ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.78.2021.1
KSPH 71 INS 14260/2017
80 ICm 3692/2019
sp. zn. 29 ICdo 78/2021-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce P. M. , zastoupeného JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, se sídlem v Praze, Politických vězňů 1531/9, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ Ing. Bc. Jiřímu Farovi , se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 383/5, PSČ 500 03 , jako insolvenčnímu správci žalobce, zastoupenému JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737/3, PSČ 500 02, 2/ M. K. , zastoupenému Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Bělehradská 572/63, PSČ 120 00, a 3/ J. D. , o neplatnost kupní smlouvy, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 80 ICm 3692/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS 14260/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2021, č. j. 80 ICm 3692/2019, 101 VSPH 49/2021-182 (KSPH 71 INS 14260/2017), takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti bodům I. až III. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. října 2020, č. j. 80 ICm 3692/2019-110, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2021, č. j. 80 ICm 3692/2019, 101 VSPH 49/2021-182 (KSPH 71 INS 14260/2017), se odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V. Ve vztahu mezi žalobcem a třetí žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 2. října 2020, č. j. 80 ICm 3692/2019-110, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, jíž se žalobce (P. M.) domáhal vůči žalovaným (1/ Ing. Bc.Jiřímu Farovi, jako insolvenčnímu správci žalobce, 2/ M. K. a 3/ J. D.) určení, že kupní smlouva ze dne 28. srpna 2019 (dále též jen „kupní smlouva“), jejímž předmětem je prodej ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále též jen „nemovitosti“), je neplatná (bod I. výroku).
[2] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (body II. až IV. výroku).
2. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když první rozhodnutí ̶ rozsudek ze dne 30. března 2020, č. j. 80 ICm 3692/2019-23, kterým byla žaloba zamítnuta ̶ zrušil k odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. srpna 2020, č. j. 80 ICm 3692/2019, 101 VSPH 312/2020-45 (KSPH 71 INS 14260/2017), a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. března 2021, č. j. 80 ICm 3692/2019, 101 VSPH 49/2021-182 (KSPH 71 INS 14260/2017):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
4. Odvolací soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení, když žalobcovy žádosti ze dne 7. března 2021 a 10. března 2021 o odročení jednání vyhodnotil jako neopodstatněné, první a druhý žalovaní se k jednání nedostavili bez omluvy a třetí žalovaná souhlasila s jednáním v její nepřítomnosti. Odvolací soud ̶ vycházeje z ustanovení §14 a §15b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z ustanovení §580 odst. 1, §586 odst. 1, §588, §2079 odst. 1 a §2128 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání rozsudku insolvenčního soudu k následujícím závěrům.
5. Postup insolvenčního soudu, který posoudil námitku podjatosti rozhodující soudkyně jako nedůvodnou (a věc nepředložil nadřízenému soudu), byl správný.
6. Insolvenční soud nepochybil, jestliže věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce. Podání trestního oznámení nemůže být samo o sobě důvodem pro odročení jednání. Tvrzení o závažném onemocnění žalobce řádně nedoložil mimo jiné proto, že předložená lékařská zpráva informovala o jeho zdravotním stavu v době více než půl roku před termínem jednání.
7. Třetí žalovaná nebyla stranou kupní smlouvy, tudíž jí nesvědčí pasivní věcná legitimace ve sporu.
8. Na (ne)platnost kupní smlouvy nemohou mít vliv případná pochybení insolvenčního soudu nebo insolvenčního správce. Kupní smlouva netrpí žádnou vadou, která by ji činila neplatnou podle hmotného práva.
9. Námitka, že kupní smlouva je neplatná z důvodu nemožnosti plnění, není důvodná. Všechna právní jednání plynoucí z kupní smlouvy byla od počátku možná.
10. Žalobce, jenž není stranou kupní smlouvy, nemá právo namítat její neplatnost z důvodu omylu.
11. Kupní smlouva představuje zákonný způsob zpeněžení majetku dlužníka dle §289 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona); není tudíž dána neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy.
12. Nemovitosti tvořily podílové vlastnictví žalobce a jeho manželky, proto nemá na platnost kupní smlouvy vliv ani to, že před jejím uzavřením nebylo „rozděleno“ společné jmění manželů.
13. Předmětem kupní smlouvy byl výhradně podíl v rozsahu ideální ½ nemovitostí, proto žalobce není oprávněn domáhat se žalobou neplanosti převodu nemovitostí jako celku.
14. Podáním ze dne 14. srpna 2018 udělil zajištěný věřitel Oberbank AG pokyn ke zpeněžení ideální ½ předmětných nemovitostí. Znalecký posudek ze dne 2. dubna 2019 stanovil obvyklou cenu nemovitostí jako celku částkou 1 940 000 Kč. Podáním ze dne 31. července 2019 zajištěný věřitel souhlasil s tím, aby prodej nemovitostí jako celku (druhá ideální ½ byla zpeněžována v insolvenčním řízení manželky žalobce, vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 71 INS 14313/2017) se realizoval za cenu 2 150 000 Kč. Současně souhlasil se sjednáním slevy z kupní ceny za každou ideální ½ nemovitostí pro případ nevyklizení nemovitostí do čtyř měsíců od převodu vlastnictví.
15. Případná nevýhodnost prodeje nemovitostí může založit pouze odpovědnost insolvenčního správce nebo zajištěného věřitele. Není podstatná pro posouzení platnosti kupní smlouvy.
16. Závěr ohledně nájemní smlouvy ze dne 3. května 2015 vyslovil insolvenční soud jen nad rámec pro věc podstatných okolností (bez přímého vztahu k projednávané věci).
17. Proti oběma rozsudkům soudů nižších stupňů podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadená rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
18. Jako vyřešené v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu předkládá dovolatel Nejvyššímu soudu tyto otázky:
[1] Může insolvenční správce při prodeji mimo dražbu zatajit soudu a věřitelům, že existuje zájemce o nemovitost, který nabízí vyšší cenu, a prodat nemovitost zájemci, který nabízí méně?
[2] Může soud rozhodovat (a nepředložit věc k rozhodnutí nadřízenému soudu) v případě, že byla podána námitka systémové podjatosti?
[3] Je přípustné „v žádosti o odročení lékařské potvrzení v cizím jazyce“?
19. Jako dosud neřešené předkládá dovolatel Nejvyššímu soudu tyto otázky:
[1] Je smlouva o přenechání nemovitosti k bydlení uzavřená mezi osobami blízkými platná, i když je bezplatná?
[2] Může soud rozhodovat v nepřítomnosti účastníka řízení, který se řádně omluvil a kterému v účasti u soudu bránily vládní restrikce z důvodu epidemie?
[3] Může insolvenční správce poskytovat bez zákonného zmocnění slevy z kupní ceny?
20. Dovolatel především tvrdí, že insolvenční správce zatajil nabídku V. L., který hodlal za nemovitosti zaplatit kupní cenu 3 000 000 Kč, tj. za polovinu nemovitostí 1 500 000 Kč. Tím znemožnil plné uspokojení dalších (nezajištěných) věřitelů, případně další rozdělení zbytku výtěžku mezi dlužníka a jeho manželku. Dále dovolatel snáší argumenty ve prospěch jeho názoru o neplatnosti ujednání o slevě z kupní ceny ve výši 100 000 Kč, kterou poskytl insolvenční správce kupujícímu za to, že se dlužník se svou rodinou z nemovitosti nevystěhoval. Toto ujednání považuje dovolatel za rozporné s dobrými mravy. Současně namítá, že v insolvenčním řízení platí nepsaná zásada, že co není zákonem výslovně dovoleno, je zakázáno. K nájemní smlouvě dovolatel uvádí, že bezúplatné přenechání nemovitosti k bydlení dětem je v praxi zcela běžné. I kdyby bezúplatné přenechání nemovité věci synovi nebylo možno kvalifikovat jako nájemní smlouvu, měl ji soud posoudit například jako platnou smlouvu o výpůjčce.
21. Podle dovolatele se soudy nevypořádaly s jeho námitkou systémové podjatosti. Bez ohledu na důvodnost námitky měla být věc předložena nadřízenému soudu k rozhodnutí. K tomu dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. března 2007, sp. zn. Nad 8/2007, nebo ze dne 19. března 2014, sp. zn. Nad 92/2014.
22. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje dovolatel v tom, že soudy rozhodly v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se z jednání řádně omluvil. Prokázal, že pracuje v zahraničí a výjimka pro tzv. pendlery se vztahovala pouze k určitým povoláním (na něj nikoli, pracuje jako řidič z povolání). Kromě toho uváděl, že trpí srdeční chorobou a měl obavy o své zdraví, neboť v České republice v době konání jednání vrcholila epidemie. Soudy měly respektovat doporučení ministra spravedlnosti ze dne 19. října 2020, č. j. MSP-15/2020-SDJ-SP/9. Odvolací soud nevysvětlil, proč projednání jeho odvolání bylo tak akutní, aby nemohlo být odročeno. Porušením práva na spravedlivý proces je též neakceptování lékařské zprávy v německém jazyce. Namítá, že soudu lze předkládat listiny i v cizím jazyce, pokud o jejich obsahu není pochyb. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 23 Cdo 1656/2015.
23. První žalovaný se ve vyjádření ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů a navrhuje dovolání odmítnout.
24. Žalobce podal dovolání výslovně (též) proti bodu I. až III. výroku rozsudku insolvenčního soudu. V této části Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ zastavil podle §104 odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
25. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu o věci samé (posuzováno podle obsahu dovolání), Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení §238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
26. V případě první a druhé otázky, které dovolatel považuje za vyřešené v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz odst. 18), tak učinil pro vady, jež brání projednání dovolání, a které dovolatel nezhojil v zákonem předepsané propadné lhůtě.
27. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle kterého požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
28. Argument, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,“ může být způsobilým vymezením důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ (míněno Nejvyššího soudu, nikoliv Nejvyššího správního soudu) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. opět R 4/2014).
29. Ohledně odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dovolatel neoznačil žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterého se měl odvolací soud odchýlit, přičemž k tomuto označení je podle zákona povinen. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání tedy dovolatel ve vztahu k první a druhé otázce nedostál. Nejvyššímu soudu není existence takové judikatury bez dalšího známa.
30. Navíc, námitkou, že soud nepředložil věc nadřízenému soudu k rozhodnutí o námitce podjatosti soudce, dovolatel neotvírá žádnou právní otázku, nýbrž (nepřípustně) namítá existenci vady řízení. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1567/2009, uveřejněný pod číslem 130/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
31. Ke třetí otázce (zda je přípustné dokládat k žádosti o odročení jednání lékařské potvrzení v cizím jazyce), kterou dovolatel považuje za vyřešenou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a k níž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1656/2015, Nejvyšší soud uvádí, že na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jak Nejvyšší soud zdůraznil např. v usnesení ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 56/2021, dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
32. Ostatně, odpověď na dovolatelem formulovanou otázku je pro výsledek dovolacího řízení bezcenná. Odvolací soud totiž uzavřel, že insolvenční soud nepochybil, pokud neodročil jednání nařízené na den 1. října 2020 proto, že předložená lékařská zpráva informovala o zdravotním stavu dovolatele v době před více než půl rokem před konáním jednání. Nedospěl tedy k závěru, že lékařskou zprávu v německém jazyce „neuznává“ (jak namítá dovolatel), a ani v tomto smyslu nepřisvědčil názoru insolvenčního soudu.
33. Dále je třeba vypořádat se s otázkami, které dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení jako otázky dosud v rozhodovací praxi neřešené (viz odst. 19).
34. Ve vztahu k otázce, zda je smlouva o přenechání nemovitosti k bydlení uzavřená mezi osobami blízkými platná, platí závěry řečené v odst. 31. Na jejím řešení též rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud totiž nájemní smlouvu ze dne 3. května 2015 neposuzoval a výslovně uvedl, že potud jsou závěry insolvenčního soudu „bez přímého vztahu k projednávané kauze“. Odpověď na tuto otázku je tudíž bezvýznamná.
35. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani otázka, zda může soud rozhodovat v nepřítomnosti účastníka řízení, který „se řádně omluvil a v účasti u soudu mu bránily vládní restrikce z důvodu epidemie“. Z ustanovení §237 o. s. ř. vyplývá (pro účely posouzení přípustnosti dovolání), že musí jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na vyřešení právní otázky. Řešená právní otázka může mít povahu hmotněprávní nebo procesní (závisí na posouzení otázek procesního práva). S přihlédnutím k §241a o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím tvrzení o vadách řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Argumentace dovolatele k této otázce je založena na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, jež k otázce, zda dovolateli bránily v účasti na dovolání „covidové restrikce“, přijal odvolací soud. Taková argumentace tedy rovněž není způsobilá založit přípustnost dovolání v dané věci. Lze dodat, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
36. Ani otázka, zda insolvenční správce může poskytovat bez zákonného zmocnění slevy z kupní ceny, přípustnost dovolání nezakládá. Judikatura Nejvyššího soudu ke zpeněžování majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka prodejem mimo dražbu je ustálena v závěru, že podle §289 odst. 2 věty první insolvenčního zákona lze při prodeji mimo dražbu kupní cenu stanovit pod cenu odhadní. Srov. shodně již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 47/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sen. zn. 29 ICdo 8/2018 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 17. srpna 2020, sp. zn. II. ÚS 1632/20), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 87/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 99/2020.
37. Případná (ne)výhodnost takového prodeje může založit odpovědnost insolvenčního správce a zajištěného věřitele, avšak není významná pro posouzení platnosti kupní smlouvy. Srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 8/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 87/2018 a rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 99/2020, jakož i (dále) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2022, sp. zn. 29 Cdo 380/2020.
38. Napadené rozhodnutí z mezí této judikatury Nejvyššího soudu nijak nevybočuje, když (a to především) s poskytnutím slevy z kupní ceny (za sjednaných podmínek) zajištěný věřitel výslovně souhlasil (viz pokyn ze dne 31. července 2019).
39. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněny (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
40. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu