ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.95.2021.1
KSCB 46 INS 2409/2020
30 ICm 3351/2020
sp. zn. 29 ICdo 95/2021-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce AMBINS v. o. s. , se sídlem v Brně, Vídeňská 228/7, PSČ 639 00, identifikační číslo osoby 03059081, jako insolvenčního správce dlužníka S. B., zastoupeného Mgr. Ing. Ladislavem Kavříkem, advokátem, se sídlem v Brně, Vídeňská 228/7, PSČ 639 00, proti žalovanému Intrum Czech, s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Prosecká 851/64, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, o určení pravosti a výše vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 ICm 3351/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka S. B. , vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 46 INS 2409/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2021, č. j. 30 ICm 3351/2020, 104 VSPH 278/2021-54 (KSCB 46 INS 2409/2020), ve znění usnesení téhož soudu ze dne 28. května 2021, č. j. 30 ICm 3351/2020, 104 VSPH 278/2021-60 (KSCB 46 INS 2409/2020), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 14. ledna 2021, č. j. 30 ICm 3351/2020-34, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, jíž se žalobce (AMBINS v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka S. B.) domáhal vůči žalovanému (Intrum Czech, s. r. o.) určení, že pohledávka žalovaného přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou P14-1 činí na příslušenství částku 21 565,33 Kč a žalovaný tak nemá za dlužníkem pohledávku ve výši 14 249,51 Kč (bod I. výroku).
[2] Zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalovanému určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku přihlášenou přihláškou P14-2 ve výši 251 005,47 Kč (bod II. výroku).
[3] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem:
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění insolvenčního soudu, která považoval za správná. Poté, co zopakoval dokazování dohodou o uznání dluhu ze dne 10. února 2011 (dále též jen „dohoda o uznání dluhu“) a rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem JUDr. Evou Vaňkovou dne 13. září 2011, č. j. Va-PD 881/2011-6 (dále též jen „rozhodčí nález“), se ztotožnil i s právním posouzením věci insolvenčním soudem. Odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu, odvolací soud dospěl k následujícím závěrům:
4. Rozhodčí smlouva, na jejímž podkladě byl vydán rozhodčí nález, není neplatná. Byla sjednána individuálně a výběr rozhodce se uskutečnil transparentním způsobem. Podle právní úpravy účinné do 30. listopadu 2016 (§2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů) nebylo ani ve spotřebitelských vztazích vyloučeno ujednání, že spory mezi dodavatelem a spotřebitelem budou řešeny nezávislým rozhodcem.
5. Rozhodčí nález není rozhodčím nálezem pro uznání. Podle jeho odůvodnění předložené důkazy nevzbuzují pochybnosti o jejich pravosti, jde o listiny platné a jejich obsah je v souladu s žalobními tvrzeními. Rozhodčí nález tedy obsahuje právní posouzení věci.
6. V intencích §199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), insolvenční správce nemůže důvodně namítat, že dohoda o uznání dluhu a rozhodčí doložka jsou neplatné pro rozpor s dobrými mravy, ani to, že ujednání o smluvních pokutách jsou neplatná pro rozpor s předpisy na ochranu spotřebitele, s dobrými mravy a nemohou být součástí všeobecných smluvních podmínek. Rozhodce tyto okolnosti posuzoval v rozhodčím řízení.
7. Námitku žalobce, že ve věci rozhodoval na žalovaném ekonomicky závislý rozhodce, posoudil odvolací soud jako nedůvodnou. Potud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2019, sp. zn. 33 Cdo 1034/2018. Uzavřel, že rozhodčí smlouva není neplatná z důvodu ekonomické závislosti rozhodce na žalovaném.
8. Rozhodčí nález je právním titulem způsobilým doložit v insolvenčním řízení vykonatelnost žalovaným přihlášených pohledávek.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
10. Přípustnost dovolání dovolatel vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, dále otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázek, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak a též na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně předkládá dovolatel Nejvyššímu soudu tyto otázky:
[1] Je možné (i ve sporu o pravost nebo výši vykonatelné pohledávky) označit za neplatnou spotřebitelskou formulářovou rozhodčí smlouvu, která sice obsahuje transparentně zvoleného ad hoc rozhodce, ovšem společně s „hlavní“ spotřebitelskou smlouvou je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, zejména v případě, kdy je rozhodčí smlouva zjevně sjednána s cílem poškodit práva spotřebitele?
[2] Je možné (i ve sporu o pravost nebo výši vykonatelné pohledávky) označit za neplatnou spotřebitelskou formulářovou rozhodčí smlouvu, která v souvislosti s dalšími ujednáními „hlavní“ smlouvy naplňuje znak nepřiměřeného (zneužívajícího) ujednání ve smyslu §56 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a čl. 3 odst. 1 Směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách?
[3] Je možné pro rozpor s dobrými mravy (i ve sporu o pravost nebo výši vykonatelné pohledávky) označit za neplatnou spotřebitelskou formulářovou rozhodčí smlouvu, jejíž obsah (zejména výběr rozhodců) nemohl spotřebitel nijak ovlivnit, a kterou byl pro rozhodnutí ve věci vybrán rozhodce, jenž pro téhož podnikatele rozhoduje desetitisíce sporů, za které inkasuje desítky milionů korun, a to za situace, kdy při svém rozhodování ve prospěch podnikatele zcela zjevně a dlouhodobě ignoruje hmotněprávní ustanovení na ochranu spotřebitele, popř. i jiná ustanovení hmotného a procesního práva?
11. Otázka č. 1 je podle dovolatele dovolacím soudem rozhodována rozdílně. K tomu dovolatel poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sen. zn. 29 ICdo 138/2018. Závěry těchto rozhodnutí považuje za protichůdné. Domnívá se, že nastolená otázka by měla být posouzena jinak než v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 138/2018. Poukazuje na (podle něj rozdílné) závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sen. zn. 29 ICdo 18/2012, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 4/2017, uveřejněného pod číslem 130/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 130/2019“), usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněného pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2013“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2018,
sp. zn. 20 Cdo 1449/2018.
12. K otázce č. 2 dovolatel uvádí, že nezabýval-li se odvolací soud z úřední povinnosti možnou nepřiměřenou povahou rozhodčí smlouvy ve smyslu §56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč, zák.“), a čl. 3 Směrnice 93/13 EHS (jde o Směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách), a absolutní neplatností dle §55 odst. 2 obč. zák., je jeho postup v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 33 Cdo 1858/2011, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2019, sp. zn. 33 Cdo 3575/2017.
13. Otázka č. 3 by měla být podle dovolatele posouzena jinak než v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, a to z důvodu posunu v judikatuře Ústavního soudu, konkrétně v nálezu ze dne 16. srpna 2019, sp. zn. II. ÚS 1851/19, nálezu ze dne 13. října 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/19, a v nálezu ze dne 6. dubna 2021, sp. zn. I. ÚS 3962/18. Dále dovolatel tvrdí, že odvolací soud se odmítl zabývat neplatností rozhodčí smlouvy pro rozpor s dobrými mravy z důvodu ekonomické závislosti rozhodce na žalovaném.
14. Žalovaný ve vyjádření považuje napadený rozsudek za věcně správný a dovolání za nedůvodné. Otázky předložené dovolatelem jsou podle jeho mínění otázkami vyřešenými a odvolací soud se při jejich řešení neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
15. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
16. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto potud dovolání bez dalšího odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
17. Ve zbývající části (tj. ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé) Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
18. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je – oproti mínění dovolatele – v posouzení pro věc rozhodných otázek souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k mezím popěrného práva u vykonatelných pohledávek přiznaných pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (§199 odst. 2 insolvenčního zákona). Otázky dovolatele jsou jen pokusem o jinou formulaci otázek, které Nejvyšší soud již zodpověděl (v širším rozsahu) způsobem souladným se závěry napadeného rozhodnutí.
19. Výkladem ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval především v rozsudku ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněném pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2013“), v němž dospěl k následujícím závěrům:
[1] U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§199 odst. 2 insolvenčního zákona). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání).
[2] Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne.
20. V usnesení ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněném pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 121/2011“), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona.
21. Exekuční soudy mohou (bez jakýchkoli pochyb u rozhodčích nálezů vydaných v době před 1. dubnem 2012, mezi které patří i rozhodčí nález, o nějž jde v této věci) přijmout závěr, že rozhodčí nález jim předkládaný coby exekuční titul nemá žádné právní účinky (jelikož nebyl vydán v mezích pravomoci rozhodce) a není tedy exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že formálně nedošlo (ani již nedojde, vzhledem k případně zmeškaným lhůtám) k jeho zrušení (soudem) postupem předjímaným zákonem o rozhodčím řízení. K tomu srov. R 92/2013.
22. Není pochyb o tom, že tam, kde rozhodčí nález neprochází testem vykonatelnosti (posouzením, zda jde o způsobilý exekuční titul) v exekučním nebo vykonávacím řízení proto, že na majetek případného povinného je vedeno insolvenční řízení, lze obdobný závěr přijmout v případném sporu o pravost nebo výši pohledávky, kterou věřitel přihlásí do insolvenčního řízení jako vykonatelnou s poukazem na rozhodčí nález coby exekuční titul. K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 2/2011, ze dne 29. června 2015, sen. zn. 29 ICdo 10/2013, nebo ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 44/2013.
23. Nejvyšší soud se ve sporech ze spotřebitelských smluv vypořádává s námitkami neplatnosti (potažmo nicotnosti) rozhodčích smluv (rozhodčích doložek) tak, že platnost rozhodčí smlouvy (rozhodčí doložky) se i u formulářových smluv posuzuje odděleně od platnosti spotřebitelské smlouvy, která byla podkladem (důvodem) pro sjednání dohody o způsobu řešení sporů z ní případně vzešlých (rozhodčí smlouvy, potažmo rozhodčí doložky). Příkladmo lze uvést např. R 92/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněné pod číslem 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2860/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016,
sen. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněný pod číslem 100/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
24. Ze závěrů formulovaných v odstavcích 18 až 22 Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází. Srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněný pod číslem 3/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněný pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2012, uveřejněný pod číslem 25/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 74/2014, uveřejněný pod číslem 32/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2021, sen. zn. 29 ICdo 127/2019, uveřejněný pod číslem 57/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i dovolatelem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 138/2018, v němž Nejvyšší soud doplnil závěr, že exekuční judikatura nedopadá na odporové incidenční spory.
25. K otázce tzv. ekonomické závislosti rozhodců se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil. Ustáleně vychází ze závěru, podle něhož opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv zjevnou ekonomickou závislost nezakládá, a zejména – může ze své podstaty, tj. kdyby byla skutečně dána, představovat toliko dovolatelný indikátor (snad možného) předpokladu vyloučení rozhodce, jak jej ustavuje §8 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění do 31. prosince 2013; sama o sobě však namítaná „opakovatelnost“ bez dalšího neznamená, že by rozhodce nemohl – pakliže zároveň není tvrzeno žádného jeho osobního vztahu k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům – věc projednat a rozhodnout. K vyloučení konkrétní osoby rozhodce z projednávání a rozhodnutí o věci proto nemůže postačovat jen tvrzení, že je jednou ze stran rozhodčí smlouvy opakovaně, event. i dlouhodobě, jako možný rozhodce navrhován. K tomu srov. (za mnohá rozhodnutí) např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2018, sp. zn. 33 Cdo 3285/2018.
26. V dané věci závěr odvolacího soudu o platnosti rozhodčí smlouvy (když byla sjednána individuálně, výběr rozhodců byl sjednán transparentním způsobem, rozhodce nebyl na žalovaném ekonomicky závislý a smlouva splňuje náležitosti zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů) je v mezích uvážení odvolacího soudu souladný se závěry citovanými shora.
27. Stejně tak závěr odvolacího soudu, že ve vztahu k dohodě o uznání dluhu obsahuje rozhodčí nález právní posouzení věci (jakkoliv se omezuje na konstatování, že rozhodce nemá pochybnosti o pravosti předložených listin, že tyto listiny jsou platné a jejich obsah je v souladu s tvrzeními obsaženými v žalobě), nevybočuje z mezí shora označené (ustálené) judikatury Nejvyššího soudu.
28. O tom, že i v nyní projednávané věci tkví důvody popření vykonatelné pohledávky pravomocně přiznané rozhodčím nálezem (jejichž prostřednictvím insolvenční správce zpochybňoval platnost ujednání obsažených v dohodě o uznání dluhu týkajících se smluvních pokut, z nichž měla vzejít žalovaným přihlášená pohledávka), pouze v nepřípustném „jiném právním posouzení věci“ (v odlišném náhledu insolvenčního správce na platnost předmětných ujednání), nikoli v přípustných skutkových námitkách, které dlužník neuplatnil v rozhodčím řízení, jež předcházelo vydání rozhodčího nálezu (§199 odst. 2 část věty před středníkem insolvenčního zákona), přitom Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti.
29. Judikatura, na kterou odkazuje dovolatel, na projednávanou věc nedopadá. V R 130/2019 Nejvyšší soud řešil otázku, zda se omezení kladené ustanovením §199 odst. 2 insolvenčního zákona uplatní i tehdy, jde-li o rozhodnutí, které vydal jako příslušný orgán správce daně v daňovém řízení (nešlo o rozhodčí nález).
30. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017 a sp. zn. 20 Cdo 1449/2018 řeší otázku platnosti rozhodčích smluv v řízení o zastavení exekuce. Míjí se tedy s podstatou popěrného režimu v insolvenčním řízení. Nejvyšší soud tudíž nesdílí názor dovolatele, že otázka č. 1 [zda lze (i ve sporu o pravost nebo výši vykonatelné pohledávky) považovat za neplatnou spotřebitelskou formulářovou rozhodčí smlouvu, která obsahuje transparentně zvoleného ad hoc rozhodce, ale společně s „hlavní“ spotřebitelskou smlouvou je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, zejména v případě, kdy je rozhodčí smlouva zjevně sjednána s cílem poškodit práva spotřebitele] je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
31. V posouzení otázky, zda lze považovat za neplatnou spotřebitelskou formulářovou rozhodčí smlouvu, která v souvislosti s dalšími ujednáními „hlavní“ smlouvy naplňuje znak nepřiměřeného (zneužívajícího) ujednání, se praxe tříčlenných senátů Nejvyššího soudu nerozchází (jak tvrdí dovolatel). Závěr, že je-li neplatná „hlavní“ smlouva, je z téhož důvodu neplatná i rozhodčí smlouva uzavřená v souvislosti s „hlavní“ smlouvou, z dovolatelem citovaných rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1858/2011 a sp. zn. 33 Cdo 3575/2017 neplyne. Nadto, tato rozhodnutí byla vydána v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, nikoliv v odporovém sporu, v němž je nutno aplikovat limity ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona.
32. Dovolatelem citované nálezy Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 1851/19 a nález sp. zn. II. ÚS 2736/19) připouštějí, že důvodem pro vyloučení rozhodce může být i vztah ekonomické závislosti rozhodce. V tomto ohledu Ústavní soud konstatoval, že soudy by měly provést důkazy, které by mohly přispět k objasnění tvrzené ekonomické závislosti rozhodce. Odvolací soud se přitom námitkou ekonomické závislosti rozhodce zabýval (tvrzení dovolatele, že odvolací soud se touto otázkou odmítl zabývat, je mylné). Oba soudy se rovněž zabývaly tím, zda byla uzavřena platná rozhodčí smlouva a zda rozhodce měl pravomoc rozhodčí nález vydat, jak plyne z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3962/18 (na nějž dovolatele též poukazuje).
33. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, přičemž ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci (§202 odst. 1 insolvenčního zákona).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu