ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.174.2022.1
KSPA 56 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 174/2022-B-116
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníků F. D. , narozeného XY, a I. D. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 56 INS XY, o osvobození od placení pohledávek, o dovolání dlužníků, zastoupených Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem, se sídlem ve Velkém Meziříčí, Pod Hradbami 2006/9, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2022, č. j. KSPA 56 INS XY, 3 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 12. října 2021, č. j. KSPA 56 INS XY, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníků (F. D. a I. D.) [bod I. výroku], schválil odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenční správkyně (JUDr. Šárky Línkové) [body II. a III. výroku], zprostil insolvenční správkyni funkce (bod IV. výroku) a zamítl návrh dlužníků na osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (bod V. výroku).
2. Insolvenční soud – cituje ustanovení §412 odst. 1, §413, §414 odst. 1 §415 a §418 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019 – vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníků, avšak dospěl k závěru, že nejsou splněny všechny podmínky pro jejich osvobození od placení pohledávek, neboť dlužníci neuhradili zákonem požadovaných 30 % nezajištěných pohledávek a dlužníku navíc vznikl nový dluh v průběhu insolvenčního řízení. Konkrétně vyšel z toho, že zjištěné pohledávky nezajištěných věřitelů byly uspokojeny co do částky 1 646 611,54 Kč, což představuje 22,9722 % jejich výše. Na tom nic nemění skutečnost, že se dlužníci na konci insolvenčního řízení snažili zajistit mimořádné platby nad rámec splátkového kalendáře, ani námitky dlužníka, že svoje povinnosti neplnil z důvodů, které nezavinil (zhoršení zdravotního stavu a vliv pandemie covid-19 na jeho podnikání).
3. K odvolání dlužníků Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. února 2022, č. j. KSPA 56 INS XY, 3 VSPH XY, odmítl odvolání proti bodu I. výroku (první výrok) a potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadených bodech II., IV. a V. výroku (druhý výrok).
4. Odvolací soud – cituje ustanovení §394a, §395 odst. 1, §398 odst. 3, §412 odst. 1, §413, §414 a §415 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, ustanovení §15 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, a ustanovení §3 písm. c/ a §7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – zdůraznil, že ustanovení §415 insolvenčního zákona bylo s účinností od 24. dubna 2020 „fakticky nahrazeno“ ustanovením §15 zákona č. 191/2020 Sb. Dlužníci mají postavení nerozlučných společníků a hledí se na ně jako na jediného dlužníka, proto i podmínky pro přiznání osvobození od placení zbytku dluhů musí být „šetřeny společně a se stejným výsledkem“ pro oba manžele. Odvolací soud dále zrekapituloval průběh insolvenčního řízení a dovodil, že „schválený plán oddlužení“ nebyl řádně plněn „již od počátku“ a docházelo k „zásadním výpadkům plnění“ ze strany dlužníka a plátce sjednaného důchodu (plnění „zcela absentovalo“ od listopadu 2018, respektive od dubna 2019). Dlužníci nedoložili dopad „protipandemických opatření“ na podnikání dlužníka či plátce smluvního důchodu a není tak „opory“ pro úsudek, že jinak by bylo plnění za rok 2020 „náhle“ tak vysoké, že by bylo dosaženo alespoň 30% míry uspokojení nezajištěných věřitelů. Doplnil též, že insolvenční soud po uplynutí zákonem stanovené pětileté lhůty „fakticky (mlčky) vyhověl“ opakovaným žádostem dlužníků o poskytnutí delší doby k navýšení dosavadního plnění; i tak k 15. březnu 2021 činila míra uspokojení nezajištěných věřitelů pouze zhruba 23 %.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podali dlužníci dovolání, a to výslovně proti oběma jeho výrokům. Přípustnost dovolání vymezují ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive které mají být posouzeny jinak. Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatelé (podle obsahu dovolání) předestřeli Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky:
[1] Lze rozhodnout o osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, aniž byla v konečné zprávě zohledněna veškerá plnění „skutečně přerozdělená věřitelům“?
[2] Byly v projednávané věci splněny předpoklady pro rozhodnutí o nepřiznání osvobození od placení pohledávek?
[3] Lze dlužníky (manžele) považovat za nerozlučné společníky při posouzení, zda splňují podmínky pro osvobození od placení pohledávek?
6. Dovolatelé v prvé řadě uvádějí, že poslední zpráva insolvenční správkyně nezohledňuje všechny platby připsané na účet majetkové podstaty, jelikož „nemalé srážky“ probíhaly též v roce 2021.
7. Dále dovolatelé připouští, že pohledávky nezajištěných věřitelů nebyly uspokojeny v požadované míře 30 %, avšak poskytnuté plnění se blíží „nevídaným“ 3 milionům Kč, přičemž nebýt dvou mozkových příhod dovolatele a pandemie covidu-19, byla by tato částka ještě vyšší. Argumentují, že jim nebyl dán dostatek času k tomu, aby i po uplynutí 60 měsíců od schválení oddlužení uhradili věřitelům chybějící částku.
8. Dovolatelka je nadto přesvědčena, že podmínky pro osvobození od placení pohledávek by měly být posuzovány u každého z dlužníků samostatně (a to i s přihlédnutím k jejich rozvodu) a že nebyl dostatečně zohledněn její přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení, kdy se snažila „maximalizovat“ své příjmy.
9. Odvolacímu soudu dovolatelé vytýkají neúplné a nesprávné posouzení věci, extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a „zjištěnými skutkovými a následně právními závěry“, přičemž napadené rozhodnutí považují za nepřezkoumatelné; souhrnem těchto pochybení mělo dojít k zásahu do jejich základního práva na spravedlivý proces.
10. Insolvenční správkyně ve vyjádření sdělila, že oddlužení plněním splátkového kalendáře bylo schváleno „od měsíce října 2015“. Do srpna 2020 bylo uhrazeno necelých 15 % pohledávek nezajištěných věřitelů, o čemž byli dlužníci „průběžně informováni“. Dlužníci navrhovali „povolení prodloužení lhůty“ k doplnění finančních prostředků a od září 2020 do března 2021 poukázali do majetkové podstaty dary ve výši 470 000 Kč a byly nadále prováděny srážky z příjmu dlužnice; k dosažení hranice 30% uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů by však bylo třeba dalších 503 741,90 Kč.
11. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
12. Pro poměry této věci je rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. čl. II (Přechodné ustanovení), části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. S ohledem na ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 191/2020 Sb. se však (od 24. dubna 2020; k tomu srov. §36 zákona č. 191/2020 Sb.) nepoužije ustanovení §415 věty první a druhé insolvenčního zákona; místo toho se pro posuzování podmínek osvobození dlužníků od placení pohledávek použije „zvláštní opatření“ upravené v §15 odst. 1 a 2 zákona č. 191/2020 Sb.
13. Dovolání je objektivně nepřípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. v části, v níž (výslovně) směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud odmítl odvolání dlužníků, neboť pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, může účastník napadnout podle §229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost. O nepřípustnosti dovolání v této části přitom byli dovolatelé řádně poučeni odvolacím soudem.
14. Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení §238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
K první otázce
15. V intencích ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle §237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), který je stejně jako rozhodnutí uvedená níže, dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
16. Dovolací námitka, že při výpočtu celkové míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů nebyly zohledněny všechny poukázané peněžní prostředky dlužníků, je ve smyslu výše řečeného nepřípustnou skutkovou polemikou s jiným skutkovým závěrem napadeného rozhodnutí a přípustnost dovolání proto jejím prostřednictvím nelze založit. Dlužníci nadto v dovolání nezpochybňují, že hranice 30% uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů nebyla dosažena; tvrzení, že celková částka určená k uspokojení věřitelů je „nebývale“ vysoká, je v tomto ohledu bez právního významu.
K druhé otázce
17. Lhůta 5 let stanovená insolvenčním zákonem dlužníku ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je lhůtou konečnou (nejzazší), přičemž její počátek určuje pro danou insolvenční věc vždy termín první splátky určený rozhodnutím o schválení oddlužení. K tomu srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněné pod číslem 77/2013 Sb. rozh. obč. V něm Nejvyšší soud rovněž rozebral podmínky, při jejichž současném (kumulativním) splnění lze osvobodit dlužníka od placení pohledávek i tehdy, je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, popřípadě nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se věřitelé s dlužníkem dohodli. Jednou z těchto nutných podmínek je prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil (nyní shodně podmínka uvedená v §15 odst. 2 větě první zákona č. 191/2020 Sb.).
18. Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 NSČR 15/2020, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7-8, ročník 2021, pod číslem 79, vysvětlil, že vzal-li insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení též s přihlédnutím k mimořádné splátce rozdělené mezi nezajištěné věřitele (až) po uplynutí lhůty 5 let stanovené insolvenčním zákonem dlužníku ke splácení pohledávek při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, je pak povinen přihlédnout při rozhodování o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů též k této mimořádné splátce.
19. V poměrech projednávané věci dlužníci po 5 letech trvání schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře uspokojili (do září 2020) pouze necelých 15 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Poté, co insolvenční soud svým postupem tuto „konečnou lhůtu“ ke splácení pohledávek věřitelů fakticky „prodloužil“ až do března 2021, zohlednil při posuzování podmínek pro osvobození od placení pohledávek správně i částky takto poskytnuté v době od září 2020. Z obsahu insolvenčního spisu (podrobně rekapitulovaného odvolacím soudem v odst. 31 napadeného rozhodnutí) přitom vyplývá, že dlužníci měli problémy s plněním splátkového kalendáře již před zdravotními problémy dlužníka a pandemií covid-19 a že na nutnost řádného plnění oddlužení byli průběžně upozorňováni po celou dobu trvání insolvenčního řízení; k tomu srov. usnesení insolvenčního soudu (např. B-19 nebo B-24), jakož i zprávy insolvenční správkyně (např. B-26 nebo B-50). Závěr odvolacího soudu, že dlužníci nesplňují podmínky pro osvobození od placení pohledávek je tak v souladu se shora uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
K třetí otázce
20. Manželé, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, mají po dobu trvání insolvenčního řízení postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka (§394a odst. 3 insolvenčního zákona). V usnesení ze dne 26. ledna 2023, sen. zn. 29 NSČR 43/2022, Nejvyšší soud na podkladě této právní úpravy přijal a odůvodnil závěr, že poté, co insolvenční soud na základě insolvenčního návrhu dlužníků (manželů) spojeného se společným návrhem manželů na povolení oddlužení zjistí úpadek takových dlužníků a společné oddlužení manželů jim nejprve povolí a následně též schválí, má takový režim oddlužení vést ke společnému oddlužení (obou) manželů (je pojmově vyloučeno, aby takové insolvenční řízení za účasti obou manželů vyústilo v rozhodnutí, jímž insolvenční soud přizná osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny, jen jednomu z manželů). I v této otázce (zda není možné přiznat osvobození od placení pohledávek „alespoň“ dlužnici) je tak napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
21. Dovolání není přípustné též kvůli tomu, že samostatným důvodem pro nepřiznání osvobození byla skutečnost, že dlužník po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře porušil povinnost nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohl v době jejich splatnosti splnit (srov. odst. 42 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a §412 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona); uvedený závěr přitom dovolatelé nijak nezpochybňují. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum právních otázek předložených dovolateli tak nemůže ovlivnit výsledek dovolacího řízení (nepřípustnost dovolání jako celku). Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 133/2017.
22. Ačkoliv dovolatelé ohlašují, že dovolání podávají proti druhému výroku napadeného rozhodnutí v plném rozsahu, tedy i proti té části výroku, jíž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a IV. výroku (ohledně odměny insolvenční správkyně a náhrady jejích hotových výdajů a ohledně zproštění funkce insolvenční správkyně), svou argumentaci směřují výhradně proti neosvobození od placení zbytku pohledávek. Dovolání je tak v uvedeném rozsahu třeba odmítnout též kvůli tomu, že neobsahuje řádné vymezení dovolacího důvodu, jakož i vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
23. Námitkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, vystihují dovolatelé z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; potud ovšem přehlížejí, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. K tvrzeným vadám řízení Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti toliko u (jinak) přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), ledaže by takové (tvrzené) procesní vady zahrnovaly podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. Napadené rozhodnuté je nadto zjevně přezkoumatelné v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. Jak rovněž vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2023
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu