledna 2014 byla splatná pouze splátka tohoto úvěru ve výši 42 531 Kč). Dále namítají, že odvolací soud započítal do pasiv pohledávky M. P. a manželů F., které dlužník nebyl ochoten uhradit a vedl o nich soudní spory. K tomu dovolatelé citují ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 564/2001, uveřejněného pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
21. K úpadku dlužníka ve formě předlužení dovolatelé namítají, že odvolací soud nezapočítal do reálných aktiv veškeré kladné položky obchodního jmění, které měl dlužník k dispozici k 29. lednu 2014; nezapočítal pohledávku dlužníka za společností MP building s. r. o. Nesprávně tak aplikoval závěry Nejvyššího soudu vyplývající z usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněného pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek .
22. Dovolatelé odvolacímu soudu rovněž vytýkají, že se nevypořádal se znaleckým posudkem, který si nechali zpracovat za účelem prokázání tvrzení, že se dlužník k 29. lednu 2014 nenacházel v úpadku (v ekonomickém slova smyslu) a že odporované právní úkony nevedly k úpadku dlužníka. K tomu poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 29 Cdo 1488/2016.
23. Dovolatelé oponují i závěru odvolacího soudu, že sporné platby jsou neúčinnými úkony ve smyslu §242 insolvenčního zákona. V tomto ohledu Nejvyššímu soudu předestírají jako dosud neřešenou právní otázku, zda se může jednatel právnické osoby dopustit úmyslného jednání (v tomto případě úmyslně zkracujících právních úkonů), jestliže při učinění obchodního rozhodnutí za právnickou osobu vychází z účetních dokladů, které jsou zpracovány jinou odbornou osobou.
24. Dovolatelé argumentují tím, že jako jednatelé dlužníka mají povinnost jednat při výkonu své funkce s péčí řádného hospodáře. Vedením účetnictví pověřili odbornou osobu, které podávali věrně a aktuálně veškeré informace podstatné pro vedení účetnictví. Pokud se bránili tím, že neměli vědomost o tom, že by dlužník vyplacením zápůjček dovolatelům mohl poškodit jiné věřitele, pak vycházeli pouze z dokumentů, které jim poskytla odpovědná osoba. Jednali v dobré víře, že účetnictví dlužníka je vedeno správně a sestavy (rozvaha a výkaz zisku a ztrát) jsou bezvadné. Kdyby rozhodnutí dlužníka bylo učiněno na základě chybných účetních dokladů zpracovaných jinou odbornou osobou, pak by zavazovalo dlužníka a zakládalo by jeho odpovědnost za případnou škodu; ale nemůže zakládat úmysl dlužníka krátit jiné věřitele.
25. Závěrem dovolatelé namítají, že odvolací soud učinil opačný závěr než insolvenční soud, aniž provedl k „této otázce dokazování“, popřípadě je poučil podle §118a o. s. ř., že neunášejí důkazní břemeno ohledně vyvrácení jejich vědomosti o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele.
26. Žalobce ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu, že dovolatelé nevyvrátili domněnku úpadku dlužníka ke dni 29. ledna 2014, ani úmysl dlužníka zkrátit věřitele. Navrhuje dovolání odmítnout.
27. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
28. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř. , odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 29. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v posouzení problematiky neúčinnosti právních úkonů ve smyslu §242 insolvenčního zákona v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
30. Podmínky odporovatelnosti dle §242 insolvenčního zákona se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (respektive, jde-li o právní úkon, jehož účinky nastávají až účinností vkladu práva do katastru nemovitostí, ke dni, kdy nastaly právní účinky takového vkladu); srov. např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 90/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021, sen. zn. 29 ICdo 58/2020.
31. Skutková podstata podle §242 insolvenčního zákona je samostatnou skutkovou podstatou zabývající se neúčinností úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka. Předpokladem aplikace §242 insolvenčního zákona na právní úkon dlužníka učiněný v období 5 let před zahájením insolvenčního řízení není požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014 , uveřejněného pod číslem 117/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 117/2017“).
32. Pro naplnění skutkové podstaty neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka dle §242 insolvenčního zákona je nutné, aby úmysl dlužníka zkrátit uspokojení svého věřitele byl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. V případě právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je konstruována vyvratitelná právní domněnka, že byl dlužníkův úmysl této osobě znám. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 90/2016, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 79/2017.
33. V intencích §242 insolvenčního zákona přitom postačí, že dlužník zkrátil uspokojení pohledávky byť jediného svého věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 60/2018, včetně judikatury v jeho důvodech specifikované). Úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele nemusí směřovat vůči konkrétním osobám, které mají za ním pohledávku. Postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou, nesplatnou, nebo budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou; srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 58/2020 a judikaturu v něm označenou. Dlužník tak musel učinit úmyslně, tedy věděl, že právním úkonem může zkrátit svého věřitele, a zkrátit jej chtěl, nebo věděl, že právním úkonem může zkrátit svého věřitele, a pro případ, že jej skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn; srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 79/2017 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 60/2018.
34. V rozsudku ze dne 4. listopadu 2016, sp. zn. 21 Cdo 1625/2016 , Nejvyšší soud (v návaznosti na závěr vyjádřený již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99 ) při výkladu obdobně formulovaného pravidla v §42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), vysvětlil (a v rozsudku ze dne 30. května 2018, sp. zn. 21 Cdo 3297/2017 zopakoval), že úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele nemusí směřovat vůči konkrétním osobám, které mají za ním pohledávku. K prokázání vědomosti druhé smluvní strany právního úkonu o úmyslu dlužníka cum animo fraudandi postačí prokázání toho, že druhá strana musela v době právního úkonu vědět, že dlužník má alespoň jednu nesplacenou pohledávku a že dlužník vůči ní učinil právní úkon v úmyslu zmařit uspokojení svého věřitele. Týž závěr se uplatní i pro prokázání vědomosti druhé smluvní strany o úmyslu dlužníka cum animo fraudandi při výkladu §242 insolvenčního zákona .
35. Fyzické osoby, které činí (mohou činit) jménem právnické osoby právní úkony, jsou osobami blízkými této právnické osobě. Takové pojetí pojmu osoba blízká se uplatní i při výkladu ustanovení §242 insolvenčního zákona . Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2015, sen. zn. 29 ICdo 80/2014 , včetně judikatury zmíněné v jeho důvodech.
36. Tam, kde se zkoumá úmysl smluvních stran, jimiž jsou právnické osoby, se tato subjektivní stránka jednání zkoumá (dovozuje) podle úmyslu fyzických osob, jež za tyto právnické osoby jednají. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015 , uveřejněného pod číslem 9/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 9/2019“).
37. Osoba dlužníku blízká se může ubránit odpůrčí žalobě podle ustanovení §242 insolvenčního zákona jen tehdy, jestliže prokáže, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem svého věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula náležitou pečlivost k poznání tohoto úmyslu dlužníka. Vynaložení náležité pečlivosti druhou stranou předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla); srov. opět rozsudky Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 79/2017 a sen. zn. 29 ICdo 60/2018.
38. V rozsudku sen. zn. 29 ICdo 60/2018 pak Nejvyšší soud rozvedl předpoklad aplikovatelnosti ustanovení §242 insolvenčního zákona spočívající ve znalosti úmyslu druhé strany. Konstatoval, že se zřetelem ke smyslu úpravy obsažené v tomto ustanovení (k tomu v podrobnostech srov. též důvody R 117/2017 ) je pro poměry neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka podle §242 insolvenčního zákona uplatnitelný rovněž závěr, jež soudní praxe formulovala k předpokladům úspěšnosti obrany žalované dlužníkovi blízké osoby ve sporu o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení §42a obč. zák. V tomto směru je využitelný zejména závěr, podle kterého z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. vyplývá, že odpůrčí žaloba je důvodná, šlo-li o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, ledaže by bylo prokázáno, že druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Vynaložení náležité pečlivosti druhou stranou předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to ani při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka.
39. Právní závěry odvolacího soudu k úmyslu dlužníka zkrátit věřitele a k (ne)vyvrácení domněnky dle §242 odst. 2 insolvenčního zákona jsou s touto judikaturou v souladu.
40. Odvolací soud neměl ve skutkové rovině žádných pochyb o tom, že pohledávky M. P. a manželů F. byly v době provedení odporovaných plateb (ke dni 29. ledna 2014) po lhůtě splatnosti (pohledávka M. P. byla splatná 23. června 2012 a pohledávka manželů F. již 22. prosince 2008), přičemž dovolatelé o tom věděli. Není-li pro zkoumání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi podstatné, že tento úmysl směřuje ke zkrácení pohledávky, která ještě není splatná, nebo dokonce ke zkrácení pohledávky, která ještě nevznikla (budoucí pohledávky), pak není (nemůže být) pro vyloučení tohoto úmyslu podstatné ani to, že jde o splatnou pohledávku, o níž se vede soudní spor (o pohledávce manželů F. bylo vedeno soudní řízení).
41. Za zcela přiměřené považuje Nejvyšší soud i úvahy, které odvolací soud vedly k závěru, že úmyslu dlužníka zkrátit věřitele M. P. a manžele F. nasvědčují i skutečnosti, které odvolací soud zjistil z usnesení Policie České republiky ze dne 29. prosince 2020, s tím, že je z něj patrná snaha dlužníka (prostřednictvím prvního žalovaného) zpeněžit v prosinci 2013 (tj. v době, kdy věděl o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. května 2013, č. j. 23 C 14/2009-261, jež napadl odvoláním) dvě bytové jednotky a opatřit si tak finanční prostředky, z nichž uspokojil pohledávky dovolatelů, jakož i okolnost, že se tak stalo za cenu odpovídající pohledávkám dovolatelů. Na odvolacím soudem dovozeném (minimálně nepřímém) úmyslu dlužníka i na vědomosti dovolatelů o tomto úmyslu nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že dovolatelé svěřili vedení účetnictví dlužníka odborné osobě.
42. Argumentace dovolatelů, že vedením účetnictví pověřili odbornou osobu, neobstojí již proto, že dovolatelé jako osoby dlužníkovi blízké měli při vynaložení náležité pečlivosti vyvinout takovou činnost, aby poznali úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděli). V tomto ohledu odvolací soud přiléhavě odkázal též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 84/2016, v němž Nejvyšší soud přisvědčil názoru, že nelze připustit argumentaci, podle níž „většinový vlastník obchodní společnosti nezná stav jejího majetku a výši jejích dluhů“.
43. Výtkou, že odvolací soud dospěl k opačnému závěru než insolvenční soud, aniž provedl „ohledně této otázky“ dokazování, případně dovolatele poučil podle §118a o. s. ř., vystihují dovolatelé existenci tzv. „jiných vad řízení“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z ustanovení §237 o. s. ř. vyplývá, že odvolacím soudem řešená právní otázka (právní otázka, pro kterou lze připustit dovolání) může mít povahu hmotněprávní nebo procesní. S přihlédnutím k §241a o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a jež jako dovolací důvod výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
44. Ostatně, odvolací soud v odstavci 16. pod bodem [3] odůvodnění napadeného rozhodnutí uzavřel, že úmysl cum animo fraudandi má u dlužníka za prokázaný (že dlužník byl s tím, že nebude schopen uspokojit pohledávku manželů F, minimálně „srozuměn“). Tamtéž doplněný úsudek odvolacího soudu, že žalovaným se nepodařilo vyvrátit povědomí o (tomto) úmyslu dlužníka (jenž v této podobě mohl vyvolat otázku poučovací povinnosti dle §118a o. s. ř.) je tedy nutno poměřit závěrem (plynoucím např. z R 9/2019), že vědomost právnické osoby (obchodní společnosti) o určité (právně významné) skutečnosti je zásadně spojována s vědomostí statutárního orgánu takové právnické osoby (obchodní společnosti) o takové skutečnosti. Jinak řečeno, závěr, že dlužník (společnost s ručením omezeným) měl úmysl zkrátit věřitele, je současně i závěrem, že takový úmysl (minimálně) musel být znám jednatelům dlužníka. Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti pak nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti; srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018, uveřejněného pod číslem 110/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
45. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu obstojí již na základě závěru, podle něhož platby provedené dlužníkem dne 29. ledna 2014 jsou neúčinnými právními úkony ve smyslu §242 insolvenčního zákona, Nejvyšší soud se nezabýval (pro nadbytečnost) argumentací dovolatelů ohledně závěru odvolacího soudu o neúčinnosti sporných plateb podle §241 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.
46. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu