ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.9.2023.1
KSBR 30 INS 30290/2013
74 ICm 3927/2020
sp. zn. 29 ICdo 9/2023-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce D. H. , zastoupeného Mgr. Petrem Noskem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Jana Masaryka 1669/2, PSČ 586 01, proti žalovaným 1/ JUDr. Josefu Cupkovi , se sídlem v Praze 2, Trojanova 18, PSČ 120 00, jako insolvenčnímu správci žalobce, zastoupenému Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem, se sídlem v Plzni, Lochotínská 1108/18, PSČ 301 00, a 2/ J. H. , zastoupenému JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1680/110, PSČ 400 01, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 74 ICm 3927/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 30290/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. srpna 2022, č. j. 74 ICm 3927/2020, 13 VSOL 96/2022-203 (KSBR 30 INS 30290/2013), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 30. listopadu 2021, č. j. 74 ICm 3927/2020-137, zamítl žalobu, jíž se žalobce (D. H.) domáhal určení, že kupní smlouva ze dne 22. září 2020 uzavřená mezi prvním žalovaným (JUDr. Josefem Cupkou, jako insolvenčním správcem žalobce) [prodávajícím] a druhým žalovaným (J. H.) [kupujícím], jejímž předmětem byly (v rozhodnutí blíže specifikované) nemovité věci (dále jen „nemovitosti“), (dále jen „kupní smlouva“) je neplatná (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (body II. až IV. výroku).
2. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
3. Soudy obou stupňů vyšly zejména z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 25. listopadu 2013, č. j. KSBR 30 INS 30290/2013-A-12, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a rozhodl, že bude řešen oddlužením.
[2] Insolvenční správce sepsal nemovitosti do soupisu majetkové podstaty, s tím, že na nich vázne zástavní právo smluvní zřízené k zajištění pohledávky vyplývající ze smlouvy o úvěru ve prospěch společnosti QI investiční společnosti, a. s., (dále jen „společnost Q“) a zástavní právo soudcovské zřízené ve prospěch společnosti Red orange s. r. o. (dále jen „společnost R“).
[3] Při přezkumném jednání byly pohledávky společnosti R a společnosti Q (částečně) zjištěny včetně práva na uspokojení ze zajištění.
[4] Usnesením ze dne 25. března 2014, č. j. KSBR 30 INS 30290/2013-B-9, insolvenční soud (mimo jiné) schválil oddlužení žalobce plněním splátkového kalendáře.
[5] Společnost R postoupila svou pohledávku, přihlášenou do insolvenčního řízení žalobce, na společnost Q, insolvenční soud usnesením ze dne 26. srpna 2014, č. j. KSBR 30 INS 30290/2013-P2-3, rozhodl o vstupu nabyvatele pohledávky do insolvenčního řízení.
[6] Společnost Q udělila prvnímu žalovanému písemný pokyn ke zpeněžení nemovitostí.
[7] Usnesením ze dne 27. listopadu 2014, č. j. KSBR 30 INS 30290/2013-B-44, insolvenční soud (mimo jiné) uložil prvnímu žalovanému, aby vyrozuměl otce žalobce o zahrnutí nemovitostí do soupisu majetkové podstaty žalobce a poučil jej podle §224 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a aby do marného uplynutí lhůty k podání žaloby na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty žalobce nebo do pravomocného skončení řízení o takové žalobě nepokračoval v jejich zpeněžování.
[8] Společnost Q postoupila své pohledávky za žalobcem společnosti Accora s. r. o. (dále jen „zajištěný věřitel“). Insolvenční soud následně usnesením ze dne 14. června 2016, č. j. KSBR 30 INS 30290/2013-P11-7, rozhodl o vstupu nabyvatele pohledávky do insolvenčního řízení.
[9] Usnesením ze dne 19. července 2016, č. j. KSBR 30 INS 30290/2013-B-101, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. února 2017, č. j. KSBR 30 INS 30290/2013, 1 VSOL 1306/2016-B-125, insolvenční soud (mimo jiné) zrušil oddlužení žalobce a prohlásil na jeho majetek konkurs.
[10] Žalobu, jíž se domáhal otec žalobce vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty žalobce, insolvenční soud pravomocně zamítl rozsudkem ze dne 21. května 2019, č. j. 30 ICm 844/2015-246, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 2020, č. j. 30 ICm 844/2015, 12 VSOL 933/2019-272 (KSBR 30 INS 30290/2013) .
[11] Zajištěný věřitel dal prvnímu žalovanému dne 5. května 2020 pokyn prodat nemovitosti, a to formou elektronické dražby prostřednictvím určeného dražebníka, přičemž výběr znalce za účelem ocenění nemovitostí má provést dražebník.
[12] Dne 24. července 2020 dražebníkem vybraná společnost ZUOM, a. s., vyhotovila znalecký posudek, v němž ocenila nemovitosti na částku 2.800.000 Kč.
[13] Dražební vyhláškou byl stanoven termín dražby na 17. září 2020.
[14] Dlužník dne 16. září 2020 insolvenčnímu soudu sdělil, že se pokoušel prvního žalovaného opakovaně kontaktovat s žádostí o předložení „skutečného a doložitelného vyúčtování nákladů správce“, jelikož jedná o získání daru prostřednictvím bankovní půjčky bratra žalobce s tím, že bankovní příslib již byl bratrovi žalobce udělen. Dlužník uváděl, že první žalovaný na jeho výzvy nijak nereagoval.
[15] Přípisem ze dne 18. září 2020 sdělil první žalovaný insolvenčnímu soudu, že k dražbě (17. září 2020) došlo a nemovitosti byly vydraženy za částku 2.410.000 Kč.
[16] Kupní smlouva byla uzavřena dne 22. září 2020.
[17] První žalovaný požádal 2. listopadu 2020 insolvenční soud o souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. Spolu s žádostí byla v insolvenčním rejstříku (dne 10. listopadu 2020) zveřejněna také kupní smlouva.
[18] Žalobce podal žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy 12. listopadu 2020.
4. Na tomto základě odvolací soud ‒ odkazuje na §7, §289 odst. 3 a §293 insolvenčního zákona, a judikaturu Nejvyššího soudu – přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru o platnosti kupní smlouvy, jíž byly zpeněženy nemovitosti v souladu s pokynem zajištěného věřitele (majícího za žalobcem přihlášené pohledávky zajištěné nemovitostmi), když důvody snesené žalobcem (o rozporu kupní smlouvy s dobrými mravy pro její uzavření v době, kdy první žalovaný měl objektivně informace o tom, že žalobce je připraven složit na účet majetkové podstaty peněžní prostředky ve výši odpovídající všem zjištěným pohledávkám svých věřitelů včetně odměny prvního žalovaného, a to prostřednictvím svého bratra) nepředstavují okolnosti, pro které by bylo možné uvažovat o neplatnosti kupní smlouvy. Pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení nemovitostí ani kupní smlouvu samotnou (její formu či obsah) žalobce v řízení nijak nezpochybňoval. K uvedenému odvolací soud doplnil, že kupní smlouva splňuje veškeré náležitosti tohoto typu právního jednání [srov. §560, §2078 a §2128 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)] a první žalovaný byl nepochybně oprávněn ke zpeněžení nemovitostí (§229 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona).
5. Závěrem odvolací soud dodal, že insolvenční soud rovněž správně poznamenal, že skutečnosti předestřené žalobcem jsou v obecné rovině důvody, pro které by bylo lze žalovat prvního žalovaného na náhradu jím způsobené škody žalobci (pro výkon funkce insolvenčního správce v rozporu s odbornou péčí), nikoli domáhat se určení neplatnosti kupní smlouvy. Nelze proto dovozovat, že kupní smlouva je právním jednáním odporujícím zákonu ve smyslu ustanovení §580 odst. 1 o. z. nebo jde o právní jednání, jež je v rozporu s dobrými mravy či veřejným pořádkem (§588 o. z.), jak žalobce namítá, a to ani za situace, kdy by byl žalobce „připraven“ uhradit veškeré své závazky.
6. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu (posuzováno potud podle obsahu) podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jednak k řešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (ad 1/ a 2/), a jednak k řešení právní otázky, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ad 3/) představované jeho rozsudkem ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 99/2020 . Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
7. Otázky, jež předkládá dovolatel Nejvyššímu soudu k posouzení, zní takto: [1] Je v případě dosažení účelu insolvenčního řízení v podobě zajištění prostředků k uspokojení všech „vymáhaných“ pohledávek povinností insolvenčního správce ukončit další zpeněžování zajištěného majetku (a to i tehdy, pokud by k tomuto postupu měl pokyn zajištěného věřitele)?
[2] Vede při porušení této povinnosti postup insolvenčního správce (z namítaných důvodů) k neplatnosti právního jednání vedoucího ke zpeněžení?
[3] Může vést nedodržení pravidel vyplývajících ze znění insolvenčního zákona pro postup při zpeněžování zajištěného majetku k neplatnosti takového zpeněžení?
8. Dovolatel má zejména za to, že jím uplatněná argumentace se míjí s judikaturními závěry, na něž odkázaly soudy nižších stupňů, a namítá, že ze smyslu a účelu insolvenčního řízení (při zpeněžování majetku dlužníka v jeho průběhu) plyne zásada, že do práv dlužníka by mělo být zasahováno vždy co nejmírnějším a jen natolik omezujícím způsobem, aby bylo zaručeno uspokojení práv věřitelů dlužníka (obdobně jako v exekučním řízení a řízení podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách) [odkazuje na bod 30 nálezu Ústavního soudu ze dne 1. června 2020, sp. zn. I. ÚS 1575/2016]. Podobné výchozí zásady insolvenčního řízení spatřuje dovolatel též v ustanovení §1, §5 písm. a/, §36 a §293 větě třetí insolvenčního zákona.
9. Proto má dovolatel za to, že v okamžiku, kdy insolvenční správce získá spolehlivé informace o tom, že vymáhané dluhy jsou bezezbytku uspokojitelné dobrovolným plněním dlužníka, má povinnost s ohledem na dosažení účelu insolvenčního řízení další zásahy do jeho práv (spočívající ve zpeněžování jeho majetku) ukončit.
10. Byť dovolatel připouští, že lze vést diskusi o tom, do jaké míry měl insolvenční správce jistotu o jeho skutečné schopnosti uspokojit všechny své závazky, vytýká odvolacímu soudu, že mu tuto diskusi nebylo umožněno ani započít. Soudy nižších stupňů totiž uzavřely, že jím uplatněné námitky jsou pro rozhodnutí o věci a priori nerelevantní. Ad absurdum z výkladu učiněného soudy nižších stupňů dle dovolatele plyne, že dlužníku je prakticky zakázáno vyplatit se ze svých dluhů vůči zajištěným věřitelům.
11. Z výše uvedených důvodů shledává dovolatel kupní smlouvu i nadále za neplatnou pro rozpor se zákonem, neboť to jeho (výše vysvětlený) smysl a účel zákona vyžaduje, a dobrými mravy, trvaje potud na námitce zištnosti postupu prvního žalovaného, jenž vedl k navýšení jeho odměny za činnost insolvenčního správce (odkazuje na §580 odst. 1 a §588 o. z.).
12. Závěrem dovolatel zdůrazňuje, že postupem soudů nižších stupňů došlo ke zjevnému zneužití práva ve smyslu §8 o. z., zásahu do jeho základního práva vlastnit majetek podle článku 11 Listiny základních práv a svobod a odepření spravedlnosti a práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
14. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
15. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno [tj. otázky vlivu postupu insolvenčního správce při zpeněžování nemovitostí (mimo dražbu postupem podle §293 insolvenčního zákona) na platnost kupní smlouvy], plně respektuje závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. července 2015, sen. zn. 29 NSČR 37/2013, uveřejněném pod číslem 34/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž příhodně odkázal již odvolací soud a ke kterému se Nejvyšší soud přihlásil v nedávné době např. v rozsudku ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 136/2020. Ze zde uvedených závěrů se podává, že při prodeji majetku dlužníka tvořícího předmět zajištění postupem podle §293 insolvenčního zákona, je insolvenční správce vázán pouze pokynem zajištěného věřitele. Ingerence ostatních věřitelů je vyloučena, neboť jejich práva (zejména na co nejvyšší uspokojení) a společný zájem (i) na tomto místě hájí právě insolvenční správce. Proto i odpovědnost za řádnou správu a zpeněžení zajištěného majetku nese insolvenční správce a za udělené pokyny pak právě zajištěný věřitel. Pro zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění se tak aplikuje ustanovení §293 insolvenčního zákona ve spojení s obecnými ustanoveními o zpeněžení, kromě těch, které počítají s potřebou získat i souhlasy věřitelského výboru (zástupce věřitelů) a insolvenčního soudu. Srov. též i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 47/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 99/2020.
16. Důvod přikročit na základě obsahu podaného dovolání ke změně takto ustavených judikaturních závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí (co do výsledku) v souladu, Nejvyšší soud neshledal. Zabývat se za tohoto stavu námitkou dovolatele, že insolvenční správce (první žalovaný) nepostupoval v insolvenčním řízení dlužníka v souladu se zákonem a dobrými mravy, nemá pro výsledek daného řízení (o žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy podle §289 odst. 3 insolvenčního zákona) žádný význam. Nejvyšší soud se jí tak s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení nezabýval. K tomu srov. též rozsudek Nevyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 87/2018.
17. Konečně namítá-li dovolatel (nově), že kupní smlouva je neplatná pro nedodržení pravidel stanovených insolvenčním zákonem pro postup při zpeněžování zajištěného majetku , nelze přehlédnout, že tuto argumentaci poprvé (nepřípustně) uplatňuje až v dovolacím řízení. Vzhledem k tomu, že přihlédnout k těmto skutečnostem Nejvyššímu soudu zapovídá ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř., je výše uvedená argumentace pro účely posouzení přípustnosti podaného dovolání právně bezcenná.
18. Pro úplnost (a bez jakéhokoli vlivu na výše uvedené) Nejvyšší soud s ohledem na obsah dovolání dodává, že připouští-li insolvenční zákon výslovně určitý postup, nemůže být takový postup sám o sobě současně v rozporu se základními zásadami insolvenčního řízení a vést tak ve svém důsledku k porušení základních práv dovolatele.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu