ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.57.2023.1
KSPL 54 INS 7902/2014
sp. zn. 29 NSČR 57/2023-B-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužnice M. K. , vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 54 INS 7902/2014, o osvobození dlužnice od placení zbytku pohledávek, o dovolání dlužnice, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., MBA, advokátem, se sídlem v Plzni, Veleslavínova 363/33, PSČ 301 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2023, č. j. KSPL 54 INS 7902/2014, 4 VSPH 433/2023-B-108, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 27. března 2023, č. j. KSPL 54 INS 7902/2014-B-103, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužnice (M. K.) na osvobození od placení pohledávek zahrnutých do splněného oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.
2. Učinil tak proto, že dlužnice nesplnila jednu ze svých povinností podle schváleného způsobu oddlužení (zpeněžením majetkové podstaty), když pohledávky nezajištěných věřitelů byly uspokojeny pouze ve výši 11,44 % (namísto minimální výše 30 %), přičemž současně nebyly naplněny ani podmínky vymezené v ustanovení §415 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019 (pro věc rozhodném), umožňující dlužnici přiznat osvobození od placení zbytku pohledávek, přestože věřitelé obdrželi ze splněného oddlužení méně, než požaduje insolvenční zákon. Dlužnice podala návrh na osvobození od placení zbytku pohledávek, prokázala, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinila, avšak v návrhu (ani jeho doplnění) netvrdila (a neprokázala), že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby byl úpadek dlužnice řešen konkursem. Ze zjištěného skutkového stavu naopak vyplynulo, že v takovém případě by se nezajištěným věřitelům dostalo na uspokojení jejich pohledávek více.
3. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
4. Odvolací soud – odkazuje na §414 a §415 insolvenčního zákona – se ztotožnil se skutkovými a právními závěry insolvenčního soudu a dodal, že „při srovnávání výtěžnosti oddlužení a konkursu je nutno vzít mimo jiné v úvahu i to, zda by rozdíl v uspokojení nezajištěných věřitelů, resp. výše čistého výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele při tom kterém způsobu řešení úpadku, byl významně vyšší, či nikoli“. Jelikož by v projednávané věci obdrželi nezajištění věřitelé na své pohledávky (dle odvolacího soudu) o 332.075,64 Kč více, kdyby byl úpadek dlužnice řešen konkursem, respektive míra uspokojení jejich pohledávek by v konkursu činila 22,15 % (oproti 11,44 % v oddlužení), představovalo by přiznání osvobození od placení zbytku pohledávek dlužnici rozhodnutí učiněné v rozporu se zásadami insolvenčního řízení (§5 písm. a/ insolvenčního zákona).
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a to k řešení právní otázky (jež dosud podle ní v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla řešena, respektive při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu), zda dlužník, který neporušil žádné povinnosti vyplývající pro něj ze schváleného způsobu oddlužení, nemá nárok na osvobození od placení zbytku pohledávek (jinými slovy, zda při rozhodování podle §414 insolvenčního zákona o osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, je významná skutečnost, že dlužnice, která navrhovala jako způsob řešení svého úpadku oddlužení plněním splátkového kalendáře, nijak nezavinila nižší míru uspokojení nezajištěných věřitelů v rámci oddlužení realizovaného zpeněžením majetkové podstaty).
6. Dovolatelka soudům nižších stupňů konkrétně vytýká, že nesprávně právně posoudily a zhodnotily, jakým způsobem plnila podmínky oddlužení a jak byla schopna ovlivnit průběh insolvenčního řízení [když jako způsob oddlužení navrhovala plnění splátkového kalendáře a následně (poté, co soudy schválily její oddlužení zpeněžením majetkové podstaty) neměla žádnou možnost, jak ovlivnit proces zpeněžování majetkové podstaty], tedy z jakých důvodů nedošlo v rámci oddlužení k úhradě alespoň 30 % přihlášených pohledávek nezajištěných věřitelů. Zdůrazňuje, že plnila všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, v průběhu celého insolvenčního řízení nebyla jedinkrát vyzvána (ať už insolvenčním správcem nebo soudem), že podmínky schváleného oddlužení neplní, v návrhu (na přiznání osvobození od placení zbytku dosud neuhrazených pohledávek) tvrdila všechny rozhodné skutečnosti a tyto doložila listinnými důkazy.
7. Podle dovolatelky není napadené usnesení odvolacího soudu podloženo zákonnou úpravou a ani soudní judikatura předkládanou problematiku neřeší, respektive se k problematice splnění podmínek pro vznik nároku na osvobození od placení doposud neuhrazených pohledávek staví odlišně.
8. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě jej změnil tak, že dovolatelka se osvobozuje od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.
9. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
10. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
11. Uplatněná dovolací argumentace se zjevně míjí s důvody, pro které soudy nižších stupňů zamítly návrh dlužnice na přiznání osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Odvolací soud (ve shodě s insolvenčním soudem) nijak nezpochybňoval skutečnost, že požadované hodnoty plnění nebylo v oddlužení dosaženo v důsledku okolností, které dovolatelka nezavinila, důvod bránící přiznat dovolatelce požadované osvobození podle §414 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. května 2019) ovšem spatřoval v tom, že dlužnice netvrdila a tudíž ani neprokázala, že částka, kterou nezajištění věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby byl úpadek dlužnice řešen konkursem. Proti tomuto závěru se přitom dovolání argumentačně nijak nevymezuje (a řešení otázek, jež dovolatelka Nejvyššímu soudu k řešení předestírá, je tak pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné).
12. K tomu, jaký vliv na (ne)přiznání osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, má okolnost, že věřitelé, respektive insolvenční soud, rozhodli o jiném (druhém) způsobu oddlužení, než dlužník navrhoval, srov. v obecné rovině např. závěry formulované v Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 NSČR 21/2017.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu