ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.63.2023.1
KSPL 65 INS 14788/2022
sp. zn. 29 NSČR 63/2023-B-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužnice K. J. , zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., MBA, advokátem, se sídlem v Plzni, Veleslavínova 363/33, PSČ 301 00, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 65 INS 14788/2022, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2023, č. j. KSPL 65 INS 14788/2022, 4 VSPH 533/2023-B-18, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 19. dubna 2023, č. j. KSPL 65 INS 14788/2022-B-7, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl, že je dlužnice (K. J.) oprávněna podat návrh na povolení oddlužení (bod I. výroku), neschválil její oddlužení (bod II. výroku) a zastavil insolvenční řízení (bod III. výroku). Dále přiznal insolvenční správkyni Mgr. Ing. Petře Hamplové, Ph.D. odměnu a náhradu hotových výdajů a určil způsob jejich úhrady (bod IV. výroku) a zprostil správkyni funkce (bod V. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že dlužnice si vzala půjčky ve výši cca 2 mil. Kč, a to v období po narození dítěte, kdy byla na mateřské dovolené a pobírala rodičovský příspěvek. V té době se snažila podnikat, nicméně musela předpokládat, že tak vysoké půjčky nebude schopna splácet. Přesto si brala půjčky další, dle jejího tvrzení na kosmetiku a karty k podnikání, což ovšem není schopna doložit. Dlužnice pak v průběhu insolvenčního řízení nabídla věřitelům splátku závazků pouze z daru od matky ve výši 2 500 Kč. Taková nabídka je dle soudu v dané situaci účelová, v nesouladu se zájmem věřitelů a v rozporu s principy insolvence. Se zřetelem k uvedeným okolnostem proto soud uzavřel, že je dán důvod neschválit oddlužení dle §395 odst. 1 písm. a/
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), neboť lze důvodně předpokládat, že podáním návrhu na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr. S ohledem na stav majetkové podstaty soud insolvenční řízení zastavil.
3. Vrchní soud v Praze k odvolání dlužnice v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku tak, že se oddlužení dlužnice neschvaluje, „jelikož oddlužením byl sledován nepoctivý záměr“; v bodech III., IV. a V. výroku je pak změnil tak, že se na majetek dlužnice prohlašuje konkurs, jenž bude projednán jako nepatrný.
4. Odvolací soud, cituje §395 a §405 insolvenčního zákona, se ztotožnil se skutkovými zjištěními insolvenčního soudu a z toho vyplývajícími závěry. Konstatoval, že oddlužení si „zaslouží“ výlučně dlužník, jenž aktivně spolupracuje s insolvenčním správcem a insolvenčním soudem, což dlužnice v daném případě nečinila. Za situace, kdy dlužnice neposkytla insolvenční správkyni součinnost a neumožnila jí vykonat prohlídku svého obydlí tak, aby byly postaveny najisto její majetkové poměry, resp. ničím věrohodně neobjasnila, jakým způsobem v průběhu posledních dvou let použila částku cca 2 mil. Kč (když v této výši si vzala úvěry a půjčky v období od prosince 2020 do května 2021), nelze přijmout jiný závěr, než že lze důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení sledovala dlužnice nepoctivý záměr a že přistupovala k plnění svých povinností v insolvenčním řízení lehkomyslně či nedbale.
5. K dlužnicí namítané procesní vadě odvolací soud uvedl, že pochybení insolvenčního soudu nespatřuje v nenařízení ústního jednání, neboť v tomto řízení bylo rozhodováno o neschválení oddlužení dle §405 insolvenčního zákona, nikoli o zrušení schváleného oddlužení, a soud tedy nemusel postupovat dle §418 odst. 7 insolvenčního zákona.
6. Odvolací soud však jako předčasný zhodnotil závěr insolvenčního soudu o zastavení řízení, neboť za situace, kdy dlužnice neumožnila správkyni provést prohlídku svého obydlí a kdy dosud hodnověrně nevysvětlila, jakým způsobem použila v relativně krátkém čase několikamilionové částky, bude třeba, aby insolvenční soud a insolvenční správkyně důsledně prošetřili majetkové poměry dlužnice postupem podle §210, §212 či §214 insolvenčního zákona, na což nelze rezignovat jen proto, že dlužnice nespolupracuje nebo neposkytuje insolvenční správkyni zákonnou součinnost. Odvolací soud proto neshledal důvody pro předčasné skončení insolvenčního řízení jeho zastavením a prohlásil konkurs na majetek dlužnice.
7. Ke změně výroku o neschválení oddlužení odvolací soud uvedl, že jejím důvodem je pouze to, že insolvenční soud neuvedl kvalifikovaný důvod neschválení oddlužení též ve výroku rozhodnutí; potud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023, sen. zn. 29 NSČR 43/2022, uveřejněné pod číslem 92/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2023“).
8. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu nesouhlasí dovolatelka s názorem odvolacího soudu, že podáním návrhu na povolení oddlužení sledovala nepoctivý záměr. Má za to, že výroky soudů nižších stupňů jsou vůči ní příliš přísné, neboť má zájem na napravení své finanční situace a po ukončení rodičovské dovolené bude mít zájem nastoupit do zaměstnání, čímž zvýší své příjmy. Uvádí, že to, že nedoložila určité doklady a neumožnila insolvenční správkyni vykonání prohlídky obydlí, nelze hodnotit jako neposkytnutí součinnosti insolvenční správkyni. Opakovaně rovněž namítá procesní vadu spočívající v tom, že insolvenční soud se jí nedotázal, zda trvá na nařízení ústního jednání. Míní, že neschválení oddlužení, i přes splnění veškerých zákonných podmínek, lze vnímat jako šikanózní či diskriminující postup soudu vůči její osobě, neboť soudy nevzaly v potaz „postoj dlužnice jakožto matky, která se snaží postavit svým závazkům čelem a vytvořit pro nezletilé děti co nejlepší prostředí eliminované od návštěv exekutorů.“ K tomu navíc konstatuje, že odvolací soud změnou výroku insolvenčního soudu o neschválení oddlužení porušil zásadu „prohibitio reformationis in peius“.
10. Insolvenční správkyně ve vyjádření má rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
11. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
12. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
13. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je (oproti mínění dovolatelky) souladné s ustálenou judikaturou, na kterou Nejvyšší soud dále odkazuje.
14. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně zkoumání poctivosti záměru dlužníka ustálena v závěrech, podle kterých ustanovení §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je vždy závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Tomu je nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu při posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr. K tomu srov. již např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
15. Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda je oddlužením sledován nepoctivý záměr (ustanovení §395 odst. 1 písm. a/, §405 odst. 1, §414 odst. 1, §418 odst. 3 insolvenčního zákona), vychází z „okolností“ (terminologií ustanovení §405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2020, pod číslem 63.
16. Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“ (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017).
17. Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla (stejně jako v tomto případě) před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
18. V poměrech projednávané věci odvolací soud zohlednil chování dovolatelky před zahájením insolvenčního řízení i v jeho průběhu, na základě čehož uzavřel, že dovolatelka neposkytla insolvenční správkyni potřebnou součinnost, když jí ani neumožnila prohlídku svého obydlí, neposkytla jí žádné dokumenty související s jejími výdělky z podnikání a ani neobjasnila, jakým způsobem použila finanční prostředky z půjček a úvěrů ve výši cca 2 mil. Kč, přičemž dle jejího tvrzení ani neví, na jaké účty byly tyto prostředky zaslány. Nejvyšší soud tak nemá pochybnosti o tom, že úvahy soudu o nepoctivém záměru dlužnice se na základě všech skutečností popsaných v napadeném usnesení nejeví jako nepřiměřené (odpovídají výše citované judikatuře).
19. Námitka dovolatelky ohledně porušení zásady zákazu reformatio in peius přípustnost dovolání rovněž nezakládá, když z odůvodnění usnesení insolvenčního soudu je zjevné (srov. odstavec 7. odůvodnění), že odvolací soud změnou formulace bodu II. výroku usnesení insolvenčního soudu jen náležitou formou promítl ve výroku rozhodnutí (v souladu s R 92/2023) ty důvody, na nichž usnesení insolvenčního soudu již spočívalo.
20. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že se na majetek dlužnice prohlašuje konkurs, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dovolatelky má (v dané věci) povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. To však nic nemění na tom, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. K tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013,
sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
21. Námitkou ohledně procesní vady spočívající v nenařízení jednání před insolvenčním soudem pak dovolatelka vystihuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu podle §229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale podle §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. Srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 12. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu