ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.45.2023.1
MSPH 79 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 45/2023-A-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka A. G. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ivanou Vejsadovou, advokátkou, se sídlem v Praze 9, Českomoravská 1181/23, PSČ 190 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele Curiosity finance s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Menclova 2480/6, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 09402918, zastoupeného Mgr. Bagratem Verdiyanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1040/10, PSČ 110 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2023, č. j. MSPH 79 INS XY, 6 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 2. listopadu 2022, č. j. MSPH 79 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné zjistil úpadek dlužníka A. G. (bod I. výroku), prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku) a ustanovil předběžného správce Ing. Roberta Beneše insolvenčním správcem s plnou působností (bod III. výroku).
2. Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I., II. a III. výroku a odmítl odvolání proti bodům IV. až XII. výroku.
3. Odvolací soud ve shodě s insolvenčním soudem uzavřel, že insolvenční navrhovatel má za dlužníkem neuhrazenou směnečnou pohledávku ze (zajišťovací) směnky vlastní, jelikož dlužník jako směnečný rukojmí podepsal blankosměnku, a zaručil se tak zaplatit směnečnou sumu s příslušenstvím (úroky) majiteli směnky (indosatářovi), což dosud neučinil. Úpadek dlužníka měl proto za osvědčený pro platební neschopnost dlužníka, a to na základě zjištění existence neuhrazených pohledávek insolvenčního navrhovatele a věřitele BRIKLIS, spol. s r. o., v celkové výši přesahující 10 mil. Kč, jež jsou déle než 3 měsíce po splatnosti a jež dlužník není schopen plnit [ve smyslu §3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)].
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
5. Dovolatel má za to, že za situace, kdy osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele vyžaduje rozsáhlejší dokazování, měly soudy v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“), insolvenční návrh zamítnout. Zároveň namítá, že se soudy dostatečně nezabývaly podrobným prokazováním nároku insolvenčního navrhovatele, přičemž tvrdí, že v době rozhodování soudu prvního stupně nebyla naplněna podmínka plurality věřitelů. Konkrétně zpochybňuje pohledávku insolvenčního navrhovatele, když namítá, že nepodepsal směnku, ze které insolvenční navrhovatel dovozuje svůj nárok.
6. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
7. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
8. Dovolatel výslovně napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním „v celém rozsahu“. V části, ve které dovolání směřuje proti té části výroku, jíž odvolací soud odmítl odvolání dlužníka proti bodům IV. až XII. výroku usnesení insolvenčního soudu, je dovolání objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. V této části totiž dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl.
9. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl i ve zbylém rozsahu podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
10. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je (oproti mínění dovolatele) souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, představovanou zejména R 14/2011, na kterou Nejvyšší soud dále odkazuje.
11. V R 14/2011 Nejvyšší soud vyložil, že i tam, kde insolvenční soud provádí dokazování (provádí důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku), lhostejno, zda z vlastní iniciativy nebo na základě důkazních návrhů vznesených účastníky insolvenčního řízení, ústí výsledek dokazování v závěr, zda skutečnosti, na jejichž základě insolvenční soud rozhoduje o insolvenčním návrhu věřitele, byly alespoň (jen) osvědčeny (srov. §131 insolvenčního zákona). Osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je u insolvenčního návrhu věřitele též jedním z předpokladů, jejichž nesplnění v řízení před soudem prvního stupně vede k zamítnutí insolvenčního návrhu (§143 odst. 2 věta první insolvenčního zákona).
12. Nejvyšší soud rovněž uzavřel, že důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před insolvenčním soudem je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. K tomu srov. opět R 14/2011.
13. Z těchto závěrů Nejvyšší soud ustáleně vychází a přihlásil se k nim např. v usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 NSČR 22/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2014, pod číslem 86, či v usnesení ze dne 30. října 2014, sen. zn. 29 NSČR 65/2012.
14. K tomu Nejvyšší soud dodává, že provede-li insolvenční soud za účelem zjištění, zda jsou osvědčeny (prokázány) předpoklady pro zjištění úpadku dlužníka, dokazování nad rámec popsaný v R 14/2011, není takový postup insolvenčního soudu sám o sobě důvodem pro to, aby odvolací soud takové rozhodnutí insolvenčního soudu změnil a insolvenční návrh zamítl (respektive, aby rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení). Shodně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016, sen. zn. 29 NSČR 77/2014.
15. V poměrech posuzované věci byla dle soudů obou stupňů dostatečně osvědčena existence neuhrazených pohledávek insolvenčního navrhovatele i dalšího věřitele BRIKLIS, spol. s r. o., v celkové výši přesahující 10 mil. Kč, jež jsou déle než 3 měsíce po splatnosti a jež dlužník není schopen plnit. Soudy tak měly za osvědčený úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. Vyšly přitom především ze skutkových zjištění z předložených listin, přičemž tak provedly dokazování částečně i nad rámec popsaný v R 14/2011, což však není důvodem pro změnu či zrušení předmětných rozhodnutí.
16. Tvrdí-li dovolatel, že z provedených důkazů nevyplývá, že předmětnou směnku podepsal, pak ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů. Polemizuje tak zároveň se závěry soudů ohledně zjištěného skutkového stavu. Takové námitky však dovolatel v dovolacím řízení k dispozici nemá. Ke kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem a k nepřípustné polemice se skutkovými závěry soudů nižších stupňů pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či důvody rozsudku ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 28/2013, uveřejněného pod číslem 94/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. i nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96.
17. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu (v bodě II. výroku) a ve výroku o ustanovení insolvenčního správce (v bodě III. výroku), je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání těchto rozhodnutí. Výroky o prohlášení konkursu a ustanovení insolvenčního správce mají (v dané věci) povahu výroků závislých na výroku o zjištění úpadku. To však nic nemění na tom, že směřuje-li dovolání i proti té části výroku odvolacího soudu, jíž byla označená rozhodnutí insolvenčního soudu potvrzena, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by označené výroky rozhodnutí insolvenčního soudu nemohly samostatně obstát. Viz shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu