ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.161.2022.1
KSCB 26 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 161/2022-B-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužnice M. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janou Bartoškovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 26 INS XY, o osvobození dlužnice od placení zbytku dluhů, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2022, č. j. KSCB 26 INS XY, 3 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 8. února 2022, č. j. KSCB 26 INS XY, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice M. K. (bod I. výroku), určil odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce Indra-Šebesta v. o. s. (bod II. výroku), zprostil insolvenčního správce funkce (bod III. výroku) a rozhodl, že dlužnici se nepřiznává osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny a osvobození od placení pohledávek věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a od pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit a osvobození vůči ručitelům a jiným osobám, které měly vůči dlužnici pro tyto pohledávky právo postihu (bod IV. výroku).
2. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu IV. výroku.
3. Odvolací soud – cituje ustanovení §395 odst. 1, §398 odst. 3, §412 odst. 1, §413 a §414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019, a odkazuje na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání rozhodnutí insolvenčního soudu k následujícím závěrům.
4. Usnesením ze dne 19. srpna 2016, č. j. KSCB 26 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice a povolil jeho řešení oddlužením. Usnesením ze dne 5. prosince 2016, č. j. KSCB 26 INS XY, schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře, s tím, že termín první splátky stanovil ke dni 31. ledna 2017, což předurčovalo i termín poslední splátky (31. prosince 2021).
5. Dlužnice poskytovala splátky (po dobu dva a půl roku) nepravidelně a v nedostačující výši; z tohoto důvodu insolvenční správce navrhoval zrušení oddlužení. Po schválení oddlužení dlužnici opakovaně vznikaly nové závazky (z titulu nedoplatků na daních, na pojistném na zdravotní a sociální zabezpečení), které byly v řízení uplatněny jako pohledávky za majetkovou podstatou a které dlužnice uhradila až po upomínkách.
6. Dlužnice nepředkládala insolvenčnímu správci přehled svých příjmů. Proto nelze ani ověřit, jaké měla dlužnice po dobu schváleného oddlužení skutečné příjmy, zda „nějaké“ příjmy v rozporu s §412 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona nezatajovala a zda vskutku poukazovala na plnění splátkového kalendáře alespoň příslušnou zákonnou splátku dle §398 odst. 3 insolvenčního zákona.
7. Dlužnice neinformovala soud ani insolvenčního správce o pracovní činnosti u společnosti Z. C. (dále jen „společnost Z“), vykonávané na základě smlouvy o vedení účetnictví ze dne 1. března 2017 a zatajila z ní plynoucí příjem.
8. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. srpna 2019, č. j. 32 T 57/2019-405, který nabyl právní moci dne 14. ledna 2020, byla dlužnice uznána vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d/ zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, když v době od 11. dubna 2017 do 23. listopadu 2018 (za trvání schváleného oddlužení) v pozici účetní provedla nejméně 94 bankovních převodů z účtu společnosti Z na své tři účty, čímž způsobila jmenované společnosti škodu ve výši 2 591 610,49 Kč (značnou škodu).
9. V rámci schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře bylo sice dosaženo minimální zákonem požadované míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů (30,13 %), dlužnice však zjevně neplnila ostatní povinnosti plynoucí ze schváleného způsobu oddlužení stanovené v §412 odst. 1 písm. c/, d/ a e/ insolvenčního zákona, a to v takové v intenzitě, kterou nelze kvalifikovat jen jako pouhou nedbalost a která svědčí spíše o jejím nepoctivém přístupu k oddlužení. Navíc dlužnici v průběhu oddlužení opakovaně vznikaly nové peněžité závazky, které uhradila až se značným prodlením po jejich splatnosti. Současně se dlužnice v průběhu schváleného oddlužení dopustila závažného nepoctivého jednání (zločinu zpronevěry, za který byla pravomocně odsouzena), přičemž s ohledem na délku a způsob páchání trestné činnosti a výši způsobené škody je vyloučeno, aby dlužnici bylo poskytnuto dobrodiní osvobození od placení neuspokojených pohledávek podle §414 insolvenčního zákona.
10. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom smyslu, že dovolatelce přiznává osvobození od placení neuspokojených pohledávek, případně rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
11. Dovolatelka tvrdí, že nebyl dán důvod pro nepřiznání osvobození od povinnosti hradit zbylé dluhy, když splnila cíl oddlužení, tedy uspokojila věřitele v rozsahu 30,13 % jejich pohledávek a uhradila odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce. Její jednání se žádným negativním způsobem nedotklo věřitelů. S poukazem na odbornou literaturu a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 97/2015, zdůrazňuje, že v průběhu oddlužení insolvenční soud neshledal žádný důvod pro zrušení oddlužení a polemizuje se závěrem odvolacího soudu o nesplnění podmínek pro přiznání osvobození od placení neuspokojených pohledávek podle §414 insolvenčního zákona.
12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
13. Dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže uvedenými závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu, od nichž nemá Nejvyšší soud důvodu se odchylovat ani v projednávané věci.
14. Jde především o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud při výkladu §417 odst. 1 insolvenčního zákona vysvětlil, že ačkoli dikce označeného ustanovení definuje tam popsané jednání dlužníka výslovně jen coby důvod k odnětí již přiznaného osvobození (od zbytku dluhů), teleologickému výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona odpovídá, že vyjde-li stejné jednání dlužníka najevo ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození, bude namístě takové osvobození dlužníku nepřiznat, přičemž kritériem, o jehož nesplnění v daném stadiu věci půjde, bude (v souladu s dikcí §414 odst. 1 insolvenčního zákona) to, že dlužník nesplnil „řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení“.
Tamtéž Nejvyšší soud uvedl, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů), je zásada poctivosti dlužníka (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů).
15. Uvedené judikatorní závěry Nejvyššího soudu lze shrnout tak, že zjistí-li insolvenční soud za doby trvání oddlužení skutečnosti, které jsou důvodem pro rozhodnutí podle §418 insolvenčního zákona, měl by oddlužení zrušit a na majetek dlužníka prohlásit konkurs. I když tak neučiní, nebrání mu to v tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od zbytku dluhů podle §414 insolvenčního zákona znovu posuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení.
16. Dlužník je povinen vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení, přičemž to, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek §418 insolvenčního zákona po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo. Domáhá-li se dlužník dobrodiní osvobození od placení pohledávek, pak je na něm, aby osvědčil, že podmínkám pro osvobození dostál. K tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 97/2015, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil také v usneseních ze dne 29. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 40/2016, ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 19/2017, a ze dne 26. června 2018, sen. zn. 29 NSČR 94/2017.
17. Samotná skutečnost, že dlužník spáchal trestný čin majetkové povahy, nemůže vést bez dalšího („automaticky“) k závěru o nepoctivosti jeho jednání (…), avšak při zohlednění skutečností, které vyšly v řízení najevo (zejména z trestního rozsudku), nemá Nejvyšší soud důvod nepřisvědčit závěru odvolacího soudu, podle něhož se dlužník dopustil nepoctivého jednání, které brání tomu, aby byl osvobozen od placení zbytku dluhů. Dále Nejvyšší soud uvedl, že nelze pochybovat o tom, že spáchání trestného činu loupeže, při němž dlužník získá užitím násilí a pohrůžkou bezprostředního násilí finanční prostředky ve výši několika set tisíc korun českých, přičemž způsobí značnou škodu v obdobné výši, je (kromě trestněprávních konsekvencí) nepoctivým jednáním, kterému nemůže být poskytována ochrana a jež brání poskytnutí „dobrodiní“ osvobození od placení dosud neuhrazených pohledávek v rámci oddlužení podle §414 insolvenčního zákona. K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 227/2016.
18. Ze shora ustaveného judikatorního rámce zejména plyne, že insolvenční soud má povinnost zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo. Je tedy přípustné, aby insolvenční soud i poté, co vzal na vědomí splnění oddlužení, dlužníka neosvobodil od placení zbylých pohledávek, a to bez ohledu na stanovisko insolvenčního správce.
19. Dospěl-li odvolací soud ve shodě s insolvenčním soudem k závěru, že dlužnici nelze přiznat osvobození od zbytku dluhů (§414 odst. 1 insolvenčního zákona) proto, že neplnila řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře, když nepředkládala insolvenčnímu správci přehled svých příjmů (§412 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona), neinformovala soud ani insolvenčního správce o vykonávané pracovní činnosti u společnosti Z (§412 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona) a zatajila z ní plynoucí příjem (§412 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona), nijak nevybočil z (výše uvedených) ustálených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu. Rovněž úvahy, které odvolací soud vedly k závěru, podle něhož vylučuje přiznání dobrodiní osvobození od placení pohledávek již samotná skutečnost, že dlužnice v průběhu oddlužení spáchala zločin zpronevěry, Nejvyšší soud považuje za zcela přiměřené.
20. K námitce dovolatelky, že uspokojila pohledávky přihlášených věřitelů ve výši 30,13 % a uhradila odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce, Nejvyšší soud uvádí, že potud dovolatelka pomíjí, že byla povinna plnit a splnit řádně a včas všechny povinnosti podle §412 odst. 1 písm. a/ až písm. g/ a odst. 3 insolvenčního zákona, neboť všechny tyto povinnosti jsou „podstatnými“ povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení a tvoří souhrnný celek. Přisuzovat povinnostem, jež má dlužník po schválení oddlužení, rozdílný význam, je zjevně nesprávné. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněné pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení sen. zn. 29 NSČR 94/2017.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2023
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu