ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.26.2023.1
KSHK 70 INS 4248/2022
sp. zn. 29 NSČR 26/2023-B-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužnice V. Č. , vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 70 INS 4248/2022, o přeměně oddlužení v konkurs, o dovolání dlužnice, zastoupené JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 997/15, PSČ 150 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2022, č. j. KSHK 70 INS 4248/2022, 1 VSPH 1169/2022-B-16, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením ze dne 1. srpna 2022, č. j. KSHK 70 INS 4248/2022-B-11, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné:
[1] Schválil zprávu o přezkumu zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 11. července 2022 (bod I. výroku).
[2] Neschválil oddlužení dlužnice (bod II. výroku).
[3] Prohlásil konkurs na majetek dlužnice (bod III. výroku).
[4] Určil, že konkurs bude projednán jako nepatrný (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §5 písm. a/, §395 odst. 1 a 2, §405 odst. 1 a 2 a §410 odst. 3 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněném pod číslem 61/2011 Sb. rozh. obč., a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněném pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 86/2013“) [ usnesení jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu ], jakož i v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2016, č. j. KSCB 44 INS 3973/2016, 4 VSPH 1926/2016-B-21 – dospěl k následujícím závěrům:
3. Usnesením ze dne 4. dubna 2022, č. j. KSHK 70 INS 4248/2022-A-14, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice, povolil jí oddlužení a ustanovil insolvenčního správce.
4. Podáním ze dne 20. června 2022 (B-3) věřitelé F. V. (dále jen „F. V.“), L. H. (dále jen „L. H.“), J. V. (dále jen „J. V.“) a G. V. (dále jen „G. V.“) namítli, že dlužnice sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr. Dne 2. července 2020 totiž došlo k dopravní nehodě (způsobené dlužnicí), při níž byl těžce zraněn jeden z věřitelů (F. V.), jemuž vznikla majetková škoda i nemajetková újma na zdraví. Současně dalším z uvedených věřitelů (rodinným příslušníkům F. V.) vznikla v důsledku nehody nemajetková újma v podobě duševních útrap nebo další škoda. Dlužnice pak v průběhu trestního řízení převedla vlastnické právo k označeným nemovitým věcem v katastrálním území XY (dále jen „nemovitosti“) na Soukromý svěřenecký fond pro správu majetku Beneš (dále jen „svěřenský fond“). Odtud věřitelé dovozují, že šlo o jednání, kterým se dlužnice zbavovala zpeněžitelného majetku, čímž zkrátila jejich práva. V nemovitostech dlužnice dále žije a užívá je.
5. Jediným příjmem dlužnice je invalidní důchod ve výši 11.197 Kč, ze kterého nelze ničeho srážet a dále přislíbila zasílat na účet majetkové podstaty měsíčně částku 2.200 Kč jako svůj příspěvek na oddlužení. Procento uspokojení je však téměř nulové (0,56 %).
6. Insolvenční soud má, vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, za to, že v průběhu řízení vyšly najevo skutečnosti, které jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. Insolvenční soud se (tedy) ztotožnil s námitkami věřitelů doloženými listinami přiloženými k podání z 20. června 2022.
7. Z trestního rozsudku, kterým je insolvenční soud v tomto řízení vázán, je zřejmé, že byl spáchán popsaný trestný čin, že jej spáchala dlužnice a že poškozeným byl F. V. Postup dlužnice, která v průběhu trestního řízení a současně v blízké časové souvislosti se zahájením insolvenčního řízení v době, kdy již musela být seznámena minimálně s existencí pohledávky F. V., převedla největší část svého majetku do svěřenského fondu, je projevem nepoctivého záměru dlužnice, která se tímto způsobem snažila vyhnout plnění svých závazků.
8. Prohlášení konkursu na majetek dlužnice je odůvodněno tím, že dlužnice dle soupisu majetkové podstaty vlastní majetek nikoliv zanedbatelné hodnoty, z něhož lze dosáhnout uspokojení věřitelů [ zůstatek na stavebním spoření, nárok na odbytné z penzijního připojištění a (případně) nemovitosti, jejichž převod insolvenční správce ve zprávě pro oddlužení označil za potenciálně neúčinný „úkon“ dlužnice ] .
9. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. listopadu 2022, č. j. KSHK 70 INS 4248/2022, 1 VSPH 1169/2022-B-16, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku.
10. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §395 a §405 odst. 1 insolvenčního zákona, z označených usnesení Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního soudu v Praze, jakož i ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 112/2012 Sb. rozh. obč.) – dospěl po přezkoumání označených výroků napadeného usnesení k následujícím závěrům:
11. Odvolací soud shodně s insolvenčním soudem dovodil, že se zřetelem ke všem okolnostem lze v daném případě důvodně předpokládat, že dlužnice sledovala návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr.
12. Odvolací soud vzal v úvahu, že věc je atypická tím, že pohledávky uplatněné věřiteli v insolvenčním řízení vznikly v důsledku dopravní nehody způsobené (2. července 2020) dlužnicí, jež byla shledána vinnou (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. září 2021, sp. zn. 4 T 75/2021, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2021, sp. zn. 8 To 293/2021) z přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti.
13. Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky (dále jen „zdravotní pojišťovna“) uplatnila v insolvenčním řízení pohledávku ve výši 1.816.556,56 Kč z titulu náhrady za léčení (v rozsahu 1.444.516 Kč přiznanou v trestním řízení), Technická správa komunikací hl. m. Prahy, a. s. (dále jen „společnost T“), uplatnila pohledávku ve výši 6.955,08 Kč z titulu náhrady škody způsobené poškozením kovového zábradlí, J. V. (matka F. V.) uplatnila pohledávku ve výši 250.000 Kč z titulu nemajetkové újmy způsobené duševními útrapami po zranění F. V. v důsledku nehody zaviněné dlužnicí a pohledávku ve výši 29.960 Kč z titulu náhrady nákladů na cestování za F. V. Obdobně uplatnili pohledávku z titulu nemajetkové újmy (vždy ve výši 250.000 Kč) L. H. (otec F. V.) a G. V. (sestra F. V.). F. V. pak uplatnil pohledávku ve výši 257.219,18 Kč z titulu nemajetkové újmy přiznanou v trestním řízení, pohledávku ve výši 3.703.539 Kč z titulu odpovědnosti za ztížení společenského uplatnění, pohledávku ve výši 136.502 Kč z titulu odpovědnosti za škodu v podobě neuhrazeného ošetřovného za následnou péči a pohledávku ve výši 155.438 Kč z titulu odpovědnosti za materiální škodu na věcech (motocyklu a mobilním telefonu). Insolvenční správce všechny přihlášené pohledávky na přezkumném jednání uznal, dlužnice popřela co do pravosti pohledávky uplatněné J. V., L. H. a G. V.
14. Z insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení i z dalších podání dlužnice (z vyjádření ze dne 14. července 2022 a z odvolání) je zřejmé, že v průběhu trestního řízení si dlužnice byla vědoma toho, že za své jednání ponese nejen trestněprávní odpovědnost, ale také odpovědnost občanskoprávní, a to jak ve vztahu k F. V. (poškozenému), tak ve vztahu k dalším osobám (přinejmenším ke zdravotní pojišťovně a společnosti T).
15. Vzhledem k tomu, že podstatnou část jejího majetku tvořily nemovitosti, založila (jak sama opakovaně uvedla) po dohodě se svými sourozenci svěřenský fond, na který převedla vlastnictví k nemovitostem, aby „ochránila“ rodinný majetek.
16. Z pohledu insolvenčního soudu nelze takové jednání hodnotit jinak než tak, že dlužnice se vkladem (převodem) nemovitostí zbavila podstatné části svého majetku (nemovitosti měly mít v roce 2015 hodnotu 4 milionů Kč), z jehož zpeněžení by v exekuci nebo v insolvenčním řízení bylo možné uspokojit její, v té době potenciální, ale de facto již tehdy nezpochybnitelné věřitele. V zájmu svých sourozenců tedy dlužnice zmenšila svůj majetek o jeho podstatnou část, a to na úkor věřitelů, kteří přihlásili do insolvenčního řízení své pohledávky. Podle výpočtu insolvenčního správce (srov. bod C9. zprávy pro oddlužení a o přezkumu) by se při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty dostalo přihlášeným věřitelům za 3 roky trvání oddlužení 246.270 Kč (z toho 39.600 Kč z plnění splátkového kalendáře při dlužnicí přislíbených měsíčních splátkách ve výši 2.200 Kč). Tato částka představuje pouze 3,5919 % hodnoty pohledávek přihlášených věřitelů.
17. Podle platné právní úpravy nemá žádná z pohledávek „prioritu“, z hlediska morálního by však bylo namístě, aby dlužnice přednostně uspokojila pohledávky F. V.
18. K argumentaci dlužnice, že popsaným postupem uspokojila pohledávky svých sourozenců, odvolací soud uvádí, že z listin založených ve spise takový závěr neplyne. Z dohody o vypořádání finančního podílu na nemovitosti, podepsané dlužnicí a E. K. (dále jen „E. K.) dne 29. června 2015 a D. B. (dále jen „D. B.“) dne 2. září 2017, plyne jen to, že se dlužnice zavázala uhradit do 30. června 2020 E. K. 666.000 Kč a D. B. 1.667.000 Kč. Splnění těchto závazků (nebo jiný způsob jejich zániku) však není zřejmé, neboť v důsledku založení svěřenského fondu a vkladu vlastnického práva k nemovitostem do svěřenského fondu k tomu nemohlo dojít.
19. Dlužno ovšem poznamenat, že dlužnice nepředložila notářský zápis ze dne 28. července 2021, jímž založila svěřenský fond, převedla na něj vlastnictví k nemovitostem a rozhodla o jejich svěření svěřenským správcům, jimiž jsou ona a E. K. Bližší údaje nezjistil odvolací soud ani z evidence svěřenských fondů.
II. Dovolání a vyjádření k němu
20. Proti usnesení odvolacího soudu („do všech výroků“) podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zčásti i na řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a zčásti na řešení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
21. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, případně aby napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že jejímu návrhu vyhoví. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatelka následovně:
22. Dovolatelka se v průběhu insolvenčního řízení neúspěšně snaží vysvětlit, že majetek jejích rodičů měl přejít na všechny pozůstalé, ale vzhledem k obtížné dostupnosti byla zvolena vykonavatelkou vypořádání rodinného majetku; na členy rodiny „čekaly dědické podíly“, jež ona „morálně“ nikdy nevlastnila a skutečnost, že se stala vlastnicí de iure, nezakládá právo třetí osoby zasáhnout do tohoto majetku (odpůrčí žalobou). Jeví se naprosto nespravedlivým, aby dědicové přišli o svá dědictví, když nikomu nic neudělali a zůstavitelé se rozhodli podělit své potomky určitým způsobem – prostřednictvím dovolatelky.
23. Soudy k této otázce argumentačně nedospěly, když se „zastavily“ na spojení data vložení nemovitostí do svěřenského fondu s datem zahájení insolvenčního řízení, čímž způsobily částečnou nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí (mlčky odmítly hodnotit popsaná práva dědiců).
24. Není možné, aby soudy doslova „ukradly dědictví určené členům rodiny“, kteří za nic nemohou, a kteří oprávněně očekávají morální konzistenci dovolatelky a její úsilí dotáhnout poslední vůli zůstavitelů tak, aby každý dostal, co jeho má být. Dědické podíly členů rodiny dovolatelky nepatří do insolvence, protože dovolatelka není a nebyla osobou způsobilou nabýt plně vlastnictví v tom směru, aby mu mohlo být později odporováno, přestože na ni de iure bylo převedeno v plném rozsahu. Z okolností případu totiž plyne, že s převedeným dědictvím měla dovolatelka morální povinnost řádně se vypořádat se se zbytkem rodiny.
25. Mělo-li být z jejího majetku vloženého do svěřenského fondu cokoli odporováno, pak pouze jejímu podílu.
26. Tím, že o založení svěřenského fondu informovala účastníky řízení již v průběhu trestního řízení, dovolatelka vyloučila svůj nepoctivý záměr.
27. V případě dovolatelky tak morální povinnosti a úcta k poslední vůli zůstavitele vypořádat rodinný majetek, který jí nepatří (de facto) nemůže založit její nepoctivý úmysl vůči věřitelům v insolvenčním řízení.
III. Přípustnost dovolání
28. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
29. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci, přičemž dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním otevřených otázek (k výkladu §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) je napadené rozhodnutí souladné s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž plynou následující závěry:
30. Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (R 86/2013).
31. Dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Tomu odpovídá povinnost insolvenčního soudu po dobu trvání oddlužení a následně i ve fázi, kdy rozhoduje o tom, zda dlužníku přizná osvobození od zbytku dluhů, zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni (§5 písm. a/ insolvenčního zákona) [R 86/2013].
32. Ustanovení §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sb. rozh. obč.).
33. Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr (§395 odst. 1 písm. a/, §405 odst. 1, §418 odst. 3 insolvenčního zákona), vychází z „okolností“ (terminologií §405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2020, pod číslem 63].
34. Z výše citované judikatury vyplývá (je s ní v souladu) závěr, že dlužník, který v relativně krátké době předtím, než na sebe podá insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, nakládal se svým nemovitým majetkem tak, aby nebyl postižitelný věřiteli (vložil jej do svěřenského fondu), nekoná poctivě [je důvod na tomto základě „předpokládat“, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona)]. V poměrech dané věci je podkladem takového závěru skutečnost, že dlužnice nemovitosti, které „de iure“ vlastní, vložila 28. července 2021 do svěřenského fondu a 10. března 2023 podala u insolvenčního soudu na sebe insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Pro přijetí takového závěru přitom v poměrech dané věci postačovalo již to, že dlužnice (jak sama v dovolání potvrzuje) takto skryla před svými věřiteli nejen tu část majetku, u které akcentuje „morální rozměr věci“ co do povinnosti vypořádat se s ostatními dědici, nýbrž i tu jeho část, u které své vlastnictví nezpochybňuje ani „de facto“ (svůj dědický podíl).
35. Představa, že posouzení takového jednání jako nepoctivého zabrání dlužník tím, že záměr takové jednání učinit (konat nepoctivě tím, že svůj majetek před věřiteli skryje do svěřenského fondu) svým věřitelům předem nahlásí, je absurdní.
36. Jen pro úplnost (nad rámec výše uvedených důvodů, které samy postačovaly k odmítnutí dovolání) Nejvyšší soud dodává (byť jde o materii vyhrazenou případnému odpůrčímu sporu), že judikatura Nejvyššího soudu (k §240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona) je ustálena též v tom, že otázku, zda jde o plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, je třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu. Při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění jde, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svých věřitelů, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění a jakou subjektivní hodnotu pro něj toto plnění s ohledem na jeho majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně chtěl vyhovět ohledům slušnosti (zda právní jednání bez přiměřeného protiplnění nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávek svých věřitelů). Srov. např. důvody rozsudku ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018, uveřejněného pod číslem 110/2020 Sb. rozh. obč.
37. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě III. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání usnesení (výroku) o prohlášení konkursu.
38. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužnice má povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. V režimu ustanovení §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sb. rozh. obč., jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody R 86/2013.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2023
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu