ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.81.2022.1
KSOS 39 INS 25571/2015
9 ICm 1834/2020
sp. zn. 29 ICdo 81/2022-119
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně M. B. , zastoupené JUDr. Janou Kudrnovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 119/3, PSČ 702 00, proti žalovaným 1/ KONREO, v. o. s. , se sídlem v Brně, Dobrovského 1310/64, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby 04706498, jako insolvenčnímu správci žalobkyně, zastoupenému Mgr. Adélou Kolajovou Němcovou, advokátkou, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Brněnská 2282/41, PSČ 591 01, a 2/ H. P. , zastoupené Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem, se sídlem v Opavě, Sadová 171/40, PSČ 746 01, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 ICm 1834/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobkyně, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 25571/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2022, č. j. 9 ICm 1834/2020, 13 VSOL 390/2021-94 (KSOS 39 INS 25571/2015), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně prvního žalovaného.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 23. září 2021, č. j. 9 ICm 1834/2020-60, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (M. B.) domáhala určení, že kupní smlouva ze dne 13. března 2020 uzavřená mezi prvním žalovaným (KONREO, v. o. s., jako insolvenčním správcem žalobkyně) a druhou žalovanou (H. P.) je neplatná (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (body II. a III. výroku).
2. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
3. Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 10. listopadu 2017, č. j. KSOS 39 INS 25571/2015-A-49, insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice M. B. a insolvenčním správcem ustanovil prvního žalovaného.
[2] První žalovaný sepsal dne 30. ledna 2018 do soupisu majetkové podstaty blíže označené nemovitosti ve vlastnictví dlužnice v katastrálním území XY (dále jen „nemovitosti“). Nemovitosti zajišťovaly pohledávky věřitelů č. 1 TG CREDIT CZ s. r. o. (dále jen „společnost T“) a č. 9 Cash & Lease Service s. r. o. (dále jen „společnost C“), přičemž oběma zajištěným věřitelům svědčil shodný okamžik vzniku práva na uspokojení ze zajištění.
[3] Znaleckým posudkem Ing. Milana Kroupy ze dne 24. ledna 2018, č. 6048-08-18, byla určena obvyklá cena nemovitostí ke dni 16. ledna 2018 ve výši 2 900 000 Kč.
[4] Zajištěný věřitel č. 1 společnost T udělil dne 12. března 2019 pokyn ke zpeněžení nemovitostí mimo jiné s tím, že zpeněžení bude realizováno prostřednictvím realitní kanceláře STING, pobočka Ostrava, a že kupní cena nebude nižší než 3 800 000 Kč. K tomuto pokynu se tentýž den připojil i zajištěný věřitel č. 9 společnost C.
[5] Na místo věřitele č. 9 společnosti C do insolvenčního řízení vstoupil T. K., který následně dne 27. února 2020 k pokynu zajištěného věřitele č. 1 společnosti T připojil podmínku, že kupní cena nebude nižší než 3 990 000 Kč.
[6] Dne 18. března 2020 uzavřeli první žalovaný jako prodávající a druhá žalovaná jako kupující kupní smlouvu, kterou bylo převedeno vlastnické právo k nemovitostem za kupní cenu 3 990 000 Kč.
4. Na tomto základě odvolací soud ‒ cituje §7, §293 odst. 1 a §289 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a §580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru o platnosti kupní smlouvy, jíž byl zpeněžen majetek dlužnice podle pokynů obou zajištěných věřitelů (majících za dlužnicí v insolvenčním řízení pohledávky zajištěné nemovitostmi) za cenu odpovídající minimální jimi požadované částce (a v daném případě převyšující i cenu odhadní).
5. K tomu odvolací soud dodal, že insolvenční soud rovněž správně zamítl návrh žalobkyně na provedení důkazu novým znaleckým posudkem ke stanovení obvyklé ceny nemovitostí ke dni zpeněžení, neboť výše odhadní ceny a její porovnání s kupní cenou je při zkoumání otázky platnosti kupní smlouvy, jíž byl zpeněžen majetek dlužnice na základě pokynu zajištěných věřitelů, bez významu.
6. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu (posuzováno podle obsahu dovolání) podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jako dovolací důvod (rovněž posuzováno dle obsahu) uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Dovolatelka zejména namítá, že nemovitosti měly být prodány za vyšší kupní cenu, čímž by došlo k vyššímu uspokojení věřitelů, a to včetně těch nezajištěných. K prokázání svého tvrzení navrhovala dovolatelka vypracování nového znaleckého posudku, avšak tento důkazní prostředek oba soudy odmítly. Dle dovolatelky byl prodej nemovitostí proveden v rozporu se zásadou vedení insolvenčního řízení k co nejvyššímu uspokojení věřitelů zakotvenou v §5 písm. a/ insolvenčního zákona. Rovněž mělo být v řízení zohledněno, že v době od zpracování znaleckého posudku do doby prodeje nemovitostí došlo k podstatnému nárůstu cen nemovitostí.
8. První žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu, zdůrazňuje, že dovolatelka neuvedla žádné okolnosti, které by projednávané řízení odlišovaly od řízení, ve kterých byla Nejvyšším soudem řešena otázka výše kupní ceny a platnosti kupní smlouvy. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
9. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
10. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
11. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno (tj. otázka vlivu výše kupní ceny na platnost kupní smlouvy za dodržení pokynů zajištěných věřitelů při zpeněžování majetku dlužníka mimo dražbu postupem podle §293 insolvenčního zákona), plně respektuje závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sen. zn. 29 ICdo 8/2018 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 17. srpna 2020, sp. zn. II. ÚS 1632/20), na který přiléhavě odkázal již odvolací soud. Tam Nejvyšší soud uvedl, že při prodeji mimo dražbu lze kupní cenu stanovit pod cenu odhadní, přičemž je rozhodný pouze pokyn zajištěného věřitele. Ten může insolvenční správce odmítnout, pokud by bylo možné předmět zajištění zpeněžit výhodněji, přičemž za pokyn odpovídá zajištěný věřitel a za zpeněžení insolvenční správce (srov. §293 odst. 1 větu třetí insolvenčního zákona a závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 47/2015, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 99/2020).
12. Případná (ne)výhodnost takového prodeje mimo dražbu tak může založit odpovědnost insolvenčního správce a zajištěného věřitele (za ocenění, výběr znalce a akceptaci znaleckých závěrů odpovídá insolvenční správce a za pokyn, který tyto závěry použije, zajištěný věřitel, který jej udílí); tyto skutečnosti však nejsou významné pro posouzení platnosti kupní smlouvy. K tomu srov. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 87/2018 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. února 2021, sp. zn. I. ÚS 2573/20).
K opomenutým důkazům.
13. Dovolatelka též namítá, že nebyl proveden jí navržený důkaz novým znaleckým posudkem. Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/1999“) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998.
14. Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).
15. Napadené rozhodnutí [v němž odvolací soud vyložil, proč má provedení dovolatelkou navrženého důkazu za nadbytečné (srov. odstavec 21. odůvodnění onoho rozhodnutí)] je s touto judikaturou v souladu.
16. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněny (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 27. 9. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu