ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.31.2023.1
KSPH 60 INS 25922/2016
sp. zn. 29 NSČR 31/2023-B-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka V. S. , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 25922/2016, o osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Martou Záblockou, advokátkou, se sídlem v Rakovníku, Trojanova 37, PSČ 269 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2023, č. j. KSPH 60 INS 25922/2016, 1 VSPH 1469/2022-B-41, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením ze dne 7. října 2022, č. j. KSPH 60 INS 25922/2016-B-28, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) „neosvobodil“ dlužníka V. S. od placení zbytku dosud neuspokojených pohledávek.
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §5 písm. a/, §412 odst. 1 a §414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení §15 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, a ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněném pod číslem 77/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 77/2013“) [ usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] , v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněném pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 86/2013“), v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 97/2015, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 2/2018 – dospěl k následujícím závěrům:
3. Dlužník podle zprávy o splnění oddlužení uhradil za trvání oddlužení 40,1681 % zjištěných nezajištěných pohledávek i náklady insolvenčního řízení, takže insolvenční soud při rozhodování o žádosti dlužníka o osvobození od zbývajících dluhů zkoumal jeho přístup k plnění povinností v oddlužení, a to i s přihlédnutím k §15 odst. 1 a 2 zákona č. 191/2020 Sb.
4. Na účet majetkové podstaty byl po celou dobu trvání oddlužení poukazován dar ve výši 7.500 Kč měsíčně; srážky ze mzdy dlužníka byly na účet majetkové podstaty poukazovány od března 2021 do května 2022 (květen 2022 byl posledním měsícem plnění oddlužení).
5. Srážky ze mzdy dlužníka za dobu od června 2017 do prosince 2019 a za dobu od ledna 2020 do listopadu 2020 nebyly zasílány na účet majetkové podstaty a vznikl tak nedoplatek ve výši 79.336 Kč a ve výši 40.228 Kč. Na to, že dlužník neplní své povinnosti (neposkytuje přehled příjmů), upozornila insolvenční správkyně v březnu 2022 bývalého zaměstnavatele dlužníka i insolvenční soud.
6. Bývalý zaměstnavatel dlužníka prokázal, že dlužníkovi předával částky ze srážek do insolvence; dlužník (však) sražené částky neposkytl insolvenční správkyni.
7. Oddlužení (tedy) nebylo řádně plněno, a vzhledem k tomu, že dlužník porušoval své povinnosti dle ustanovení §412 odst. 1 písm. c/ a d/ insolvenčního zákona (nesděloval insolvenční správkyni změny zaměstnání a pravidelně nepředkládal přehledy svých příjmů) [ poprvé tak učinil až 3 roky po začátku oddlužení ] , mohla insolvenční správkyně dopočítat správné výše srážek až po 26. červnu 2020 (kdy jí byly doručeny přehledy příjmů dlužníka), což vedlo k nižšímu uspokojení věřitelů.
8. Po zjištění insolvenční správkyně, že od zaměstnavatele dostával v hotovosti srážky, které měl poskytovat na účet majetkové podstaty, se dlužník postavil k celé záležitosti tak, že jde o chybu jeho zaměstnavatele a insolvenční správkyně. Ani poté, co zjistil, že insolvenční správkyně na celou záležitost přišla a informovala o tom insolvenční soud, neučinil dlužník nic, aby odstranil závadný stav (k řešení problému se tedy postavil velmi nedbale a odmítal problém řešit s odkazem na to, že jde o problém bývalého zaměstnavatele).
9. I s vědomím toho, že dlužník uhradil 40,16 % zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů, insolvenční soud uvádí, že kdyby byly řádně poukazovány srážky z jeho mzdy od bývalého zaměstnavatele, mohlo být dosaženo vyššího uspokojení nezajištěných věřitelů (cca 50,49 %). Dlužník tedy neplnil řádně a včas všechny povinnosti při schváleném způsobu oddlužení plněním splátkového kalendáře, když soustavně a opakovaně porušoval zejména povinnost podle §412 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona. Jelikož se tak dělo od začátku oddlužení, nebyla prokázána souvislost s pandemií koronaviru SARS CoV-2. Proto insolvenční soud neosvobodil dlužníka od placení pohledávek podle §414 insolvenčního zákona.
10. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. ledna 2023, č. j. KSPH 60 INS 25922/2016, 1 VSPH 1469/2022-B-41, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
11. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §413 až §415 insolvenčního zákona a ze závěrů obsažených v usneseních Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 97/2015 a sen. zn. 29 NSČR 2/2018, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2020, pod číslem 63), a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 170/2018 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 102/2020 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 102/2020“)] – dospěl po zopakování některých důkazů a po doplnění dokazování k následujícím závěrům:
12. Dlužník uhradil celkem 40,1681 % pohledávek nezajištěných věřitelů, čímž splnil jednu ze zákonných podmínek pro přiznání osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Nejde však o jedinou podmínku pro postup podle §414 insolvenčního zákona.
13. Dlužník byl povinen plnit další podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Jejich neplnění je ve smyslu §418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona důvodem pro zrušení schváleného oddlužení, nicméně okolnost, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, zkoumá insolvenční soud i poté, kdy vzal na vědomí splnění oddlužení rozhodnutím, jímž se insolvenční řízení končí (§413 insolvenčního zákona).
14. Případné zjištění, že dlužník všechny povinnosti řádně a včas nesplnil, pak může být důvodem pro to, že insolvenční soud zamítne návrh dlužníka na osvobození od placení zbytku pohledávek. V tomto ohledu tudíž neobstojí odvolací námitka, že insolvenční soud pochybil, zabýval-li se touto otázkou poté, co vzal na vědomí splnění oddlužení.
15. Lze souhlasit s dlužníkem, že některá zjištění, na jejichž základě přijal insolvenční soud závěr, že návrhu na přiznání osvobození nelze vyhovět, nebyla dostatečně podložena, nicméně po doplnění dokazování obstojí závěr insolvenčního soudu, že dlužník řádně neplnil povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Především není pochyb o tom, že dlužník nepředkládal insolvenčnímu správci řádně přehledy svých příjmů, čímž porušoval povinnost podle §412 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona.
16. K provádění zákonných srážek ze mzdy dlužníka a jejich poukazování na účet insolvenční správkyně skutečně nedocházelo. Dlužník přitom disponoval jednotlivými mzdovými listy, které byl povinen předkládat insolvenční správkyni (což nepravidelně činil). Ze mzdových listů se podává, že v nich nejsou uvedeny žádné srážky za účelem hrazení insolvenčních splátek, čehož si dlužník měl být vědom.
17. Povinnost tyto srážky řádně provádět skutečně stíhala zaměstnavatele dlužníka (VRÁTNÝ group s. r. o.); srov. bod IV. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 24. května 2017, č. j. KSPH 60 INS 25922/2016-B-9 (o schválení oddlužení), a §406 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona, nicméně dlužník byl současně povinen po dobu 5 let platit nezajištěným věřitelům prostřednictvím insolvenčního správce vždy k určenému dni měsíce částku stanovenou podle §398 insolvenčního zákona z příjmů, které získal po schválení oddlužení; srov. §406 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona a bod II. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 24. května 2017. Prioritně to tedy byl dlužník, který měl poskytovat svým nezajištěným věřitelům řádné plnění [ a to (mimo jiné) prostřednictvím svého zaměstnavatele ] . Za řádné plnění splátkového kalendáře odpovídá dlužník, takže bylo na něm, ověřit si, zda jeho zaměstnavatel provádí řádně zákonné srážky. Je to dlužník, kdo má od schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dispoziční oprávnění k příjmům, které získá po schválení oddlužení a s nimiž je povinen naložit způsobem uvedeným v rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře (§409 odst. 1 insolvenčního zákona). Argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2013, sp. zn. 21 Cdo 298/2013 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročníku 2015, pod číslem 56), za daného skutkového stavu není přiléhavá [ rozhodnutí se zabývá oprávněním zaměstnance okamžitě zrušit pracovní poměr, jestliže zaměstnavatel nepoukázal jeho mzdu (plat) tak, jak k tomu byl povinen ] . V dané věci však dlužník ponechal to, že srážky z jeho mzdy nebyly prováděny řádně, bez povšimnutí. Nelze tudíž dovozovat, že učinil vše, co na něm bylo lze spravedlivě požadovat, aby jeho zaměstnavatel plnil řádně.
18. Dlužník na jedné straně tvrdí, že mzda mu vždy byla vyplacena po provedení příslušných „insolvenčních“ srážek, na druhé straně uvádí, že mzdovým listům, které předával insolvenční správkyni, nerozumí, pročež vycházel z toho, že jsou-li tam „nějaké srážky evidovány“, je vše v pořádku. Popsané okolnosti by jindy bylo možné hodnotit jako omluvitelné pochybení dlužníka, ne však tehdy, jestliže v jejich důsledku byli nezajištění věřitelé zkráceni v uspokojení svých pohledávek o téměř 10 %.
19. Odvolací soud též nepřehlédl, že dlužník v rozporu s §412 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona a bodem IV. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 24. května 2017 neoznámil insolvenční správkyni do 1 týdne změnu zaměstnavatele. Tvrzení, že tak učinil telefonicky, dlužník nedoložil, nadto je zpochybněno tím, že insolvenční správkyně kontaktovala nového dlužníkova zaměstnavatele až dopisem z 16. března 2022. Tvrzení dlužníka, že informoval insolvenční správkyni písemně o změně zaměstnání až po 1 měsíci proto, že bývalý zaměstnavatel mu dříve nevystavil potvrzení o zaměstnání, má odvolací soud za účelové; pro splnění oné povinnosti dlužník takové potvrzení nepotřeboval.
20. Insolvenčnímu soudu neoznámil dlužník změnu zaměstnavatele vůbec, a stejně tak mu nepředkládal přehledy svých příjmů (§412 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona); nelze vyloučit, že kdyby insolvenční soud měl k dispozici přehledy příjmů, mohl v rámci své dohlédací činnosti zajistit řádné hrazení splátek.
21. K námitce, že insolvenční správkyně po celou dobu trvání oddlužení uváděla v průběžných zprávách pro oddlužení, že dlužník plní své povinnosti řádně, a teprve v závěrečné zprávě své stanovisko změnila, odvolací soud zdůrazňuje, že sama tato okolnost není významná při rozhodování insolvenčního soudu o návrhu na přiznání osvobození, jestliže v průběhu řízení vyšlo najevo, že dlužník své povinnosti v rámci probíhajícího řízení řádně neplnil, čehož si musel být (při zachování potřebné pečlivosti měl být) vědom.
22. Věcné správnosti napadeného usnesení se neprotiví ani podoba výroku, ani to, že insolvenční soud nepředestřel dlužníku právní názor na řešení otázky, kdo měl do majetkové podstaty doplatit srážky, které sem neodvedl bývalý zaměstnavatel dlužníka.
23. Podmínky pro přiznání osvobození od placení pohledávek tedy splněny nebyly. K tomu lze doplnit, že hodnocení i jen jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka v průběhu oddlužení může ve svém souhrnu vést k závěru, že dlužníku není na místě takové osvobození přiznat.
II. Dovolání a vyjádření k němu
24. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 298/2013, jednak na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky:
Lze ve skutečnosti, že bývalý zaměstnavatel dlužníka nepoukázal provedené srážky ze mzdy na účet majetkové podstaty, spatřovat zásadní porušení některé z povinností dlužníka v oddlužení podle §412 dost. 1 insolvenčního zákona (a proto nepřiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek podle §414 odst. 1 insolvenčního zákona)?
25. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že jeho návrhu na osvobození od placení zbytku pohledávek vyhoví.
26. V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel snáší argumenty na podporu závěru, že pochybení jeho bývalého zaměstnavatele při provádění srážek ze mzdy (pro insolvenční účely) mu nelze přičíst k tíži při rozhodování o přiznání osvobození od placení zbytku pohledávek.
III. Přípustnost dovolání
27. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
28. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. K tomu Nejvyšší soud dodává, že jelikož rozhodnutí o úpadku dlužníka bylo vydáno 20. března 2017, uplatní se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka i v době od 1. června 2019 insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 (což platí i pro následné rozhodování o přiznání osvobození od placení zbytku pohledávek po skončení insolvenčního řízení), a to vzhledem k článku II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
29. Dovolání může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a neplatí pro ně žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř.
30. V závěru, podle kterého, i když nerozhodne o zrušení oddlužení, nebrání tento procesní postup insolvenčnímu soudu v tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od zbytku dluhů podle §414 insolvenčního zákona znovu posuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, představovanou např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2022, sen. zn. 29 NSČR 110/2020, uveřejněným v časopise Vybraná judikatura, číslo 7-8, ročníku 2023, pod číslem 76.
31. Závěr, podle kterého je výčet povinností dlužníka podle schváleného způsobu oddlužení obsažen v ustanovení §412 odst. 1 písm. a/ až písm. g/ a odst. 3 insolvenčního zákona, přičemž všechny tyto povinnosti jsou „podstatnými“ povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení (ve smyslu §418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), je pak souladný s důvody R 86/2013 a R 77/2013.
32. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč. Dovolání rovněž není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
33. Poměřováno těmito závěry napadené rozhodnutí na řešení dovoláním předestřené právní otázky nespočívá. Odvolací soud (totiž) nezaložil napadené rozhodnutí na tom, že podstatné porušení povinností dlužníka podle schváleného způsobu oddlužení spatřuje v neprovedení srážek ze mzdy dlužníka bývalým zaměstnavatelem dlužníka. Za podstatné měl, že dlužník nedbalým plněním své informační povinnosti (primárně vůči insolvenčnímu soudu) stanovené v §412 odst. 1 písm. c/ a d/ insolvenčního zákona [ a dlužníku jednoznačně pojmenované v textu usnesení insolvenčního soudu ze dne 24. května 2017, o schválení oddlužení (srov. body IV. a VIII. výroku onoho usnesení) ] znemožnil insolvenčnímu soudu včas reagovat (a případně zjednat nápravu závadového stavu ohledně neprovedených srážek ze mzdy). Otázku neplnění těchto informačních povinností dlužníkem pak dovolání neotevírá (její řešení nebylo dovoláním zpochybněno).
34. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2023
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu