ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.184.2022.1
MSPH 90 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 184/2022-B-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka J. S., narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Martinem Buřičem, advokátem, se sídlem v Praze, Václavské náměstí 802/56, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 2022, č. j. MSPH 90 INS XY, 3 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 26. ledna 2022, č. j. MSPH 90 INS XY, (mimo jiné) neschválil oddlužení dlužníka (J. S.), povolené usnesením ze dne 19. října 2021, č. j. MSPH 90 INS XY, „z důvodu nepoctivého záměru“ (výrok I.), prohlásil na majetek dlužníka konkurs (výrok II.) a určil, že konkurs bude projednán jako nepatrný (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 22. července 2022, č. j. MSPH 90 INS XY, 3 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.
Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem, cituje ustanovení §395 odst. 1 a 2 a §405 odst. 1 až 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněném pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněném pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 112/2012“) ‒ předeslal, že:
1) Mezi důvody pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, respektive pro neschválení oddlužení zařadil zákonodárce jak nepoctivost záměru dlužníka sledovaného podáním návrhu na povolení oddlužení, tak jeho lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení. Rozdíl mezi těmito (zákonem nedefinovanými) důvody pak spočívá nikoli v množství porušení povinností či jejich intenzitě, ale v subjektivním přístupu dlužníka k rozhodným skutečnostem v insolvenčním řízení. Nepoctivým záměrem se rozumí přístup dlužníka přímo směřující k zneužití institutu oddlužení pro zkrácení jeho věřitelů (případně za jiným nelegitimním cílem), zatím co u lehkomyslnosti a nedbalosti dlužníkova přístupu tento znak absentuje.
2) Objektivní přípustnost oddlužení z hlediska splnění podmínek vymezených v ustanovení §395 insolvenčního zákona zkoumá insolvenční soud jak při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení (na podkladě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení).
Dále odvolací soud (ve shodě se soudem insolvenčním) zdůraznil, že nepoctivost záměru dlužníka plyne (již) z toho, že zamlčel skutečnosti o (svém) trestním řízení (stíhání) a snažil se vypořádat vztahy s věřitelem P. H. (dále jen „věřitel P. H.“) mimo insolvenční řízení. Přitom v řízení, v němž je dlužník obžalován (a nepravomocně odsouzen) za skutky související s podstatnou částí závazků odpovídajících pohledávkám věřitelů uplatněným v insolvenčním řízení (konkrétně věřitele M. S. – dále jen „věřitel MS“) [srov. insolvenčním soudem zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2021, sp. zn. 48 T 1/2021, jímž byl dlužník nepravomocně uznán vinným skutkem, že neoprávněně přijal plnění 5.024.686,40 Kč dle rozhodčího nálezu ze dne 5. ledna 2016 na svůj účet, ač šlo o plnění pro věřitele MS a dlužník již nebyl jeho „statutárním ředitelem“, čímž spáchal zločin podvodu podle ustanovení §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zák.“), a skutkem, že společně se svým bratrem v roce 2011 vyvedl peněžní prostředky z účtu věřitele MS u Metropolitního spořitelního družstva na svůj účet, účet své manželky a dalších osob ve výši 24.018.451,- Kč, čím spáchal zločin zpronevěry podle ustanovení §206 odst. 1 a 5 písm. a) tr. zák., a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a zákazu činnosti].
Trestní řízení, v němž byl dlužník obžalován (a nepravomocně odsouzen) za skutky související s podstatnou částí závazků odpovídajících pohledávkám věřitelů uplatněných v insolvenčním řízení ‒ pokračoval odvolací soud ‒ „tvoří“ zásadní informaci pro posouzení kontextu vzniku dlužníkových závazků. Takto významnou skutečnost, jíž si byl dlužník bezpochyby vědom v době podání návrhu na povolení oddlužení, byl povinen oznámit insolvenčnímu soudu (i insolvenčnímu správci). Naopak, jeho tvrzení, že tuto informaci neměl za podstatnou, vyhodnotil odvolací soud jako nepřesvědčivé a zjevně účelové, včetně toho, že následné zlehčování a vyhýbání se odpovědnosti za toto zamlčení nasvědčuje nezodpovědnosti a lehkomyslnosti dlužníka, jenž tímto jednání zpochybnil upřímnost snahy dostát svým závazkům a povinnostem.
Na nepoctivý záměr dlužníka usoudil odvolací soud i na základě emailové zprávy ze dne 22. června 2020, v níž dlužník navrhl, aby spolu s věřitelem P. H. „smluvně podchytili“ existenci pohledávky v plné výši, ač bude v insolvenčním řízení uplatněna jako nižší (menší), a přislíbil „vrácení peněz“ odpovídající plné výši pohledávky. Takové jednání odpovídá snaze dlužníka, jenž byl iniciátorem nabízeného řešení, obcházet insolvenční řízení a uspokojit pohledávku věřitele P. H. (coby budoucího přihlášeného věřitele) mimo insolvenční řízení [v rozporu s ustanovením §5 písm. d) insolvenčního zákona]. Potud nelze přehlédnout, že dlužník byl též ochoten vystavit ve prospěch věřitele P. H. směnky, což potvrzuje jeho nepoctivost při snaze vypořádat závazky nepřípustným způsobem mimo probíhající insolvenční řízení za účelem vytvoření podmínek pro schválení oddlužení.
Současně se odvolací soud blíže nezabýval zdravotním stavem dlužníka a jeho možnostmi vykonávat výdělečnou činnost, když z obsahu spisu není zcela zřejmé, zda dlužník vykonává výdělečnou činnost přiměřenou svému vzdělání a zdravotnímu stavu. Přitom nepovažoval za potřebné provádět rozsáhlé dokazování ve vztahu k těmto skutečnostem, když „prokázání tvrzené okolnosti“ mohlo pouze potvrdit (již tak důvodný) závěr o nepoctivém záměru dlužníka, a naopak její vyvrácení by nemohlo tento závěr jakkoli „zvrátit“. „Obdobně odvolací soud uzavřel“ ohledně námitek o nepoctivosti záměru dlužníka opřených o jeho popěrné úkony, vypořádání pozůstalosti po matce dlužníka, převodu majetku dlužníka na jeho manželku a následného zpochybnění úvěrových smluv.
Proto odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož insolvenční soud nepochybil, když neschválil oddlužení dlužníka pro nepoctivý záměr. Jelikož hodnota majetku dlužníka sepsaného do majetkové podstaty (i bez přihlédnutí ke sporným pohledávkám) přesahuje 2,5 miliónu Kč, není majetek dlužníka pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, pročež soud po právu prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné k řešení právní otázky dosud (podle jeho názoru) Nejvyšším soudem nezodpovězené, týkající se „naplnění nepoctivého záměru v případě neoznámení informace o zahájení trestního stíhání vůči dlužníku“.
Dovolatel popisuje dosavadní průběh insolvenčního řízení a zdůrazňuje, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno usnesením ze dne 5. února 2020 a obžaloba byla podána 8. února 2021. Insolvenční soud a insolvenční správce tuto informaci obdrželi na samotném počátku insolvenčního řízení (prostřednictvím věřitele MS), který zmíněnou skutečnost výslovně uvedl v přihlášce pohledávky (P-29) ze dne 17. prosince 2020. Proto dovolatel neměl (a nemohl) mít pochybnosti o tom, že tato skutečnost je insolvenčnímu soudu (i insolvenčnímu správci) známa, a nepovažoval za důležité a nutné je o této skutečnosti opakovaně informovat. Z výše uvedeného je rovněž zřejmé, že insolvenční správce v daném okamžiku nepovažoval trestní stíhání dlužníka za skutečnost bránící oddlužení. K tomu dovolatel poukázal na závěry obsažené v (označené) judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž ani pravomocné odsouzení (dlužníka) pro trestný čin majetkové povahy není okolností, ze které lze (bez dalšího) dovozovat, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr; tím spíše nelze na nepoctivý záměr usuzovat jen z toho, že je proti dlužníku vedeno trestní řízení, které dosud není pravomocně skončeno, a o němž byl insolvenční správce informován. Přitom insolvenční správce až dne 6. prosince 2021 „změnil názor na posouzení trestního stíhání ve vztahu k poctivému záměru dlužníka“.
Podle dovolatele soudy nižších stupňů porušily (i) jeho právo na spravedlivý proces, když k projednání zrušení oddlužení insolvenční soud nenařídil jednání; odvolací soud označené pochybení nenapravil a sám v rozporu se zákonem nenařídil odvolací jednání.
Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že „nepřípustně“ hodnotil důkazy, které neprovedl (viz konstatování odvolacího soudu ve vztahu k jeho zdravotnímu stavu a možnosti vykonávat výdělečnou činnost).
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, popřípadě, aby je změnil tak, že „se povoluje oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty“.
Zástupce věřitelů (B., a. s.) považuje dovolání za nedůvodné, a to jak v části týkající se argumentace ohledně nepoctivého záměru dlužníka, tak co do dovolatelem namítaného porušení práva na spravedlivý proces.
Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. Pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka je vzhledem době rozhodnutí o úpadku dlužníka (19. října 2020) rozhodný insolvenční zákon v aktuálním znění; s tímto (rozhodným) zněním pracoval Nejvyšší soud i při posuzování přípustnosti dovolání.
Dovolání dlužníka, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem (závěr o nepoctivém záměru dlužníka) je v souladu s (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Ustanovení §395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2) Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr [§395 odst. 1 písm. a), §405 odst. 1, §414 odst. 1, §418 odst. 3 insolvenčního zákona], vychází z „okolností“ (terminologií §405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2020, pod číslem 63].
3) Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr [§395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení.
Je-li taková proměna opravdová [o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o schválení oddlužení, a k čemuž v době po povolení oddlužení slouží schůze věřitelů dle §399 odst. 1 insolvenčního zákona se zdůrazněnou povinností (v §399 odst. 2 insolvenčního zákona) dlužníkovy účasti a odpovědí na dotazy přítomných věřitelů (i insolvenčního soudu)], není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. Přitom není vyloučeno ani to, aby jako dlužníkovy kroky směřující k poctivému vypořádání se s věřiteli zohlednil odvolací soud i jednání dlužníka, které může být (až v odvolacím řízení) i reakcí na důvody usnesení, jímž soud prvního stupně neschválil oddlužení (viz R 112/2012).
Přitom úvahu odvolacího soudu, podle níž dlužník návrhem na řešení svého úpadku oddlužením sledoval nepoctivý záměr, když zamlčel skutečnosti o trestním řízení a snažil se „obcházet“ insolvenční řízení (uspokojit pohledávku věřitele P. H. mimo insolvenční řízení), Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřenou ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
Poukazy dlužníka na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 8/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2015, pod číslem 47, a v usnesení ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016, uveřejněném pod číslem 64/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jde-li o význam trestního řízení (a pravomocného odsouzení) dlužníka pro posouzení, zda návrhem na oddlužení sledoval nepoctivý záměr, jsou (vzhledem k zásadním rozdílům ve skutkových poměrech) zjevně neopodstatněné.
Výhrady dlužníka založené na tvrzení, že informace o jeho trestním stíhání plynuly (již) z přihlášky pohledávky věřitele MS (ze dne 17. prosince 2020), pročež nepovažoval za nutné o nich (znovu) informovat insolvenční soud (a insolvenčního správce), jsou právně nevýznamné (mimo jiné) proto, že nic nemění na skutečnosti, že zmíněné informace dlužník neuvedl ani v návrhu na povolení oddlužení (A-12), ani v jeho doplněních; insolvenční soud tak rozhodl o úpadku dlužníka a povolil řešení jeho úpadku oddlužením, aniž měl ony údaje k dispozici. Neschválit oddlužení pak lze i pro skutečnosti, které vyšly najevo před povolením oddlužení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 16/2010, uveřejněné pod číslem 79/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z hlediska dovolatelem tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, jehož se měl odvolací soud dopustit tím, že rozhodl o odvolání bez nařízení jednání (a nepřihlédl ke skutečnosti, že insolvenční soud rozhodl o neschválení oddlužení, aniž nařídil jednání).
Ustanovení §241a o. s. ř. totiž jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje jako způsobilý dovolací důvod tzv. zmatečnostní vady řízení podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelem tvrzená (zmatečnostní) vada řízení tedy nemůže být způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 15. prosince 2020, sen. zn. 29 NSČR 116/2020, a ze dne 27. října 2021, sen. zn. 29 NSČR 52/2021.
Konečně Nejvyšší soud uzavírá, že konstatování odvolacího soudu o nadbytečnosti dalšího dokazování ohledně zdravotního stavu dlužníka a jeho možností vykonávat (přiměřenou) výdělečnou činnost nemělo žádný vliv na právní závěr o jeho nepoctivém záměru.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu