ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.200.2022.1
KSHK 33 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 200/2022-B-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka J. F. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 33 INS XY, o přiznání osvobození od placení zbytku pohledávek, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Jičínská 2348/10, PSČ 130 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. srpna 2022, č. j. KSHK 33 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 8. února 2022, č. j. KSHK 33 INS XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné:
[1] Vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka (J. F.) [bod I. výroku].
[2] Neosvobodil dlužníka od placení zbytku pohledávek (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §398 odst. 1 a 3, §413, §414, §412 odst. 1 a 2, §415 a §418 odst. 2 až 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu – dospěl k závěru, že dlužník nesplnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, když v rozporu s ustanovením §412 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona nepředkládal přehledy svých příjmů a změnu zaměstnavatele oznamoval s prodlením. I když dlužník uspokojil pohledávky nezajištěných věřitelů v rozsahu 30,2814 % jejich hodnoty, nehradil pravidelné měsíční splátky, ale vždy dodatečně hradil dluh na plnění splátkového kalendáře.
3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. srpna 2022, č. j. KSHK 33 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku.
4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §413, §414 a §415 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k závěru, že úsudek insolvenčního soudu, že dlužník neplnil řádně a včas své povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, odpovídá tomu, co lze zjistit o průběhu oddlužení a plnění zákonem stanovených povinností dlužníkem z insolvenčního spisu. Poukázal přitom zejména na nepravidelné nebo žádné úhrady, jež měly být poskytovány na základě smlouvy o důchodu, neplnění oznamovací povinnosti dlužníka o změně zaměstnavatele a neplnění povinnosti dlužníka předkládat insolvenčnímu soudu přehledy svých příjmů. Dále uzavřel, že mimořádnými úhradami dlužník pouze odvracel hrozbu zrušení oddlužení. Přestože (tedy) v součtu uhradil více než 30 % hodnoty nezajištěných pohledávek, nelze dlužníku v důsledku porušení podstatných povinností podle schváleného způsobu oddlužení přiznat osvobození od placení dosud neuspokojených pohledávek.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované zejména usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 NSČR 71/2013 [jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2015, pod číslem 9, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ].
6. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc (potud) vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že se odvolací soud nezabýval otázkou závažnosti porušení povinností dlužníka, jež vedlo k rozhodnutí nepřiznat mu osvobození od placení zbytku pohledávek.
8. Míní, že skutečnost, že úhrady, jež měly být poskytovány na základě smlouvy o důchodu, byly poskytovány nepravidelně nebo nebyly poskytovány vůbec, i to, že neoznamoval změnu zaměstnavatele a nepředkládal insolvenčnímu soudu přehledy svých příjmů, není podstatným porušením povinností. Uzavřel-li odvolací soud, že důvodem pro zrušení schváleného oddlužení je podle ustanovení §418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona neplněním podstatných povinností, pak odtud podle dovolatele plyne (za použití argumentu a contrario), že neplnění nepodstatných povinností takový důsledek nemá.
9. K možnosti, že odvolací soud pokládal porušení označených povinností za podstatné, dovolatel namítá, že napadené usnesení postrádá zdůvodnění toho, proč tomu tak je (a v takovém případě je napadené usnesení nepřezkoumatelné). Dovozuje rovněž, že chybí „jasná a konkrétní aplikace“ právních předpisů na stav shrnutý odvolacím soudem v odstavci 14. odůvodnění napadeného usnesení.
10. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
11. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení otázky dovoláním předestřené (splnění podmínek pro přiznání osvobození od placení zbytku dluhů), je napadené rozhodnutí (oproti mínění dovolatele) souladné s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
12. Podle této judikatury platí, že výčet povinností, které je dlužník povinen řádně a včas plnit podle schváleného způsobu oddlužení, obsahuje ustanovení §412 odst. 1 písm. a/ až g/, odst. 3 insolvenčního zákona, přičemž všechny tyto povinnosti jsou „podstatnými“ povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení. Srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněného pod číslem 77/2013 Sb. rozh. obč., nebo (naposledy) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2023, sen. zn. 29 NSČR 20/2021.
13. Ostatně, stejný závěr obsahuje i dovolatelem označené usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 71/2013, které (již proto) žádné odchýlení odvolacího soudu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu nedokládá.
14. K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud dodává, že potud napadené rozhodnutí odpovídá (v tom smyslu, že takovou vadou netrpí) závěrům formulovaným k otázce (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
15. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.) v insolvenčním řízení (§7 insolvenčního zákona)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu ).
16. Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje. Zbývá dodat, že obsah napadeného usnesení nevyvolává pochyb ani o tom, že odvolací soud pokládal popsané povinnosti za „podstatné“ povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. V situaci, kdy je závěr, že ony povinnosti jsou „podstatnými“ povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení, více než 10 let součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nečiní napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným okolnost, že odvolací soud nevysvětlil, proč má jít o „podstatné“ povinnosti.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2023
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu