ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.197.2022.1
MSPH 88 INS 448/2021
sp. zn. 29 NSČR 197/2022-B-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka Design Mode Group s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Marvanova 415, PSČ 190 15, identifikační číslo osoby 02879468, zastoupeného Mgr. Petrem Holešínským, advokátem, se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, PSČ 101 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 448/2021, o zproštění insolvenčního správce, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2022, č. j. MSPH 88 INS 448/2021, 2 VSPH 539/2022-B-66, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 1. března 2022, č. j. MSPH 88 INS 448/2021-B-49, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) nevyhověl návrhu dlužníka (Design Mode Group s. r. o.) na „zproštění funkce insolvenční správkyně“ (Mgr. Moniky Cihelkové).
2. Insolvenční soud – cituje ustanovení §24 odst. 1, §31 odst. 1 a §32 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – posoudil návrh dlužníka podle obsahu jako návrh na zproštění insolvenční správkyně ve smyslu §32 odst. 1 insolvenčního zákona. Z podání vyplývá, že dlužník „je nespokojen“ s činností insolvenční správkyně při přezkumu přihlášených pohledávek, v čemž spatřuje důvod pochybovat o její nepodjatosti. Postup insolvenční správkyně je však její výlučnou zákonnou pravomocí a insolvenčnímu soudu nepřísluší jej přezkoumávat.
3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. srpna 2022, č. j. MSPH 88 INS 448/2021, 3 VSPH 539/2022-B-66, potvrdil usnesení insolvenčního soudu „ve znění“, že se zamítá návrh dlužníka na zproštění insolvenční správkyně.
4. Odvolací soud – cituje ustanovení §7, §24, §26, §31, §32 odst. 1, §36 odst. 1 insolvenčního zákona a §14 odst. 1 a 4 o. s. ř. a odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu – se ztotožnil se závěry insolvenčního soudu. Zdůraznil, že procesní postup insolvenční správkyně nemůže být s ohledem na analogické užití §14 odst. 4 o. s. ř. „důvodem podjatosti“. Návrh dlužníka není po obsahové stránce návrhem na odvolání insolvenční správkyně; obsahuje toliko „zjevně bezdůvodnou námitku podjatosti“, jelikož jí dlužník vytýká postup v řízení. Přitom však „nebylo zjištěno“, že by insolvenční správkyně neplnila řádně své povinnosti nebo nepostupovala při výkonu funkce s odbornou péčí, anebo že by závažně porušila důležitou povinnost uloženou jí zákonem nebo soudem. Důvodem zproštění insolvenční správkyně nemůže být „nesoulad“ mezi ní a dlužníkem ohledně toho, které pohledávky přihlášených věřitelů měly být popřeny.
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel (podle obsahu dovolání) předestřel Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky:
[1] Posoudil odvolací soud správně obsah podání, které dovolatel výslovně označiljako „návrh (podnět) insolvenčnímu soudu na odvolání“ insolvenční správkyně?
[2] Lze z toho, že se insolvenční správkyně chová vůči dlužníku „zjevně nepřátelsky“, dovozovat její podjatost, která je důvodem pro její odvolání z funkce? Je insolvenční soud povinen přezkoumat z podnětu dlužníka tvrzenou podjatost insolvenční správkyně?
6. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel vytýká oběma soudům, že jeho podání nesprávně posoudily a přiřkly mu jiný význam, než jaký podáním návrhu zamýšlel „a výslovně specifikoval“. Dovolatel podal návrh (podnět) na odvolání insolvenční správkyně podle §31 insolvenčního zákona a požadoval, aby insolvenční soud přezkoumal postup insolvenční správkyně z hlediska její tvrzené podjatosti. Soudy se od návrhu dlužníka odchýlily a posoudily jej jako návrh na zproštění insolvenční správkyně podle §32 insolvenčního zákona.
7. Ohledně druhé otázky je dovolatel přesvědčen, že odvolací soud měl povinnost přezkoumat možnou podjatost insolvenční správkyně, která podle dovolatele „ignoruje evidentní skutkové a právní skutečnosti zakládající důvody pro popření pohledávky“, jakož i otázku míry uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení. Dále dovolatel insolvenční správkyni vytýká, že sestavila seznam přihlášených pohledávek, aniž vycházela z informací, které jí poskytl; jejím jednáním má „hrozit vznik značné škody na majetkové podstatě“ [tím, že „v podstatě potvrdila“, že dovolatel nemá právo na zaplacení pohledávek za věřitelem č. 1 (DOLCE VITA HARRACHOV APARTMENTS s. r. o.)]. Shrnuje, že insolvenční správkyně v řízení „evidentně upřednostňuje“ některé věřitele (zejména věřitele č. 1) a naopak „zcela účelově znevýhodňuje“ věřitele, kteří podporují (podporovali) návrh dlužníka na povolení reorganizace.
8. Dovolatel rovněž namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů, která podle něj neobsahují řádné odůvodnění.
9. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
10. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení §238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
K první otázce.
11. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost. Srov. odstavec 53. stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sb. rozh. st., důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněného pod číslem 72/2012 Sb. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sb. rozh. obč.
12. Závěry formulované k procesním úkonům činěným v občanském soudním řízení sporném lze beze zbytku převzít i ohledně procesních úkonů (procesních podání) činěných v insolvenčním řízení, které je zvláštním druhem občanského soudního řízení (srov. např. odstavec 41. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2023, sen. zn. 29 NSČR 141/2022).
13. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se nijak neprotiví výše uvedené judikatuře Nejvyššího soudu. V dotčeném podání ze dne 19. ledna 2022 nazvaném (mimo jiné) jako „návrh na odvolání“ insolvenční správkyně (B-25) dlužník vytýká insolvenční správkyni řadu tvrzených pochybení při výkonu její funkce, z čehož pak dovozuje, že je dán důvod pochybovat o její nepodjatosti. Nejde tak z obsahového hlediska o případ, kdy je navrhováno odvolání insolvenční správkyně podle §31 odst. 1 insolvenčního zákona z důležitých důvodů, které nemají původ v porušení jejích povinností, ale o návrh na zproštění insolvenční správkyně podle §32 insolvenčního zákona.
14. Dovolání ostatně v tomto ohledu neobstojí ani z hlediska vlastní argumentace; žádá-li dovolatel, aby jeho podání bylo posouzeno „výlučně“ jako návrh na odvolání insolvenční správkyně podle §31 odst. 1 insolvenčního zákona, pak přehlíží, že není osobou, která by měla oprávnění takový návrh podat. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2023, sen. zn. 29 NSČR 48/2021.
K druhé otázce.
15. Nejvyšší soud předesílá, že v intencích ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle §237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), který je stejně jako rozhodnutí uvedená níže dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
16. Dovolací námitka vystavěná na tvrzení, že se insolvenční správkyně chová vůči dovolateli „zjevně nepřátelsky“, vychází ze skutkového závěru, který odvolací soud neučinil, nýbrž jej dovolatel sám zformuloval na podporu své argumentace (bez zjevné vazby na obsah insolvenčního spisu).
17. Ohledně rozhodování o zproštění insolvenčního správce podle §32 insolvenčního zákona je soudní praxe ustálena v následujících závěrech:
18. Důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní řádně povinnosti vyplývající pro něj z §36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s ustanovením §225 odst. 4 nebo s ustanovením §226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem. K tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2014, sen. zn. 2 VSOL 358/2014, uveřejněné pod číslem 91/2014 (dále jen „R 91/2014“), a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014, uveřejněného pod číslem 58/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 58/2016“).
19. O tom, zda insolvenční správce má být zproštěn funkce, rozhoduje insolvenční soud zpravidla po slyšení insolvenčního správce (tedy na základě vysvětlení, jež insolvenční správce podal ke skutečnostem, které by dle podnětů účastníků insolvenčního řízení či dle insolvenčního soudu mohly vyvolat pochybnosti o jeho nepodjatosti, byly důvodem pro odvolání či zproštění funkce) a na základě obsahu insolvenčního spisu, jenž by měl příslušná tvrzení potvrzovat nebo vyvracet. Hodnotící soudy o (ne)opodstatněnosti návrhu, aby insolvenční správce byl odvolán z funkce, pak insolvenční soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu, aniž by formálně prováděl dokazování listinami tvořícími obsah insolvenčního spisu (respektive doloženými účastníky insolvenčního řízení, insolvenčním správcem nebo opatřenými insolvenčním soudem). Tomu ostatně odpovídá též zákonem předepsaný požadavek, aby insolvenční soud rozhodl o podaném návrhu neprodleně. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2014, 29 NSČR 80/2015, uveřejněné pod číslem 47/2016 Sb. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 2/2014, uveřejněné pod číslem 48/2016 Sb. rozh. obč.
20. V usnesení ze dne 30. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 107/2013, uveřejněném pod číslem 114/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 114/2014“) Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že podmínky, za nichž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení (§24 odst. 1 insolvenčního zákona), lze v zásadě poměřovat s podmínkami určenými §14 odst. 1 o. s. ř. Přitom vztah insolvenčního správce k účastníkům řízení (dlužníku či věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku - §14 odst. 1 insolvenčního zákona), popř. účastníkům řízení v incidenčních sporech (§16 insolvenčního zákona), pro který je dán důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce, může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. K tomu srov. mutatis mutandis důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněného pod číslem 85/2012 Sb. rozh. obč.
21. Insolvenční soud při výkonu dohlédací činnosti (§10 písm. b/, §11 insolvenčního zákona) není oprávněn uložit insolvenčnímu správci, jaký postoj má zaujmout k přihlášeným pohledávkám. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 63/2011, uveřejněné pod číslem 34/2014 Sb. rozh. obč. Odpovědnost insolvenčního správce za škodu nebo jinou újmu podle §37 insolvenčního zákona tím není dotčena; povinnost popřít pohledávku má insolvenční správce však jen tehdy, jestliže v době, kdy má dojít k popření, může (též s přihlédnutím k součinnosti dlužníka a jeho postoji k přihlášené pohledávce) na základě znalostí, jež lze požadovat po kterémkoli insolvenčním správci, který svou funkci vykonává s odbornou péčí, se značnou mírou pravděpodobnosti usuzovat, že popření (pravosti, výše nebo pořadí) pohledávky bude úspěšné. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sen. zn. 29 ICdo 38/2019, uveřejněný v časopise Vybraná judikatura, číslo 5, ročník 2022, pod číslem 338.
22. Přitom platí, že ustanovení §32 odst. 1 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. K tomu srov. R 91/2014, R 114/2014 a R 58/2016. Tomuto závěru je nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu při posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že nejsou dány podmínky pro zproštění insolvenčního správce. K tomu srov. mutatis mutandis důvody usnesení Nejvyšší soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněného pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
23. V poměrech projednávané věci odvolací soud nijak nevybočil z mezí určených shora citovanou judikaturou, jestliže uzavřel, že důvod pro zproštění insolvenční správkyně nemůže být naplněn na základě jejího postupu v insolvenčním řízení, včetně toho, jakým způsobem uplatnila popěrné právo při přezkoumání přihlášených pohledávek (přičemž přiléhavě dodal, že ve smyslu R 114/2012 nemůže být tímto způsobem založena ani pochybnost o její nepodjatosti). Neshledal-li odvolací soud, že by insolvenční správkyně svým dosavadním postupem porušila zákonný požadavek na výkon funkce s odbornou péčí (§36 odst. 1 insolvenčního zákona), a neshledal-li ani jiný důvod, pro nějž by (s přihlédnutím k závěrům formulovaným v R 91/2014 a R 58/2016) měla být zproštěna své funkce, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená a Nejvyšší soud nemá důvod ji v dovolacím řízení korigovat.
24. Námitkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Napadené rozhodnutí je však souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. V něm vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Jak rovněž vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2023
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu