ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.55.2021.3
KSPH 81 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 55/2021-A-75
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka P. K. , narozeného XY, bytem XY, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ L. Z. , narozeného XY, bytem XY, 2/ Z. A. , narozené XY, bytem XY, 3/ R. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, 4/ , R. H. , narozeného XY, bytem XY, a 5/ M. V. , narozené XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Pavlem Kormanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, PSČ 110 00, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 81 INS XY, o dovolání insolvenčních navrhovatelů a věřitele Českomoravské stavební společnosti s. r. o. , se sídlem v Brně, Novobranská 526/14, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 18828094, zastoupeného JUDr. Pavlem Kormanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2021, č. j. KSPH 81 INS XY, 2 VSPH XY takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Insolvenčním návrhem doručeným Krajskému soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) dne 8. února 2021 se věřitel L. Z. (první insolvenční navrhovatel) domáhal zjištění úpadku dlužníka P. K..
2. Podáními doručenými insolvenčnímu soudu dne 10. února 2021 přistoupili do insolvenčního řízení Z. A. (druhá insolvenční navrhovatelka), společnost R. (třetí insolvenční navrhovatel) a R. H. (čtvrtý insolvenční navrhovatel).
3. Usnesením ze dne 23. února 2021, KSPH 81 INS XY, insolvenční soud zastavil insolvenční řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015, o insolvenčním řízení (dále též jen „nařízení o insolvenčním řízení“) .
4. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Dlužník je občanem Slovenské republiky (dále jen „SR“).
[2] Na území České republiky (dále jen „ČR“) měl dlužník hlášen trvalý pobyt od 26. května 2004 do 5. září 2020, s tím, že adresou pobytu byla od 21. dubna 2016 do 5. září 2020 adresa XY. Ke dni zahájení insolvenčního řízení nemá dlužník na území ČR hlášen žádný druh pobytu.
[3] Nejméně od července 2020 se dlužník zdržuje na území SR, na adrese svého trvalého pobytu XY, na níž přebírá zásilky a dlouhodobě tuto adresu uvádí jako svou korespondenční.
[4] Na území ČR dlužník vlastní nemovitost v katastrálním území XY.
[5] Na Slovensku dlužník působí v sedmi společnostech, z nichž dvě I. T., a H. jsou v likvidaci. Ve společnosti G. R., je dlužník od ledna 2017 členem dozorčí rady. Ve společnosti K. G. I.. je od března 2019 předsedou představenstva, kdy jediným akcionářem je společnost K. G. I., se sídlem v ČR. Ve společnosti P. S. je dlužník od února 2019 jejím jediným společníkem, společníkem T., je od listopadu 2006 a ve společnosti W. G., je od 14. prosince 2020 členem představenstva.
[6] V ČR došlo na přelomu září a října 2020 u společností E. B. A., Č. L., B., P. E.., a K. G. I. k výmazu adresy dlužníka v ČR z obchodního rejstříku a k jejímu nahrazení adresou v SR. V uvedených společnostech a dále ve společnosti A. C. B., a OH. působí dlužník jako statutární orgán.
[7] V listinách, kterými první až čtvrtý navrhovatel dokládali svou pohledávku vůči dlužníku, je dlužník označen adresou v SR (XY).
5. Na takto ustaveném základě insolvenční soud, cituje §426 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), nejdříve zkoumal, zda jde o řízení s evropským mezinárodním prvkem. Dlužník je občanem SR, v ČR nemá ke dni zahájení insolvenčního řízení jakýkoliv druh pobytu, zdržuje se v SR a insolvenční navrhovatelé mají bydliště v ČR, proto insolvenční soud dospěl k závěru, že jde o řízení s evropským mezinárodním prvkem a zabýval se dále tím, kde jsou umístěny hlavní zájmy dlužníka (tzv. COMI).
6. Cituje čl. 3 bod I. a body 28, 30 a 32 preambule nařízení o insolvenčním řízení , §7 odst. 2 insolvenčního zákona, a §85a, §86 odst. 2, §103 a §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), usnesení Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 24. května 2016, ve věci Leonmobili a Leone, C-353/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 NSČR 139/2016, insolvenční soud uzavřel, že hlavní zájmy dlužníka nejsou soustředěny v ČR, ale v SR, kde dlužník žije, je zde zaměstnán, je to místo, ze kterého spravuje své zájmy, které je dlouhodobě zjistitelné třetími osobami a zároveň jde o místo jeho trvalého pobytu i pobytu jeho rodinných příslušníků.
7. Insolvenční soud se dále zabýval tím, zda třetí osoby mohly SR vnímat jako místo, ze kterého dlužník spravuje své zájmy. Odkazuje na listiny, jimiž insolvenční navrhovatelé dokládají své pohledávky přihlášené v insolvenčním řízení dlužníka, uzavřel, že věřitelé již několik let před zahájením insolvenčního řízení mohli důvodně předpokládat, že se dlužník zdržuje na adrese v SR a z tohoto místa spravuje své zájmy. Navíc dlužník informoval (prvního) insolvenčního navrhovatele dopisem ze dne 31. srpna 2020, že již nemá na území ČR trvalý ani přechodný pobyt a požádal, aby mu veškerá korespondence byla doručována výlučně na adresu trvalého pobytu v Bratislavě.
8. Rovněž bylo možné vycházet z domněnky, že za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, se považuje jeho obvyklé místo pobytu. Ačkoliv se domněnka uplatní pouze v případě, že v období šesti měsíců před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení nedošlo k přesunu obvyklého místa pobytu do jiného členského státu, nařízení o insolvenčním řízení nespecifikuje, jak vykládat okamžik „přesunu obvyklého místa pobytu“. V projednávané věci sice bylo zrušení trvalého pobytu dlužníka na území ČR vyznačeno v základních registrech až k 5. září 2020, o zrušení však Ministerstvo spravedlnosti rozhodlo nepravomocně již 24. července 2020 a dlužník podal žádost o zrušení pobytu již 22. června 2020, tedy více než šest měsíců před zahájením insolvenčního řízení.
9. Insolvenční soud uvedl, že ani účast dlužníka ve společnostech založených podle českého právního řádu nemůže bez dalšího založit mezinárodní příslušnost českých insolvenčních soudů. Pouhá účast v těchto společnost totiž nic nevypovídá o místě hlavních zájmů dlužníka; navíc je dlužník účasten v řadě společností na území SR, jejichž předmět činností je svým rozsahem nepopiratelně větší než společností na území ČR. Sama účast dlužníka v těchto společnostech, bez přihlédnutí k dalším zjištěním, o místě jeho hlavních zájmů ničeho nevypovídá.
10. K odvolání prvního až čtvrtého insolvenčního navrhovatele a M. V., jež přistoupila do insolvenčního řízení (pátá insolvenční navrhovatelka), Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
11. Odvolací soud, cituje čl. 3, čl. 4 a body 5, 9, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31 a 33 preambule nařízení o insolvenčním řízení a dále rozsudek Soudního dvora (devátého senátu) ze dne 16. července 2020, ve věci Novo Banco SA, C-253/19, se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry insolvenčního soudu.
12. Doplnil, že otázka určení členského státu Evropské unie příslušného k zahájení insolvenčního řízení je toliko otázkou předběžnou, čemuž odpovídá i míra a způsob zjišťování rozhodných skutečností, dle nichž se určuje.
13. Za nerozhodné pro určení mezinárodní příslušnosti považoval odvolací soud dlužníkovy dřívější podnikatelské aktivity (finanční transakce), jeho stávající angažmá v obchodních korporacích, jakož i tvrzení, že se dlužník účastnil v průběhu roku 2020 různých jednání v ČR, valných hromad, dozorčích rad nebo soudního jednání. Rovněž za bezvýznamnou měl odvolací soud prezentaci dlužníka v českých médiích v minulosti. Taktéž odmítl, že lze ztotožňovat místo hlavních zájmů dlužníka s místem hlavních zájmů společnosti A., (dále jen „společnost A“), v níž navíc dlužník již od roku 2018 nepůsobí.
14. Proti usnesení odvolacího soudu podali insolvenční navrhovatelé a dále (přihlášený) věřitel Č. (dále jen „společnost Č“) dovolání, jež mají za přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázek dovolacím soudem neřešených, a dále pro zodpovězení otázky, která má být řešena odchylně od existující judikatury dovolacího soudu; uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhují, aby dovolací soud usnesení obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
15. Dovolacímu soudu předkládají k řešení následující otázky:
[1] Zakládá zápis bydliště osoby ve veřejném rejstříku nemožnost dlužníka namítat, že jeho skutečné bydliště je jinde?
[2] Ukládá bod 32 preambule nařízení o insolvenčním řízení ve spojení s čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení insolvenčním soudům povinnost umožnit věřitelům dlužníka reagovat na tvrzení dlužníka ohledně jeho C., a to vycházeje z předpokladu, že insolvenční zákon insolvenčnímu soudu nezakazuje, aby věřitelům umožnil vyjádřit se k této otázce?
[3] Co se podle čl. 3 odst. 1, čtvrtého odstavce nařízení o insolvenčním řízení rozumí okamžikem „přesunu obvyklého místa pobytu“ (okamžik právní moci rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu nebo okamžik podání žádosti)?
Dále dovolatelé namítají nesprávné právního hodnocení významu bydliště dlužníka v situaci, kdy nelze aplikovat domněnku dle čl. 3 odst. 1 čtvrtého odstavce nařízení o insolvenčním řízení [4], nesprávné právní hodnocení významu ujednání mezi dovolateli a společností A [5], nesprávné právní hodnocení dopadů korespondence dlužníka s jedním z dovolatelů na jeho vztah s ostatními [6] a nesprávnou aplikaci závěrů usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 139/2016 [7].
Otázky [1] až [6] považují dovolatelé za dovolacím soudem dosud neřešené, otázku [7] považují za tu, která má být řešena odchylně od ustálené judikatury dovolacího soudu. K jednotlivým vymezeným otázkám argumentují dovolatelé následovně:
K otázce [1]
16. Insolvenční navrhovatelé upozorňovali již v předchozím průběhu insolvenčního řízení soudy na to, že ve veřejném rejstříku u společnosti P., (dále jen „společnost P“), jakož i u společnosti B. (dále jen „společnost B“) je u dlužníka jako u statutárního orgánu zapsáno bydliště v ČR. U společnosti P je adresa v SR zapsána jako jeho trvalé bydliště, tedy toliko jako evidenční údaj. U společnosti B pak došlo dne 29. září 2020 k opětovnému zápisu dlužníka do veřejného rejstříku, kdy byla opět zapsána adresa v ČR, přitom k zápisu do veřejného rejstříku se vyžaduje souhlas zapisované osoby.
Odkazujíce na §8 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen „z. v. r.“), dovolatelé tvrdí, že dlužník nemůže vůči věřitelům namítat, že tento zápis neodpovídá skutečnosti, jak činí tvrzením, že jeho bydliště, a tedy i C. je na Slovensku. Jestliže insolvenční navrhovatelé podali insolvenční návrh spoléhajíce na údaj o bydlišti dlužníka zapsaný ve veřejném rejstříku, nemůže dlužník následně tvrdit, že jeho bydliště je jinde.
K otázce [2]
17. Žádné ustanovení insolvenčního zákona nezakazuje insolvenčnímu soudu, aby poskytl věřitelům prostor vyjádřit se k otázce mezinárodní příslušnosti, naopak §85 odst. 1 insolvenčního zákona tuto možnost výslovně připouští a bod 32 preambule nařízení o insolvenčním řízení pak takovou povinnost insolvenčnímu soudu dokonce ukládá.
Tím, že insolvenčním rejstříku zveřejnil usnesení ze dne 18. února 2021, č. j. KSPH 81 INS XY, kterým nařídil výslech dlužníka na 5. března 2021, a následně (usnesením ze dne 23. února 2021, č. j. KSPH 81 INS XY) tento výslech odvolal, upřel insolvenční soud insolvenčním navrhovatelům možnost vyjádřit se k tvrzením dlužníka (obsaženým v jeho vyjádření, jež se týkalo C.; A-18 a A-19). Insolvenční navrhovatelé předpokládali, že budou mít prostor k vyjádření až do výslechu konaného 5. března 2021. Při tomto výslechu chtěli poukázat na nepravdivá a pochybná tvrzení dlužníka a uvést skutková tvrzení a právní argumenty ohledně C. dlužníka v ČR. Byl tak porušen §7 insolvenčního zákona ve spojení s §123 o. s. ř., tedy právo reakce na nová skutková tvrzení dlužníka.
K otázce [3]
18. Dovolatelé nesouhlasí s výkladem čl. 3 odst. 1 čtvrtého odstavce nařízení o insolvenčním řízení učiněným odvolacím soudem, který za „dobu přesunu obvyklého místa pobytu“ považoval dobu podání žádosti dlužníka o zrušení trvalého pobytu, ačkoli rozhodnutí o zrušení místa trvalého pobytu nabylo právní moci 5. září 2020, tedy méně než 6 měsíců před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka. Pro aplikaci domněnky považují za rozhodnou právní moc rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu; jestliže ke dni zahájení insolvenčního řízení nebyly splněny podmínky pro aplikaci domněnky podle čl. 3 odst. 1 čtvrtého odstavce nařízení o insolvenčním řízení , pak měl insolvenční soud vést dokazování k otázce bydliště dlužníka.
K otázce [4]
19. Dovolatelé mají za to, že při nemožnosti aplikace domněnky stanovené v čl. 3 odst. 1 čtvrtém odstavci nařízení o insolvenčním řízení bylo nutné pro zjištění C. vycházet z bodu 28 preambule nařízení o insolvenčním řízení , podle něhož je klíčovým faktorem to, jak věřitelé vnímali, kde má dlužník centrum svých zájmů. Věřitelé přitom vnímali dlužníka jako osobu zdržující se a bydlící v ČR, s centrem hlavních zájmů v ČR.
Dopis dlužníka prvnímu insolvenčnímu navrhovateli posuzoval insolvenční soud nekriticky, nešlo o dopis podepsaný dlužníkem, nýbrž jinou osobou na základě plné moci, která nebyla předložena. Jiný (než první) insolvenční navrhovatel tento dopis ani nedostal. Bez významu je i to, že dlužník začal v lednu 2021 pracovat, a místo, kde se (tehdy) nacházel, neboť tyto okolnosti insolvenčním navrhovatelům nesdělil.
Soudy obou stupňů tak nesprávně vyhodnotily otázku „tzv. bad forum shopping“, které je zakázáno bodem 29 preambule nařízení o insolvenčním řízení. V případě konání insolvenčního řízení v SR by z důvodu §166b zákona č. 7/2005 Z. z., o konkurze a reštrukturalizácii, pohledávky dovolatelů vůbec nebyly uspokojeny. Dlužník tak snahou o účelový přesun C. do SR sleduje nespravedlivé získání výhodnějšího postavení vůči svým věřitelům v rozporu s bodem 31 preambule nařízení o insolvenčním řízení .
K otázce [5]
20. Soudy nižších stupňů učinily ze skutkového zjištění, že mezi dovolateli a společností A bylo sjednáno rozhodné slovenské hmotné právo a byla uzavřena prorogační doložka ve prospěch soudů v SR, právní závěr, že věřitelé museli vědět o tvrzeném bydlišti dlužníka v SR. Takové hodnocení je nesprávné, neboť ze vztahu s třetí osobou nelze usuzovat na vztah dovolatelů s dlužníkem, navíc v situaci, kdy dlužník svůj podpis na smlouvách i směnkách rozporuje. Bylo-li na směnkách uvedeno trvalé bydliště dlužníka, pak je dovolatelé vnímali pouze jako evidenční údaj, a to s ohledem na uvedení skutečného bydliště ve veřejném registru.
K otázce [6]
21. Dovolatelé nesouhlasí se závěrem, že museli vědět o tvrzeních dlužníka o jeho bydlišti v SR z korespondence mezi dlužníkem a prvním insolvenčním navrhovatelem, neboť z korespondence mezi dvěma subjekty nelze dovozovat nic dalšího pro ostatní subjekty.
K otázce [7]
22. Aplikace závěrů usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 139/2016 není správná, neboť toto rozhodnutí se vztahuje k výkladu nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení (dále též jen „nařízení o úpadkovém řízení“), jež obsahuje jiný normativní text, a to právě zejména k otázce povahy domněnek C.
23. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
24. Ve vztahu ke společnosti Č Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako subjektivně nepřípustné podle §243c odst. 1 a 3 věty první ve spojení s §218 písm. b/ o. s. ř. Společnost Č jako přihlášený věřitel sice má práva podle §135 insolvenčního zákona (k tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 NSČR 22/2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 7, ročníku 2014, pod číslem 86), ale proto, že se nestala insolvenčním navrhovatelem (nepřistoupila totiž do insolvenčního řízení podle §107 insolvenčního zákona), nedisponuje (nemůže disponovat) insolvenčním návrhem. Nemá tak k dispozici ani opravné prostředky směřující proti usnesení, jímž insolvenční soud nevyhověl insolvenčnímu návrhu insolvenčního navrhovatele (insolvenčních navrhovatelů).
25. Dovolání insolvenčních navrhovatelů, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
26. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Soudního dvora.
K otázce [1] (materiální publicita zápisů v obchodním rejstříku coby jednoho z veřejných rejstříků)
27. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se z negativní stránky principu materiální publicity (§8 odst. 1 z. v. r.) podává, že má-li obchodní korporace určitý údaj zapsán v obchodním rejstříku, je jím vázána, i kdyby neodpovídal skutečnosti, ledaže by dotčená třetí osoba nebyla v dobré víře. Srov. v poměrech úpravy účinné od 1. ledna 2014 např. usnesení ze dne 30. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 2624/2016, uveřejněné pod číslem 2/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 13. ledna 2021, sp. zn. 21 Cdo 1892/2020. Tato rozhodnutí se v dotčeném ohledu přihlašují (jak patrno z jejich odůvodnění) k závěrům přijatým judikaturou Nejvyššího soudu k právní úpravě účinků zápisů v obchodním rejstříku účinné do 31. prosince 2013. Z této judikatury (ve vazbě na dikci §8 odst. 1 z. v. r.) rovněž plyne, že účinků tzv. materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku se lze dovolat jen vůči tomu, jehož se zápis týká. Fyzická osoba zapisovaná v obchodním rejstříku jako statutární orgán (nebo jako člen kolektivního statutárního orgánu) obchodní korporace, podle této judikatury osobou, které se zápis týká, není (tou je obchodní korporace).
28. Účinky materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku se tedy ve vztahu k dovolateli označeným zápisům týkají společností P a B (mohou se prosadit vůči těmto společnostem, nikoli vůči dlužníku).
K otázce [2] (odepření možnosti vyjádřit se k tvrzením dlužníka)
29. Námitkami soustředěnými k otázce [2] vystihují dovolatelé z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř. Ustanovení §241a o. s. ř. však jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje jako způsobilý dovolací důvod tzv. zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. Dovolateli tvrzená zmatečnostní vada řízení tedy nemůže být způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení nelze připustit dovolání. K tomu srov. dále např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu v aktuálním znění (jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K otázce [3] (okamžik přesunu obvyklého místa pobytu)
30. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť (výlučně) na jejím řešení napadené usnesení nespočívá. Odvolací soud sice (ve shodě s insolvenčním soudem) dospěl k závěru, že došlo k přesunu obvyklého místa pobytu dříve než 6 měsíců před zahájením insolvenčního řízení dlužníka v souladu s článkem 3 odst. 1 čtvrtého pododstavce nařízení o insolvenčním řízení, avšak pro další posouzení mezinárodní příslušnosti se odůvodnění odvolacího soudu na tuto domněnku neomezuje. Pro posouzení C. dlužníka vychází zejména z článku 3 odst. 1 prvního pododstavce nařízení o insolvenčním řízení, podle něhož se mezinárodní příslušnost soudu určuje podle „místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka“. Jestliže bylo zjištěno místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, pak domněnka (zakládající jako toto místo obvyklé místo pobytu) nemůže na věci nic změnit, neboť i kdyby byla vyvrácena domněnka, že obvyklým místem pobytu dlužníka je SR (jelikož dlužník přesunul obvyklé místo pobytu až v posledních šesti měsících před podáním insolvenčního návrhu), pak se vychází z toho, kde se hlavní zájmy dlužníka skutečně nacházejí (srov. bod 30 a 31 preambule nařízení o insolvenčním řízení, jakož i stanovisko generálního advokáta M. Szpunara přednesené dne 30. dubna 2020, bod 33, z něhož vycházel Soudní dvůr v rozsudku ve věci Novo Banco SA, C-253/19).
K otázkám [4] (místo hlavních zájmů dlužníka) a [7] (aplikace judikatury k nařízení o úpadkovém řízení)
31. Nejvyšší soud shrnul ustálenou judikaturu Soudního dvora k výkladu článku 3 nařízení o úpadkovém řízení (ve vazbě na výklad pojmu „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka“) již v usnesení sen. zn. 29 NSČR 139/2016, takto: 1/ Pojem místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka ve smyslu článku 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení, je specifickým pojmem nařízení. Má tedy samostatný význam a je třeba jej vykládat jednotně a nezávisle na vnitrostátních právních předpisech.
2/ I když nařízení o úpadkovém řízení nepodává definici pojmu „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka“, je význam tohoto pojmu přesto osvětlen třináctým bodem odůvodnění uvedeného nařízení, podle kterého „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, by mělo odpovídat místu, ze kterého dlužník obvykle své zájmy spravuje, a je proto zjistitelné třetími osobami“.
3/ Místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, musí být určeno podle kritérií, která jsou objektivní a současně zjistitelná třetími osobami. Tato objektivita a možnosti zjištění třetími osobami jsou nezbytné k zajištění právní jistoty a předvídatelnosti ohledně určení soudu příslušného k zahájení hlavního úpadkového řízení.
4/ Mezi skutečnostmi, které je třeba zohlednit, patří zejména všechna místa, kde dlužící společnost vykonává hospodářskou činnost, a všechna místa, kde vlastní majetek, pokud jsou tato místa zjistitelná pro třetí osoby. Tyto skutečnosti je třeba posuzovat celkově a s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu.
5/ Soud členského státu, ke kterému je podán návrh na zahájení hlavního úpadkového řízení, ověří svou příslušnost s ohledem na článek 3 odst. 1 nařízení, tedy přezkoumá, zdali jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny v tomto členském státě. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že takový přezkum musí být proveden při dodržení podstatných procesních záruk, které spravedlivý proces vyžaduje.
Srov. rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 2. května 2006, ve věci Eurofood IFSC Ltd., C-341/04, body 31 až 33, bod 41, a rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 20. října 2011, ve věci Interedil Srl, v likvidaci proti Fallimento Interedil Srl, Intesa Gestione Crediti SpA, C-396/09, body 47, 49, 52 a 53.
32. Uvedené závěry se v návaznosti na obsah článků 3 a 91 nařízení o insolvenčním řízení a na obsah srovnávací tabulky obsažené v příloze D nařízení o insolvenčním řízení [z níž se podává, že článku 3 nařízení o úpadkovém řízení odpovídá (s přihlédnutím k některým změnám dikce) článek 3 nařízení o insolvenčním řízení] uplatní i v poměrech výkladu článku 3 nařízení o insolvenčním řízení. To ostatně potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci Novo Banco SA, C-253/19, bod 20, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023, sen. zn. 29 NSČR 8/2021.
33. Z výše shrnutých judikaturních závěrů pak pro poměry projednávané věci plyne, že při posuzování otázky, v jakém místě jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka (nepodnikající fyzické osoby) ve smyslu článku 3 odst. 1 nařízení o insolvenčním řízení, nemohou soudy nižších stupňů vycházet pouze ze skutečnosti, že dlužník za takové místo označuje jiný členský stát Evropské unie, na jehož území by měl bydlet a být zaměstnán. Povinností insolvenčního soudu (odvolacího soudu) při ověřování své příslušnosti je přezkoumat, zda hlavní zájmy dlužníka jsou skutečně soustředěny v jiném členském státě a přihlédnout přitom nejen ke všem relevantním skutečnostem (k osobním, rodinným, majetkovým či ekonomickým vazbám dlužníka), ale též k tomu, zda třetí osoby (zejména věřitelé dlužníka) mohli dlužníkem označené místo vskutku vnímat jako místo, ze kterého obvykle spravuje své zájmy (zda toto místo bylo zjistitelné pro třetí osoby).
34. Těmto závěrům, od nichž Nejvyšší soud nemá důvod se odchylovat ani na základě dovoláním uplatněné argumentace, se rozhodnutí odvolacího soudu nijak neprotiví.
K otázkám [5] (hodnocení vztahu mezi dovolateli a společností A) a [6] (hodnocení jednání dlužníka vůči prvnímu dovolateli)
35. Přípustnost dovolání konečně nezakládají ani otázky [5] a [6]. Je tomu tak proto, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
36. V posuzované věci dovolateli položené otázky předjímají (předem formulují) jiná zjištění než ta, ke kterým při šetření podmínek řízení dospěl odvolací soud. Odvolací soud nevycházel z předpokladu vzájemného vztahu dovolatelů či z prorogačních doložek. Odpovídat na otázky vycházející z jiných závěrů, než ke kterým odvolací soud dospěl při šetření podmínek řízení, smysl nemá a důvod připustit dovolání již proto dán není.
37. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a dlužníku podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu